Máme setrvávat v hříchu?

Jak může někdo, kdo sám sebe nazývá milovníkem Ježíše, vědomě pokračovat v hříchu? Jako následovníci Krista prohlašujeme, že jsme byli vysvobozeni z moci hříchu. Svědčíme, že nás kříž vykoupil z otroctví hříchu. Ještě dnes množství věřících setrvává ve lpění na žádostech, zvycích, zášti a hořkosti.

Ptáš se, kde jsou tito křesťané? Jsou všude kolem tebe. Najdeš je uctívající v církvích každou neděli. Zvedají své ruce ve chvále Bohu, že je vysvobodil. Svědčí ostatním o Kristově moci zničit každé otroctví. Ale nenechají odejít svůj skrytý hřích.

Smutné, mnoho takových křesťanů věří, že nic nemůže zlomit pouta hříchu, který je ovládá. Zkoušejí každou známou metodu k osvobození jejich otroctví, ale žádné množství modliteb, poradenství ani usvědčujících kázání jim, zdá se, nepomáhá. Jejich hřích se stále ovíjí kolem jejich srdce jako had, dokud nemá plnou kontrolu nad jejich životy, dokud je zcela neovládne. A oni skončí tak, že nesou mučivé břímě viny a odsouzení.

Pavel se ptá: „Co tedy řekneme? Máme zůstat v hříchu, aby se rozhojnila milost? V žádném případě! Jak bychom mohli ještě žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli?“ (Římanům 6:1–2) Pavel se diví: „Přijali jsme tak neuvěřitelné požehnání v Kristu. Byli jsme pokřtěni do něho, pohřbeni a vzkříšeni s ním, utvořeni zpodobením jeho smrti. Tak jak můžeme pokračovat v hříchu?“

Skutečnost je, že čím déle si libujeme v zakořeněném hříchu, tím silněji se na nás lepí a setrvává. Je to rakovina, která se šíří skrze celé naše bytí, poskvrňující všechno naše myšlení a činění. Její rozkládající moc vykonává destrukci v každé oblasti našich životů – od našeho chození s Kristem, k našim vztahům, ke všemu, čeho se dotkneme.

Mimoto, hřích nikdy nezemře sám od sebe. Není-li vytrhnut s kořeny a zničen, převezme velice důležité postavení v našem životě (posadí se na trůn našeho života). Nejprve ovlivní naše svědomí, způsobí, že ztratíš veškeré rozlišení. Rozdíl mezi dobrým a špatným bude zatemněný a roztřepaný. Potom hlas hříchu dosáhne tvého sluchu. Pomalu ti začne před tebou ospravedlňovat tvůj chtíč, dokonce ti bude dávat argumenty z Písma, aby ho podpořil. Nakonec se staneš „odolný kázání“ („sermon proof“), to znamená, že již nebudeš reagovat na usvědčování Ducha svatého.

Možná znáš křesťany v tomto hrozném stavu. Okamžitě se začnou bránit, kdykoli je konfrontován jejich skrytý hřích. Prohlašují: „To, co dělám, není špatné. Modlil jsem se za to a Duch svatý mi řekl, že nehřeším.“ Ty přesto víš velmi dobře, že chování toho člověka odporuje Božímu slovu.

Podle Božího smluvního ustanovení nás Duch svatý zmocňuje, abychom žili ve vítězství nad ďáblem. Dává nám všechny zdroje, které potřebujeme, abychom přemohli jeho nadvládu v našich životech. On v nás dokonce způsobí „ochotu poslouchat“ („podřídit se“) Božím přikázáním.

Přece Boží zaslíbení Nové smlouvy zničit každé otroctví a osvobodit každého vězně je míněno pro ty, kteří jsou nabaženi hříchu. Proč by měl Duch svatý zjevovat svou moc v někom, kdo nevidí svůj hřích jako vážnou věc?

Jestliže si myslíš, že tě Duch svatý osvobodí od sevření hříchu bez tvé plné spolupráce, tak se mýlíš. Bůh nepřipustí, aby nějaký křesťan nečinně seděl a dával volný průchod své žádosti, zatímco by čekal, až to z něho Duch svatý vytrhá ven. Takové učení nejenže podporuje křesťany v jejich hříchu, ale nesprávně vykládá Boží Novou smlouvu.

Abych zodpověděl tuto otázku, musím se jenom podívat do svého vlastního srdce. Víc a víc, jak se ten den přibližuje, si představuji, jak stojím před soudnou stolicí mého Pána, kdy jeho milující zrak padne na mě. V tu chvíli musím vydat počet z každého svého skutku i myšlenky. A jako služebník evangelia musím také vydat počet z každé zprávy, kterou jsem kázal jiným, ale sám jsem podle ní nežil. Jak psal Pavel: „…abych snad, když kážu druhým, nebyl sám vyřazen.“ (1. Korintským 9:27).

Myšlenka na tuto scénu přináší svatý strach do mého srdce. Každý den křičím: „Pane, je-li ve mně jakýkoli hřích, prosím jednej s tím. Já nechci slyšet zvuk polnice a pak nalézt sama sebe stojícího před tebou s žádostí ovinutou kolem svého srdce.“

Co řekneš Ježíši, až před Ním budeš stát? Jakou omluvu mu dáš pro své lpění na kořenu hořkosti, zášti, chtíči, žádosti, hříšném zvyku? Řekneš: „Pane, nevěděl jsem, že budeš brát tento hřích tak vážně. Myslel jsem, že ke mně budeš trpělivý, že tvá milost bude v tom ke mně rozhojněna. Vždy jsem věřil tvému novozákonnímu zaslíbení. Stále jsem čekal, že tvůj duch ode mě hřích odejme“?

Milovaný, náš Pán přijde brzy a tak není čas zahrávat si se svým hříchem. Znám mnoho upřímných věřících, kteří se v jednom bodě svých životů stali neopatrnými a byli přemoženi svými žádostmi. Tak si nemysli, že se to tobě stát nemůže. „Neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“ (Římanům 3:23). Musíš se ptát sám sebe: „Proč pokračuji ve svém hříchu? Proč se mě to zlé otroctví stále drží? Proč nejsem svobodný?“

Věřím, že mi Duch svatý zjevil několik věcí o tomto předmětu:

Mnoho křesťanů dnes nemá Boží bázeň zasazenou do jejich srdce Duchem svatým. Pisatel Přísloví prohlašuje: „Milosrdenstvím a pravdou očištěna bývá nepravost, a v bázni Hospodinově uchází se zlého“ (Přísloví 16:6). „Nebývej moudrý sám u sebe, boj se Hospodina a odstup od zlého“ (3:7). „Bázeň Hospodinova jest pramen života, k vyhýbání se osidlům smrti“ (14:27).

„Boží bázeň“, na kterou se tu poukazuje, představuje mnohem víc, než ctihodnou úctu a respekt. Žalmista nám říká, že nemůžeme přijmout plné zjevení Boží smlouvy, pokud v nás nebude hluboce zakořeněna jeho bázeň. „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se ho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou“ (Žalm 25:14). Tyto verše spojují neporozumění smlouvy s Boží bázní. Zkrátka, každé zjevení je svázáno se svatým strachem.

Jsem přesvědčen, že bez Boží bázně nemůžeme zakoušet trvalé osvobození z hříchu. Přesto se v mnoha církvích stala Boží bázeň tabu předmětem. Kdy jste v poslední době slyšeli kázat kázání o Boží bázni?

Jeden důvod pro to je, že do Božího domu pronikla společenská shovívavost. V nedávných letech začal termín „milost“ znamenat přikrytí hříchu. Jak píše žalmista: „…není žádné bázně Boží před očima jeho“ (36:1). A co víc, korumpovaní služebníci se vyhýbají jistým pasážím o Boží bázni. Obvykle kážou jen podle následujících veršů: „Bůh nám přece nedal ducha strachu, ale ducha moci, lásky a jasné mysli“ (2. Timoteovi 1:7). „V lásce není žádný strach, ale dokonalá láska vyhání strach ven“ (1. Jan 4:18). „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli“ (Římanům 8:15).

Jsou to všechno nádherné pasáže – nicméně se vztahují ke strachu z člověka nebo ze Satana, ne obávání se Boha. Stejné slovo použité pro „strach“ v těchto verších je použito v jednom verši z Židům: „Takže můžeme směle říkat: Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Židům 13:6).

Věřím, že Bůh musí dokončit jistou práci v nás, než můžeme vznést požadavek na jakékoliv zaslíbení Smlouvy. Co je toto „předcházející dílo“, na kterém závisí všechno ostatní? Jeremiáš nám říká: „…nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jeremiáš 32:40). Boží předcházející činnost smlouvy je dát Jeho bázeň do našich srdcí.

Jeremiáš mluví o zaopatření Nové Boží smlouvy, ne Staré. A Bůh nám říká, jak toto první dílo smlouvy provede. „Dám svou bázeň do jejich srdcí.“ To nám umožňuje pochopit, že nemůžeme vypracovat Boží bázeň sami. Nemůžeme ji získat skrze vkládání lidských rukou ani manipulováním našich těl. Jediný způsob, jak může být toto svaté dílo v nás dokončené, je, že ho vykoná Boží duch.

Bůh nám v podstatě říká: „Učiním ve vás podivuhodné věci. Pošlu svého vlastního Ducha na vás, který zůstane ve vás a dá vám nové srdce. Zmocní vás, abyste umrtvili všechny skutky těla. A dovede vás do úplné svobody z moci hříchu. Nakonec způsobí, že si budete přát a dělat v čem mám zalíbení.“

„Ale je zde jedno dílo, které musí můj Duch ve vás vykonat před vším ostatním. Vloží do vás svatý strach ohledně hříchu. Potom se neuchýlíte od mých příkazů. Dokud ve vás nebude má bázeň, váš hřích vás vždy povede pryč ode mne.“

Velice jednoduše, Duch svatý změní náš pohled na náš hřích. On ví, že pokud budeme dále brát náš chtíč na lehkou váhu, nikdy nebudeme svobodní. Ukazuje nám, jak hluboce ho náš hřích zarmucuje a vyvolává Boží hněv. Jak to Duch svatý dělá? Používá usvědčující Boží slovo – ostré šípy svaté pravdy.

Jsi-li nabažen svým hříchem a hladovíš chodit ve spravedlnosti, pak se připrav: Bůh vystřelí usvědčující „šípy evangelia“ do tvého srdce. Tyto šípy prohledají každou skrytou oblast tvého srdce a zjeví každý chtíč. A když jednou zasáhnou svůj cíl, ucítíš jejich plameny pravdy, budou pálit hluboko ve tvém svědomí.

Mnoho křesťanů chodících v těle zkouší setřást vinu, kterou Boží usvědčující šípy vyvolaly. Stále se dovolávají verše: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši…“ (Římanům 8:1) Ale zapomínají číst zbývající část tohoto verše: „kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha.“ Jestliže setrváváš v hříchu, pak chodíš podle těla – a nemůžeš si činit žádný nárok na Boží zaslíbení o „žádném odsouzení“.

Vina, kterou cítíme pod usvědčováním Ducha svatého, je skutečně dílo Boží milosti. Znamená to odhalit nepoctivost hříchu v nás. Proto bychom měli žádat Božího ducha, aby neustále zatěžoval naše svědomí vinou, strachem a odsouzením z hříchu – dokud není jeho krajní hříšnost zcela odhalena.

Mnozí křesťané si nejsou vědomi hrozného nebezpečí, ve kterém jsou, pokud setrvávají v hříchu. Jen hořící šípy pravdy Ducha svatého mohou vyburcovat jejich duše k Boží bázni, kterou potřebují, aby setřásli hřích. Dovolte, abych se s vámi sdílel o několika skutečných hořících šípech, které Pán používá, aby pronikly mou duší:

1. Bůh posuzuje skryté žádosti a hříchy v křesťanech tak, že jsou před Ním mnohem hříšnější, nebezpečnější a jím nenáviděnější než nejodpornější, zlé, zjevné hříchy prováděné nespasenými.

Většina věřících si myslí, že jejich skryté hříchy nejsou prostě vážné, protože je nečiní. Ale Bůh vidí srdce – a hřích, který vidí v nás, převažuje v jeho očích daleko nad hříchy bezbožných hříšníků. Nechte mě to vysvětlit.

Zkuste přemýšlet o nejohavnějším činu, který kdy byl spáchán zlým, nespaseným mužem nebo ženou. Okamžitě se má mysl obrací k článku jedněch novin v New Yorku z loňského roku. Muž se oženil se ženou, která vždy toužila po dítěti. Souhlasil, aby ihned přišla do jiného stavu, a když měla žena konečně dítě, strávila několik prvních týdnů připoutána k dítěti. Ale náhle, zčista jasna, vzal muž dítě své ženě a zabil je. Proč? Byl to skutek jeho pomsty. Zřejmě se zlobil na svou ženu, protože se nezúčastnila pohřbu jeho otce ještě před jejich sňatkem. Zdůvodňoval: „Neposkytla mi útěchu, když jsem ji potřeboval. Tak jsem ji způsobil trápení.“ To musel být jeden z nejkrutějších, zlých, odporných činů, který kdy byl spáchán.

Lidstvo má dnes, zdá se, více vražd, genocid a okázale předváděných hříšných skutků než v jakékoliv předchozí generaci. Přesto, zde je Boží pohled na to všechno: nic se nevyrovná lpění na chtíči v našich srdcích. Naše zlé zvyky, nenávisti a skryté hříchy jsou více ohavné v Jeho očích než cokoli kdy lidstvo spáchalo.

Ve Zjevení vidíme jeden příklad Boží perspektivy. Mluví zde k církvi v Laodikeji: „Znám tvé skutky, že nejsi studený ani horký“ (Zjevení 3:15). Říká: „Nejsi to, za co se vydáváš. Říkáš si: ‚Nic nepotřebuji.‘ Ale já říkám, že se stáváš vlažným. Každý jiný tě vidí jako spravedlivého a prosperujícího. Ale já vidím tvé srdce – a vím, že horlivost, kterou jsi kdysi měl pro mě, vyschla.“

Přísloví nám říká: „Především, čehož se stříci sluší, ostříhej srdce svého, nebo z něho pochází život“ (4:23). Podobně: „Jak o sobě člověk přemýšlí ve svém srdci, takový je“ (23:7). Tyto verše jsou ostré šípy Ducha svatého. Provrtávají naše srdce a mluví k nám: „Nemůžeš se skrýt před Božím zrakem. Všechno, co tajně ukrýváš ve své duši, bude zjeveno. Nezáleží na tom, zda to činíš nebo ne. Bůh neomluví tvou skrytou žádost.“

2. Čím déle setrváváš v hříchu, tím více jsi v nebezpečí zatvrzení svého srdce.

„Dávejte pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, jež by se odvracelo od živého Boha, ale den co den se vzájemně napomínejte, dokud se ještě říká dnes, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hříchu.“ (Židům 3:12–13).

Možná ses někdy třásl při slyšení Božího slova. Rozplýval ses, kdykoliv jsi slyšel ohnivě horké kázání, kdys věděl, že bylo určeno speciálně pro tebe. Měl jsi uši k slyšení hlasu Ducha. Ale teď po nějaký čas flirtuješ se skrytým hříchem – pohráváš si s ním, převaluješ ho dokola ve své mysli. A nyní, protože tě hřích podvedl, můžeš sedět nedotčený při jakémkoli kázání bez ohledu na to, jak pomazané je.

Kdybys měl Boží bázeň, pak by ti rychle zjevila, že tvé srdce pomalu tvrdne. Poznal bys, že každý den, kdy setrváváš v holdování hříchu, se dostáváš blíže k zatvrzení tvého svědomí. Ale spíše se ti den po dni zdá tvůj hřích méně a méně zřejmý. Brzy skončíš totálně slepý, s falešným pokojem. A nakonec tvůj hřích přeroste hranice, které jsi mu vymezil, divoce poplyne do každého druhu zlých skutků.

Viděl jsem z první ruky hrůzy Božího muže, který dovolil, aby jeho srdce ztvrdlo. Byl to můj přítel ve službě, byl pastorem velkého sboru. Bůh mocně žehnal tomuto muži, jeho kázání bylo pomazáno ohněm a mocí Ducha svatého. Ale tento služebník skrýval tajný sexuální chtíč. Po čas si ho začal dopřávat – a nakonec byl chycen cizoložstvím.

Bůh byl k mému příteli milosrdný. Starší a vedoucí sboru pastora disciplinovali a on byl včas obnoven pro službu. Kdykoli chtíč povstal v jeho srdci, Duch svatý byl věrný a jednal s ním o tom. Ale tento muž nikdy nebral svůj hřích vážně. Nikdy nepřiměl své srdce, aby poslechlo hlas Ducha svatého.

Byl jsem tam ten večer, kdy to bylo znovu odhaleno. Pět žen přišlo dopředu a vyznalo, že s ním mělo milostný vztah. Některé řekly, že s ním měly sexuální styk dokonce pár minut předtím, než vstoupil na kazatelnu, aby kázal.

Můj přítel se později ptal tohoto pastora: „Jak mohlo tvé svědomí dopustit, abys to dělal? Jak jsi mohl mít poměr se ženou a pak chtít kázat z Božího svatého slova?“ Pastor mu odpověděl se smíchem: „Musíš být dobrý herec.“

To je tvrdé srdce. Nic s tímto mužem nepohnulo. Stal se tak tvrdým, že si mohl libovat v cizoložství, otevřít Bibli a kázat evangelium beze stopy viny.

3. Jestliže setrváváš v hříchu, budeš čelit Boží metle.

Žalmista píše následující o jednom z prvních Božích smluvních zaslíbení: „Jestliže by pak synové jeho opustili zákon můj, a v soudech mých nechodili, jestliže by ustanovení mých poškvrnili, a přikázání mých neostříhali: Tedy navštívím metlou přestoupení jejich, a trestáním nepravost jejich, ale milosrdenství svého neodejmu od něho, aniž klamati budu proti pravdě své. Nepoškvrnímť smlouvy své, a toho, což vyšlo z úst mých, nezměním.“ (Žalm 89:31–35).

Radujeme se při čtení těchto nádherných slov Nové smlouvy. Bůh zaslíbil, že od nás nikdy neodejme své milosrdenství bez ohledu na to, jak šeredně můžeme padnout. Přesto mnoho věřících lehce přeskakuje vážné varování v tomto verši: Jestliže opustíme Boží zákon a odmítneme dodržovat jeho přikázání, navštíví naše přestoupení se svou Boží metlou.

Není zde prostě žádný způsob, jak zjemnit toto slovo. Bůh nám jasně říká: „Budeš-li setrvávat v hříchu, budu s tím přísně jednat: Prominu a odpustím ti. Ale potrestám tvůj hřích. A ty ucítíš můj výprask na svých zádech.“

Bible nám říká, že kohokoli Bůh miluje, toho trestá. Vidíme tuto pravdu živě ilustrovanou v životě Davida. Uvažujte, jak Bůh jednal s tímto mužem, věrným služebníkem, který se těšil z Boží přízně. V jednom bodě svého života David strašně zhřešil – jeho ospravedlňováním a udržováním v tajnosti dokonce po měsíce. Nakonec Bůh řekl: „Dost,“ a poslal proroka, aby odhalil Davidův hřích. Nathan použil analogii, aby roztrhal na kusy každou Davidovu výmluvu, dokud se král nepřiznal: „Zhřešil jsem – jsem vinný.“

Ale vyznání hříchu jednoduše nestačí. Bůh nejen odhalil Davida – On také vložil svou Boží metlu na záda svého služebníka. Samozřejmě víme, že Bůh vždy používá svou metlu v lásce. Ale Davidův život nám jasně ukazuje, že pocítění Boží trestající metly není snadná záležitost. Zaviněný výprask je bolestivý a mučivý. A často metla nepadá jen na nás, ale rovněž na naše milované a blízké.

Považte přímé důsledky Davidova hříchu na lidech kolem něj: Nemanželské dítě, které zplodil s Betsabé, zemřelo. Tisíce izraelských vojáků padlo v bitvě. David udělal ostudu své zemi, když učinil Izrael terčem posměchu v očích jeho nepřátel. A jako by to nebyl konec muk, David snášel příčinou svého hříchu nekonečnou osobní bolest: ztratil izraelský trůn kvůli rebelii syna Absolona. Byl uštván Absolonovou armádou jako divoké zvíře. Musel uprchnout do pouště před svým synem, kterého tolik miloval. A nekontrolovatelně plakal, když byl Absolon zabit.

David věděl, že to všechno se mu mohlo vyhnout. Každá bolestivá událost byla mučivou připomínkou důsledku jeho hříchu. Vyjádřil svou nekonečnou bolest v Žalmech, kde píše, že jeho duše je v neustálé trýzni, že je uvržen do zmatku, že jeho lože je slzavá postel. Ve svém trápení volá: „Bože, proč jsi mě opustil?“ A vzlyká ve strachu: „Duchu svatý, neodcházej ode mě.“

Boží odsuzující metla dovedla Davida až na úplný pokraj příčetnosti. A jak uvidíme dále, dovedla ho také na skutečný kraj hrobu.

4. Budeš-li setrvávat v hříchu, zakusíš neustálé odčerpávání pokoje a síly.

David napsal: „…zemdlena bídou mou síla má, a kosti mé vyprahly“ (Žalm 31:11). Tak jako díra v benzinové nádrži auta, tak tvůj hřích pomalu odčerpává všechny tvé zdroje. Tvůj pokoj, radost a síla budou doslova vykapávány ven, dokud zcela nedojdou.

David vyznává: „…nemají pokoje kosti mé pro hřích můj“ (Žalm 38:4). Říká tím: „Všechna má síla je pryč kvůli mému hříchu. Mé tělo zesláblo pro to, co jsem udělal. Má nepravost mi prostě nedovolí odpočívat.“

David zakoušel Boží probodávající šípy. Napsal: „Nebo střely tvé uvázly ve mně, a ruka tvá na mne těžce dolehla“ (Žalm 38:3). Přesto se tento milovaný služebník začínal učit Boží bázni. A částí jeho bolestivé lekce bylo, že ztratil Pánův pokoj. Nyní vykřikuje: „On oslabil mou sílu…“ (Žalm 102:24).

Znám křesťany, kteří vedou životy naprostého zmatku, protože si stále libují v hříchu. Jejich prázdné duše jsou vždy tesklivé, slabé, stále se namáhající, ale nikam nedospějí. Také znám Boží služebníky, kteří příčinou svého hříchu nemohou klidně sedět. Jsou neustále zaneprázdněni, zaměstnáni, nikdy nevstupují do Pánova odpočinku.

Nezáleží na tom, kdo jsi – pokud máš v sobě skrytý hřích, zažiješ ustavičný nepokoj ve tvém životě, ve tvé rodině, ve tvé práci. Čehokoliv se dotkneš, to nebude v pořádku. Staneš se stále víc nepokojný, nesoustředěný, zmatený, zmítaný nekonečnými obavami a strachy. A všechen tvůj pokoj a síla z tebe bude odčerpána.

5. Budeš-li setrvávat v hříchu, ztratíš svou užitečnost pro Boží království.

Viděl jsem muže mocně používané Duchem, kteří byli později Bohem odloženi. Bůh jim prostě řekl: „Je mi líto, synu. Miluji tě, odpustil jsem ti a mé milosrdenství na tebe přijde. Ale nemohu tě použít.“

Pro mě je to jedna z nejstrašnějších věcí, které si mohu představit. A přece se to stalo králi Saulovi. Bible nám říká: „Tedy řekl Samuel Saulovi: Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázání Hospodina Boha svého, kteréž přikázal tobě: nebo nyní by utvrdil Hospodin království tvé nad Izraelem až na věky. Ale již nyní království tvé neobstojí…“ (1. Samuelova 13:13–14).

Jak hrozná slova. Bůh řekl králi: „Saule, mohl jsi mít ve svém životě neustále mé požehnání. Právě jsem se chystal ustanovit tvé království v Izraeli navěky. Měl jsem s tebou velké plány, plány mocně tě použít. Ale ty jsi nejednal se svým hříchem. Místo toho jsi dokonce ještě více zahořkl a zatvrdil své srdce. Takže jsem s tebou skončil.“ Okamžitě krále opustil Boží duch – a v tu chvíli se již Saul více nehodil pro království. Od této chvíli nadále, cokoli Saul udělal, bylo v těle.

V posledních několika letech vidíme, jak Boží duch žalostně vane na službu tělesných pastorů, evangelistů a TV kazatelů. Bůh od nich přes noc odebral své požehnání, což způsobilo, že jejich práce před Božím zrakem uvadla. A právě teď se Bůh chystá říci dalším v církvi, že již dále nemají své místo v užitečnosti pro Jeho království. Přemýšlím o profesorech křesťanských univerzit, kteří se těší z okrádání studentů o všechnu víru, kterou vlastní. Tito učitelští duchové zvadli, stali se prázdnými, jalovými a zbytečnými. Jejich jediným cílem je uniknout peklu.

Tady to všechno končí, pokud setrváváš v hříchu: staneš se neplodný a zbytečný, již více nepoužitelný pro Boží království.

Jedná Pán právě teď s tvým hříchem? Vystřelil usvědčující šípy do tvého srdce, které způsobily, že cítíš vinu pro svůj hřích? Neboj se – to je Boží dar. Zasadil do tebe svou Boží moc a vyučuje tě: „Jen skrze mou svatou bázeň se můžeš oddělit od svého hříchu.“

Když jsi jednou usvědčen z nesmírné hříšnosti svého hříchu, budeš připraven pro utěšení Ducha svatého. Kniha Skutků nám říká: „A tak církve po celém Judsku, Galileji i Samaří měly klid a budovaly se: chodily v Pánově bázni a rozmnožovaly se potěšením Ducha svatého“ (Skutky 9:31). Jak v tomto prvním století chodili křesťané v Boží bázni, tak přijímali potěšení Ducha svatého.

Takže co to vlastně znamená chodit v Boží bázni? To znamená, že si budeme připomínat jeho varování. A znamená to dovolit Duchu, aby vložil do našich srdcí obvinění, odhaloval naše hříchy a vrhal je daleko pryč od nás. Když to dělá, pokládá základ pro naplnění každého zaslíbení Boží smlouvy pro nás.

Potom, když nás Boží bázeň sevře úplně, budeš se bát nebezpečí a důsledků hříchu. A každý den budeš chodit ve svatém strachu. Nakonec uvidíš, že celou tu dobu v tobě Bůh milosrdně jedná, když dělá, co zaslíbil – osvobozuje tě od nadvlády a otroctví hříchu.