Místo zvané s rozumem v koncích
„Kteří se plaví po moři na lodech, pracujíce na velikých vodách, tiť vídají skutky Hospodinovy, a divy jeho v hlubokosti. Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské.“
„Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se. Motají se a nakloňují jako opilý, a všecko umění jejich mizí“ (Žalm 107:23–27).
V tomto žalmu je místo zvané „s rozumem v koncích“ na palubě lodi v rozbouřeném moři. Obří vlny vynášejí loď k nebi, potom ji nechávají propadat až do hlubin. Mocné větry jí zmítají dopředu a zase dozadu, takže žádný z námořníků se nemůže pokládat za „zdatného na moři.“ Potácejí se na palubě jako opilci.
Lodní plachty jsou rozbité a otrhané, a na palubu dopadá jedna mocná vlna za druhou. Námořníci musí bojovat, jen aby se udrželi. Vypadá to, že je to nad jejich síly a že jsou totálně zoufalí. Jsou bezmocní – zranitelní silou živlů, neschopni zastavit bouři, neschopni sami sebe zachránit.
Tito námořníci došli k místu zvanému „s rozumem v koncích.“ Je to stav, který postihne dřív nebo později všechny křesťany. Toto rčení jednoduše znamená „vyplýtvat nebo vyčerpat jakoukoliv možnost chápání nebo přemýšlení o východisku.“ Stručně řečeno, je to konec veškeré lidské inteligence, schopností a zdrojů. Není úniku – žádná pomoc, žádné vysvobození, kromě v Bohu samotném!
Jako námořníci na palubě lodi, jsi normálně chodil do zaměstnání, chodil po své cestě s Ježíšem. Potom jednoho dne, z ničeho nic udeřila bouře – a vlny trampot se na tebe přiřítily ze všech stran.
Životní trable zřídka přicházejí jen jedna za čas. Jsou jako vlny v bouři – přicházejí jedna za druhou, rychle a zběsile, kupí se výše a výše. Je to jako by slunce zapadlo, vzduch se ochladil a mrazí, a začínají dorážet větry soužení. Podobně jako u námořníků v Žalmu 107, i tvoje „duše v nebezpečenství rozplývá se“ (verš 26). (Hebrejské slovo pro „rozplývá se“ tu znamená „omdlívá strachem.“)
Musím poznamenat: Bůh sám připravil tuto bouři! „Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské“ (verš 25). On je ten, kdo přivedl námořníky na toto místo. On je ten, kdo způsobil vítr, rozbouřil vlny, zmítá lodí. To všechno dělá On!
Tohle přece může být velikým povzbuzením pro naši víru, kdykoliv na nás ze všech stran dorážejí starosti. Víme, že všechny trable a bouře v životě jsou Bohem ustanoveny pro ty, kdo chodí ve spravedlnosti. Nejsou způsobeny ďáblem nebo nějakým konkrétním hříchem. Spíš nás Bůh dovedl na místo, kde jsme s rozumem v koncích – a On má pro to všechno svůj záměr!
„Nejmilejší, nebudiž vám divný ten přišlý na vás oheň, pro zkušení vás, jako by se vám něco nového přihodilo. Ale z toho, že jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste i při zjevení slávy jeho radovali se s veselím“ (1. Petr 4:12–13).
Bůh není tvou zkouškou překvapen. Ve skutečnosti se to děje proto, že On chce ve tvém srdci něco vyprodukovat – aby v tobě zjevil svou slávu.
Ale ty můžeš cítit, že je to úplně nejhorší bouře ve tvém životě! Tvou zkouškou mohou být finanční problémy, problémy v zaměstnání, pomluvy, problémy v rodině nebo osobní tragédie. Jdeš večer spát a máš v sobě neklid, visí nad tebou temný mrak. Když se probudíš, je tu stále ta tupá bolest. A drží se tě to, až se jednoho dne probudíš s voláním: „Bože, kolik toho ještě musím snášet? Jak dlouho mě tím necháš procházet? Kdy to všechno skončí?“
Kdy se zastavila bouře pro námořníky v Žalmu 107? Kdy je Bůh dovedl k jejich vytouženému břehu? Podle žalmisty se staly dvě věci:
Zaprvé došli námořníci do bodu, kdy byli s rozumem v koncích, vzdali se veškeré lidské naděje nebo pomoci. Řekli: „Neexistuje žádný způsob, jak bychom se sami zachránili. Nikdo na zemi nás z toho nemůže dostat!“
Za druhé volali ve svém soužení k Hospodinu – obrátili se k Němu jedinému o pomoc!
„Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje. Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich. I veselí se, že utichlo; a tak přivodí je k břehu žádostivému“ (Žalm 107:28–31).
Jestli jsi opravdu Boží dítě – jestli ses upnul na to, že Bohu umožníš, aby tě zformoval do podoby Jeho Syna – potom tvoje bitva neskončí, dokud se nevzdáš pokusů to všechno vymyslet a nevrhneš se kompletně do Boží péče. Dokud On v tobě nedokončí svůj věčný záměr, budou tvé trampoty jen dál zuřivě pokračovat!
Právě teď tvá bouře možná stále zuří, tvé trampoty se vrší. Možná míjíš bezvětří, které ti Bůh chce přinést. Jak se to může stát?
Děje se to tehdy, když uprostřed své krize stále o Pánu pochybuješ; když dál reptáš a stěžuješ si; když telefonuješ svému příteli, o kterém si myslíš, že pro tebe má odpověď; když se obracíš k poradcům, právníkům, odborníkům; když jdeš do křesťanského knihkupectví a kupuješ si stohy samoobslužných knih a kazet; když stále hledáš to jedno tajemství, ten jeden plán, aby tě vysvobodil z tvých trablů.
Milovaný, jenom prodlužuješ svou zkoušku! Zní to jednoduše, ale od úplného začátku Bůh čeká na naši dětskou důvěru a jistotu. A ty jen dál udržuješ zuřící bouři a vzdouvající se vlny, když odmítáš volat: „Pane, jsem v maléru – a jediná cesta ven jsi Ty!“
Víme, že se to opětovně dělo dětem Izraele na poušti. Znovu a znovu je Bůh dováděl na místo, kde byli Izraelci s rozumem v koncích – aby je testoval, aby viděl, zda mu budou důvěřovat. Ale pokaždé odmítli!
Poprvé je Hospodin dovedl na místo zvané Fiarot, mezi Magdalem a mořem. Tam je zahradil – vpředu mořem, po obou stranách horami a vzadu byl faraón. Bůh je skutečně vedl na místo lidské beznaděje – s rozumem v koncích!
Kdyby Izraelci prostě uvěřili jedinému zaslíbení, které jim Bůh dal, mohli být osvobození od všech starostí a strachu. Bůh jim řekl:
„Ano i na poušti… nesl tebe Hospodin Bůh tvůj… k vyhledání vám místa, na kterémž byste se klásti měli… předcházel vás… aby vám ukázal cestu, kterouž byste měli jíti…“ (Deuteronomium 1:31–33).
Bůh jim jinými slovy říkal: „Půjdu s vámi! Ponesu vás, jako nosí muž svého syna. Půjdu před vámi a najdu místa, kde se usadíte a postavíte své stany. Kdykoliv se oblak, který jsem vám poskytnul, zastaví, tam se zastavíte.“
Stalo se, že se oblak zastavil mezi Magdalem a mořem – na místě totálního zmatení, popletení, s rozumem v koncích! Žádným způsobem si Izraelci nedovedli představit svou cestu Rudým mořem. A teď se začala rychle přibližovat faraónova armáda.
Jsi na tak těžkém místě právě teď, hrozí bouřka? Ptám se tě: jak ses tam dostal? Myslíš, že tě tam dovedl ďábel? Já ti odpovím takto: „Krokové člověka spravedlivého od Hospodina spravováni bývají…“ (Žalm 37:23). Bez ohledu na to, jakou bouří procházíš, ať se věci zdají jakkoliv černé, Bůh tě dovedl na toto místo – kde jsi s rozumem v koncích!
Prosím, pochop: Bůh nikdy není překvapen. Nemusí podle libosti improvizovat svým božským rozkazem, kdykoliv nás potkají starosti. Nemusí házet nějakou kosmickou mincí, aby se rozhodnul, jak jednat v náš prospěch. Ne – dlouho předtím než Izrael opustil Egypt a přišel k Magdal, byl už Boží plán pro ně připraven. On již přikázal větrům, aby vály v určitou hodinu a postavily zdi z vod Rudého moře. On hned od začátku přesně věděl, co bude dělat!
Podobně má Bůh dnes plán, jak tě vyvést z tvé bouře. Vlastně On ten plán vymyslel dlouho předtím, než tvé problémy vůbec začaly. Přesto je bude tajit do té úplně poslední chvíle, bude očekávat na tebe, zda Mu budeš věřit. Chce vědět, jestli vložíš svůj život do Jeho rukou a řekneš: „Živý nebo mrtvý, budu ti, Pane, věřit!“
Izrael v této zkoušce selhal. Byli vystrašení, omdlévali s rozumem v koncích. Přesto Bůh učinil, co pro ně hned od začátku naplánoval. Osvobodil Izrael mocným zázrakem. Ale výsledkem bylo, že lidé začali zpívat své písně víry na špatné straně Rudého moře. Kdyby prostě věřili Božímu zaslíbení – „Půjdu před tebou a ponesu tě jako nosí muž svého syna“ – složili by zkoušku!
Jestliže na místě s rozumem v koncích, panikaříš jako Izraelci – omdlíváš, jsi slabý, obviňuješ Boha, že se o tebe nestará – On přesto v poslední minutě zasáhne a vysvobodí tě. Ale potom tě povede do další zkušenosti s rozumem v koncích – protože jsi tu poslední nezvládnul, nedůvěřoval jsi Mu!
Opravdu, jen tři dny po svém vysvobození u Rudého moře byl Izrael znovu uprostřed další velké krize. Lidé byli vyčerpaní horkem, žízniví. Jejich hlídky se vracely a volaly: „V Marah je voda, ale nedá se pít. Je příliš hořká!“
Písmo to dokonale objasňuje: Nebyl to ďábel, kdo vedl Izrael na toto místo zkoušky. Byl to oblak, který je sem zavedl. Ještě jednou byli lidé s rozumem v koncích. A jaký nářek se nesl táborem – jak strašné obviňování Mojžíše a Boha: „Dovedl jsi nás sem, abychom zemřeli!“
Věděl Bůh, že vody v Marah jsou hořké? Samozřejmě, že věděl! Ale měl plán. Blízko toho hořkého rybníka je jistý živý strom a On ho použije na očištění vody pro Izrael.
Rád bych věděl – před kolika lety Bůh tento strom na tom místě zasadil? A kolikrát na ten strom útočilo horké slunce, aby ho vysušilo? Kolik červů se snažilo ten strom zničit? Kolik kolemjdoucích ho chtělo porazit? Říkám vám, nikdo se ho nemohl dotknout – protože Bůh měl pro něj plán! Řekl: „Jednoho dne sem dojdou Moje děti a tyto vody budou potřebovat očistit. Mám plán na jejich vysvobození – a do toho plánu je zahrnutý i tento strom!“
Je samozřejmé, že tento strom na poušti představuje Kříž. A, milovaní, Bůh již zasadil strom vysvobození pro vás! On ví přesně, co udělat s tvým problémem, a také přesnou hodinu, kdy to udělá! Všechno, co od tebe chce, je v klidu důvěřovat. Chce, abys řekl: „Můj Bůh je se mnou. On zná cestu z mého soužení!“
Vidíme to názorně na zkušenosti Izraelců u Rafidim:
„Tedy když se odebralo všecko shromáždění synů Izraelských z pouště Sin, po stanovištích svých vedlé rozkazu Hospodinova, položili se v Rafidim, kdež nebylo vod, kteréž by lid píti mohl…“
„…I žíznil tu lid pro nedostatek vod, a reptal na Mojžíše a mluvil: Proč jsi vyvedl nás z Egypta, abys mne s syny i dobytky mými žízní zmořil? Tedy volal Mojžíš k Hospodinu, řka: Což mám činiti s tím lidem? Však již tudíž ukamenují mne“ (Exodus 17:1–4).
Bůh dovedl Izrael na toto nejsušší místo z celé pouště. Bylo to místo zkoušky – nebyl tu žádný potok, žádná studna, ba ani malý pramínek vody. A nejzáhadnější ze všeho bylo, že tam byl Izrael veden „…vedlé rozkazu Hospodinova…“ (verš 1).
Bůh sám dopustil, aby Jeho lid žízní vyprahnul: „I žíznil tu lid pro nedostatek vod…“ (verš 3). Nemluvňata brečela, děti naříkaly, prarodiče měli vyprahlá hrdla. Rodiče se dívali na své rodiny a mysleli si: „Za pár dní budeme všichni mrtví.“ Tak se v hněvu obrátili na Mojžíše a křičeli: „Dej nám vody k pití!“ Stále ještě byli závislí na člověku – na tělesnosti!
Chci se tu zastavit, abych něco zdůraznil. Nejprve zavedl Bůh Izrael k Magdal u moře, aby je vyzkoušel – a oni tam selhali, nedůvěřovali Mu. Příště je dovedl do Marah, kde měl další plán vysvobození – a oni v té zkoušce opět neobstáli. Teď je přivedl do Rafidim k další zkoušce.
Vidíte ten vzor? Jestliže se nenaučíte důvěřovat Hospodinu prostou vírou jako malé děti, když jste zkoušeni, vrátí vás ještě na další testovací půdu. Půjdete z jedné zkoušky do druhé!
Izrael byl zase na právě takovém místě. Byli vyprahlí, žízniví, naštvaní. Ale Bůh již měl plán! On je nenechá zemřít. On měl předem vybranou cestu, musí vystoupit na horu Oreb k rezervoáru vody, který pro ně dlouho předtím připravil. A tento zdroj nevystačí jen na jeden den, jeden týden nebo měsíc – ale na třicet osm let!
Bůh čekal na odpověď víry od Izraele. Říkal: „Provedl jsem vás všemi těmito věcmi, ale vy jste se odmítali učit. Budete Mi důvěřovat? Kolik dalších problémů musím ve vašem životě ještě připustit, než Mi začnete důvěřovat?“
Mnozí křesťané jsou testováni a zkoušeni právě teď skrze nezaměstnanost. Rozeslali životopisy do všech směrů, ale týdny utíkají a nic se neobjevuje. Utratili už všechny své úspory a jsou teď obklíčeni věřiteli. Jejich situace vypadá úplně beznadějně. Je tu bolest a trápení, nikdy to není jednoduché.
Jiní mají zaměstnání, ale práce neodpovídá jejich kvalifikaci. Nevydělávají dost, aby vyšli s penězi. Mnozí pracující mladí lidé se museli vrátit ke svým rodičům. A tisíce svobodných matek se protloukají životem s malým příjmem.
Velký počet majitelů obchodů sotva přežívá. Mnozí mají v noci problémy se spaním, protože obchodní svět je tak bláznivý, s prudkým zvýšováním cen, vzrůstajícími regulacemi, nejistými zisky. Konkurence roste a oni vyčerpali všechny své nápady a možnosti. Teď leží a jsou vzhůru, mají starosti, co budou dělat.
Tito ztrápení lidé plní úzkosti přicházejí do církve a zvedají své ruce ve chválách k Pánu. Nasazují si veliký úsměv a s každým se objímají. Ale procházejí velikou bolestí a nejistotou. Jsou ustaraní – s rozumem úplně v koncích!
Ptám se vás: Nemáme, jako Boží děti, jinou volbu než strach – bezesné noci, nekonečné dny, kdy pochybujeme o Bohu – život naprostého zmatku? Uvažujte o Izraeli: Byla jejich podrážděnost, trápení a reptání jedinou možnou reakcí? Bylo to pro ně prostě lidské reagovat tak, jak reagovali, z obav o své rodiny?
Dovolte mi odpovědět na to položením jiné otázky: Nevěděl vždy Bůh, co v každém z těchto případů udělá? Neměl vždy svůj plán?
Přemýšlejte o tom: Nenaplánoval již Bůh větry k rozevření Rudého moře? Neuchovával strom v Marah, který uzdraví vody? Nevybral již skálu na hoře Oreb, z níž bude po desetiletí zásobovat Izrael vodou?
Náš milující nebeský Otec by nikdy nevedl své děti do vyschlé pouště jen proto, aby je tam nechal zemřít žízní – specielně když opatřil v blízké skále rezervoár vody! Bůh má vždy plán pro svůj lid. A On má plán pro tebe právě teď, aby tě vysvobodil z tvých současných soužení.
Neexistuje žádný tvůj problém, který by On nedokázal rozmotat!
Dovolte, abych vám ukázal, proč Bůh dovedl Izraelce na pokraj katastrofy, než zázračně naplnil jejich potřeby:
Chci vám povídat o omezování zázraků. Mnoho křesťanů procestuje každý rok tisíce mil, aby byli svědky nadpřirozených skutků – zázraků, manifestací, znamení a divů. Ale je ironií, že u těchto nadšenců, kteří hledají znamení, se nikdy nevyvine trvalá víra – protože zázraky ji zřídka vyprodukují. Místo toho potřebují vždy větší, ještě efektnější zázrak.
Nikdo nikdy neviděl tolik nadpřirozených skutků jako Izrael. Bůh pro ně připravoval zázrak za zázrakem – a přesto každý takový čin zanechával lidi stejně bez víry a nevěřící jako u prvního! Mysleli byste si, že deset ran na Egypt mohlo v Izraelcích vyvolat víru. Když byl Egypt zamořený hmyzem, v Izraelském táboře jste žádný hmyz nenašli. Když byla v Egyptě hustá tma, v Izraeli žádná tma nebyla. Ale ani jedna z těchto zázračných pohrom nevyprodukovala žádnou víru!
I poté, co Bůh otevřel Rudé moře, trvala víra Izraelců jen tři dny. Písmo říká:
„…aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém“ (Žalm 106:7).
Žalmista tu říká: „Oni o Bohu pochybovali dokonce u Rudého moře – místa, kde Bůh vykonal svůj největší zázrak!“
Starší, kteří sledovali Mojžíše, když uhodil do skály v Rafidim, viděli, jak z ní vytéká voda. Opravdu, všichni v Izraeli pili do plnosti – a přesto tento zázrak nevyvolal žádnou víru! Potom Bůh poslal Izraeli hordy křepelek. Stovky tisíc ptáků padaly z nebe doprostřed jejich tábora a lidé je vařili k jídlu. Přesto však stále neměli víru! Následující ráno, když Izraelci vylezli ze svých stanů, byla země pokrytá manou, zázračně seslanou z nebe. Ale ani tohle nevyvolalo víru!
Naopak, po všech těchto skvělých zázracích, lomili Izraelci rukama v zoufalství a volali: „…Jest-li Hospodin u prostřed nás, či není?“ (Exodus 17:7). Jinými slovy: „Je s námi vůbec Bůh? Jak by nás mohl vést, když máme tolik trápení?“
Izrael dostával čtyřicet let zázračné jídlo, zázračnou vodu, zázračný oblak ve dne, zázračný ohnivý sloup v noci, zázračnou ochranu, zázračné šaty, které nikdy nezvetšely. Mojžíš jim řekl:
„…již čtyřidceti let Hospodin Bůh tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku“ (Deuteronomium 2:7).
A ještě stále o Něm pochybovali. Vlastně všichni, kteří byli svědky těchto zázraků, až na dva, zemřeli na poušti – v totální nevíře!
My jsme tak podobní Izraeli. Chceme, aby Bůh promluvil slovo, poskytnul nám zázračné vysvobození, rychle uspokojil naše potřeby, odstranil všechnu naši bolest a trápení. Vlastně můžeš právě teď říci: „Kdyby mě jen Bůh dostal z tohoto maléru – kdyby mi poskytnul tenhle jeden zázrak – nikdy bych už o Něm nepochyboval!“ Ale co všechny ty zázraky, které pro tebe již vykonal? Nevyvolaly v tobě žádnou víru, která by ti pomohla ve tvém současném trápení!
Nedávno navštívili Times Square Church dva drazí muži z kmene Zulů v Africe. Dnes probíhá mezi 8 miliony Zulů neuvěřitelné probuzení a Bůh mezi nimi činí zázračné věci. Například je zdokumentováno více než 10 případů vzkříšení z mrtvých.
Ale o tom tito muži mluvit nechtěli. Co na ně ohledně probuzení nejvíc zapůsobilo, byli „Zulů přemožitelé“ – ti, kteří vystupují jako svědci pro Krista, pálí čarodějnické knihy a směle svědčí, přestože jsou krutě zkoušeni a testováni. Tito lidé byli kdysi zlí, s vražednými duchy – a teď jsou přeměňováni do podoby Ježíše!
Věřím, že největším znamením nebo divem pro svět v těchto posledních dnech nebude člověk, který byl vzkříšen z mrtvých. Ne, to, co doopravdy ovlivní mysli a ducha bezbožných, je křesťan, který snáší všechny zkoušky, bouře, bolest a trápení s přesvědčivou vírou. Takový věřící se vynoří ze svých trápení silnější v charakteru, silnější ve víře, silnější v Kristu.
Nedávno jsem četl o malém čtyřtisícovém městě v Maďarsku s alarmujícím počtem sebevražd. Novinové titulky zněly: „Sebevražda kráčí osamělou vesnicí.“ Obyvatelé tam spáchali sebevraždu všemi myslitelnými způsoby. Jeden muž se vrhnul do opuštěné studny. Jiný se oběsil. Někteří lidé se předávkovali. Jiní si přeřezali zápěstí, spolkli pesticidy, skočili pod vlak. Celé rodiny si vzaly životy, od teenagerů po prarodiče.
To město je Asotthalom, sto mil jižně od Budapešti, a je to bezútěšné, smutné místo. Doktor jménem Ulloh, který tam vede psychiatrickou kliniku, řekl reportérovi: „Někteří lidé nazývají cestu sem ‚úzkou cestou na prokleté místo‘ … V lidech je zakořeněné, že nás Bůh nemá moc rád.“
Milovaní, tohle je destrukční moc nevíry! Není horší zoufalství než věřit, že Bůh má na vás spadeno. To byl problém Izraele, a velice často je to problém i náš. Máme nevyslovený pocit, že všechno naše soužení je důsledkem Boží nelibosti k nám!
Každý křesťan se z místa s rozumem v koncích vynoří buď, že věří v člověka, nebo plně důvěřuje Bohu – to znamená, buď je prokletý nebo požehnaný. Kterým způsobem budeš reagovat ty ve svém čase trápení?
Jeremiáš píše:
„Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí.“
„Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce“ (Jeremiáš 17:5–8).
První člověk, o kterém tu Jeremiáš mluví, nečeká na Boha, až bude jednat. Bere záležitosti do svých rukou – činí své vlastní plány, obrací se na lidi, o kterých si myslí, že mají vliv, bere to zkratkou. Stále něco vymýšlí, plánuje, manipuluje. Jeho filosofií je: „Nepočítá se to, co znáš, ale koho znáš.“ A stále hledá toho výjimečného „kdo,“ aby vyřešil jeho problém!
Písmo říká, že v životě tohoto člověka se dostaví duchovní sucho:
„…bude podobný vřesu na pustině…“ (verš 6).
Vypadá, že je sotva živý – nemá žádné ovoce, žádný pramen života. Stále je na pokraji smrti!
„…necítí, když co přichází dobrého“ (stejný verš).
Nikdy se nepodílí na radosti z toho, že je osvobozován Boží rukou. A všechno, o čem si myslí, že to vypadá dobře, obrací ve strádání. Je izolovaný, existuje jen „…na vyprahlých místech…“ (stejný verš). Stále vadne – lopotí se, vždy šílí.
Ale uvažuj o tom, kdo důvěřuje Bohu na nesnadných místech, kdy je s rozumem v koncích:
„Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin“ (verš 7).
Tento křesťan je „zasazený.“ Má kořeny, stabilitu, rezervoár Živé vody. Vždy „rozprostírající,“ nese ovoce a zelená se svěžím životem. Písmo říká:
„…v rok suchý nestará se…“ (verš 8).
Když budou věci příliš obtížné a otravné, nebude se bát!
Tento člověk říká: „Ježíši, vzdávám hledání jakéhokoliv člověka, který by mě z mé zkoušky dostal. Obracím se k Tobě samotnému! Ty jsi můj jediný ochránce, má jediná naděje. Očekávám na Tebe, že mě z toho dostaneš!“ Pán touží po takové víře od nás v každodenních záležitostech. Můžeš namítnout: „Ale, bratře Davide, jsem stále nezaměstnaný, mám stále problémy.“ Přesto musím věřit Božímu slovu: „Důvěřuj mi a budeš požehnaný!“
Možná odpovíš: „Ale já nevím, co budu dělat. Bouře stále zuří. Vypadá to beznadějně. Nevidím žádné znamení pomoci nebo vysvobození!“ Ke všem těmto věcem Bůh stále říká: „Důvěřuj Mi, Mé dítě – a budeš požehnaný!“
Nezáleží na tom, zda tvoje zkouška souvisí s tvou rodinou, s tvým zaměstnáním nebo s tím, zda máš co dát na stůl k jídlu. Jestliže vložíš všechnu svou důvěru v Jeho slovo a Jeho věrnost, Bůh slíbil, že ti požehná – a On nemůže lhát! Až přijdou vedra, nerozhází tě to. Až přijde vítr – budeš pevně stát – protože se naučíš důvěřovat Bohu navzdory všem skličujícím okolnostem. Budeš zelený strom, který nese hojné ovoce jistoty – a každý kolem tebe získá naději a povzbuzení, když tě uvidí tiše důvěřovat.
Bože, pomoz nám všem, abychom se vzdali své vůle, svých osobních programů, když přijdeme na místo zvané s rozumem v koncích. Ať se stane místem obnovení víry a důvěry v našeho milujícího Otce. Amen!