LÁSKA, KTERÁ PŘITAHUJE DRUHÉ K JEŽÍŠI

„V té době, kdy učedníků stále přibývalo ...“ (Skutky 6:1).

Dovolte mi nastínit pozadí tohoto biblického verše. Bylo to za časných dnů Církve, pravděpodobně jen pár týdnů či měsíců po Letnicích, a Církev prožívala prudký vzrůst. V jednom dni byly spaseny tři tisíce lidí! Církev se začala scházet po domech a byli spaseni nejen židé, ale i pohané. Uvěřili také Samařané a Etiopané, čímž se spojily různé kultury, které nikdy dříve nemívaly vůbec nic společného. Přesněji řečeno, tito noví věřící bývali rasově oddělení a neměli se rádi. Navzájem si ztrpčovali život, pomlouvali se, a nyní byli nečekaně společně vrženi do jednoho Těla Kristova – spasení, posvěcení, naplnění Duchem svatým – pracovali pospolu. A šlo jim to docela dobře.

Bylo to tak zvláštní. Nejenže o Letnicích lidé slyšeli druhé hovořit svým vlastním jazykem, ale nyní viděli lid jiné rasy, jiného rodu, jiné národnosti, jiného původu při společném uctívání, společné bohoslužbě, milující se navzájem. O této lásce řekl Ježíš: „podle lásky pozná svět, že jste mými učedníky. A tato láska způsobí, že ve Mně lidé uvěří.“

Když děláme věci, k nimž jsme povoláni – zasahujeme ztracené – a činíme tak s touto láskou sloužíce si navzájem při uspokojování potřeb druhých, potom je svět k Pánu přitahován.

„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13:35).