Laodikejská lež!

Bratři a sestry – tohle je VLAŽNÁ GENERACE. Nemusíte být teologem, abyste pochopili, že jsme došli do Laodikejské éry, o které Ježíš prorokoval, že povstane ve skutečně posledních dnech. Jen srovnejte, co řekl Ježíš o vlažné Laodikejské církvi, s tím, co se dnes nazývá církev Ježíše Krista. Ježíš upozorňuje, že kdo má uši, nejlépe slyšel, co Duch svatý říká o tomto náboženském systému.

Ježíš jasně varoval, že v posledních dnech civilizace se rozvine církev, která se bude chlubit, že je bohatá, sílí a vzrůstá v počtu, je samolibá. Jinými slovy, církev s velkým vlivem, která získává viditelnost a moc, současně však odmítá veškerou nápravu nebo přezkoumání.

Ježíš o této církvi řekl: „Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji…“ (Zjevení 3:17). Jak je smutné, že tato konkrétní církev, arogantní a vychloubačná, je zvěstována tolika křesťany, kteří nemají rozlišení, jako slavná církev posledních dnů, církev moci a nadvlády, která si podmaní svět a přivede Krále Ježíše zpět. To je Laodikejská lež! Jedna drahá duše napsala následující: „Což nevíte, pane, že náš příští prezident bude mluvit v jazycích, že to bude Duchem naplněný muž? Nevíte, že všechny tyto veliké stavební projekty evangelistů jsou ustanovené od Boha? Pán trénuje vedoucí, pozvedá ohromné projekty, aby se mohli dostat do vládních pozic – naučili se všechno o vysokých financích a stavitelství. Církev převezme vládu – Duchem svatým naplnění vládní představitelé budou tvořit zákony, odstraní potraty, pornografii a zločin. Bůh pozvedl mocnou církev, aby teď převzala nadvládu.“

Hlavním prvkem představy o „Království Božím na zemi“ je dokonale spravedlivý řád, který bude zahrnovat všechny národy; pod jeho vládou všechno příkoří a nespravedlnost, útlak a rozbroje přestanou, nebude již více zla chudoby, a všichni lidé budou žít v klidu, míru a prosperitě jako bratři.

Co mě znepokojuje, je to, že mnoho fundamentalistů sdílí podobný pohled na roli moderní americké církve jako Pollyana (naivní optimistka). Zdá se mi, že se chlubí: „Dosáhli jsme toho! Máme 30 až 40 milionů evangelíků. Máme okouzlující, populární, výřečné vedoucí. Máme peníze, dobrozdání a rostoucí počty těch, kteří se s námi spojí – převezměme nadvládu!“

Slyšel jsem pastory velikých charismatických církví, jak se chlubí: „Postavím největší církev v Americe, protože množství znamená moc, vliv. Musíme mít velkou a dostatečně mocnou církev, aby prosadila mravnost a Boží vůli v našem národě a naší společnosti.“ To je tak bezostyšné, tak vychloubačné!

Tato pyšná, bohatá, arogantní církev teď touží po moci. Ne po Boží moci – ale po politické moci. Touží po Bílém domě, Kongresu a Nejvyšším soudu. Protože se nám nedaří vyvolat probuzení podobné Jonášovu, probuzení pokání a změny v srdcích lidí, ujmeme se, podle některých, vlády a uzákoníme spravedlnost.

Zní to tak zbožně, tak duchovně a tak životně důležité. Podobně jako Izrael, volá mnoho Božích lidí po velkolepé, svrchované kazatelně – s duchovním vůdcem, který vykoření hluboko zakořeněné pravomoci zla a uzákoní morální zákony.

Bohu se vůbec nelíbí tato představa, kterou se církev sama sebou vychloubá. Laodikejská vlažná církev není předurčena k nadvládě, moci a autoritě jakéhokoliv druhu. Je předurčena k soudu! Je to nejhorší druh duchovní slepoty, který ji řadí k těm, kdo se chlubí, že moderní americká církev, ať už charismatická nebo jiná, stojí tváří v tvář své nejskvělejší hodině. Jak neuvěřitelný nedostatek duchovního rozlišení. Já například, se musím přidat k tomu, co řekl Ježíš o této církvi posledního dne.

Ježíš strhává fasádu a odhaluje pravdu o Laodikejské církvi. Není tím, co si ona myslí, že je – není to, co říká, že je. Není bohatá – je chudá! Není na vzestupu – je ubohá a co nevidět bude navždy zničena! Není silná a není pravda, že nic nepotřebuje – ale spíš je ostudně nahá! Není to církev s novým zjevením a hlubokým duchovním porozuměním – Ježíš řekl, že je SLEPÁ! Nebude prostředníkem Kristovy nadvlády na zemi, ale spíš objektem Jeho hněvu a opovržení.

Můžeš si být jist, že Bůh má v těchto posledních dnech lid pro sebe samého, ale jsou opovrhovaným, svatým a odděleným ostatkem. Tento svatý ostatek lidí chodí ve světle a má veliké rozpoznání. Tito lidé vidí novodobou Laodikejskou církev očima Ježíše a nebudou oklamáni okázalostí, velikostí a viditelnou vznešeností populárního náboženství. Pravá církev je neviditelná; činí pokání; touží po návratu milovaného Krista.

Pravá církev se přece nemůže radovat z přízně a náklonnosti tohoto světa. Věříme a třeseme se před Božím slovem nebo ne? Až budeme někdy čelit tomu, na co Ježíš upozorňoval, že čeká ty, kdo zapřeli sami sebe, vezmeme pak svůj kříž a budeme Ho následovat? Ježíš řekl: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne měl v nenávisti dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by měl rád, co je jeho; že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Pamatujte na slova, která jsem vám řekl: ‚Služebník není větší než jeho pán.‘ Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovali mé slovo, zachovají i vaše. To všechno vám ale udělají pro mé jméno, neboť neznají Toho, který mě poslal“ (Jan 15:18–21).

Když Ježíš mluvil o tom, co se stane svatým v posledních dnech, řekl: „Vztáhnou ruce své na vás, a protiviti se vám budou, vydávajíce vás do škol a žalářů, vodíce k králům a k vladařům pro jméno mé“ (Lukáš 21:12).

Ježíš pokračoval a varoval před zradou a také, že „zmordují některé z vás. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé“ (Lukáš 21:16,17).

Pavel zdůrazňuje: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni“ (2. Timoteovi 3:12).

Je naprosto nemožné, aby pravá církev nebo kterýkoliv z jejích vedoucích, byl schvalovaný nebo uznávaný světem. Zbožného muže, zbožnou církev, bude svět a jeho králové a vládci pronásledovat a potupovat. Ježíš v tomto pravidle nepovolí žádnou výjimku – neboť varoval: „Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak jsou činívali falešným prorokům otcové jejich“ (Lukáš 6:26).

Běda této Laodikejské církvi a jejím politickým touhám! Jestliže vás svět přijímá, je to jen důsledek odmítání pohany Kříže. Po téměř 2000 let svět církev Ježíše Krista odmítal a pronásledoval. Krev milionů odmítnutých mučedníků volá ze země. Po staletí jsou Duchem svatým vedení muži a ženy upalováni u kůlu, rozřezáváni pilou vedví, stíháni a štváni jako zvěř. Zbožní svatí byli popravováni; jiní byli utopeni; mnozí byli předhozeni lvům. Bible říká, že všichni zemřeli ve víře a svět jich nebyl hoden. A já mám teď uvěřit, že si to Ježíš rozmyslel a rozhodnul se uzavřít věky s vlažnou, bohatou, přecpanou, zhýčkanou, vychloubačnou, soběstřednou církví? Bude se poslední Boží armáda skládat z enklávy dělníků, kteří lákají volební hlasy? Budou výherci duší nahrazeni prosebníky, kteří vycházejí na dálnice a zabývají se sbíráním podpisů za nějaký sociální problém?

Mrtvá, lhostejná, liberální církev byla již dávno vydána svým hříšným způsobům – to není v těchto posledních dnech Boží prvotní starost. Existují celé denominace, které se změnily v pohanské – Boží Duch je opustil již před lety. Bůh se ale zaměřuje jak na organizované, tak neorganizované evangelické a charismatické církve, společenství a služby. Je to právě z charismatického těla věřících, odkud pocházejí všechna kázání o prosperitě. Ti, kteří prohlašují, že jsou pokřtěni a vedeni Duchem svatým, jsou ti, kdo přicházejí se slovy: „Bůh chce, abys byl bohatý, množil svůj majetek a byl ve všech věcech soběstačný.“ Je to právě z tohoto těla, odkud všechny nové doktríny o pozemské nadvládě pocházejí.

Třicet let jsem charismatickým kazatelem a mohu říci spolu s Pavlem: „Mluvím jazyky víc než vy všichni.“ Ale jsem zarmoucen svody a falešnými doktrínami, které teď odvádějí tolik charismatických věřících bez rozpoznání. Celé zástupy jich jsou obelstěny, oklamány, podvedeny a unášeny pryč doktrínami démonů.

Nad čím Bůh naříká, je SMĚSICE, která se teď v charismatických kruzích předkládá. Směsice je synonymum pro vlažnost. Najdete tuto smíšeninu všude, kam se dnes podíváte. Navštivte například takzvaný křesťanský rockový koncert. Jak neuvěřitelná směsice. Obvykle začíná takto: „Jsme tu jen, abychom sloužili Ježíši – abychom Ho oslavili.“ Uslyšíte lahodná slova o svatosti, pokání, a jak se vzdát všeho pro Ježíše. Potom to najednou vypadá, že na ně padnul duch Elvise Presleyho, a jsou přímo před vašima očima přeměněni na žoviální, hlučně veselé, nestoudné, drzé, smyslné, tvrdé rockery. Než to skončí, uslyšíte je, jak se chlubí: „Vezmeme Ježíše tam, kam církev nikdy nechodí. Do barů, na sekulární koncerty, do MTV! Modlíme se, aby nám Bůh dal uši světa. Chceme se dostat do stejného davu, kam se dostal svět.“

Jestliže mám věřit tomu, co řekl Ježíš – měli by být kamenováni rajčaty a vypískáni tímto světským davem z jeviště – tedy, kdyby opravdu sloužili v Duchu. Čím víc by zpívali pro Ježíše, tím víc by je nenáviděli a opovrhovali by jimi. Gospeloví zpěváci, které svět chválí a přijímá, ztratili Ježíšovu přítomnost – přesně tu věc, která je příčinou odmítnutí. Evangelium Ježíše Krista je urážkou pro Židy, bláznovstvím pro pohany.

Dokážeš uvěřit, co právě teď kážou? Říkají: „Ježíš nemůže přijít, dokud neovládneme zemi. Nemůže přijít, dokud nepřevezmeme vládu a nepřipomeneme Ho světu, který jsme si podrobili.“ Zesměšňují myšlenku na bezprostřední návrat Krista. Ježíš řekl, že to je „zlý služebník,“ který si v srdci řekl: „Můj pán mešká se svým příchodem“ (Matouš 24:48).

Tento druh vyučování je přímým důsledkem duchovního úpadku, vlažnosti a únavy z nesení kříže. Jestliže láska pro Ježíše hoří, je tu touha po Jeho brzkém návratu – je tu touha „být s Ním, patřit na Jeho slávu!“ Ale teď, protože se rozmnožil hřích, láska mnohých vychládá; sebeobětování a sebezapření se neuznává; a církev odbíhá od tématu, aby usilovala o uznání a moc tohoto světa.

Ušklíbají se teď na myšlenku o věřících, kteří budou „proměněni – naráz, v okamžiku“ (1. Korintským 15:51,52). Odsunuli příchod Pána do vzdálené budoucnosti a jejich prvotní starostí není, co Kristus dělá, ale co dělá církev. Nynější zájem není vnitřní, ale vnější – sklidit nové členy, nabývat na vlivu a ustanovit pozemské království.

Ježíš řekl: „A hle, přijdu rychle“ (Zjevení 22:12). Pavel napsal: „Neboť sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci… vy, bratři, však nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj…“ (1. Tesalonickým 5:2,4). Petr také potvrzuje Pánův náhlý návrat: „Pánův den však přijde jako zloděj v noci“ (2. Petr 3:10).

Ježíš varoval církev v Sardách, aby byla vždy bdělá a v očekávání – a činila pokání nebo bude znenadání překvapená. „Zachovávej mé slovo a čiň pokání. Pokud však nebudeš bdít, přijdu na tebe jako zloděj a nebudeš vědět, ve kterou hodinu na tebe přijdu“ (Zjevení 3:1–3).

Proč by měl být každý křesťan ve střehu a bdělý, kdyby byl Kristův návrat odsunut na nějakou vzdálenou hodinu? Budeme věřit novodobým, vlažným kazatelům, nebo bude naše víra stát na tom, co řekl Ježíš: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte“ (Matouš 24:44).

Ježíš nás varoval: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, ve kterou přijde Syn člověka“ (Matouš 25:13). Takhle žili novozákonní apoštolští křesťané v prvním století. Sdíleli s Pavlem silnou touhu „oddělit se a být s Pánem.“ Byli pilní v konání Pánova díla, zabývali se a poslouchali Jeho příkazy – ale jako Abraham očekávali město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.

Kazatelé království nadvlády spiritualizují všechno, co má co dělat s Kristovým brzkým návratem. Ale jak budeš spiritualizovat toto nejpraktičtější Ježíšovo přikázání: „Proto bděte, neboť nevíte, kdy přijde pán domu – zda večer nebo o půlnoci nebo za kuropění nebo za svítání. Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. A co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (Marek 13:35–37).

Koruna spravedlnosti, kterou dá Soudce v ten den, je vyhrazena jen pro ty, „KDO SI ZAMILOVALI JEHO PŘÍCHOD“ (2. Timoteovi 4:8). Ptám se vás, předpokládáte Jeho brzký návrat? Toužíte po něm? Je Jeho příchod, kdy shromáždí své vyvolené, stále vaší nadějí? Pro Pavla byl, neboť napsal: „V očekávání té požehnané naděje, totiž slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista“ (Titovi 2:13).

Úplně poslední slova Ježíše v Bibli jsou: „Jistě, přijdu rychle“ (Zjevení 22:20). „A Duch i Nevěsta říkají: ‚Přijď!‘“ (Zjevení 22:17). Co říkáš ty?

Kdo si myslíš, že vložil do mysli nevěsty pochybnosti o brzkém návratu jejího milovaného? Kdo je ten, kdo se snaží připoutat její mysl k zemi – aby se nezaměřovala na slávu svého Krista, ale na její vlastní nadvládu a místo v tomto světě? Kdo způsobí, že se nevěsta cítí jako odmítnutá vdova – opuštěná svým Ženichem, protože ještě není dost rozhodná, pánovitá a suverénní? Jistě ne Duch svatý – protože Duch volá: „Přijdiž tedy, Pane Ježíši!“

Přikázal Pán své církvi, aby odsunula Jeho příchod a místo toho zřídila pozemské království spravedlnosti – nebo nám přikázal, abychom naplnili své lampy olejem, probudili se a byli v každém okamžiku připraveni na Jeho příchod? Ať na to odpoví Jeho slovo! „Buďtež bedra vaše přepásaná, a svíce hořící. A vy podobni buďte lidem očekávajícím Pána svého, až by se vrátil z svadby, aby hned, jakž by přišel a potloukl, otevřeli jemu“ (Lukáš 12:35–36). Potom Kristus dodal tato slova: „Blaze služebníkům těm, kteréž přijda Pán, nalezl by, a oni bdí“ (Lukáš 12:37). Proč být ve střehu, proč být bdělý, proč mít bedra přepásaná, proč být ve stavu pohotovosti, proč očekávat – kdyby byl Kristův příchod odsunut do vzdálené budoucnosti a vyčkával na militantní akce církve?

Pán věděl, co by se stalo církvi, kdyby si řekla: „Pán mešká se svým příchodem.“ Bylo by tu lajdáctví, bezstarostnost; bylo by tu přejídání a holdování alkoholu, opilství; nebyla by tu naléhavost k přípravě. „Pakli by řekl služebník ten v srdci svém: Prodlévá přijíti pán můj, i počal by bíti služebníky a služebnice, a jísti a píti i opíjeti se. Přijdeť pán služebníka toho v den, v kterýž se nenaděje, a v hodinu, kteréž neví. I oddělíť jej, a díl jeho položí s nevěrnými. Služebník pak ten, kterýž by znal vůli pána svého a nepřipravoval se, a nečinil podle vůle jeho, bit bude velmi“ (Lukáš 12: 45–47).

Taková ignorance jejího skutečného duchovního stavu je možná v církvi jen tehdy, když je Duch svatý zarmucován a Jeho hlas je umlčován. Když Duch svatý nemůže mluvit, mají rádi své vidiny a stávají se posedlí pýchou a jsou arogantní a vychloubační, když má co nevidět nastat Boží soud.

Díky Bohu, že je tu posvěcený, oddělený ostatek, který slyší hlas Ducha svatého, těch, kteří nemohou být oklamáni nebo přistiženi jako nepozorní. Oni jsou strážní, kteří odhalili nástrahy nepřítele; mají smělost, aby odhalili povrchní, nicotné doktríny démonů. Ti, kteří slyší, co Duch říká, vědí, co se Pán chystá udělat. Vidí, že se schyluje k bouři – slyší blížící se zahřmění – vědí, že Bůh již soudí Boží dům a zejména jejich národ.

Laodikejská církev se sama vyvolila, bez jakéhokoliv vedení Ducha svatého, ne aby byla světlem světu, ale aby ho ovládla. Stala se největším učitelem lží ve vesmíru. Je přesvědčena o své vlastní síle a moudrosti, zatímco směšuje faleš Antikrista s pravdou evangelia. Je rozhodnutá odstranit ten veliký rozdíl, který Kristus položil mezi církev a svět.

Apoštolové viděli v nadpřirozené osobě Krále předzvěst velikosti a slávy Jeho království (2. Petr 1:16). Protože je vtěleným Božím Synem, který má veškerou moc na nebi i na zemi, nemůže být Jeho království srovnáváno s pozemským královstvím. Jeho symbolem je svaté město, Nový Jeruzalém sestupující od Boha z nebe. A jako je Král člověk, který vstal z mrtvých a byl učiněn nesmrtelným, aby mohl být Božím dokonalým panovníkem po všechny věky, takoví musí být všichni ti, kteří budou Jeho pomocníky v administraci Jeho vlády. Jeho králové a kněží musí být učiněni Jemu podobnými; a jen za takové nebeské vlády může být ustanoven dokonalý sociální řád, a všechny národy budou žít v míru pod Jeho nadvládou.

Apoštolové vždy jasně rozlišovali mezi Pánovým současným kněžským dílem v nebi, které začalo Jeho nanebevstoupením, a Jeho budoucím královským dílem na zemi. Šel k Otci, aby byl učiněn velikým Nejvyšším knězem, který se kdy přimlouval na nejsvatějším místě. Až toto přimlouvání skončí a církev, Jeho tělo, bude shromážděná a dokonalá, tehdy a pouze tehdy usedne na trůn své slávy a začne své dílo Soudce a Krále (Matouš 25:31). Při Jeho nanebevstoupení Mu byla udělena veškerá autorita, ale když ji dnes používá, je to působení Boží prozřetelností a je neviditelné. I teď je Jeho autorita nejvyšší – ačkoliv Ho svět ještě jako Krále nepoznal, ani nepřipustil. Oblast Jeho viditelné vlády je teď v církvi samotné, kde je Jeho vůle známá prostřednictvím Ducha svatého ve vybraných z jejích služebníků, a v její celé správě.

Teprve až se Ježíš vrátí a převezme království, bude Jeho vláda nad národy zjevená, a všichni lidští vládci Ho poznají jako zdroj jejich veškeré autority. On se potom „chopí své veliké moci a ujme se kralování.“ Do té doby musí být církev ve světě, jako On byl, její uplatňování božských nároků není uznáváno, je odmítána a vystavena nepřátelství a potupě. Až On vstoupí do svého královského úřadu, může církev vládnout s Ním.

Tohle je apoštolské pojetí Kristova království. Velice se to liší od těch, kdo vyučují, že Kristus pověřil svou církev, aby spravovala království v Jeho nepřítomnosti, a dovedla všechny národy k poslušnosti – a přivedla Krista zpět jako Krále světu, ve kterém jsou již všichni nepřátelé „poddáni pod Jeho nohy.“ Vyučují, že Kristus se může vrátit pouze tehdy, až v Něho budou věřit všechny národy, a spravedlnost a mír naplní celou zem. To je radikální odchýlení od toho, co učili apoštolové.

Řím tuto doktrínu o nadvládě rozvinul již před staletími. Byla zformulována Augustinem v jeho „Božím městě.“ Církev tehdy uplatňovala nárok na vládu ve jménu Krista v Jeho nepřítomnosti. Dovedli toto učení až k jeho logickému závěru prohlášením absolutní svrchovanosti jejich biskupa – papeže.

Když první láska ustydne a návrat Pána je odložen naneurčito, Laodikejští jsou nesením kříže unavení a začínají se ptát: „Nejsou tato deprimující slova Pána a jeho apoštolů omezena na jejich dny? Má toto nepřátelství světa k církvi pokračovat až do konce? Jak se to shoduje s její nebeskou misií a jejím evangeliem lásky? Neřekl Ježíš, že evangelium by mělo být jako kvasnice, které nakvasí pokrm, a jako hořčičné semínko, které vyroste do stromu? Neřekl: ‚Všechna moc teď patří Mně‘? Nenazval sám sebe ‚Králem králů země‘? Nemusí být silný muž, Satan, spoután dřív, než můžeme uloupit jeho majetek?“ A když se ve čtvrtém století stal římský císař Konstantin věřícím a za císařskou mocí bylo křesťanství, téměř všeobecně se věřilo, že den utrpení a pronásledování je pryč. Ze všech křesťanských čtvrtí se ozývalo volání: „Satan je spoután; přišel den vítězství; Kristus vládne skrze svou církev!“ Teď se mohou naplnit proroctví: „Na všechny národy dopadne její světlo, a na krále záře jejího vzkříšení.“ To dokazuje, jaký je to blud!

Existuje skutečné popření Satanovy moci jako „knížete tohoto světa.“ Nemohou popřít jeho existenci, protože byla nejjasněji dosvědčena Pánem a apoštoly. A také nemohou říkat, že jeho moc byla svržena a že už není třeba se jí obávat. Pavel ho nazval „bohem tohoto světa“ (2. Korintským 4:4), a Jan řekl: „Celý svět leží v moci toho zlého“ (1. Jan 5:19). Ve Zjevení (12:3) se objevuje pod symbolem draka jako aktivní nepřítel Boha a Jeho Krista, a to až do svržení antikrista a dokud sám nebude svázán (Zjevení 19:20). Ale navzdory všem těmto jasným tvrzením a nepřetržitému poznávání různých forem satanské činnosti v jednotlivcích, teď Laodikejští říkají: „Satan již nevládne; je spoután; nemůže klást žádný efektivní odpor naší jednotě nebo naší misionářské činnosti a našemu ustanovenému království.“

Je tu trochu shody, pokud jde o čas, kdy byl spoután. Argumentují: „Jak by mohlo být ustanoveno Boží království, pokud by Satan a jeho andělé měli stále svou moc na zemi?“

Věří, že již nejsou vystaveni útokům tohoto lstivého a mocného protivníka, a proto nevidí potřebu zvláštní bdělosti. Silný muž je spoután, tak církev může bezpečně uloupit jeho majetek; je vyhnán ze země, tak se jí teď může zmocnit církev. Jak mazané překroucení pravdy!

S neuvěřitelnou drzostí se chlubí, že jejich biskupové mohou už teď zaujmout místa mezi vladaři země. Církev přestává být poutníkem a cizincem; je nevěstou Panovníka na nebi, je vyvýšená, aby seděla s Ním na Jeho trůnu, svět jí podléhá, a proto všechna pocta a čest patří jejím vůdcům jako šlechticům Krále. Taková opovážlivost!

Ježíš řekl: „Mé království není z tohoto světa… mé království není odsud…“ (Jan 18:36). Tím to je pro mě řečeno, a mělo by být pro všechny věřící, kteří se třesou před Jeho Slovem.

A pokud jde o mne, volím si být posazen s Kristem na nebeských místech a být mezi těmi, o kterých prorokoval Enoch: „Hle, Pán přichází s desetitisíci svých svatých“ (Juda 14).

Laodikejští mohou mít tento současný svět a všechna jeho království a slávu. Podle Petra je to určeno ke spálení: „Ta nynější nebesa a země jsou pak tímtéž slovem zachována a střežena pro oheň, ke dni soudu a záhuby bezbožných lidí“ (2. Petr 3:7). Může to být jasnější? „…země i všechny výtvory na ní budou spáleny“ (2. Petr 3:10). Ať přemáhající církev prohlašuje spolu s Petrem: „Podle jeho zaslíbení však očekáváme nová nebesa a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost“ (2. Petr 3:13).

Církvi Ježíše Krista – ať vás žádný člověk neoklame ohledně návratu našeho Pána! Čerpejte útěchu ze zaslíbení našeho Pána: „Vždyť až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první. Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu; a tak budeme navždycky s Pánem. Proto se navzájem potěšujte těmito slovy“ (1. Tesalonickým 4:16–18).