Lidé jiného druhu

Když čtu o hrdinských činech Božích mužů ve Starém zákoně, mé srdce hoří. Tito služebníci byli tak zatíženi břemenem pro Boží jméno, činili mocné skutky, které jsou pro myšlení většiny dnešních křesťanů záhadou.

Tito dávní svatí byli pevní jako skála ve svém odmítnutí pohnout se vpřed bez slova od Boha. A ronili slzy, truchlili a naříkali celé dny nad odpadlickým stavem v jeho domě. Nechtěli jíst, pít nebo mýt svá těla. Rvali si chomáče vlasů a vousů. Prorok Jeremiáš dokonce ležel na ulicích Jeruzaléma 365 dní a neustále varoval před blížícím se Božím soudem.

Rád bych věděl, kde tito svatí získali duchovní autoritu a výdrž, aby udělali vše, co udělali? Byli to muži odlišného druhu, služebníci naprosto odlišného typu od těch, které dnes vidíme v církvi. Nemohu prostě najít souvislost s nimi a s jejich chozením. Vím, že nejsem absolutně stejný druh. A neznám jediného křesťana, který by byl.

Něco mě ohledně toho znepokojuje. Bible říká, že tyto pozoruhodné výkony starozákonních mužů byly zaznamenány pro naše ponaučení: „Toto pak všecko u figuře dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme již na konci světa“ (1. Korintským 10:11). Jejich příběhy jsou zamýšleny jako příklady, aby nám ukázaly, jak pohnout Božím srdcem, nebo jak dovést zkažené, zkorumpované lidi k pokání.

Takže, byli tito svatí zvláštní odrůdou? Byli to supermani s předurčeným osudem, obdaření nadpřirozenou silou, pro tuto generaci neznámou? Ne, vůbec ne. Bible důrazně prohlašuje, že naši zbožní předkové byli lidé právě takoví jako ty a já, vystavení stejným tělesným vášním (viz Jakub 5:17 „Eliáš člověk byl týmž bídám jako i my poddaný…“). Faktem je, že jejich příklady nám ukazují vzor, který máme následovat. Tito muži měli ve svém charakteru něco, co způsobilo, že na ně Bůh vložil svou ruku. Proto si je vybral, aby provedli jeho záměry. A on na nás naléhá, abychom dnes hledali tu samou charakterovou vlastnost.

Jsem znepokojen ještě jednou odlišností mezi těmito dávnými muži a většinou dnešních křesťanů. Žijeme v nejhříšnější době v dějinách. Naše současná generace je mnohokrát horší než ta z Ninive a Sodomy. Jsme tvrdošíjnější než starodávný Izrael, násilnější než za dnů Noeho. Jestli někdy existovala doba, kdy svět potřeboval svaté se silnou, intenzivní, horlivou vírou, je to teď. A já věřím, že Bůh dnes hledá stejný druh oddaných služebníků. Hledá muže a ženy, kteří se budou usilovně snažit, aby znali jeho srdce, aby činili pozoruhodné činy v jeho jménu a přiváděli celé společnosti zpátky k němu.

Přemýšlej o tom: proč by Bůh pozvedal lidi hluboce zlomené a hledající svatost v časech minulých, ale opomíjel dělat totéž i dnes? Proč by svévolně zanechal nejpotřebnější generaci v historii bez svatých hlasů? Víme, že Bůh se nemění. On je stejný včera, dnes i navěky (viz Židům 13:8). A my sloužíme stejnému Pánu, jako sloužily minulé generace. Tak kde jsou dnes oddaní služebníci, kteří ponesou jeho břemeno a budou mluvit v jeho při?

A konečně, co mě znepokojuje nejvíc, je to, že máme něco, co tito dávní zbožní muži neměli. V těchto posledních dnech na nás Pán vylil dar svého Svatého Ducha. Proto má naše generace přístup k mnohem vytrvalejší moci a nebeským darům než kdy předtím. Stručně, dostali jsme všechno, co potřebujeme, abychom povstali ve víře jako lidé jiného druhu. A Bůh vyžaduje, aby právě takoví služebníci vykročili a oddělili se.

Otázkou pro nás je, proč se Bůh dotknul a pomazal tyto jednotlivé muže tak mocně? Proč byly jejich služby schopné změnit osudy celých národů? Bible nám zjevuje, jak byli tito „muži jiného druhu“ tak okouzleni, uneseni Pánem a jeho záležitostí. A to vysvětluje, jak jejich cestou může kráčet každý Boží služebník.

Písmo říká, že Ezdráš byl muž, na němž byla Boží ruka. Ezdráš svědčí: „Protož já posilněn jsa rukou Hospodina Boha svého nade mnou…“ (Ezdráš 7:28). Jinými slovy, Bůh natáhnul svou ruku, zahalil Ezdráše a změnil ho v odlišného člověka.

Proč by tohle Bůh s Ezdrášem dělal? V Izraeli byly v tu dobu stovky písařů. Oni všichni měli to samé povolání, aby studovali a vysvětlovali Boží slovo lidem. Co oddělilo Ezdráše od ostatních? Co způsobilo, že Hospodin vložil svou ruku na tohoto jediného muže a dal mu za úkol, aby vedl 50 000 lidí k znovu vystavění pobořeného města Jeruzaléma?

Odpověď nám dává Písmo: „Nebo Ezdráš byl uložil v srdci svém, aby zpytoval zákon Hospodinův i plnil jej“ (Ezdráš 7:10). Je to jednoduché: Ezdráš učinil uvědomělé rozhodnutí. Rozhodl se, že bude především ostatním hledat Boží slovo a poslouchat je. A od svého rozhodnutí neustoupil. Řekl si: „Budu badatelem ve Slově. Budu jednat podle všeho, co se v něm dočtu.“

Ezdráš neměl nějaký nadpřirozený zážitek, který by mu přinesl lásku k Písmu. Duch svatý ho v noci nevyburcoval a neřekl mu: „Povedeš 50 000 lidí k pokání a vykonání mého díla. A abys to dokázal, budeš potřebovat moc, statečnost, ryzost, duchovní autoritu. Ale to přichází pouze ze znalosti a uposlechnutí mého Slova. Takže, abys naplnil můj plán pro tebe, obdařím tě láskou k Písmu. Zítra se probudíš se stále vzrůstajícím hladem ke studiu a uposlechnutí mého Slova.“

Tohle vůbec není způsob, jak se to stalo. Dlouho předtím, než Bůh vložil svou ruku na Ezdráše, byl tento muž pilný ve zkoumání Písma. Umožnil, aby ho Písmo přezkoušelo, omylo a očistilo od každé špíny těla a ducha. Ezdráš hladověl po Písmu a radoval se z něj. Stručně řečeno, dovolil mu, aby připravilo jeho srdce na jakékoliv dílo, které pro něj Bůh vybral. Proto Hospodin vložil svou ruku na Ezdráše a pomazal ho.

Ano, Boží pomazání je nadpřirozené. Ale On vkládá svou ruku pouze na ty, kdo jsou zcela vydaní poznání a uposlechnutí jeho Slova. Tam začíná každé pomazání. Nikdo nemůže očekávat, že se Bůh dotkne jeho života, jestliže v něm nehoří vášeň k Písmu.

Podobně jako Ezdráš, byl i David „mužem jiného druhu,“ který změnil kurz svého národa. A stejně jako Ezdráš, nasytil i David své srdce v Božím Slově. Napsal Žalm 119, který obsahuje 176 veršů, z nichž téměř každý vychvaluje slávu Božího slova: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě… V ustanoveních tvých se kochám, aniž se zapomínám na slovo tvé… Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování… Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé… Zprubovanáť jest řeč tvá dokonale, tou příčinou ji miluje služebník tvůj“ (Žalm 119: 11,16,97 105,140).

„Tedy vyhlásil jsem půst… abychom se ponižovali před Bohem svým, a hledali od něho cesty přímé sobě a dítkám svým, i všemu jmění našemu“ (Ezdráš 8:21).

V tuto chvíli přiváděl Ezdráš společenství Židů zpátky do Jeruzaléma. Byla před nimi nebezpečná cesta, plná lupičů, zlodějů a vrahů. A tak perský král nabídnul, že s nimi pošle vojsko. Ale Ezdráš tuto nabídku nepřijal. Místo toho králi dosvědčuje: „Ruka Boha našeho jest nade všemi, kteříž ho hledají upřímě, ale moc a prchlivost jeho proti všechněm, kteříž ho opouštějí“ (8:22).

Ezdrášova reakce nám vypovídá několik věcí o tom, co si usmyslí „muž jiného druhu.“ Zaprvé, Ezdráš opět potvrzuje, že Boží ruka není jen na několika předurčených. Hospodin poskytuje svůj dotek všem, kdo se rozhodli ho hledat: „Ruka Boha našeho jest nade všemi, kteříž ho hledají upřímě.“ Za druhé, Ezdráš říká králi: „(Boží) moc a prchlivost proti všechněm, kteříž ho opouštějí.“ V podstatě říkal: „Díky za tvou nabídku, králi, ale my sloužíme mocnému Bohu. On je schopen nás uchovat skrze všechny aspekty díla, ke kterému nás povolal, abychom je naplnili.“ Ezdráš to cítil tak silně, Písmo říká, že se vlastně „styděl žádati od krále vojska a jízdných, aby nás bránili před nepřátely na cestě“ (Ezdráš 8:22).

Nakonec Ezdráš volá lidi k dodržení půstu. To znamená, že jim neříkal pouze to, aby přijali vírou Boží zaslíbení. Neřekl jim jen: „Musíme stát na Božím slově, že On nás ochrání. Mezitím pojďme.“

Ne, podle Ezdráše tu bylo něco víc, co bylo potřeba udělat. Říkal: „Ano, věříme Božímu slovu pro sebe. Ale teď se musíme postit a modlit, dokud neuvidíme, že se jeho Slovo naplnilo. A nepůjdeme ani o krok dál, dokud se to nestane.“ Takže, Písmo říká: „A když jsme se postili a hledali v tom Boha svého, tedy vyslyšel nás… a ruka Boha našeho byla s námi, a vytrhla nás z ruky nepřátel a úkladníků na cestě“ (8:23,31).

Stejně kvalitní charakter nacházíme v celém Starém zákoně. Mojžíš, Jozue, starší a proroci, ti všichni se postili a modlili. Nepřijímali jen příležitostně Boží slovo vírou. Jednali podle něj ve víře. A to znamenalo nejen náhodně postupovat vpřed, ale nejprve půst a modlitbu v naprosté důvěře, že uvidí, jak se Boží slovo uskuteční.

Ten samý biblický vzor je určen dnes pro nás. Armáda spásy byla založena generálem Wiliamem Boothem skrze modlitbu a půst. Rovněž naše vlastní služba Teen Challenge vznikla před čtyřiceti lety z půstu a modliteb. Totéž je pravdou o nesčetných službách, kterým se do dnešního dne daří. Pán povolává k půstu a modlitbě každého, kdo přiložil své srdce k Božím věcem.

Ezdráš a ostatní jeho druhu vzlykali a radovali se pod Boží rukou. Ale jak se tito věrní muži dostali do tohoto stavu? Jak přišli ke sdílení Božího zlomeného srdce nad hříchy své generace?

Odpověď nalézáme ve službě Ezdráše. Když lidé dorazili do Jeruzaléma, použil Bůh Ezdráše, aby přivodil důkladné, všeobecné pokání. „I dobrořečil Ezdráš Hospodinu Bohu velikému, a všecken lid odpovídal: Amen, amen, pozdvihujíce rukou svých, a skloňujíce hlavy, poklonu učinili Hospodinu tváří k zemi“ (Nehemiáš 8:6).

Ezdráš pak lidem četl Boží slovo. A „plakal všecken lid, když slyšeli slova zákona“ (8:9). Ale jakmile lidé činili pokání, naléhal na ně Ezdráš, aby se radovali. „Potom řekl… všemu lidu: …nekvěltež, ani plačte… nermuťtež se, nýbrž radost Hospodinova budiž síla vaše“ (8:9–10). A tak „odšel všecken lid, aby jedli a pili, a aby se sdíleli. I veselili se velmi, proto že srozuměli slovům těm, kteráž jim v známost uvedli“ (8:12).

Ptám se vás, proč tam bylo veselí? Protože jeden člověk již převzal břemeno a sdílel Boží obtížené srdce nad hříchem lidí. Ezdráš již poznal jejich přestoupení, jak se smíchali s pohany a tolerovali jejich ohavnosti. Jak na to Ezdráš reagoval?

„Kteroužto věc když jsem uslyšel, roztrhl jsem roucho své i plášť, a trhal jsem vlasy s hlavy své i z brady, a seděl jsem zděšený (oněmělý)… klekl jsem na kolena svá, rozprostíraje ruce své k Hospodinu Bohu svému. A řekl jsem: Bože můj, stydím se a hanbím pozdvihnouti, Bože můj, tváři své k tobě; nebo nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostlo až k nebi… neměli bychom se postavovati před tváří tvou pro věci takové“ (Ezdráš 9:3,5–6,15).

Ezdráš byl otřesen do morku kostí, když viděl hloubku lidského hříchu. Ale jak věděl, jak hluboce zranili Boží srdce? Bylo to proto, že Ezdráš měl jasnou vizi Božího hněvu. Boží slovo bylo kladivem pro jeho duši, způsobovalo, že volal: „Stydím se, musím se ve tvém pohledu červenat pro naše hříchy.“ Nikdo nemůže zažít takový druh zlomenosti, dokud není opracováván Slovem jako kladivem.

Totéž je dnes pravdou pro každého milovníka Ježíše. Jestliže jsme nasyceni Jeho slovem, známe osobně účinek jeho kladiva. Ono buší a rozbíjí v nás každý balvan pýchy a poskvrnění. A naše srdce jsou nakonec zlomena tím, jak ho naše hříchy zranily. „Zdaliž není slovo mé… jako kladivo rozrážející skálu?“ (Jeremiáš 23:29).

Zjišťujeme, že stejné biblické vzory jsou pravdivé v životě Jeremiáše. Tento muž také přiložil své srdce k hledání Hospodina a Boží slovo k němu přišlo. Znovu a znovu čteme: „Slovo Hospodinovo přišlo k Jeremiáši.“

Mnoho komentátorů nazývá Jeremiáše plačícím prorokem a jistě je to pravda. Ale tento muž nám také přinesl nejpřiléhavější, nejšťastnější, nejchvályhodnější evangelium z celého Starého zákona. Ostatně, předpověděl přicházející slávu Nové smlouvy: „A učiním s nimi smlouvu věčnou, že se neodvrátím od nich, abych jim neměl dobře činiti; nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jeremiáš 32:40). „Rozvlažím i duši kněží tukem, a lid můj dobroty mé nasytí se, dí Hospodin“ (31:14). „A očistím je od všeliké nepravosti jejich“ (33:8).

No tohle je dobrá zpráva. Nová smlouva je plná milosrdenství, milosti, radosti, pokoje a dobroty. Ale víš, za těmito Jeremiášovými slovy se skrývá osobní příběh. A tento příběh zahrnuje zlomenost daleko přesahující kapacitu lidské bytosti.

Jeremiáš napsal: „Ó, střeva má, střeva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, nemohuť mlčeti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, a prokřikování vojenské“ (4:19). „Ó kdo mi to dá, aby hlava má byla vodou, a oči mé pramenem slzí, abych dnem i nocí oplakati mohl zmordovaných dcerky lidu svého“ (9:1).

Jeremiáš ronil svaté slzy, které nebyly jeho. Opravdu, tento prorok skutečně slyšel Boha, jak mluví o svém vlastním plačícím, zlomeném srdci. Nejprve Hospodin varoval Jeremiáše, že sešle soud na Izrael. Potom prorokovi řekl: „Pro tyto hory dám se v pláč a v naříkání, a pro pastviště, kteráž jsou na poušti, v kvílení“ (9:10). Řecké slovo pro kvílení tu znamená pláč. Bůh sám plakal nad soudem, který přichází na jeho lid.

Když to Jeremiáš slyšel, sdílel břemeno Božího pláče nad jeho lidem. Také znám zbožné věřící, kteří převzali toto břemeno. Sestra Basilea Schlink, zakladatelka „Lutheran Evangelical Sisterhood of Mary“ v Německu, byla věrnou služebnicí Krista. Během let jsme se stali přáteli a zdálo se, že tato žena zná plačtivé břemeno Božího srdce z první ruky.

Často, když jsem navštívil centrum služby sesterského řádu, vešel jsem do kaple a nalezl je plačící. Naříkali nad mnoha věcmi včetně role jejich národa v Hitlerově vraždění Židů. Celé hodiny plakali. Tehdy jsem se od sestry Basiley začínal učit poznávat hloubky zranění, které Bůh cítí nad našimi hříchy. Mnoho jejích děl jsou dojímavá vyjádření těchto hloubek.

Sám jsem také pocítil něco z tohoto plačtivého břemene Pána během nedávného kázání na Britských ostrovech. Když jsem mluvil o upadajícím stavu v církvi, britský reportér se mě zeptal: „Nemůžete říci o náboženství něco dobrého?“

Jeho otázka způsobila, že jsem přemýšlel o strašném stavu tolika tamních mladých lidí. Žijí na ulicích, chodí na opilecké mejdany, omamují se drogami do úplné ztráty rozumu. Zatímco anglikánská církev „odvádí od svatosti“ církev za církví – to znamená, zavírá dveře bohoslužeb, které byly po staletí otevřené.

Když jsem mluvil ve Westminster Chapel, v církvi velkého kazatele E. Stanley Jonese, mladí lidé stáli namačkáni na balkonech. Byli hladoví slyšet něco, cokoliv, co hovoří o naději v Bohu. Když jsem dal na konci výzvu, proudili do modliteben, vzlykali a kvíleli nad svými rozbitými, beznadějnými životy. Jedna osmnáctiletá dívka stála v řadě na modlitbu se skelným pohledem. Řekla mi: „Pane Wilkersone, nemohu plakat. Církev mě připravila o víru. Teď necítím nic.“

Během této epizody a mnoha dalších, jí podobných, jsem byl přemožen zlomeností, která přesahovala mé vlastní zarmoucené, truchlící srdce. Bylo to plačící Boží srdce, které mi říkalo: „Davide, jestli jsem někdy potřeboval proroky, kteří budou naříkat nad mým domem, je to tady a teď.“

Takže, co se děje, když sdílíme břemeno Božího pláče? Pán s námi zase sdílí své skutečné myšlení. Jeremiáš o tom svědčí. Dostal rozlišující poznání svých časů, které mu umožnilo vidět, co přijde. „Nebo Hospodin zástupů, kterýž tě byl štípil, vyřkl zlé proti tobě… Hospodin zajisté oznámil mi, i dověděl jsem se. Tehdáž jsi mi ukázal předsevzetí jejich“ (Jeremiáš 11:17–18).

Každý zlomený, Slovem nasycený svatý dostane rozlišující poznání časů. Mnozí v církvi vlastně nebyli překvapeni útoky 11. září 2001. Během měsíců, které pohromě předcházely, pořádala Times Square Church přímluvná shromáždění, kde propukalo vzlykání a pláč, aniž bychom věděli, odkud přijde soud. Ale byli jsme si vědomi, že soud přichází. Podobně věřím, že každý zbožný služebník, který zná Boží plačící srdce, si uvědomoval nastávající soud.

Daniel byl též „mužem jiného druhu,“ který mluví o tom, jak byl zlomený: „A obrátil jsem tvář svou ku Pánu Bohu, hledaje ho modlitbou a pokornými prosbami, v postu, v žíni a popele. I modlil jsem se Hospodinu Bohu svému, a vyznával se“ (Daniel 9:3–4). A opět, Daniel byl schopen rozlišovat časy, protože znal Boží srdce. „Já Daniel porozuměl jsem z knih počtu let, o nichž se stalo slovo Hospodinovo k Jeremiášovi proroku“ (Daniel 9:2). Navíc to byl Daniel, kdo vyložil vizi kamene padajícího z hory, který rozdrtil všechna království světa.

Jak se Daniel dostal na cestu zlomenosti, poznání a rozlišení? Začalo to studiem Božího slova. Daniel dovolil, aby se ho Písmo celého zmocnilo. A citoval je často a detailně, protože je soustavně uchovával ve svém srdci: „Tak jakž zapsáno jest v zákoně…“ (9:13).

V 10. kapitole dostal prorok vizi Krista: „Pozdvih očí svých, viděl jsem, a aj, muž jeden oděný v roucho lněné, a bedra jeho přepásaná byla zlatem ryzím z Ufaz… a oblíčej jeho na pohledění jako blesk, a oči jeho podobné pochodním hořícím… a zvuk slov jeho podobný zvuku množství“ (10:5–6).

Když Daniel viděl vizi, byli tam s ním i jiní muži. A tito muži museli být věřící. Ve svém zajetí si Daniel sám pro sebe stanovil pravidlo, že se nebude sdružovat s hříšníky. Ale tito věřící, kteří byli s ním, nebyli „lidmi jiného druhu“ jako Daniel. Takže když přišla vize, tito lidé se rozutekli. „Viděl jsem pak já Daniel sám vidění to, ale muži ti, kteříž se mnou byli, neviděli toho vidění, než hrůza veliká připadla na ně, až i utekli, aby se skryli“ (10:7).

Boží svatá přítomnost způsobila, že se tito muži ve strachu rozutekli. A my víme, že pouze srdce plná skrytého hříchu jsou příčinou takového strachu z Hospodinovy přítomnosti.

To mě vede k závěrečnému slovu v záležitosti být věřícím „jiného druhu.“ Hodně jsem nedávno myslel na den, kdy se všichni objevíme před Hospodinem na soudu. V ten den budeme stát před Kristem, jak člověkem, tak Bohem. Stejně jako my, chodil i Ježíš po zemi, hovořil s jinými lidmi a byl dotčen všemi lidskými pocity. A teď, až před něj každý z nás předstoupí, okamžitě uvidí buď potěšené zajiskření v jeho očích nebo upřený zraněný pohled.

Přemýšlím o Samuelových slovech k Saulovi: „Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž přikázal tobě; nebo nyní byl by utvrdil Hospodin království tvé nad Izraelem až na věky. Ale již nyní království tvé neostojí. Vyhledalť jest Hospodin sobě muže vedlé srdce svého“ (1. Samuel 13:13–14).

Saul tam v ten den bude spolu s námi ostatními. Rád bych věděl, co mu Pán řekne. Bude to něco podobné tomuto?

„Saule, ukáži ti, co jsem pro tebe zamýšlel. Měl jsi být laskavým otcem Davidovi. A národ, kterému jsi vládnul, by byl na kolenou v pokoře přede mnou. Získal bys pro Izrael respekt u okolních národů. A můj lid by se radoval z pokoje jako řeka. Dal bych ti uznání a jméno, které by neslo pravou Boží pečeť.

Ale všechno to dopadlo jinak. Předčasně jsi ukončil mé plány pro tebe, protože jsi nebral mé slovo vážně. Místo toho jsi dovolil, aby tě žárlivost, hořkost a neodpuštění okradlo o všechno. Podívej se, Saule, co jsi ztratil.“

Děsím se pomyšlení, že mi Kristus řekne: „Davide, podívej se, co jsi mohl mít. Pohleď na rezervoáry božského požehnání, které jsi minul, protože jsi chodil v pýše. Tvoje služba byla jen stínem toho, co jsem pro tebe naplánoval. Ano, odpustil jsem ti a osvobodil jsem tě, ale žil jsi hluboko pod tím, co jsem si pro tebe přál.“

Drahý svatý, právě teď žijeme v časech života a smrti. A to je čas k provedení volby mezi cestou duchovního života a poslušnosti, nebo cestou duchovní smrti a pokrytectví. Uvažuj o slovech Mojžíše: „Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, žeť jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé“ (Deuteronomium 30:19).

Naléhám na tebe, abys dnes přiložil své srdce k hledání Boha se vší pílí a rozhodností. Potom jdi do jeho Slova se stále vzrůstající láskou a touhou. Modli se s půstem za zlomenost, abys přijal jeho břemeno. Posléze vyznej a vzdej se všeho, co brání Duchu svatému, aby pro tebe otevřel nebeská požehnání. Cesta „lidí jiného druhu“ je otevřena pro každého. Půjdeš po ní?