Kristus, zpytatel lidských srdcí

Kristus miluje svou církev. Dal za ní svůj život a řekl, že brány pekel ji nepřemohou. Ježíš sám je základním kamenem této církve. Písmo nám říká, že v ní přebývá jeho sláva a moudrost. O Letnicích poslal svého Ducha svatého, aby církev uvedl do chodu. A obdařil ji pomazanými služebníky – pastory, učiteli, apoštoly, proroky a evangelisty – za účelem vybudovat ji.

Je jasné, že si Pán přeje požehnat svou církev. Tak proč 2. kapitola Zjevení předkládá takový hrůzu nahánějící obraz Krista, když se zjevuje svému lidu? Jan píše, že Ježíš přichází k církvi se žhnoucím pohledem a hřmotným hlasem:

„A uprostřed sedmi svícnů podobného Synu člověka… Hlava pak jeho a vlasové byli bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých. A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel“ (Zjevení 1:13–16).

Zjevení je závěrečnou řečí, shrnutím Božího Slova. Popisuje konec všech věcí. A tady je první zpodobení Krista, které v této knize vidíme. Proč se tu Ježíš zjevuje tak zlověstně? A proč mluví tak ostře a pronikavě ke své církvi? Jan píše, že Kristova slova jsou ostrá jako meč, pronikající až do morku kostí. Vzpomeňte si, tohle byl apoštol, který pokládal svou hlavu na Ježíšovu hruď. Ale teď leží na své tváři: „A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý“ (1:17).

Pán sám vysvětluje své děsivé vzezření: „Zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce, a odplatím jednomu každému z vás podle skutků vašich“ (2:23). Faktem je, že Kristus miluje svou církev. A tohle je ten pravý důvod: On přichází, aby ji zkoumal. Přichází, aby své lidi v lásce káral, napravil, aby je očistil.

Ze všeho nejdřív říká Janovi, aby se nebál: „I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední“ (1:17). Potom Kristus v podstatě říká: „Chci, aby každý v mé církvi věděl, že jsem přišel, abych prozkoumal jejich vnitřního člověka. A já to činím ohnivým zrakem a s hřměním, které otřese duší. Nechci mluvit opatrně – to, co musím říci, provrtá i uzdraví. Ale já nemohu dopustit, aby nějaké mé dítě zůstávalo lhostejné nebo slepé. Mé oči a ústa proniknou každou fasádou.“

Kristus ve své církvi něco viděl. A dává Janovi pokyn, aby sepsal jeho slova a poslal je sedmi „andělům“ církví. Toto se týká jeho služebníků, nazývá je hvězdami ve své ruce (viz 1:16). Říkal Janovi: „Miluji tyto služebníky. Povolal jsem je a pomazal jsem je. A ty jim teď doneseš má slova.“

Sám jako pastor bych rád věděl: jaké to muselo být otevřít takový dopis od Jana? „Pastorovi církve v New Yorku: Tak praví Pán, pokud jde o tvůj sbor…“ Nuže, představme si, co cítilo těchto sedm služebníků.

Vezměme například pastora v Efezu. Když čte Janův dopis, vidí Krista, jak se raduje ze své církve. Pán chválí Efezské za to, že jsou pracovití, trpěliví a mají rozpoznání. Nenávidějí zlo a veřejně se staví za Ježíšovo jméno. A po léta nikdy nepřestali činit dobré skutky. Tento pastor žasne nad tím, co čte. Myslí si: „Oj, Pán je s námi spokojen. To je pochvalný dopis.“

Ale když čte dál, dostává se k pronikavým slovům: „Ale mámť něco proti tobě, totiž že jsi tu první lásku svou opustil“ (2:4). Ježíš pastora varuje: „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky čiň. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnuť svícnem tvým z místa jeho“ (2:5).

Efezský pastor z toho musí být zděšený. Myslí si: „Pokání? Jinak odstraní naše svědectví? Jaká hrozná slova. Jak je to možné? Jsme věřící smlouvy. Jsme ospravedlněni vírou. Jsme dobrotiví, milující, pečující a starostliví. A teď se máme vrátit a být jako jsme byli na začátku? Co to znamená? Jak tohle může Ježíš říkat? Jak bych mohl takový dopis přečíst svému sboru?“

Pamatujte si, že tato slova jsou adresována zbožnému sboru. Takže to musela být v Pánových očích opravdu velice vážná věc. Proč by jinak mluvil tak pronikavě k tak zářícímu příkladu církve? Říkal pastorovi: „Vaše první láska ke mně již není tím, čím kdysi byla. Zanedbáváte společenství se mnou. Proto čiňte pokání.“ Ježíš to říká jasně: všechno se to týká jeho přítomnosti. Ano, Efezští pilně pracovali v činění dobrých skutků. Ale nebyli již v intimním vztahu s Pánem.

V následující kapitole Kristus shrnuje své poselství všem sedmi pastorům a jejich sborům. A jeho slova říkají: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou“ (3:20). Velice často křesťané neotvírají dveře svých srdcí Ježíši. Když klepe, nejsou ani doma. Místo toho je na dveřích nápis: „Drahý Pane, odešel jsem sloužit do nemocnice, potom půjdu sloužit do vězení. Na shledanou v církvi.“

Tolik církví dnes dělá tolik dobrých, šlechetných, dobročinných věcí v Kristově jménu. Mají programy pro téměř každou lidskou potřebu. A sbory žijí čisté, čestné, spravedlivé životy, lidé si dávají pozor, aby se vyhnuli hříchu. Ale něco se u nich změnilo. Jeden čas byli tito věřící oddaně věrní svému společenství s Ježíšem. Nenechali by uplynout jediný den, aniž by s ním trávili čas o samotě. Ale teď je to jiné. Všechno, co mu dávají, je krátký pozdrav cestou k nějaké práci. Jak vážně to bere Ježíš?

Ježíš nás varuje: „Něco se z mé církve vytratilo. Moje děsivá přítomnost. Musíte se vrátit do skryté komůrky, zpět k večeři se mnou. Jinak od vás odstraním svou přítomnost. Všechny vaše dobré skutky – vaše kázání, evangelizace a dávání – musí vyplynout z našeho společného času. Musí to přicházet z mého stolu.“

Církev v Efezu ztratila něco, co kdysi vlastnila. Byla to manifestovaná, zjevná přítomnost Krista uprostřed nich. Začali považovat Ježíšovu přítomnost za samozřejmost a to ovlivňovalo jejich službu. V jednu chvíli se navzájem milovali a měli zájem jeden o druhého. Ale teď se navzájem považovali rovněž za samozřejmost. A to mělo katastrofální vliv na jejich úsilí v činění dobrých skutků. Byli tak zaměstnáni službou lidem, že se soustředili na své skutky a ne na Kristovu lásku. Jeho mocná přítomnost scházela.

Teď je Ježíš varoval: „Jestli se nezměníte – jestli se nenavrátíte k hladovění po mně – odeberu vaše svědectví. Nebudete již mít žádnou autoritu, až budete činit své dobré skutky. Všechny přijdou nazmar.“

Vidím paralelu v dnešním světě. Někteří z nejtvrdších lidí, které jsem poznal, jsou ti, kdo pracovali v oblasti sociálního zabezpečení a pro agentury sociální pomoci. Obzvláště je to pravdou o těch, kdo pracují v ústavech pro duševně choré nebo s týranými, zneužitými dětmi. Tito lidé byli upřímní, oddaní pracovníci. Ale bylo pro ně příliš bolestivé vydržet utrpení, kterého byli denně svědky. Za čas se někteří zatvrdili.

Stejná věc se může přihodit křesťanům. Služebníci a laičtí pracovníci vidí podobně jako oni tolik bolesti a hříchu v lidech, kterým slouží, že se mohou zatvrdit. Tohle je přesně to, co říkal Ježíš tomuto pastorovi v Efezu: „Kdysi jste byli k ostatním jemní a starostliví. Měli jste takovou lásku k lidem, a naslouchali jste jim. Ale teď jste ohluchli. Sedíte s nimi, ale zatvrdili jste se pro jejich pláč. Děláte svou službu jako ve šlapacím mlýně, bez života. Nemám na vybranou, odstraním od vás svou přítomnost.“

Byl jsem v církvích, odkud Pán na čas odstranil svou přítomnost. Je tu téměř hmatatelná mrtvost a prázdnota. Každý to může vnímat. Bůh k této církvi mluvil, říkal: „Na chvíli dopustím, aby to všechno tady ochladlo. Chci vás vyvést z vaší strnulosti, lhostejnosti. Chci, abyste poznali, jaké to je bez mé přítomnosti.“ Je to naprosto hrozné, když církev dosáhne tohoto bodu. Neexistuje žádné usvědčení Ducha svatého, nic, co by pohnulo sborem, nic, co by se dotklo mladých lidí.

Dostavuje se další vážný vedlejší efekt. A to ten, že duchovně hladoví lidé nezůstanou tam, kde není zjevná Ježíšova přítomnost. Zoufale touží poznat jeho blízkost. A když ji nezažívají, jdou někam jinam, aby ji našli. Dostávám mnoho dopisů se stejnou stížností: „Nemohu najít církev, která by byla plná Pánovy přítomnosti.“

Byl jsem svědkem tragického odpadnutí mnoha křesťanů, kteří se takto cítili. Nikdy nenajdou církev. Nakonec sedí doma a sledují kazatele v TV. Nikdy nedostanou žádné jídlo ve své duchovní dietě. Všechno, co jedí, je lehkost. Za čas se objeví chlad. Brzy úplně opustí církev. Zanedbávají shromáždění bratří, před čímž Židům varuje (viz Židům 10:25). A stanou se úplně neteční ke Kristu a jeho přítomnosti.

Říkám vám, Bůh nebude chtít slyšet žádnou výmluvu od těchto lidí. Ježíš může být pro každého všechno ve všem, pokud dál zůstáváš se svém osobním společenství s ním. Nezáleží na tom, jaký je stav tvé církve: ty máš být pilný a dávat mu drahocenný čas. Potřebuješ pít hluboce z jeho přítomnosti, pokud chceš, aby k tobě přišlo jeho živé slovo.

Ve světle Zjevení 1–3 se musí každý věřící ptát sám sebe: „Okradly mě mé dobré skutky – mé studium Bible a má služba – o čas s Ježíšem? Stále ještě po něm hladovím tak jako dřív? Nebo jsem něco ztratil?“

Církve, které Ježíš oslovuje ve Zjevení 2–3, bylo sedm skutečných sborů v Asii. Někteří bibličtí učenci věří, že tyto církve představují sedm epoch v církevní historii. Nechci se o tento teologický názor přít. Já prostě věřím, že toto poselství je pro křesťany v každé generaci. Krátce, Ježíš prohledává srdce svých lidí v každé době. Zabývá se každou duchovní slepotou, která zamořuje jeho církev.

Pán v této pasáži vede při s pěti ze sedmi církví. Chci se zaměřit pouze na tři: v Efezu, v Tyatirech a v Laodikeji.

Již jsme viděli, že problémem v Efezu byl nedostatek intimity s Kristem. Problém v Tyatirech byl odlišný. Bylo to koketování se svůdnými ďábelskými kněžstvy. Představ si pastorovu reakci, když četl tato slova: „Andělu pak Tyatirské církve piš: Totoť praví Syn Boží, jenž má oči jako plamen ohně“ (Zjevení 2:18). Ježíš viděl tuto církev plamenným zrakem svatého hněvu.

Přesto dopis pokračuje chválou: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední, kteříž větší jsou nežli první“ (2:19). Opět Kristus říká: „Znám tvé skutky. Tvá láska, víra, služba a vytrvalost je teď větší než na začátku.“ Nejlepší ze všeho je, že jim Pán říká: „Vím, že mě miluješ.“ Nekárá je pro ztrátu intimity s ním.

Ale potom čteme pronikavě ostrá slova: „Ale mámť proti tobě něco málo, že dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (2:20).

Kdo přesně je ta zmiňovaná Jezábel? Ježíš mluví o falešných pastýřích. Napomíná pastora v Tyatirech, že toleruje chamtivé, žádostivé služebníky, kteří svádějí jeho lid: „Umožňuješ chtíčem naplněným služebníkům, aby svobodně mluvili z tvé kazatelny. Přišli jako andělé světla a využívají zlé, hříšné podvodné triky k svedení mého lidu.“

Zmínka o Jezábel tu značí víc než jen služebníky, kteří jsou chamtiví. Tito falešní pastýři vlastně vymýšlí programy a plány k uskutečnění a naplnění svých žádostí. Jednoduše řečeno, jméno Jezábel je ztělesněním všeho, co je zlé, hříšné a ohavné v Pánových očích.

Jak matoucí obrázek tu dostáváme. Zde jsou lidé, kteří milují Pána, obětavé a věrné muže a ženy Boží. Jsou vytrvalí, věrně dávají a milují Ježíše. Jak by mohli falešní proroci upoutat pozornost těchto věřících? Jak by mohli být svedeni zlými služebníky, kterými Bůh pohrdá?

Může vás to šokovat, ale já vidím, že se právě tohle děje po celé této zemi. Vlci, kteří se snaží oškubat stádo, teď mluví v církvích kdysi známých svým svatým poselstvím. Když je pastor dotázán, proč to dovoluje, připouští: „Tito kazatelé přitahují zástup. Lidé přicházejí do církve.“ Nicméně dovolují falešným prorokům, aby servírovali pokrm samotného Satana: soběstředné evangelium chamtivosti.

Všimli jste si tady nějaké nesrovnalosti? Ježíš nazývá pastora v Tyatirech mužem lásky a dobroty. Přesto ten samý muž toleruje služebníky ohavného hříchu, pastýře, kteří jsou vzrušující pro lidské tělo a vyhovují jejich žádostem a touhám. Přinášejí zlé a hříšné představy, které způsobují falešný pocit probuzení. A vedou lidi k démonickým pokušením.

Hluboko v srdci tento pastor ví, že jejich evangelium není ryzí. Ale nechce zamezit příchodu zástupů. A teď mu Kristus říká: „Toleruješ tyto vlčí svody. A jsi slepý k tomu, co to dělá s tvými lidmi. Utíkají na shromáždění těchto kazatelů. A jsou vedeni do zkázy. Začali smilnit a jíst pokrm obětovaný modlám. A ty je odmítáš varovat. Povolal jsem tě, abys byl pastýřem mých ovcí, ale ty je neochraňuješ. Proč trpíš tohle zlo? Proč nepozvedneš svůj hlas?“

Jednou z prvních povinností každého pastora je uchovat kazatelnu ryzí. Nemůže dovolit, aby si tam někdo stoupnul a přinesl falešné slovo. Možná ti to zní jako sporná otázka ovládání a kontroly, ale je to přesně to, co Bůh vyžaduje. Víš, Kristus tu nemluví o sexuálním smilstvu. Mluví o hříšném jhu, smyslném společenství, vydávání sebe sama moci falešné služby. A Ježíšovo varování je jasné: „Sytíš se vzrušením, které je tělesné. Je to evangelium uspokojují chtíč. A tvůj duchovní život je v sázce.“

Vzpomeň si, tohle nebyli odpadlí věřící, k nimž se Ježíš obrací. Mluví k milujícím křesťanům, kteří dávali všechno, co měli. Ale upoutalo je tělesné evangelium. Věnují pozornost jemnému lstivému hlasu, který šeptá: „Musíš slyšet tohoto muže mluvit.“

Všude v evangeliích Ježíš varuje před falešnými pastýři, kteří přicházejí a hledají, jak by zničili a oklamali mnohé. Přesto jsem šokován nedostatkem rozpoznání v zástupech, kteří trvají na svých falešných evangeliích. Stalo se to tobě? Živí se tvá duše nějakým televizním evangeliem, které je vlastně démonické? Hltáš poselství kazatelů prosperity, které se líbí tvým žádostem a bere poslední šestáky starší generaci?

Možná si myslíš: „Jak mi jejich sledování může ublížit? Nemůže mě zranit, když slyším, co říkají. Kromě toho mám pocit, jako by to všechno bylo od Pána.“ Ne! Jestli uznáváš zlé pastýře, pak jsi v posteli s démony. Dopouštíš se smilstva se zlem.

Nechápejte to špatně: Nemluvím o každém televizním evangelistovi. Jen rozlišující křesťané poznají rozdíl. Ježíš říká o takových křesťanech s dobrými základy, kteří prohlédnou motivy tělesných kazatelů: „(Oni) nepoznali hlubokosti satanovy“ (Zjevení 2:24). Kristus mluví o těch služebnících, co hrabou peníze, bez obalu. Říká: „Stahují duše do hlubin pekla.“ Ano, tito kazatelé kážou Krista, ale ne Krista slávy. Ano, oni kážou slovo, ale není to Kristovo slovo. Je to evangelium nakažené učením démonů.

Pán mluví o takových zlých pastýřích: „Ale dalť jsem jí (Jezábel) čas, aby pokání činila z smilstva svého, avšak nečinila pokání“ (2:21). V podstatě tu říká: „Měl jsem s těmito falešnými proroky a evangelisty trpělivost. Znovu a znovu jsem je varoval. Měli spoustu času, aby se odvrátili od své špatnosti. Ale odmítli.“

Potom Pán vydává toto varování pro každého spravedlivého služebníka jeho Slova: „Aj, já uvrhu ji na lože, i ty, kteříž cizoloží s ní, v soužení převeliké, jestliže nebudou činiti pokání z skutků svých. A syny její zmorduji smrtí“ (2:22–23). Ježíš tu nemluví jen o falešných prorocích. Zahrnuje sem každého, kdo jim naslouchá a podporuje je. Všichni společně skončí ve strašné nemoci a duchovní smrti.

Ezechiel říká, že takoví věřící „spáchali smilství s každým, kdo je míjel“ (Ezechiel 16:15). Jinými slovy: „Běháš za všemi těmito falešnými služebníky. Ale oni tě jen využívají. Jsi pro ně jen zboží, zanechávají tě zraněného a duchovně mrtvého.“

Nakonec Ježíš napomíná ty, kdo věrně vzdorovali služebníkům Jezábel: „Avšak to, což máte, držte, dokavadž nepřijdu“ (2:25). Říká: „Naučili jste se pravému rozpoznání. Nenecháte sebou točit každým větrem a vlnou učení. Tak si držte, co máte. Nikomu nedovolte, aby vás oklamal. To je vše, co žádám. Nevložím na vás žádné jiné břemeno“ (viz 2:24).

Ježíš církev v Laodikeji nechválí. Místo toho její pastor čte: „Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys chutně studený byl anebo horký. A tak, že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých“ (Zjevení 3:15–16). Jak děsivá slova od Pána.

Ptám se, jak je možné, že celá církev upadne do téhož nebezpečného stavu? Jak může být každý tak duchovně slepý, že se všichni z nich stanou vlažnými? Není tu ani zmínka o svatém zbytku v tomto těle. Kristus je všechny popisuje takto: „Jsi bídný, mizerný, a chudý, a slepý, i nahý“ (3:17). Jak se to může stát? Jak může být někdo mizerný, chudý a nahý, a přesto o tom nevědět?

Stalo se to proto, že tito lidé byli oslepeni hrůznou lží. Laodikejští byli velice materialističtí, bohatí a prosperující. (Tohle mohlo znamenat, že rostli v počtu a vlivu, stejně tak jako v penězích.) A byli sami se sebou naprosto spokojeni.

Pro nerozlišující křesťany to byla vzkvétající církev. Lidé ji milovali a přitahovala je. Ale když ji Kristus prohledával, byl zděšený tím, co viděl. Tito Laodikejští byli oslepeni lží. Touto lží bylo: „Jsem v pořádku. Jsem tam, kde bych měl duchovně být. Nezměnil jsem se. Stále jsem ten stejný horlivý křesťan. Jsem spravedlivý, zapálený věřící.“ Ježíš říká, že sami o sobě tvrdí: „Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji“ (3:17).

Pro mě tento sbor představuje kapitalistické šílenství moderní americké církve. Náš národ je kapitalistická společnost, což jednoduše znamená „stále vzrůstající růst.“ A svět byznysu má heslo: „Růst nebo zemřít.“ Všechno vždy musí být větší. Tak musíš mít v sobě puzení činit věci největší a nejlepší.

To je dobré pro byznys. Ale tato mentalita pronikla do církve. Amerika je svědkem „kapitalistického křesťanství.“ Cílem již není duchovní růst, ale rozpínavost v počtu, majetku, financích. A služebníci jsou chyceni v tomto šílenství.

Ježíšův soud Laodikejských platí pro mnoho dnešních církví: „Neuvědomujete si, co se vám stalo. Vaše slepota způsobila, že jste se stali vlažnými. A vy to ani nevidíte. Stále ještě si myslíte, že hoříte pro mě.“ V Efezu byla hříchem církve ztráta intimity s Ježíšem. V Tyatirech to byla ztráta rozpoznání a koketování s duchovním smilstvem. Teď v Laodikeji vidíme nejhorší ze všech hříchů: ztráta jakékoliv potřeby pro Krista.

A všechno to končí v nahotě. Ježíš obvinil Laodikejské z jejich stavu nahoty: „aby se neokazovala hanba nahoty tvé“ (3:18). Řecké slovo pro nahý tu znamená „obraný o zdroje.“ Víš, Bůh rezervuje své zdroje pro ty, kdo na něj spoléhají, kdo jsou na něm ve svých potřebách závislí. Jaké jsou jeho zdroje? Jsou to pravá duchovní bohatství: jeho síla, jeho moc k činění zázraků, jeho božské vedení, jeho manifestovaná přítomnost. Kristus tuto sebejistou, na sebe spoléhající církev varoval: „Zbavil jsem tě všech mých zdrojů. Ale ty si ani nemyslíš, že je potřebuješ. Jsi naprosto ožebračen, ale ty si svého stavu nejsi vědom.“

Představ si sbor, který pohodlně prosedí jednohodinovou bohoslužbu. Tito křesťané slyší krátké kázání o tom, jak se vyrovnat s životními obtížemi. Potom rychle pospíchají ze dveří. Necítí žádnou potřebu být zlomený, zkroušený a kající před Ježíšem. Necítí žádnou potřebu být pohnut nebo usvědčen pronikavým, ostrým poselstvím. Není tu žádné volání: „Pane, přetav mě, zlom mě. Jen ty sám můžeš uspokojit můj hlad.“

Kde je horlivost, kterou dříve měli? Tito věřící byli kdysi dychtiví dostat se do církve, zabrat se do studia Božího slova, položit svá srdce nepokrytá před reflektor Ducha. Ale teď si myslí, že z toho všeho už vyrostli. Tak omezili své křesťanství na nedělní dopoledne. Ale to je vlažné náboženství.

Ježíš tolik miloval tohoto Laodikejského pastora a jeho sbor, že jim dal poznat, že přichází s drastickým opatřením. Řekl jim, že v nich vyvolá potřebu jeho zdrojů: „Já kteréžkoli miluji, kárám a tresci; rozhorliž se tedy, a čiň pokání“ (3:19). Jeho milující ruka přicházela, aby je trestala. A udělá to tak, že v nich vytvoří potřebu, aby volali po jeho síle a pomoci.

Milovaní, Kristus k nám dnes mluví stejnými slovy. Říká nám právě tak, jako řekl Laodikejským: „Všechno je to o večeření se mnou. Je to o otevírání dveří, když klepu. A já tě teď volám ven, abys přišel a rozmlouval se mnou, měl se mnou společenství. Mám všechno, co potřebuješ. A každý kvalitní čas, který se mnou strávíš, ti dává moc k nakupování. Takto získáváš mé zdroje. Tvé společenství se mnou ti dává to, co potřebuješ, abys pokračoval ve službě. To všechno musí přijít z našeho společného času.“

Takto si Kristova církev udrží své svědectví v těchto posledních dnech. Amen!