Když jsi zraněný

Tak či onak jsme zraněni všichni. Všichni jsme na té samé lodi. I ta smějící se, lehkovážná, bezstarostná parta je zraněná. Snaží se skrýt svá zranění pitím a vtipkováním – ale tím zranění nezmizí.

Kdo je zraněný? Rodiče marnotratného syna nebo dcery. Miliony rodičů jsou hluboce zranění dítětem, které odmítlo jejich radu. Tito milující rodiče se trápí kvůli podvádění a přečinům dítěte, které bylo kdysi jemné a ukázněné.

Oběti rozbitých domovů jsou zraněné. Opuštěná manželka, kterou manžel opustil kvůli jiné ženě. Manžel, který ztratil lásku své manželky. Děti, které ztratily své bezpečí.

Jiní jsou sužováni nemocemi – rakovinou, nemocemi srdce a nesčíslně dalšími lidskými nemocemi. Slyšet od lékaře: „Máte rakovinu – možná zemřete!“ musí být děsivé. Ale mnozí, kdo čtou toto poselství, zažili takovou bolest a muka.

Milenci se rozcházejí. Přítel nebo přítelkyně odchází a pošlapává to, co bylo kdysi nádherným vztahem. Všechno, co za sebou zanechává, je zlomené, zraněné srdce.

A co takový nezaměstnaný? Zoufající si jedinec, jehož sny se zhroutily? Invalida, člověk neschopný vycházet z domu? Vězeň? Homosexuál? Alkoholik?

To je pravda! Tak či onak – všichni jsme zranění. Každý člověk na zemi si nese své břemeno bolesti a zranění.

Když jsi hluboce zraněný – žádný člověk na této zemi nedokáže umlčet ty vnitřní strachy a veliká muka. Ani ti nejlepší přátelé nemohou doopravdy rozumět bitvě, kterou procházíš, nebo zranění, které tě postihlo.

Jen Bůh dokáže zastavit vlny deprese a pocity osamělosti a prohry, které tě přemohly. Jedině víra v Boží lásku může zachránit zraněnou mysl. Potlučené a zlomené srdce, které trpí v tichosti, může být uzdraveno jen nadpřirozenou činností Ducha svatého – a bez Božího zásahu skutečně nic nefunguje.

Bůh musí vstoupit a převzít moc. Musí naše životy v kritickém bodě pozastavit a rozevřít svou milující náruč a vzít to zraněné tělo a mysl pod svou ochranu a do své péče. Bůh se musí přiblížit co nejvíc jako pečující Otec a demonstrovat, že tam je a jedná, že činí opatření, aby se všechno obrátilo k dobrému. Svou vlastní mocí musí rozptýlit bouřkové mraky – vyhnat zoufalství a depresi – setřít slzy – a nahradit bolest a žal pokojem v mysli.

To, co zraňuje nejvíc, je ta věc, že ty víš, že tvá láska k Bohu je silná – ale jak se zdá, nemůžeš pochopit, o co se Bůh ve tvém životě snaží, co chce vytříbit. Kdybys byl k Jeho lásce chladný, tak bys dokázal pochopit, proč jsou tvé modlitby bez odpovědi. Kdybys utíkal od Boha, asi bys rozuměl, proč na tebe stále přicházejí zkoušky a krutá trápení. Kdybys byl ztroskotanec, hříšník, který pohrdá Božími věcmi, mohl bys začít věřit, že si zasloužíš šeredně trpět. Ale ty neutíkáš – žádným způsobem Ho neodmítáš. Toužíš činit Jeho dokonalou vůli. Toužíš Mu sloužit vším, co je v tobě. A proto je tvé zranění tak vysilující. Vyvolává v tobě pocity, že je s tebou něco strašně špatného. Pochybuješ o své duchovní hloubce, a občas pochybuješ i o svém duševním zdraví. Odněkud z hlouby tvého nitra šeptá hlas: „Možná jsem nějak vadný! Možná tak strašně trpím kvůli tomu, že ve mně Bůh nic moc dobrého nevidí! Musím být tak mimo Jeho vůli, že mě musí potrestat, abych byl poslušný.“

Potlučené nebo zlomené srdce je původcem nejmučivější bolesti, jakou lidstvo zná. Většina ostatních lidských zranění jsou pouze fyzická. Ale srdce, které je zraněné, musí unést bolest jak fyzickou, tak duchovní. Přátelé a milovaní mohou pomoci utišit fyzickou bolest zlomeného srdce. Když tu jsou, smějící se, milující a pečující, fyzická bolest se zmírňuje a je tu dočasná úleva. Ale přichází noc a s ní hrůza duchovních muk. Bolest je vždy horší v noci. Samota dopadá jako mrak, když se schová slunce. Zranění exploduje, když jsi docela sám a snažíš se najít způsob, jak se vypořádat s těmi vnitřními hlasy a strachy, které se stále vynořují.

Tvoji přátelé, kteří skutečně nerozumějí tomu, čím procházíš, nabízejí všechna možná snadná řešení. Nakonec s tebou ztratí trpělivost. Většinou jsou v té době šťastní a bezstarostní a nedokážou porozumět, proč to prostě „nepřekousneš.“ Podezřívají tě, že si libuješ v sebelítosti. Připomínají ti, že svět je plný zraněných lidí se zlomeným srdcem, kteří to přežili. Ještě častěji se chtějí modlit „jednorázovou, vše léčivou, vše řešící“ modlitbu. Říkají ti, abys „uvolnil svou víru, nárokoval si zaslíbení, vyznával vyléčení, a nechal své zoufalství daleko za sebou.“

To všechno je dobré a správné, ale je to kázání, které obvykle přichází od křesťanů, kteří ve svých vlastních životech nikdy mnoho utrpení nepoznali. Jsou podobní „dětským opatrovníkům“ Joba, kteří znali všechny odpovědi – ale nedokázali ulevit jeho bolesti. Job o nich řekl: „Vy všichni jste lékaři marní.“ Díky Bohu za přátele, kteří to myslí dobře, ale kdyby měli zažít tvá muka jen na jednu hodinu, mluvili by jinak. Jen jednou je postav na své místo, aby cítili, co cítíš ty, aby zažili tu vnitřní bolest, kterou snášíš, a říkali by ti: „Jak to vůbec můžeš zvládnout? Nedokázal bych se vyrovnat s tím, čím procházíš?“

Potom je tu to prastaré klišé: „Čas všechno uzdraví.“ Říká se ti tím, abys to nechal plavat, nasadil si úsměv a čekal na čas, jako na anestetikum pro svou bolest. Ale já mám podezření, že všechna tato pravidla a klišé o osamělosti razí šťastní, nezranění lidé. Zní to dobře – ale není to pravda. Čas nic neuzdraví – jenom Bůh uzdravuje.

Když jsi zraněný, čas jenom zvětší tvoji bolest. Dny a týdny ubíhají a trápení zůstává. Zranění neodchází, bez ohledu na to, co říká kalendář. Čas možná zatlačí bolest hlouběji do mysli, ale jedna nepatrná vzpomínka to všechno může vynést na povrch.

Pravdou je, že ti moc nepomůže, když víš, že křesťané trpěli dřív než ty – během všech dob. Můžeš se ztotožnit s trpícími biblickými postavami, lidmi, kteří přežili hrozné Boží soudy a bolestná soužení. Ale vědomí toho, že jiní procházeli velkými boji, neutiší zranění ve tvé hrudi. Když čteš, jak vyšli vítězně ze svých bitev – a ty stále ještě ne – tak to pouze přidá tvému trápení. Způsobí to pocit, jako by oni byli velice blízko Bohu, když dostali takové odpovědi na své modlitby. A cítíš se nehodný Pána, protože tvůj problém jen skomírá – navzdory všemu tvému duchovnímu úsilí.

Lidé jsou zřídka zraněni jen jednou. Většina těch, kdo jsou zranění, ti mohou ukázat také další rány. Bolest se kupí na bolest. Zlomené srdce je většinou křehké, jemné srdce. Je snadno zlomené, protože není chráněné tvrdou skořápkou. Srdce s tvrdou skořápkou si plete jemnost se zranitelností. Tichost je považována za slabost. Úplné sebevydání se jiným je mylně považováno za „přílišné přehánění.“ Srdce, které se nebojí přiznat svou potřebu lásky, je nesprávně posuzováno jako „příliš sexuálně zaměřené.“

Z toho vyplývá, že jemné srdce, které se natahuje po lásce a porozumění, je často nejsnadnější zlomit. Srdce, která jsou otevřená a důvěřivá, jsou obvykle těmi, která jsou nejvíce zraněná. Tento svět je plný mužů a žen, kteří odmítli lásku nabízenou jim ze srdce, které je jemné a něžné. Tato silná srdce s tvrdou skořápkou, která nikomu nedůvěřují – srdce, která dávají tak málo – srdce, která vyžadují neustálé dokazování lásky – srdce, která jsou vždy vypočítavá – srdce, která vždy manipulují a jsou samoobslužná – srdce, která se bojí riskovat – tato srdce jsou zřídka zlomená. Nemohou být zraněná, protože tu není nic, co by bylo možné zranit. Jsou příliš pyšná a soběstředná, aby komukoliv jinému dovolila, aby jim jakýmkoliv způsobem působil bolest. Sami působí žal, lámou jiná srdce a pošlapávají křehké duše těch, kdo se dotýkají jejich životů – jen proto, že jsou hloupí a tupí ve svých srdcích, myslí si, že by každý měl být jako oni. Tvrdá srdce nemilují slzy. Nenávidí smluvní závazky. Cítí se přidušeni, když se po nich žádá, aby se sdíleli ze svého vlastního srdce.

Část bolesti, kterou musí zlomené srdce snášet, je myšlenka, že viníci, ti, kdo způsobili ten hluboký žal, z toho lehce vyjdou. Srdce říká: „Já jsem ten zraněný a zarmoucený – přesto jsem tím, kdo platí cenu. Viník vyvázne se zdravou kůží – když by měl zaplatit za to, co udělal.“ Takový je problém kříže – obvykle je ukřižován ten nepravý. Ale Bůh uchovává knihy a v Den soudu budou knihy vyváženy. Ale i v tomto životě zaplatí ti, kdo lámou srdce a zraňují lidi, vysokou cenu. Bez ohledu na to, jak se snaží ospravedlnit své zraňující jednání, se nemohou zbavit pláče a volání těch, kterým způsobili zranění. Podobně jako krev Ábela volá ze země – může volání zlomených srdcí proniknout bariéru času a prostoru a terorizovat ta nejtvrdší srdce. Většinu zranění obvykle způsobí naprosto jednoznačné lži. A každý lhář musí být nakonec pohnán před soud.

Existuje balzám na zlomené srdce? Existuje uzdravení pro tato hluboká vnitřní zranění? Mohou se rozlámané kousíčky dát zase dohromady a učinit srdce ještě silnějším? Může člověk, který poznal takovou bolest a trápení, povstat z popela deprese a najít nový a ještě mocnější způsob života? Ano! Rozhodně ano! A jestli ne, pak by bylo Boží slovo smyšlenkou a Bůh sám by byl lhář. Což není možné!

Dovolte, abych s vámi sdílel několik prostých úvah o tom, jak se vypořádat se svým zraněním.

To, co se ti stalo, je velice běžné onemocnění lidstva. Tvoje situace vůbec není ojedinělá. Tak to v životě chodí. Je to lidská přirozenost. Ať už jsi spravedlivý nebo zlý, neznamená to v tuto chvíli vůbec nic. Všechno, na čem teď záleží, je tvoje ochota jít dál v Bohu a důvěřovat Jeho tajemnému jednání ve tvém životě.

Bible říká:

„Milovaní, nedivte se tomu přepalování – jež se mezi vámi děje, abyste byli vyzkoušeni – jako by se vám přihodilo něco zvláštního, ale radujte se z toho, že jste účastníky Kristových utrpení, abyste se s jásotem radovali i při zjevení jeho slávy“ (1. Petr 4:12–13).

Bůh neslíbil, že ti dá bezbolestný způsob života. Zaslíbil ti „cestu úniku.“ Slíbil, že ti pomůže nést tvou bolest. Sílu, která tě postaví zpátky na nohy, když tě překvapí slabost.

Nejspíš jsi udělal to, co jsi musel udělat. Pohyboval ses v Boží vůli – upřímně následoval své srdce. Šel jsi do toho s otevřeným srdcem, ochotný vydat sám sebe. Láska byla tvou motivací. Neukončil jsi předčasně Boží vůli – někdo jiný ano. Kdyby to nebyla pravda, nebyl bys tím, kdo je tak zraněný. Jsi zraněný, protože jsi se snažil být čestný.

Nedokážeš pochopit, proč to vybouchlo, když se zdálo, že je to od samého začátku vedené Bohem. Tvé srdce se ptá: „Proč Bůh v prvé řadě dopustil, abych se do tohohle dostal, když věděl, že to nedopadne dobře?“ Ale odpověď je jasná. Jidáš byl povolán Hospodinem. Byl předurčený, aby byl Božím mužem. Byl vybrán Spasitelem. Měl být Bohem mocně použitý. Ale Jidáš přerušil Boží plán. Zlomil srdce Ježíše. To, co začalo jako nádherný, perfektní Boží plán, skončilo katastrofou, protože Jidáš si zvolil jít svou vlastní cestou. Na pýše a svéhlavosti ztroskotal fungující Boží plán.

Tak přestaň se všemi pocity viny. Přestaň se odsuzovat. Přestaň se pokoušet přijít na to, co jsi udělal špatného. To je to, co si myslíš, že má právě teď pro Boha opravdu význam. Neudělal jsi chybu – mnohem pravděpodobnější je, že jsi dal prostě příliš mnoho. Podobně jako Pavel musíš říci: „…i když čím více vás miluji, tím méně jsem milován“ (2. Korintským 12:15).

Náš milující Otec řekl:

„Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské. Ale věrný je Bůh, který vás nenechá pokoušet nad vaše možnosti, ale způsobí se zkouškou také východisko, abyste ji mohli unést“ (1. Korintským 10:13).

Nejhorším rouháním je myslet si, že za veškerým naším zraněním a bolestí je Bůh. Že je to nebeský Otec, který tě cvičí kázni. Že si Bůh myslí, že dřív než budeš připravený přijmout Jeho požehnání, potřebuješ ještě jedno nebo dvě zranění srdce. Tak to není!

Je pravda, že Bůh trestá ty, které miluje. Ale toto trestání je jen na čas a není určené k tomu, aby nás zranilo. Bůh není původcem zmatku v našem životě. Ani ty nejsi. Je to lidské selhání. Je to nepřítel, který zasívá koukol na pole tvého snažení. Je to zklamání v někom jiném, kdo je ti blízký, kdo ztratil víru v Boha. Nepřítel se nás pokouší zranit skrze jiné lidi, stejně jako se snažil zranit Joba skrze nevěřící manželku.

Tvůj nebeský Otec tě střeží svým upřeným zrakem. Každý pohyb je monitorován. Každá slza se stáčí do láhve. On se ztotožňuje s každou tvou bolestí. Cítí každé zranění. A ví, kdy jsi byl vystaven přílišnému sužování od nepřítele. Zakročí a říká: „Dost!“ Když už tě zranění a bolest nevede blíž k Pánu – když místo toho začíná upadat tvůj duchovní život – Bůh vstoupí. Nedopustí, aby se Jeho dítě, které Mu důvěřuje, potopilo kvůli přílišné bolesti a trápení duše. Když ti tvé zranění začíná škodit – když brání tvému růstu – Bůh musí jednat a na chvilku tě pozvednout z boje. Nikdy nedovolí, aby ses utápěl v slzách. Nedopustí, aby tvé zranění kazilo tvou mysl. Slíbil, že přijde právě včas, aby setřel tvé slzy a dal ti radost místo truchlení. Boží slovo říká: „…z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování“ (Žalm 30:5).

Ježíš plakal. Petr plakal – hořce! Petr si nesl zranění, že zapřel pravého Božího Syna. Sám chodil po horách – plakal zármutkem. Tyto hořké slzy v něm způsobily fantastický zázrak. Vrátil se, aby otřásl královstvím Satana.

Žena, která prodělala amputaci prsu, napsala knihu s názvem: „Nejdřív plač.“ Nedávno jsem hovořil s přítelem, který se právě dozvěděl, že má poslední stadium rakoviny. „První věc, kterou uděláš,“ řekl: „Je pláč. Pláčeš, až ti nezbudou žádné slzy. Potom se začneš přibližovat k Ježíši, dokud nepoznáš, že tě Jeho paže pevně drží.“

Ježíš se nikdy neodvrací od plačícího srdce. Řekl: „…srdcem skroušeným a potřebným, Bože, nezhrzíš“ (Žalm 51:17). Ani jednou Bůh neřekne: „Vzchop se! Povstaň a vezmi svůj lék! Zatni zuby a osuš své slzy!“ Ne! Ježíš sbírá každou slzu do své věčné nádoby.

Jsi zraněn? Strašně? Tak si posluž a plač! A plač dál, dokud slzy nepřestanou proudit. Ale ať tyto slzy pramení jen ze zranění – a ne z nevíry nebo sebelítosti.

Život jde dál. Byl bys překvapen, kolik toho uneseš s Boží pomocí. Štěstí není život bez bolesti a zranění. Vůbec ne. Pravé štěstí je učit se, jak přežít vždy jeden den navzdory veškerému smutku a bolesti. Je to učit se, jak se radovat v Pánu bez ohledu na to, co se stalo v minulosti.

Možná se cítíš odmítnutý. Možná se cítíš opuštěný. Tvoje víra je možná slabá. Možná si myslíš, že jsi určen k odpočítávání. Někdy tě možná pohltí smutek, slzy, bolest a prázdnota – ale Bůh je stále na trůnu. On je stále Bůh!

Sám si nemůžeš pomoci! Nedokážeš zastavit bolest a zranění. Ale náš požehnaný Pán k tobě přijde – a svýma milujícíma rukama tě vyzdvihne, abys opět seděl na nebeských místech. Osvobodí tě od strachu z umírání. Zjeví ti svou nekonečnou lásku, kterou pro tebe má.

Vzhlédni! Dodej si odvahu v Pánu. Když tě obklopí mlha a nevidíš žádnou cestu ze svého dilema – polož se zpátky do Ježíšovy náruče a prostě Mu věř. On to musí všechno udělat! On chce tvou víru – tvou důvěru. On chce, abys hlasitě křičel: „Ježíš mě miluje! On je se mnou! Nikdy mě nezklame! On právě teď všechno řeší! Já nebudu deprimovaný! Já nebudu poražený! Nebudu obětí Satana! Nepřijdu o rozum, o duchovní zdraví ani neztratím svůj směr! Bůh je na mojí straně! Já Ho miluji – a On miluje mě!“

Základní princip je víra. A víra odpočívá na jednom absolutním: „Žádný nástroj proti tobě udělaný nepodaří se“ (Izaiáš 54:17).