Manifestace Ježíše

„Neoblevujeme … ale zjevováním pravdy v příjemnost uvodíce sebe u každého svědomí lidského před obličejem Božím“ (2. Korintským 4:1–2). Apoštol Pavel zde oznamuje, že jsme byli povoláni, abychom manifestovali pravdu. Samozřejmě víme, že Ježíš je tato pravda. Takže, co tu Pavel v podstatě míní svým rčením, že máme manifestovat Ježíše?

Pavel tu mluví o viditelném výrazu. Manifestace je „vyzařování“, které něco vyjasňuje a činí srozumitelným. Pavel říká, že jsme povoláni učinit Ježíše známého a pochopitelného všem lidem. V každém našem životě by měla vyzařovat skutečná povaha a podoba Krista.

Pavel dovádí toto pojetí manifestace Krista ještě dál. Říká, že jsme vlastně Božími dopisy světu: „List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé … list Kristův … napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých“ (3:2–3). Naše životy jsou dopisy napsané Duchem svatým a rozeslané ztracenému světu. A ti, kdo jsou kolem nás, nás stále čtou.

Faktem je, že Bůh věděl, že hříšní nebudou číst nebo rozumět jeho psanému Slovu. Tělesná mysl prostě nemůže pochopit duchovní věci. Považuje je za směšné. Takže místo toho Bůh poslal osobní dopisy neobrácenému lidstvu. Tyto dopisy nejsou psané inkoustem ani vázané v kůži. Jsou to žijící, dýchající, chodící Písma. A ztělesňují evangelium Krista, které je „moc zajisté Boží ke spasení každému věřícímu“ (Římanům 1:16).

Víš, pravým důvodem, proč Bůh poslal Ducha svatého, bylo, aby manifestoval Ježíše světu. Duch stále mluví o Kristu, činí ho nepochybně známým pro lidské porozumění. Manifestuje Ježíše mnoha způsoby. Ale Bůh si vybral učinit Ježíše známého hříšníkům nejefektivnějším způsobem: jeho zjevením v epištolách z těla a krve, žijících poselstvích, které může číst každý.

Jak se vlastně stáváme Božími dopisy světu? Děje se to pouze působením Ducha. Ve chvíli, kdy jsme spaseni, do nás Duch svatý vtiskne skutečný obraz Ježíše. A pokračuje ve tvarování tohoto obrazu v nás neustále. Posláním Ducha je formovat v nás obraz Krista, který je tak pravdivý a precizní, že bude skutečně pronikat lidská svědomí.

Duch svatý toho dosahuje tím, že uchopí naše vykoupená, vysvobozená srdce a vydaná těla a neustále nás táhne do přítomnosti Ježíše. V přítomnosti našeho Pána jsme přetvářeni. Přiměje nás ke svatému životu, svaté konverzaci, svatému životnímu stylu. A jak s ním trávíme více času, jeho obraz v nás sílí. Nakonec se naše životy stanou tak mocnou manifestací Ježíše, že ti kolem nás jsou dotčeni a pohnuti.

Jak neuvěřitelné slovo nám tu Pavel dal. Říká, že je možné se stát tak zářícím světlem Krista, že doslova tlačíme lidská svědomí. „Zjevováním pravdy v příjemnost uvodíce sebe u každého svědomí lidského před obličejem Božím“ (2. Korintským 4:2). Máme se skrze osobu Ducha svatého stát tak podobní Ježíši, tak odrážet jeho čistotu (ryzost), že ostatní si nebudou moci pomoci a budou usvědčeni. Kristova podoba v nás prorazí každou zeď, kterou si postavili — každou modlu, hřích a zlo — a dotkne se jejich svědomí.

Nuže, Pavel tu nemluví o kázání nebo vydávání svědectví. Nezmiňuje se vůbec o rozdávání náboženských traktátů nebo pořádání probuzeneckých shromáždění. Samozřejmě že takové evangelické úsilí je důležité. Přesto žádný z těchto prostředků se sám o sobě nemůže dotknout zatvrzelého svědomí hříšníků. Je možné použít tyto věci k evangelizaci a stále ještě nepřinášet pronikavou manifestaci Krista.

Uvažuj o slovech Ježíše ohledně tohoto tématu. Říká nám, že je možné se podílet na zázračných manifestacích, které nejsou pravou manifestací jeho samého: „Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu zdaliž jsme divů mnohých nečinili? A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti“ (Matouš 7:22–23).

To dokazuje, že za Ježíšových dnů lidé viděli velké manifestace: lidé vyháněli démony, uzdravovali nemocné, předváděli zázraky. A davy se shromažďovaly, aby svědčily o těchto věcech. Přesto se tyhle manifestace nedotkly vždycky lidského svědomí. Proč? Ti, kdo je prováděli, neměli vždy podobu Ježíše. Proto nemohli „sami sebe doporučit“ nejhlubším potřebám srdce lidí v davu. Manifestace, které tito lidé přinášeli, nebyly manifestacemi Ježíše, ale tělesných znamení a zázraků.

Možná se ptáš: „Vyplývá z toho, co říkáš, že se Bůh nemůže dotknout svědomí nespasených skrze kázání a evangelizace?“ Ovšem že to neříkám. Náš Bůh se může dotknout kterékoliv osoby prostřednictvím čeho si vybere. Ale činí tak pod podmínkou, že jednotlivci, kteří přinášejí jeho evangelium, prožívají manifestaci pravdy. Člověk může být výmluvným řečníkem nebo biblicky nejzběhlejším kazatelem na zemi. Ale na těchto věcech ani zbla nezáleží, pokud nechodí intimně s Ježíšem. Pokud nás Ježíšova přítomnost neproměnila do jeho podoby, jsme pouze zvučící cimbál.

Po celém národě se křesťané modlí za probuzení. Mnozí očekávají, že Duch svatý padne na jejich společenství a obrátí zástupy. Chtějí vidět, jak Duch svatý namete hříšníky do jejich církví a naplní sedadla. Ale taková modlitba může být zbabělým útěkem. Často když probuzení nepřichází, lidé prohlašují: „Není to naše chyba. Postili jsme se a modlili. Agitovali jsme, obcházeli město s pozvánkami. Ale Bohu se nezdálo vhodné seslat probuzení. Je to jeho problém, ne náš.“ Veškerou zodpovědnost přisoudili Bohu.

Věřím, že Bůh odpovídá: „Ale ne, tuhle hru hrát nebudu. Vy musíte převzít osobní zodpovědnost za své svědectví o mně. Chci, aby každý úd mého těla byl zářivou manifestací mého Syna. Jste zodpovědní za to, jak mě učiníte známým pro své rodiny, přátele, sousedy a spolupracovníky.“

Jednoduše řečeno, probuzení začíná, když ti, kdo jsou kolem tebe, v tobě uvidí Ježíše. A to je přesně to, co Bůh hledá. Můžeš trávit hodiny modlitbou za probuzení v církvi. Ale celou tu dobu můžeš dopouštět, že tě tvé každodenní názory, chození a konverzace zrazují. Jestliže se ti nepodaří plně manifestovat Ježíše, všechno ostatní je marné.

Jak můžeme vyzařovat stále jasněji, abychom se stali manifestací pravdy? Jak se mohou naše životy stát takovou jasnou podobou Ježíše, že v druhých vyvoláme usvědčení a hlad po Bohu?

Klíč nacházíme v Ezechielovi 44. Když se Ezechiel dívá prorocky na poslední dny, vidí, že v církvi existují dva druhy kněžství. Jedním je kněžství spravedlivého Sádocha. Sádoch byl zbožný služebník, který sloužil Izraeli za vlády krále Davida. A zůstal Davidovi věrný v časech dobrých i zlých. Sádochův čestný život byl spravedlivým příkladem pro všechny ostatní kněží. Po téměř dvacet let kážu o kněžství Sádocha.

Další kněžství, které Ezechiel vidí v posledních dnech, je kněžství Eliho. Eli byl nepoctivý kněz, který dopustil, aby do Božího domu vstoupila zkaženost, korupce. Byl neposlušný Božímu slovu, mírný k hříchu, líný ohledně svatosti. A služba (ministry) pod ním byla zkažena smyslností a láskou ke světu. Životní styl těchto kněží způsobil, že se hříšníkům Boží věci hnusily a pravému uctívání se vysmívali. Hospodin nazval toto zkažené kněžství: „Levítové, kteříž se vzdalovali ode mne, když bloudil Izrael … za ukydanými bohy svými“ (Ezechiel 44:10).

Toto Eliho kněžství představuje kompromitující křesťany v posledních dnech. Nemají žádnou moc, aby se dotkli lidského svědomí. A jejich životní styl je příčinou, že se hříšníci odvracejí od Boha: „Proto … byli domu Izraelskému příčinou pádu v nepravost“ (44:12). Tito tělem—ovládaní křesťané chodí do církve a prohlašují, že jsou Kristovi následovníci. Oni dokonce věří, že jsou částí svatého kněžství. Ale jejich konverzace a uvolněný život jsou v Božím pohledu ohavností.

Takoví lidé jsou nečistou manifestací toho, kdo Ježíš je. Hříšníci o nich říkají: „Tenhle člověk se nazývá křesťanem. Ale pokaždé, když je někde poblíž, slyším, že vypráví špinavé historky. Vždy chce mluvit o odporně špinavých, násilných filmech, které viděl. Jak může být opravdovým křesťanem? Není vůbec jako Ježíš.“

Měj na paměti, že Ježíš „učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému“ (Zjevení 1:6). A apoštol Petr nám připomíná: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo … I vy … vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvo svaté“ (1. Petr 2:9,5). Ptám se tě, které kněžství popisuje tvůj život: zbožné Sádochovo kněžství nebo zkažené kněžství Eliho? Tyto dvě služby (ministry) představují dva druhy manifestace. A představují Ježíše světu dvěma zcela odlišnými způsoby.

Pavel varoval před dvěma odlišnými evangelii: Kristovo evangelium a „jiné evangelium.“ Řekl, že ti, kdo vyhlašují toto „jiné“ evangelium, byli očarováni, uhranuti. Někde se cestou odvrátili od pravdy. Možná lpěli na modle nebo se snažili udržet tajný hřích. A teď jejich zkompromitovaný život způsobuje, že lidé odmítají jejich svědectví.

Je to smutné, ale pravdivé: křesťanští rodiče posílají své děti přímo do pekla. Taťka má být doma knězem. A matka je také členem Božího královského kněžstva. Takže, které z těchto dvou kněžstev je manifestováno: Sádochovo nebo Eliho?

Po léta jsem byl evangelistou mládeže, cestoval národem a sloužil tisícům mladých lidí. Během této doby jsem hovořil s mnoha ustaranými teenagery z křesťanských rodin. Tyto děti byly úplně odvrácené od církve. Nechtěly mít nic co do činění s náboženstvím svých rodičů. Mluvili o otci a matce, jejich rozezlených bitkách, okatém pokrytectví, hrozném pomlouvání, tajných hříších. Slyšely neustálé reptání a stížnosti na jejich pastora, členy církve, rodinné přátele.

Obvykle byl v takových případech otec aktivní v církvi. Lidé ho viděli jako oddaného, zasvěceného a plného Ježíše. Ale jeho děti věděly, jak číst v jeho životě, a viděly ho takového, jaký doopravdy byl — tajtrlík. Týral jejich matku hrubými slovy. Nebo měl tajnou skrýš s pornografickými časopisy. Nebo byl přistižen, jak sleduje oplzlé video—filmy.

Takový taťka sloužil v Eliho kněžství. Neměl žádnou duchovní autoritu. A v důsledku toho neměl žádný respekt. Mohl svým dětem domlouvat nebo jim vyhrožovat nebo se snažit vymáhat na nich poslušnost. Ale plýtval svým dechem. Všechno bylo k ničemu.

Vidíme to jasně na životě Eliho. Eli měl dva syny jménem Ofni a Fínes, kteří také sloužili jako kněží. Bůh tyto muže nazval „syny bezbožnými,“ nebo dětmi ďábla. Měli tu drzost, že smilnili se ženami ve dveřích chrámu. Dokonce přivedli do Božího domu prostitutky. Přesto Eli nikdy se svými syny nejednal ohledně jejich hříchu. Nikdy k nim nemluvil víc než prázdná varovná slova. Ostatně věděl, že cokoliv by jim řekl, by bylo marné, protože sám byl duchovně líný.

Dnes je více křesťanských dětí alkoholiky, než kdy bylo. Někteří rodiče přivedli své teenagery ke mně, žádali pomoc. Když s těmito dětmi mluvím soukromě, příliš často se vysmívají znepokojení svých rodičů nad jejich pitím. „Můj táta a máma měli vždy schovanou láhev vína,“ říkají. „Pili a potom se modlili. Moji vlastní příbuzní mě těmihle věcmi ohrožovali. Nezačal jsem pít pod tlakem kamarádů. Stal jsem se alkoholikem doma.“

A ještě tragičtější je, že vidím v těchto dětech pasivnost k Ježíši. Když se Duch během církevních shromáždění pohybuje, nepohnutě sedí. Kázání je možná usvědčující, ale mladí lidé zůstávají nedotčení. Musím se ptát: co je zatvrdilo? Jak se stali tak lhostejnými v Božích záležitostech? Nejsou to hluboce zkažené děti nebo že by nenáviděli Boha. Vlastně mnozí mají laskavé srdce, jsou dobrosrdeční a dávající. Ale, je to smutné, jejich životy jsou duchovně zcela prázdné. Mohu pouze usuzovat, že doma neviděli opravdovou manifestaci Ježíše.

Ezechiel nám říká, že se v Eliho službě (ministry) dopustili znesvěcení v Božím domě (viz Ezechiel 44:7). „Cizozemci neobřezaného srdce“ přinesli ohavné modly do svatyně. A kněží „přisluhovali jim před ukydanými bohy jejich“ (Ezechiel 44:12). To znamená, že pastoři schvalovali modlářství lidí. Tito kněží vlastně dovedli Boží lid k usnadnění jejich hříchu.

Tento problém „sloužení před modlami“ by mohl postihnout domov každého křesťana. Víš, naše domovy jsou určeny být svatými svatyněmi, kde je vyvyšován Pán. A žádná modla ani ohavnost v nich není dovolena: „Aniž vneseš ohavnosti do domu svého, abys nebyl proklatý, jako i ona; všelijak v ohyzdnosti a v ohavnosti budeš míti ji, nebo proklatá jest“ (Deuteronomium 7:26).

Toto je pasáž, kterou mi Bůh ukazoval, abych se tím zabývat, když mi před lety přikázal, abych se zbavil našeho rodinného televizoru. Duch svatý mi zjevil, že pokud chci zažívat Kristovu plnost a dál prorocky mluvit, musím tuto modlu zničit. Ostatně, nemohl bych sloužit dokonce ani své vlastní rodině, pokud bych lpěl na čemkoliv ohavném. Tehdy jsem poznal, že se TV stane mocnou zbraní nepřítele. Satan ji použije, aby zamlžil světlo Božího Ducha v srdcích a myslích množství křesťanů.

Samozřejmě, že to bylo v době, kdy byla televize podle dnešních standardů velice umírněná. Nejpopulárnější show byly: „I Love Lucy,“ „The Honeymooners“ a „The Andy Griffith Show“. Slovo sex nemohlo být ani zmíněno. TV diváci si tehdy ani nedokázali představit obsah dnešních programů: bezostyšná nahota, krvavé násilí, sex přímo před očima, glorifikace cizoložství a homosexuality, zesměšňování evangelia.

Nuže chci, aby tu vyvstal stejně důležitý problém: je ložnice vašich dětí doupětem nepravostí? Jsou jejich poličky plné smyslných rapových CD a videokazet? Víte, jakou hudbu si stahují na svých počítačích? Jste si jistí, že nesurfují na pornografických webových stránkách nebo dokonce nerozmlouvají s perverzními dospělými na chatu?

Možná že vaše dítě sleduje špínu na kabelové televizi ve vašem vlastním obývacím pokoji. Říkáte si: „Předplatili jsme si pouze CNN News a Discovery Channel.“ Ale jestliže nekontrolujete jako policajti, co vaše děti přijímají zvenčí, tak jim nemanifestujete Ježíše. Nedávná zpráva státní agentury navrhuje, aby rodiče přenesli počítač svých dětí do obývacího pokoje. To by mohlo snížit jejich šanci být v kontaktu s pedofilem. To nebyla rada nějakého kazatele, ale státu.

Prosím nechápejte mě tady špatně: tento problém ze společnosti neustupuje. Vlastně je to právě naopak: musíme být manifestací pravdy Ježíše v každé oblasti života. Náš Bůh nás chce učinit žijícími, dýchajícími Biblemi pro svět. Tak jak můžeme sedět v kinech a nasávat podívanou, která glorifikuje násilí, hřích, který Bůh nenávidí? Jak můžeme snášet nestoudné proklínání jména našeho Spasitele? Jak můžeme netečně sedět, když se před našima očima promenují smyslné svůdné obrazy? Jak by mohl nějaký křesťan uvěřit, že se zvedne ze stolice posměvačů s čistým srdcem, že bude vyzařovat Krista?

To není zákonictví. To je manifestování Krista. A vyvarujeme se tak proměny v Eliho, který byl měkký k hříchu. Bůh o tomto kněžství řekl: „Aniž přistoupí ke mně … aby přistupovati měli k kterým svatým věcem mým, neb k nejsvětějším“ (Ezechiel 44:13).

„Kněží pak Levítští, synové Sádochovi, kteříž drželi stráž nad svatyní mou, když zbloudili synové Izraelští ode mne, ti budou přistupovati ke mně, aby mi přisluhovali … ti přicházeti budou k svatyni mé … aby mi sloužili a drželi stráž mou“ (Ezechiel 44:15–16). Bůh tu v podstatě říká: „V posledních dnech budu mít Sádochovu službu (ministry), vytvořenou ze služebníků podle mého srdce. A ti, na rozdíl od Eliho kněžství, budou přistupovat ke mně a budou mi sloužit.“

Pavel píše: „Protož majíce toto přisluhování [v manifestování Krista] … odmítáme ukrývání neslušnosti, nechodíce v chytrosti, aniž se lstivě obírajíce s slovem Božím, ale zjevováním pravdy v příjemnost uvodíce sebe u každého svědomí lidského před obličejem Božím“ (2. Korintským 4:1–2). Pavel říká, že manifestování Krista zahrnuje zříci se každé skryté nečestnosti a tajného hříchu. Krátce, tyto věci odrážejí Ezechielovo proroctví: Boží Sádochovi služebníci odmítnou Eliho cesty, zřeknou se model, obrátí se k Bohu s obnovenou horlivostí, stanou se stále stoupající měrou odděleni pro Pána a rozhodnuti odrážet jeho slávu.

Možná si říkáš, kde najdou Sádochovi kněží sílu činit takové věci? Jak seberou sílu, schopnost zcela zbavit své životy ohavností, zatímco Eliho kněží nasávají bohatě z tohoto jedu? Co se musí těmto pravým služebníkům stát, co způsobí, že se přimknou k Ježíši uprostřed takového kompromisu?

Jednoduše řečeno: Sádochovi kněží jsou změněni a zmocněni tím, že jsou uzavřeni s Ježíšem. Tráví kvalitní čas v Jeho přítomnosti. V důsledku toho nacházejí své povolání: přitáhnout se k Ježíši a sloužit Mu v jeho přítomnosti. Jak slouží Pánu? Slovo, které Ezechiel používá pro služebníka, je „sharath“ (viz Ezechiel 44:15–16). To znamená obsluhovat nebo sloužit, a uctívat. Krátce, hovoří o horlivé oddanosti.

Četl jsem o takové oddanosti nedávno v New York Times. Reportér byl vyslán do hinduistického chrámu v Pomona, v New Yorku. Chrám byl postaven pro boha Vishnu, kterého uctívá mnoho asijských imigrantů. Reportér popisuje, jak hinduistický kněz slouží tomuto bohu. Nejprve kněz vstoupil do vnitřní svatyně nebo svatého místa. Potom hodiny klečel před žulovým zpodobením boha Vishnu. Bůh spočívá v ovinutí pětihlavé kobry, zaštítěn hadem jako kapucí. Reportér napsal: „Kněz vyšel z tohoto svatého místa po mnoha hodinách, vyčerpaný a blažený, jako vítězný válečník. Byl pokryt potem a pod paží nesl zvadlý věnec květin.“

Často si říkám, zda Bůh žárlí na takovou oddanost. Zatímco kněží ostatních náboženství slouží modlám bez života, pozornost mnoha Božích lidí je upoutána věcmi tohoto světa. Dáváme mu pouze ždibečky našeho času, v našich uspěchaných, zbytkových chvilkách.

„Budou přistupovati ke mně, aby mi přisluhovali, a státi před tváří mou, obětujíce mi tuk i krev, praví Panovník Hospodin“ (Ezechiel 44:15). Všimni si dvou věcí, které tu Ezechiel zmiňuje: tuk a krev.

1. „Tuk“ představuje nejlepší část oběti. Vztahuje se ke zvířecím obětem, které přinášejí kněží: „I páliti to bude kněz na oltáři, pokrm oběti ohnivé u vůni příjemnou. Všecken tuk Hospodinu bude. Právem věčným po rodech vašich, ve všech příbytcích vašich žádného tuku a žádné krve nebudete jísti“ (Leviticus 3:16–17). Tuk byl považován za nejvybranější část obětních zvířat. Bůh říkal svému lidu: „Chci, abyste mi přinášeli to nejlepší, co můžete nabídnout.“

Dnes je naší obětí naše uctívání a oddanost Pánu. A Bůh nám říká, tak jako říkal Izraeli: „Chci to nejlepší z vašeho života. Nechci, abyste mi dávali jen své unavené, omrzelé hodiny. Chci vaše uctívání a službu, když je vaše mysl a tělo při síle. Chci to nejlepší ze všeho, co máte k nabídnutí.“

Krátce, sloužíme Pánu vždy, když nejprve dáváme jemu. Sloužíme mu, kdykoliv necháváme své aktivity, touhy a zájmy daleko za sebou, abychom byli s ním … kdykoliv zastavíme všechno důležité a vyplížíme se, abychom ho uctívali … kdykoliv odsuneme všechny myšlenky a myslíme pouze na něho samotného. Bible dokonce říká, že tento tuk je „Božím chlebem.“ Jinými slovy krmíme Pána, kdykoliv ho učiníme důležitějším než všechno ostatní.

2. „Krev“, o níž mluví Ezechiel, představuje život, který je poddaný Bohu. To znamená neomezené zasvěcení, vydání, poddání našich celých životů. V podstatě sloužíme Pánu vždy, když spoléháme na moc Kristovy krve. A máme to dělat v každé situaci a krizi. Víš, použití krve Ježíše není jednorázová záležitost. To je denní potřeba. Máme volat po moci jeho krve vždy, když potřebujeme uzdravení, pokoj mysli, očištění od hříchu. Za všech okolností máme stát pevně na zaslíbeních, která nám Bůh dal skrze prolitou krev svého Syna. Máme stát na jeho tvrzeních, očištění, vykoupení a nepohnutelní.

Pán nazývá tyto oběti tuku a krve „příjemnou vůní“ (Leviticus 3:16), to znamená, že jsou lahodnou chutí pro jeho rty. Pán okouší tuto svěží vůni vždy, když dáváme Ježíši „tuk“ a „krev“ našich životů, poddajnost našich těl jako živých obětí a spoléhání na krev Krista jako na naše vítězství. Vlastně krmíme Boha něčím příjemným pro jeho chuť, co má rád.

Pouze tím, že budeme činit tyto věci, budeme plně manifestovat Ježíše. A jen potom budou naše životy naplněné mocí Ducha svatého, a budou se dotýkat svědomí všech kolem nás.