Lidská milost

Pisatel Židům nám říká: „Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu“ (Židům 4:15).

Většina křesťanů je obeznámena s tímto veršem. Říká nám, že náš nejvyšší kněz Ježíš pociťuje naše trápení spolu s námi. Slovo pro cítit (kralický překlad čitedlen) tu znamená „soucit, způsobený prožitím stejného trápení“. Jinými slovy náš Pán je osobně dotčen každou katastrofou, pohromou, bolestí, zmatkem nebo zoufalstvím, které nás postihlo. Neexistuje nic, co jsme zažili, co by také nesnášel ať tím či oním způsobem.

Protože máme takového „nejvyššího kněze velikého… přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Židům 4:14–16). Je nám řečeno: „Tvůj spasitel ví přesně, čím procházíš. A ví přesně, jak ti sloužit svou milostí.“ Můj dotaz je: když jsme v čase velké potřeby, jak „hledáme milost“ podle návrhu v Židům?

Slyšel jsem většinu teologických definic milosti: nezasloužená přízeň, Boží dobrota, jeho výjimečná láska. Ale milost pro mě loňského prosince získala zcela odlišný význam, když se moje jedenáctiletá vnučka Tiffany podrobila testům, zda nemá nádor na mozku. Moje žena Gwen a já jsme byli v nemocnici s naší dcerou Debbie a jejím manželem Rogerem právě v den, kdy doktoři prováděli testy naší drahé vnučce. Když jsme tam stáli a čekali na výsledky, všechno, co jsme mohli dělat, bylo modlit se za milost.

Všechno se to stalo tak náhle. Pouze o den dřív nám Debbie a Roger telefonovali, abychom se modlili, že odvezli Tiffany k doktorovi. Měla hrozné bolesti hlavy a začalo jí právě krvácet z oka. Jakmile zavěsili, řekl jsem Gwen: „Život je tak křehký. Jediný telefonát může obrátit celý tvůj svět naruby.“

Následující den, když jsme dorazili do nemocnice ve Virginii, viděli jsme po celé chodbě zoufalé rodiče. Měli ustaraný výraz, jak se připravovali na možnou špatnou zprávu o svých dětech. Často, když slyšeli to strašné slovo – „Je to zhoubné“ – začali někteří v bolesti ječet, úplně se sesypali.

Jak jsme všichni čekali, až uslyšíme laboratorní výsledky naší Tiffany, modlil jsem se tiše za sílu přijmout verdikt, ať bude jakýkoliv. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jaký je teologický význam milosti. Pro mě to znamenalo mít Boží pokoj a přijmout jakoukoliv zprávu bez panikaření. Modlil jsem se: „Pane, víme, že všechno, co děláš, děláš správně. Dali jsme ti svou důvěru. Nedovol nám, abychom hřešili svými rty. Dej nám svou milost, abychom to unesli.“

Potom přišla záplava špatných zpráv: Tiffany měla velký nádor, jeden z nejhorších možných. Byl zhoubný.

Slyšel jsem to strašné slovo „zhoubný“ předtím již osmkrát. Gwen, Debbie a naše mladší dcera Bonnie, všechny bojovaly s rakovinou. Díky Bohu, všechny přežily každou hroznou zkoušku. Přesto pokaždé, když jsme dostali špatnou zprávu, byla to nejhorší zpráva, kterou mi kdokoli mohl říct. Nedokážu říci, čím jsme Gwen a já procházeli v tu chvíli s naší vnučkou Tiffany. Mohu vám jen říct, že mě má bolest vedla do knihy Joba.

Job byl zbožný muž, jehož rodina byla velice uzavřená. On a jeho žena měli deset dospělých dětí, sedm synů a tři dcery. Job se denně za své děti modlil, přinášel za ně oběti. „Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny“ (Job 1:5).

Job neměl vůbec ponětí o tom, co se v tu dobu dělo v nebi mezi Bohem a Satanem. Nebyl nikdy varován, že se jeho rodinu chystá zasáhnout náhlá katastrofa. A Bible líčí hrůzostrašnou scénu: v rozpětí jediného dne ztratil Job nejen své služebnictvo a majetek, ale všech deset jeho dětí zemřelo během přírodní katastrofy (čti Job 1:13–22).

Pokus se představit si ztrátu Joba a jeho ženy. V pouhých několika hodinách bylo všechno, co jim bylo drahé, vyrváno z jejich života: každý milovaný syn a dcera, každý drahý služebník a služebná. I ve svém největším zármutku a bolesti si Job zvolil reagovat podle té dobré alternativy. Jeho zarmoucená žena si vybrala tu špatnou.

Jobova žena byla rozhořčena, když zaslechla, jak posel říká: „Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je“ (Job 1:16). Když strašná zpráva pronikla do jejího vědomí, odmítla tato žena utěšování. A hloupě obvinila Boha, když naléhala na svého manžela: „Zlořeč Bohu a umři“ (2:9). V podstatě říkala: „Proč Bůh přivolal takovou nepředstavitelnou tragédii na tuto zbožnou rodinu?“

Osobně nemohu vinit Jobovu ženu za její reakci. Kdybych já ztratil všechny své děti a milované v jediném odpoledni, možná bych zjistil, že je mé srdce ve stejném stavu jako její. Věřím, že když tyto strašné zprávy přišly, Jobova žena prostě uvnitř zemřela. Stále ještě byla fyzicky živá, ale ve svém srdci už byla pryč.

Přece však měla přijít ještě další strašná tragédie. Brzy byl její manžel stižen bolestivými vředy od hlavy až po konečky prstů na nohách. Job se nakonec usadil na hromadě popela a drbal se střepinou, aby ulehčil své bolesti. Pohled na tohoto nemocného muže byl tak příšerný, že se lidé odvraceli zděšeni stranou. Dokonce Jobovi přátelé ho nejprve nepoznali. Když ho nakonec poznali, nemohli se na něj podívat. Seděli ve vzdálenosti od něj, truchlili a plakali nad tím, co se stalo jejich příteli.

Jobova žena musela být v té době naprosto otupělá. Její vzpomínky na radostná rodinná setkání, stejně jako naděje na budoucnost se roztříštila. Celý svět se jí zhroutil. Nikdy již znovu nezažije takovou radost nebo naději. Teď v ní všechno zemřelo: láska, naděje, víra. A hněv a nevíra naplnily její duši.

Job byl také hluboce zarmoucen. Tento muž velice potřeboval slovo útěchy. Ale místo toho před ním vybuchla jeho žena a řekla: „Ještě vždy trváš v své upřímnosti?“ (2:9). Dvě věci se dají usuzovat z těchto ostrých slov zoufalé ženy. Zaprvé se ptala: „Jak strašný, skrytý hřích jsi spáchal, Jobe, žes na nás přivodil takový Boží soud? Nesnaž se mě přesvědčit, že jsi stále čestný, bezúhonný muž?“

Za druhé učinila závěr: „Tak takhle Bůh nakládá se spravedlivou rodinou? Po léta jsme každý den udržovali rodinný oltář. Chodili jsme bezchybně před Hospodinem. Ze svého nadbytku jsme žehnali chudým. Proč nás Hospodin oloupil o všechno, co nám bylo drahé? Nemohu sloužit Bohu, který dopustí, aby se tohle stalo.“

Potom tato rozrušená žena pronesla strašlivá slova: „Zlořeč Bohu a umři“ (2:9). Potvrzovala, že je již mrtvá: „Co mi ještě zbylo, Jobe? Je lepší zemřít než být bez našich dětí. Tak mě následuj, zlořeč Bohu a zemři spolu se mnou.“

Její stav vysvětluje zuřivou bitvu s nepřítelem, které čelí každý z nás, když zasáhne tragédie. Viděl jsem tento boj nedávno u mladé ženy, která seděla vedle mě v letadle. Všiml jsem si, že tiše vzlyká. Tak jsem jí řekl, že jsem služebník a zeptal se, jestli jí mohu pomoci. Odpověděla: „Pane, já právě nedokážu věřit ve vašeho Boha.“

Řekla mi, že její otec náhle zemřel. Popisovala ho jako dobrého člověka, který by se rozdal, jen aby pomohl ostatním. Teď mi skrze hořké slzy řekla: „Nemohu věřit v Boha, který zabije dobrého otce v nejlepších letech.“ Ona si zvolila děsivou alternativu Jobovy ženy: obvinila Boha a jako průvodní důsledek začala upadat do zoufalství.

Ačkoliv byl Jobův zármutek také „velmi veliký“ (Job 2:13), důvěřoval Bohu uprostřed svého zármutku a bolesti. Podobně jako jeho zarmoucená manželka také on toužil zemřít. Jeho zoufalství bylo tak zdrcující, že si přál, aby se nikdy nenarodil. Ale přes to všechno Job konstatoval: „By mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Job 13:15).

Vlastně říkal: „Nezáleží na tom, zda mě tyto vředy dovedou do hrobu. Budu důvěřovat Hospodinu. Nikdy se nevzdám svého přesvědčení, že On ví, co dělá. I když nerozumím ničemu z této tragédie, vím, že Bůh má nějaký věčný záměr. I kdyby si přál mě zabít, budu mu důvěřovat do posledního dechu.“

Podobně jako David jsem někdy vyjádřil svůj žal slzami: „Ó bych měl křídla jako holubice, zaletěl bych a poodpočinul… Pospíšil bych ujíti větru prudkému a vichřici“ (Žalm 55:6,8). Přesto připouštím, že jsem nikdy nezažil žal jako Job. Nikdy jsem se nedostal do bodu, že bych si přál být mrtvý.

V nemocnici ve Virginii jsme Gwen a já viděli příklady obou druhů reakce. Případy byly tak tragické: dvouleté dítě spadlo z dvacátého prvního poschodí a bylo ošetřováno pro poranění hlavy. Jiné dítě v kritickém stavu bylo převezeno do nemocnice helikoptérou. Křehká malá holčička, bledá a slabá prošla kolem nás a tlačila své „IV pole“. Jiné děvčátko se zbláznilo a mluvilo nesmysly.

Mohli jsme obvykle říci, kteří rodiče těchto trpících dětí byli křesťané. Když jsme míjeli některé místnosti, cítili jsme velký pokoj. V těchto případech jsme vnímali Boží posilující moc v akci, jak rodiče spočívali a spoléhali na Boží slovo.

Ale v ostatních místnostech vládl naprostý chaos a zmatek. Skutečně jsme mohli cítit beznadějnost některých rodičů. Obviňovali Boha, ptali se: „Proč to Bůh dovolil?“ Viděli jsme je, jak procházejí halou a rozčíleně se diví: „Proč, proč, proč?“

Když přijde tvá katastrofa, musíš si vybrat. Můžeš se naštvat na Boha a neustále se ptát: „Proč?“ A nebo můžeš říci: „Pane, nezáleží na tom, co se děje, vím, že mám milost a moc, která mě posílí.“ Jako následovníci Ježíše musíme prostě utíkat k našemu nejvyššímu knězi, abychom získali milost a útěchu Ducha svatého. A musíme důvěřovat v Boží vševědoucí milost. Někdy možná pláčeme, jsme zarmouceni a toužíme zemřít. Možná nemůžeme spát, naše mysli jsou zamořené pochybnostmi a otázkami. Přesto Bůh dopustí, abychom prošli každou z těchto věcí.

Ale jak přesně nalezneme jeho milost, aby nám pomohla v čas potřebný? Jak je nám tato milost vydávána? Když jsme v krizi, nemůžeme se spoléhat na nějakou mlhavou teologickou definici. Potřebujeme Boží opravdu reálnou pomoc. Jak dostaneme jeho milost do svých srdcí, do svých myslí, do našeho fyzického těla, když jsme zranění?

Věřím, že se nás Boží milost dotkne přinejmenším dvěma zázračnými způsoby:

Všude v Písmu přicházela lidem největší zjevení Boží dobroty v čase jejich soužení, katastrof, izolace a těžkostí. Příklad o tom nacházíme v životě Jana. Po tři roky spočíval tento učedník „na Ježíšových prsou.“ Byl to čas naprostého klidu, pokoje a radosti bez žádných starostí nebo zkoušek. Přesto během celé této doby získal Jan pouze velice málo zjevení. Znal Ježíše jen jako Syna člověka. Tak kdy Jan přijal své zjevení Krista ve vší jeho slávě?

Stalo se to poté, kdy byl Jan odvlečen v řetězech z Efezu. Byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, kam byl odsouzen k tvrdým pracím. Byl izolován, bez společenství, bez rodiny nebo přátel, kteří by ho utěšili. Byl to čas naprostého zoufalství, byl na úplném dně svého života.

Přesto to byl čas, kdy získal zjevení svého Pána, které se stalo závěrečnou částí Písma: Kniha Zjevení. Uprostřed této temné hodiny k němu přišlo světlo Ducha svatého. A Jan viděl Ježíše jako ho nikdy předtím neviděl. On doslova viděl Krista jako Syna Božího.

Jan nikdy nepřijal toto zjevení, dokud byl s ostatními apoštoly nebo dokonce během Ježíšových dnů na zemi. Ale teď ve své nejtemnější hodině viděl Jan Krista ve vší jeho slávě, jak říká: „Já jsem ten živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti“ (Zjevení 1:18). Toto neuvěřitelné zjevení srazilo Jana na zem. Ale Ježíš ho zvedl a ukázal mu sadu klíčů ve své ruce. A uklidnil Jana: „Neboj se“ (1:17).

Věřím, že toto zjevení přichází ke každému modlícímu se, zraněnému služebníkovi v jeho nebo jejím čase potřeby. Duch svatý říká: „Ježíš má všechny klíče k životu i smrti. Takže odchod (smrt) každého spočívá v jeho rukou. Proto Satan nemůže nikdy vzít tebe nebo jakéhokoliv člena tvé rodiny. Kristus sám rozhoduje o našem věčném osudu. Takže když otočí klíčem, má pro to důvod. A ten důvod zná jenom On, Otec a Duch svatý.“

Toto zjevení je určené k tomu, aby přineslo do našich srdcí pokoj. Jako Jan máme v duchu vidět Ježíše, jak stojí před námi, drží klíče k životu a smrti a ujišťuje nás: „Neboj se. Já mám všechny klíče.“ Jaká má být naše reakce? Stejně jako Job máme říci ve víře: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo“ (Job 1:21).

Ustaraný služebník nám napsal následující: „Před patnácti lety měla má žena rakovinu prsu. Teď jí určili diagnózu rakovina pankreasu. Možná bude muset být umístěna v domově. Celých čtyřicet let jsme byli zapojeni do Božího díla. Musím se ptát, byla všechna ta práce marná? Nemělo to žádný význam? Nezastavil nás Bůh?“

Říkám tomuto drahému bratrovi: „Věřím, že právě teď ve tvé nejtemnější hodině ti chce Ježíš zjevit svou dobrotu. Ano, jsi hluboce zraněn. Ale jestliže mu budeš důvěřovat uprostřed své bolesti, dostaneš se ke zjevení, které otevře tvé oči pro věci, které jsi dosud neviděl nebo nechápal. A Bůh si tě použije, abys pomohl mnoha dalším.“

Bible nám říká, že Jákob získal neuvěřitelné zjevení, když se tváří v tvář setkal s Bohem: „Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel; nebo jsem prý viděl Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má“ (Genesis 32:30). Jaké byly okolnosti tohoto zjevení? Byl to nejvíc skličující, hrůzu nahánějící okamžik v jeho životě. Tenkrát se Jákob dostal mezi dvě mocné síly: na jedné straně jeho rozhněvaný tchán a na straně druhé jeho nepřátelský rozhořčený bratr Ezau.

Jákob právě odpracoval přes dvacet let pro Lábana, který ho opětovně podváděl a šidil. Nakonec toho měl Jákob dost. Tak aniž by to Lábanovi oznámil, vzal svou rodinu a utekl.

Lában pronásledoval Jákoba od východu s malou armádou, připravený ho zabít. Až teprve když Bůh varoval ve snu Lábana, aby Jákobovi neškodil, nechal svého zetě jít. Sotvaže se Lában ztratil z dohledu, přišel od západu Ezau. Také velel malé armádě asi 400 mužů a byl připravený zabít svého bratra za to, že mu ukradl prvorozenství.

Jakob čelil totální pohromě, byl přesvědčený, že všechno ztratí. Zdálo se to naprosto beznadějné. Přesto se v této temné hodině Jákob střetl s Bohem jako nikdy předtím. Zápasil s andělem, učenci věří, že to byl sám Hospodin. Později řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má“ (32:30).

Teď uvažuj znovu o Jobovi. Tento muž se také ocitl v nejvíce skličujícím okamžiku svého života. Prožíval zdrcující zármutek, mučivou fyzickou bolest, byl zcela zavržen svými přáteli. Přesto se Jobovi v jeho nejtemnější hodině zjevil Bůh ve vichru. A Hospodin dal tomuto muži největší zjevení sebe sama, jakého kdy byla lidská bytost svědkem.

Bůh vzal Joba vzhůru do vesmíru, potom dolů do hlubin moře. Vedl ho do skutečných tajemství stvoření. A Job viděl věci, které žádný člověk neviděl. Byla mu zjevena Boží dokonalá sláva a majestát. Job se z tohoto zážitku vynořil a chválil Boha slovy: „Nyní vím, Pane, že ty můžeš udělat všechno. Činím pokání, že jsem zpochybňoval tvůj soud. Vidím, že všechno je pod tvou kontrolou a je vedené tvou milostí. Hned od samého začátku jsi měl plán. Dříve jsem o tobě jen slyšel, ale teď jsem tě viděl na vlastní oči“ (viz Job 42:2–5).

Něco báječného, zázračného se stane, když prostě věříme. Přijde na nás pokoj, který nám umožní říci: „Nezáleží na tom, jak dopadne tato zkouška, toto soužení. Můj Bůh má všechno pod kontrolou. Nemusím se ničeho bát.“

Můžeš namítnout: „Ale já bych raději Boha, který dá všechno do pořádku a odstraní mou bolest a můj zármutek. Rád bych se spokojil s menším zjevením.“ Ne, zjevení, které dostáváš, je zamýšleno pro něco víc, než jen pro tvé pohodlí samotné. Je určeno k tomu, aby z tebe učinilo dárce milosti, abys rozděloval Boží uzdravující milost ostatním.

Bůh často používá anděly, aby sloužili lidem. Ale většinou používá své vlastní pečující lidi, aby šířili, rozdělovali jeho milost. Toto je jeden důvod, pro který jsme učiněni spoluúčastníky jeho milosti: abychom se stali kanály, kudy bude proudit. Jsme určeni, abychom ji udíleli ostatním. Nazývám to „lidská milost“.

„Jednomu pak každému z nás dána jest milost podle míry obdarování Kristova“ (Efezským 4:7). Kvůli útěše a povzbuzení, které jsme skrze milost dostali, je pro každého z nás nemožné, aby celý svůj život setrvával v zármutku. V jistém okamžiku, jak jsme uzdravování Pánem, začínáme vytvářet rezervoár Boží milosti.

Věřím, že tohle je to, co zamýšlel Pavel, když psal: „Stal jsem se služebníkem podle daru Boží milosti… abych mezi pohany kázal Kristovo nevystižitelné bohatství“ (3:7–8). „Vy všichni jste spoluúčastníci mé milosti“ (Filipenským 1:7). Apoštol tu činí vážné prohlášení. Říká: „Když jdu k Božímu trůnu, abych získal milost, je to pro vás. Chci vám být milosrdným pastýřem, ne odsuzujícím. Chci být schopen rozdělovat vám milost ve vašem čase potřeby.“ Boží milost učinila z Pavla soucitného pastýře, schopného plakat s těmi, kdo jsou zarmouceni.

Petr píše: „Jeden každý jakž vzal od Boha dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží“ (1. Petr 4:10). Co to znamená být dobrým správcem (šafářem) nebo tím, kdo udílí Boží mnohostrannou milost? Jsem takovým člověkem? Nebo trávím svůj modlitební čas pouze za mou vlastní bolest, zármutek a úsilí?

Když jsme byli s Tiffany v nemocnici, viděli jsme Pánovu „lidskou milost“ v akci. Debbie a Roger byli zaplaveni láskou ze svého sboru. Jejich svatá podpora naší rodiny, kterou vedl zbožný pastor a jeho manželka, byla neuvěřitelná. Milost plynula ze všech stran: lidé přinášeli jídlo pro Debbie a Rogera, jiní plyšová zvířátka pro Tiffany. Jedna skupina řekla: „Nechceme obtěžovat. Přišli jsme se jen modlit.“ Tak si stoupli ven za dveře pokoje a přimlouvali se.

Viděl jsem, jak stejná lidská milost plynula z Times Square Church, když jsme se vrátili domů. Pastor Carter Conlon zanechal zprávu na našem záznamníku: „Davide a Gwen, milujeme vás. Tato církev se postí a modlí za Tiffany.“ Později, když jsem se procházel po ulicích New Yorku a cítil tíhu svého zármutku, viděl mě náš pastor Neil Rhodes. Zastavil mě a řekl: „Pastore Davide, vy a vaše rodina jste tolik milováni.“ Můj duch byl povznesen skrze milost, které se mi dostalo.

Viděl jsem stejnou lidskou milost v čekárně nemocnice ve Virginii. Když jsem mluvil s Rogerem a Debbie o operaci Tiffany, vstoupila rozrušená matka plná úzkosti. Usedla na pohovku, vypadala, že má naprosto zlomené srdce. Když jsem se zeptal, co se stalo, řekla: „Mému patnáctiletému synovi přestala před několika týdny fungovat játra. Jestli mu je nebudou transplantovat, nebude žít víc než několik měsíců.“

Zeptal jsem se ženy, zda se za ní můžeme modlit. Řekla: „Ano,“ tak jsem se začal modlit. Po minutě nebo tak nějak, jsem však slyšel prudký pohyb, rozruch, tak jsem ustal a vzhlédnul. Debbie seděla vedle ženy, křečovitě se jedna druhé držela – plakaly spolu, zlehka se navzájem poplácávaly po ramenou, utěšovaly jedna druhou.

Potom se Debbie začala za ženu modlit. Poznal jsem, že tato modlitba vycházela z hlouby dceřina srdce. A uvědomil jsem si, že jsem byl svědkem pravé lidské milosti. Moje dcera a tato trpící žena byly uzamčené v sevření sdílené bolesti.

Milovaní, naše současné trápení produkuje v našich životech něco cenného. Formuje v nás volání po daru milosti a milosrdenství, kterou bychom poskytli ostatním, kteří jsou zranění. Naše trápení činí, že chceme být dárci milosti.

Myslím, že proto jsem byl tak znepokojený, když jsem nedávno četl knihu Joba. A byl jsem rozzlobený, když jsem viděl, jak strašně s Jobem jeho tři takzvaní přátelé jednali uprostřed jeho zármutku. Ve své Bibli jsem si na stránku za stránkou psal: „Jak kruté, jak nelidské, jak strašné!“ Tito muži říkali Jobovi: „Kdybys byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé“ (Job 8:6). „Zapomněl jsi na Boha, Jobe. Jsi pokrytec“ (viz Job 8:13). „Jsi plný prázdných řečí a lží“ (viz Job 11:2–3). „Dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou“ (Job 11:6).

Před několika měsíci jsem rozeslal poselství pojmenované: „Nemusíš rozumět svým strádáním – máš milost.“ Potom jsem dostal několik zraňujících dopisů od čtenářů. V podstatě psali: „Vyškrtněte mě ze svého mailového seznamu. Vy možná nechápete, proč tolik trpíte, ale já ano. Nemáte žádnou víru. Nechci mít nic společného s vaším druhem evangelia. Měl byste mít moc nad svým utrpením.“

Samozřejmě že tyto reakce nebyly z Ducha svatého. Nebyla v nich ani stopa milosti a slitování, které charakterizují našeho Pána. Někteří lidé mají skutečně kruté zadostiučinění z utrpení jiného člověka. Když Debbie procházela svým prvním zápasem s rakovinou, vedoucí církve, kterou navštěvovala, ji požádali, aby odešla. Řekli jí: „Nejsi svědectvím pro Boží uzdravující moc.“

Takováto tvrdá slova způsobují, že volám spolu s Pavlem: „Pane, učiň mě dárcem milosti. Dej mi zažít své milosrdenství, abych je mohl ukázat dalším.“ Nejsem rozhněvaný na tyto nešťastné (ubohé), oklamané duše. Vím, že přichází čas, kdy budou čelit své vlastní hodině neštěstí a smutku. A nebudou mít žádné vnitřní zdroje, aby s tím jednali.

Na druhé straně Job se stal dárcem milosti. Protože se tento muž držel své víry v Boha po celou dobu svého soužení, byl schopen poskytnout milost své roztrpčené manželce. To je dokonce ještě pozoruhodnější, když uvážíš stav prázdnoty, ve kterém se nalézala. Byl jsi s ní, když slyšela strašné zprávy o jejích dětech, a myslel sis: „Nikdy se z toho nedostane. Už nikdy se nebude smát ani znovu nepovede normální život.“

Přesto to nebylo dlouho potom, kdy radost a smích zase jednou naplnil její dům. Viděla, že její manžel byl uzdraven ze své nemoci. A dala život deseti dalším dětem: sedmi synům a třem dcerám, právě tak jako předtím. Všechno bylo obnoveno, a mnohem víc.

Job a jeho žena pojmenovali svou první dceru Jemina, což znamená „laskavá, líbezná holubička.“ Mluv o příkladu Boží milosti: ta samá žena, která řekla svému manželovi, aby zlořečil Bohu, byla nyní požehnána líbeznou holubičkou, která přinesla do jejího domu pokoj.

Jobova žena se nejen vrátila k životu, ale opět se smála a radovala. Samozřejmě že nikdy nezapomněla na minulost. Ale teď se pro ni otevřel nový svět požehnání a radosti. A spravedlivý Job žil dalších 140 let. Písmo říká, že tento zbožný muž viděl „syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení“ (Job 42:16).

Boží slovo nás ujišťuje: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování“ (Žalm 30:5). A to vše se stane skrze milost!