LÁSKA MÉHO OTCE

Matka zůstává se svým nemocným dítětem, dokud se neuzdraví. Přetrpí dokonce, že dítě její lásku odmítá. Dítě může zhřešit, nedbat na matčina slova poučení a nápravy. Možná je přemáhá sklíčenost či nevěra, nebo se stává pyšným, tvrdohlavým a vzdorným. A přesto, ve všech těchto případech, se ho jeho matka nikdy nezřekne.

Uvažuj o tomto obrazu matky-orlice. „Chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí“ (Deuteronomium 32:10-11). Ježíš popisuje podobný obraz,když mluví o „kvočně shromažďující kuřátka pod svá křídla“ (Matouš 23:37). V časech bouří taková matka ukryje svoje mláďata bezpečně a s láskou pod svá křídla.

Hovoříme zde o té nejněžnější a nejdůvěryhodnější lásce, která je lidstvu známa. Kdybys šel do jakékoli soudní budovy a nakoukl do všech soudních místností, uviděl bys mladé lidi souzené za všechny možné zločiny. A kdo je při tom sleduje? Většinou matky.

Zajdi v návštěvní dny do jakékoli věznice. Koho vidíš čekat na uvězněného syna či uvězněnou dceru? Matky zasmušilé zármutkem – matky vypadající, že mají neomezenou kapacitu lásky a odpuštění.

Před mnoha lety napsal jeden starý kazatel: „Nevím, zda měl marnotratný syn matku. Pokud ji ale měl, ujišťuji vás, že zatímco otec stál na střeše a vyhlížel svého syna, matka byla zavřená ve svém pokoji a modlila se a plakala. Později, když všichni tančili na počest synova návratu, našel bys tuto matku šeptat do ucha svého syna slova naděje a útěchy.“

Nemusíme chápat, proč Bůh dovolí, aby naše soužení pokračovala; proč naši milovaní tak dlouho snáší bolest a trápení; proč se zdá, že tolik našich modliteb není vyslyšeno; proč tolik našich otázek není zodpovězeno. Bůh přece není povinen odpovědět na všechny naše otázky. Opravdu nemusíme znát všechny odpovědi předtím, než vejdeme do slávy.

A přece je jedna věc, kterou nikdy nezpochybním – a tou je láska mého Otce ke mně, zjevená Duchem svatým, jenž ve mně přebývá.