KRISTUS JE V NÁS

Cesta k naději je plná utrpení, smutku a bolesti. Nezáleží na tom, jak zbožní, plní lásky a dobroty jste – pokud ve Vás žije Kristus, stanete se účastníkem Jeho utrpení.

„Ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení“ (1. Petrova 4,13). Petr nám prostě říká: „Radujte se ve svém utrpení.“ A Pavel praví něco podobného: „Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží“ (Římanům 5,2).

Radovat se v utrpení? To je jedna z těch těžkých věcí v Písmu, opravdu, jedna z těch nejtěžších. Přesto jde Pavel ještě dále. „A nejen to: chlubíme se i utrpením“ (Římanům 5,3). Pavel zde nemluví o tom, že máme v čase utrpení volat či křičet nahlas. Myslí tím spíše to, že máme vidět při našich zkouškách Ježíše. Navzdory našim velkým obavám a strachům, navzdory situaci, která vypadá zcela beznadějně, stále můžeme říci: „Hospodin ukáže cestu.“

Někteří křesťané možná namítnou: „Cesta naděje je pouze taková: Má naděje zůstává Kristu, „který je mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu“ (Koloským 1,27). To je pravda. Ale pokud Kristus zůstává v nás, povede nás cestou, kterou popisuje Pavel. Uvidíte, že Svatý Duch chce, aby naše naděje byla více než jen teologická fráze. Musí to být naděje, neochvějná důvěra postavená na pevném základě. Jednoduše řečeno – naší nadějí by mělo být: „Kristus je v nás a koná v nás.“