Manifestace Ježíšovy přítomnosti

Zeptáte-li se kteréhokoliv křesťana: „Miluješ Ježíše?“, odpoví vám: „Samozřejmě, ano!“ Ale slova samotná neobstojí ve světle Jeho Slova, neboť sám Ježíš řekl, že naše láska k Němu se projeví ve dvou jednoznačných věcech. Jestliže tyto dva nezvratné důkazy v našem životě zjevné nejsou, pak je naše láska k Ježíši jen ve slovech – ne ve skutku a v pravdě. Těmito dvěma důkazy jsou: (1) naše poslušnost každému Ježíšově příkazu a (2) manifestace Jeho přítomnosti v našem životě.

Tento verš to všechno říká: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, to je ten, který mě miluje… a já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe“ (Jan 14:21). „Zjevím“ tu znamená „zářit nebo propuknout“ – jinými slovy: staneme se nástrojem nebo kanálem, který vyzařuje Kristovu přítomnost.

Církev se často modlí: „Ó, Pane! Pošli nám svou přítomnost. Přijď mezi nás – padni na nás – pohybuj se nad námi. Zjev nám sám sebe!“ Ale Boží přítomnost právě teď dolů nepřijde. Nepadne náhle a nepřekvapí nebo nezaplaví shromáždění. Zdá se, že si představujeme Boží přítomnost jako nějaký viditelný kouř, který Bůh rozprašuje do atmosféry, jako byl starozákonní oblak slávy, který naplnil chrám tak, že kněží nedokázali stát, aby mohli sloužit.

Zapomínáme, že v těchto dnech jsou naše těla Božím chrámem a jestliže přijde Boží sláva, musí se objevit v našich srdcích a naplnit naše těla. Kristus nebydlí v budovách nebo v atmosféře, vlastně ani nebesa Ho nemohou obsáhnout. Spíš je manifestován skrze naše poslušná, posvěcená těla – Jeho chrámy: „Vy jste přece chrám živého Boha, jak Bůh řekl: ‚Budu v nich přebývat a procházet se mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem‘“ (2. Korintským 6:16). „Anebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého ve vás?“ (1. Korintským 6:19).

Ale proč je v našich církvích málo nebo vůbec žádná přítomnost Ježíše? Proč je tolik sborů mrtvých? Protože buď pastor nebo lidé – nebo obojí – jsou duchovně mrtví! Prožívání Ježíšovy přítomnosti v církvi není ani tak záležitost společná jako individuální. Každý člen je stále ještě chrámem a zůstává mu osobní zodpovědnost, aby byl poslušný Bohu a byl použitelný jako nástroj Jeho přítomnosti. Tvoje církev může být mrtvá, a ty přesto můžeš být stále ještě plný Kristovy přítomnosti.

Nedávno mi čtyři teenageři řekli: „Loni jste kázal v naší církvi a bylo to tam mrtvé. Tak jsme se jen my čtyři začali scházet na společných modlitbách. Chtěli jsme být v pořádku před Bohem, činit pokání a hořet pro Ježíše. Naše skupina se rozrostla na deset a pomáháme dalším, aby byli spasení. Teď zveme diakony a pastory, aby se modlili s námi. Opravdu máme změněnou církev. Teď je tam Pán!“

Pravé probuzení, jak vidíte, je obnovení takovéto vášnivé lásky k Ježíši. Tato láska se vyznačuje novou touhou poslechnout každé Jeho slovo, postoj srdce, který říká: „Cokoliv řekneš, to udělám.“ Opravdu, probuzení je návrat k poslušné lásce lidmi, kteří jednotlivě vyznali a zřekli se všech hříchů a kteří touží po jediném – být kanálem Kristovy přítomnosti. Probuzení je ztělesněné v těchto lidech. Oni jsou nositeli Kristovy slávy a přítomnosti, protože v nich stále proudí Jeho život.

Pastoři velikých církví mi řekli: „Musíte přijet a vidět, co Bůh dělá. Tisíce přicházejí – jsme přeplněni! Naše uctívání je opravdu něco, co stojí za vidění.“

Šel jsem do některých z těchto církví s očekáváním, ale zřídkakdy jsem na těchto masivních shromážděních cítil nebo zažíval skutečnou přítomnost Ježíše. Sbory nebyly důkazem pravého pokání. Věřím, že kdyby se tam postavil prorok a odhalil rozvody, cizoložství, smilstvo a směsici odporné hříšné hudby, jaké v těchto církvích existovalo, polovina zástupu by odešla.

Oni se bavili – v jedné církvi zval vedoucí asi padesát lidí, aby přišli do modlitební místnosti, kde s nimi vedl obchodní řeči. Řekl jim, že se potřebují připojit k této církvi „kvůli zakrytí – aby dostali odpovědi na své modlitby.“ V tomto sboru nebyly žádné nástroje nebo kanály Jeho přítomnosti. Takzvané chvály a uctívání byl pouhý hluk a věděl jsem, že to nebude dlouho trvat a zástup bude volat po zábavě. Kde není pravá Kristova přítomnost, hledají lidé jen vzrušení.

Opustil jsem tato shromáždění a ve svém srdci jsem věděl, že mezi těmito lidmi Ježíš nebyl. Bylo jasné, že nežijí v poslušnosti Pánu – takže Ho v pravdě nemilovali. Ježíš se nebude zjevovat těm, kdo říkají, že Ho milují, ale neposlouchají Ho. Kdekoliv nalezneš Ježíšovu přítomnost, vždy tam najdeš přinejmenším čtyři projevy, které propukají mezi Jeho lidmi.

Kdekoliv svaté nádoby ztělesňují živoucí přítomnost Ježíše, kdekoliv Jeho svatá přítomnost tryská z poslušných srdcí, tam člověk, který si tajně uchovává ve svém životě hřích, udělá jednu ze dvou věcí: buď padne na kolena a začne ho vyznávat, nebo uteče a schová se!

Přichází den, kdy se Ježíš sám plně zjeví hříšnému lidstvu a lidé budou volat na skály a hory, aby na ně padly a schovaly je před Jeho strašlivou přítomností: „A králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní a každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. A říkali horám a skalám: ‚Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka!‘“ (Zjevení 6:15–16).

Během jednoho úterního nočního shromáždění v Times Square Church jsem byl přemožen, když se Ježíšova přítomnost projevila skrze zbožné uctívače, kteří na Něj očekávali. Lidé přišli k oltáři, někteří vzlykali a naříkali. Hospodinova bázeň byla děsivá. Cítil jsem se jako Izaiáš, který řekl: „Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím“ (Izaiáš 6:5).

V této církvi často kážeme proti hříchu a mnozí mohou říci: „Vzdal jsem se všeho, co mi Duch svatý ve mně zjevil, že se nepodobá Ježíši. Přesto zjišťuji, že to nestačí, stále ještě nedosahujeme Jeho slávy. Kázání samotné však nepřinese nenávist k hříchu, kterou mnozí v těchto posledních dnech potřebují. To dovede hluboká, průrazná, pronikavá manifestace Boží svaté přítomnosti. Učíme se nenávidět hřích a chodit v Jeho bázni jen ve chvílích strávených v Jeho svaté přítomnosti.“

Slyším, jak se křesťané vychloubají: „V den Soudu nebudu padat na svou tvář. Budu stát směle a zpříma, protože věřím v Jeho spasení a ne ve své skutky!“ Je pravdou, že nejsme spaseni skrze skutky. Ale jestliže neposloucháme Kristova přikázání, potom jsme Ho nikdy doopravdy nemilovali a On se v nás neprojevoval (Jan 14:21).

Apoštol Jan, náš „bratr i spoluúčastník v soužení“ (Zjevení 1:9), ten, který spočíval na Ježíšově hrudi, viděl Krista v Jeho oslavené svatosti. Jan svědčil: „Obrátil jsem se… spatřil jsem… jakoby Syna člověka… jeho oči jako plamen ohně… jeho hlas jako zvuk mnohých vod… jeho tvář byla jako slunce, když září ve své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. Ale on na mě položil svou pravou ruku a řekl mi: ‚Neboj se.‘“ (Zjevení 1:12–17).

Můžeš být jako Jan, spravedlivý bratr nebo sestra v Pánu – služebník, který prošel mnohým utrpením – ale dokáže někdo z nás stát v Jeho Přítomnosti, která září jako slunce ve vší své síle? Nedokážeme na tuto svatost pohlédnout o nic víc, než se teď můžeme podívat do slunce bez tmavých brýlí. V ten den nás On bude muset uschopnit – dotknout se nás a uklidnit nás, abychom se nebáli: „Avšak tomu, který je schopen zachovat vás bez pádu a postavit vás bez úhony v přítomnosti své slávy s veselím“ (Juda 24).

Ježíšova přítomnost má moc zničit a zahnat hřích! „Povstane Bůh, a rozprchnou se nepřátelé jeho, a utekou od tváři jeho ti, kteříž ho mají v nenávisti. Jakož rozehnán bývá dým, tak je rozženeš; jakož se rozplývá vosk před ohněm, tak bezbožní zahynou před tváří Boží“ (Žalm 68:1–2).

Tohle je obraz toho, co by se mělo dít, když jsi sám s Bohem ve své modlitební komůrce. Jeho děsivá, manifestovaná přítomnost je jako hurikán, který odfoukne špínu a dým chtíče, jako planoucí oheň roztaví všechnu tvrdost. Hříšnost v Jeho přítomnosti zahyne.

„Hory jako vosk rozplývají se před oblíčejem Hospodina“ (Žalm 97:5). Hory v tomto žalmu představují satanské pevnosti a hromady neústupnosti a tvrdohlavosti, všechno z toho se rozplyne a zmizí u těch, kdo jsou uzavřeni s Bohem. Můžeme se do vyčerpání modlit: „Ó Bože, sešli svou moc k odhalení hříchu, hřích ničící moc do všech našich sborů!“ Ale nebude to k ničemu, dokud v těchto církvích Duch svatý nepozvedne modlící se svatý ostatek těch, jejichž ryzí srdce přivábí, pozve Jeho přítomnost do svatyně.

Nezažiješ opravdovou Ježíšovu přítomnost, dokud v sobě nebudeš mít rostoucí nenávist k hříchu – pronikavé usvědčení pro všechna svá selhání a rostoucí pocit nesmírné hříšnosti hříchu. Ti, kdo jsou bez Kristovy přítomnosti, jsou stále méně a méně usvědčováni z hříchu. Čím dále se vzdálili z Jeho přítomnosti, tím více rostou ve smělosti, jsou arogantní a stále více uspokojení v kompromisu. Ale nám nestačí jíst a pít v Jeho přítomnosti, musíme být také změněni a očištění během přebývání s Ním. „Tehdy začnete říkat: ‚Jedli jsme a pili před tebou a učil jsi na našich ulicích!‘ A on řekne: ‚Říkám vám, že vás neznám a nevím, odkud jste. Odejděte ode mne, všichni, kdo konáte nepravost!‘“ (Lukáš 13:26–27).

Ti, kdo vyznávají, že jedli a pili v Jeho přítomnosti, budou opravdu říkat: „Byli jsme ve Tvé přítomnosti. Naslouchali jsme Tvému vyučování.“ Ti budou odsouzeni svými vlastními ústy. Oni připouští, že seděli v Jeho přítomnosti – ale nebyli změněni. Zůstali slepí ke své vlastní hříšnosti, zatvrzelí a neovlivnění Kristovou přítomností. Ježíš jim odpoví: „Neznám vás. Jděte ode mě!“

Jak nebezpečné je sedět mezi Božími svatými, kteří vyzařují Jeho slávu a přítomnost, kde Ježíš zjevuje sám sebe tak mocně, a nebýt přitom změněn. Jak vražedné je nevidět ohavnost hříchu, zamoření srdce! Troufneš si říci Pánu: „Navštěvoval jsem církev, kde byla Tvá přítomnost tak reálná – seděl jsem ve tvé svaté přítomnosti“? Zpečetíš tím své vlastní věčné zatracení. Bylo by pro tebe lepší nikdy Jeho přítomnost nepoznat.

„Ohledně jeho Syna – který podle těla povstal z Davidova semene a který byl podle Ducha svatosti mocně označen za Božího Syna skrze vzkříšení z mrtvých – našeho Pána Ježíše Krista“ (Římanům 1:3–4). Za pravou svatostí je duch, který ji způsobuje. Všude, kde nalézáte působení Ježíšovy přítomnosti, nebo mezi Jeho lidem, objevíte v nich mnohem víc než poslušnost, víc než oddělení od světa, víc než zdrženlivost od bezbožných věcí. Naleznete ducha poslušnosti.

Pro tyto lidi již není poslušnost jen záležitost činění toho, co je správné a vyhýbání se tomu, co je špatné. Věřící, který má radost z potěšování Pána, má nad sebou ducha, který ho automaticky vede ke světlu. „Každý, kdo koná zlo, totiž nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Ale kdo koná pravdu, přichází ke světlu, aby jeho skutky byly zjeveny, že jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3:20–21).

Svatý člověk se neobává světla Boží přítomnosti. Spíš toto oslňující světlo pozve, neboť duch svatosti v něm volá: „Chci, aby všechny skryté věci vyšly na světlo! Chci se tolik podobat Ježíši, kolik je to pro lidskou bytost na zemi možné.“ Tento služebník utíká ke světlu a když se mu vydá, stává se pro něj světlo Kristovy přítomnosti ryzí slávou.

Ale ti, kdo si tajně uchovávají skrytý hřích, mají bludného, nečestného ducha. Je to tajnůstkářský duch, který nenávidí poselství o domluvě a křičí: „Milost!“, aby překryl skrytou, tajenou zkaženost. Ale když se projevuje Ježíšova přítomnost, odhaluje všechny tajnosti a vynáší všechny skryté věci na světlo. Boží lid odmítá všechnu temnotu a stává se otevřenou knihou, „listem, který znají a čtou všichni lidé“ (2. Korintským 3:2).

Doslova stovky lidí přicházejí do Times Square Church, sedí v Boží přítomnosti a odcházejí, aby se už nikdy nevrátily. Odcházejí se slovy: „Tito kazatelé jsou příliš tvrdí, příliš přísní, příliš zákoničtí. Díky nim mám pocit, že to nikdy nezvládnu.“ Pravdou je, že většina těchto posluchačů v sobě živí nějaký oblíbený hřích, a oni vědí, že by byl odhalen, pokud by šli dál ke světlu. Jejich trápení nespočívá v této církvi, ani v našem poselství. Spočívá v jejich touze zůstat ve tmě, kde mohou jejich zlé skutky zůstat skryté.

Naslouchej jazyku Ducha svatosti, motivaci tohoto ducha: „Zachováváme jeho přikázání a děláme to, co je v jeho očích příjemné“ (1. Jan 3:22). V řeckém překladu znějí tato slova velice silně: „Zachováváme Jeho přikázání, přijímáme je s velkým vzrušením, protože víme, že Ho to těší!“

A zde je, jak věřím, že tento duch svatosti působí v církvi, kde se manifestuje Ježíšova přítomnost. Především je tu to, že bratři a sestry přicházejí do tvé církve ve vítězství s úsměvem přemožitelů. Oni svědčí: „Jsem proměňován! Pán do mého srdce vkládá touhu poslouchat a chodit bezúhonně před Jeho tváří.“ Když jsi toho svědkem, tvůj duch se raduje a říká v tobě: „Díky Bohu, další služebník Mu přináší radost! Můj bratr a má sestra působí, že se nebe raduje!“

Tvé vzrušení roste a sahá mnohem dál, než je vítězství, z něhož se v tuto chvíli radujeme, dál za osvobození z moci ďábla. Protože mnohem víc než všechno jiné se stáváme tělem, které se učí, jak Pána potěšovat. Posloucháme Ho ne z povinnosti nebo otrockého strachu, ale protože v nás žije duch poslušnosti. Radujeme se z Kristovy radosti, radujeme se z toho, že Jeho srdce se raduje! To je svatost.

Každé pravé břemeno, které mi Bůh dal, abych ho nesl, se narodilo z hlubokého, život měnícího setkání v Ježíšově přítomnosti. Před jeden a třiceti lety na mě sestoupil Boží duch jako duch pláče. Prodal jsem svůj televizor, který vládnul mému volnému času, a po celý rok jsem byl uzavřený sám s mým Pánem v modlitbě. Měsíce jsem trávil v modlitbách ve své studovně a v lesích. A zatímco jsem přebýval v Jeho přítomnosti, Bůh pro mě otevíral své srdce a ukazoval mi souhrn všech utrpení světa. Odtud přišel příkaz: „Jdi do New Yorku.“ Poslechnul jsem, a když jsem se procházel po těchto ulicích, sdílel se mnou své břemeno pro gangy, narkomany a alkoholiky.

Asi před pěti lety mě Bůh povolal k životu mnohem hlubšího společenství. Strávil jsem měsíce sám s Ježíšem, byl jsem očišťován, vzdával se všech ambic, toužil jen po tom, abych potěšil Pána. Opět přišel příkaz: „Vrať se do New Yorku.“ Teď se naše služba hýbe jen skrze modlitbu a přebývání v Jeho přítomnosti. Břemeno, které máme, musí být Jeho břemeno, jinak je to všechno marné.

Když mi bylo osm let, byla velice oblíbená táborová shromáždění. V té době neexistovaly žádné PTL (hlídaná místa pro náboženská shromáždění pod širým nebem) nebo křesťanské domovy; stany a malé chatičky bylo všechno, co si mohla církev dopřát. Gwen a já jsme jezdívali do jedné, která se nazývala „Living Waters Camp“ v Cherry Tree, v Pensylvánii. Lidé, kteří přicházeli do tohoto kempu, byli plní Jeho přítomnosti. Neměli jsme žádné televize a nikdo se neodvážil ani pomyslet na návštěvu divadla; Ježíš byl naše všechno!

Shromáždění trvala většinou celou noc. A právě na jednom takovém shromáždění, kde Ježíš tak mocně zářil, jsme všichni utíkali k oltáři. Vzpomínám si na klekání do slámy, a když jsem byl v Boží přítomnosti, stal se On mým životem. Promluvil tam ke mně a řekl: „Dej mi svůj život!“ Pochybuji, že bych dnes Bohu sloužil, kdyby nebylo těch drahých svatých, kteří přijížděli na tato kempová shromáždění tak plní Ježíše. Oni manifestovali Jeho slávu. Ležel jsem celé hodiny, vzlykal a třásl se u tohoto kempového oltáře. A když jsem vstal – chlapec jen osmiletý – byla na mém životě Boží ruka a v mé duši bylo Jeho břemeno.

Nikdo nesdílel Pánovo břemeno víc než apoštol Pavel. Ježíš vložil na jeho ramena jho svého vlastního srdce. Ale jak Pavel toto břemeno přijal? Ze setkání s jasným sluncem Kristovy přítomnosti! „Stalo se, že ho náhle obklopilo světlo z nebe. A on padl na zem“ (Skutky 9:3–4). Tohle byla sama přítomnost Ježíše.

Pavlova služba vyšla z tohoto setkání. Všimni si, že následovalo: „Vstaň a jdi“ (verš 6)! Když máš skutečnou živoucí přítomnost Ježíše, nepotřebuješ pro své vedení výbory, strategie nebo semináře „jak na to.“ Duch svatý přichází a říká: „Jdi sem… jdi tam… udělej to takhle…“ Říká ti kdy, kde a jak!

Můžeš slyšet dva kazatele, oba jsou upřímní, oba kážou to samé poselství. Učení obou dvou může být správné a každý z nich může kázat s nadšením. Přesto jsou slova jednoho z nich bez života a padají do hluchých uší bez jakéhokoliv výsledku. Ale slova druhého bodají do srdcí jako meč. Tento kazatel sdílí a zjevuje pravé Pánovo břemeno, protože byl zavřený s Ježíšem a může mluvit o tom, co má Ježíš na srdci. Pánova přítomnost skrze něho přináší jak usvědčení, tak život.

Ukaž mi služebníka, který je zavřený s Kristem, očekává v Jeho přítomnosti, a já ti ukáži toho, kdo nikdy nemine Kristovu mysl. Kdyby udělal jeden krok stranou, Pán ho přivede zpátky. Podobně, ukaž mi církev, která poslouchá Boží slovo a manifestuje Jeho přítomnost, a já ti ukáži církevní tělo, které slyší od Boha, zná Jeho břemeno a činí jen to, co Ho těší. Takové tělo nechá všechen usilující zástup stranou. Ano, uslyší tisíce hlasů o dobrých věcech a podnětech, které budou říkat: „Přijď nám pomoci!“ Ale oni se nepohnou, dokud On neřekne, aby se hnuli. Tato církev neprovede žádnou věc, jestliže v tom nebude Ježíšova přítomnost.

„Oznámil jsi mi cesty života a svou tváří mě naplníš potěšením“ (Skutky 2:28).

Byl jsi někdy zvědavý, jak vypadal Ježíš den po dni, jaké bylo Jeho srdce, Jeho postoj? Vypadal zdrceně ze všech těch břemen, které nesl? Plakal většinu času? Byla v Jeho přítomnosti svatá tíha?

On doopravdy vzlykal a doopravdy nesl těžká břemena. V Getsemanské zahradě potil kapky krve a jindy sténal a vzdychal nad nevírou. Ale Boží slovo jasně říká, že Kristus byl plný radosti.

„David přece o něm říká: ‚Viděl jsem Pána vždycky před sebou, neboť je mi po pravici, abych nezakolísal [nedělal si starosti]. Proto se mé srdce rozveselilo a můj jazyk zajásal… Oznámil jsi mi cesty života a svou tváří mě naplníš potěšením.‘“ (Skutky 2:25–28). Když toto mluvil Petr ke shromážděným Židům, citoval proroctví z Žalmu 16. To byla vize o Kristu, který bude mít radující se srdce, jazyk mluvící radost a výraz jeho tváře bude plný radosti kvůli přítomnosti Jeho Otce.

Máme se radovat, mít radost a být plní radosti ze stejných důvodů, pro které se radoval Ježíš. Prvním důvodem Jeho radosti bylo, že věděl, že je nemožné, aby Ho smrt držela. A totéž platí pro nás! Toto vědomí ničí hříšnou doktrínu, která říká, že Ježíš byl vydán do ďáblových rukou a musel si cestu z pekla ven vybojovat. Ale Ježíš na zemi věděl, že smrt Ho nemůže udržet – a my to víme taky.

Za druhé, Pán je nám po pravici ve všech našich souženích. Plni naděje a očekávání můžeme odpočívat, protože víme, že On je vždy vedle nás.

Za třetí: „Nenecháš mou duši v pekle [smrti]!“ (2:27). Vstaneme k novému životu v novém těle, v novém světě.

A nakonec: Jeho skutečná přítomnost nás zaplaví radostí! Jak můžeme dělat něco jiného než jásat a radovat se, když jsme byli vysvobozeni z pekla, máme zaslíbený věčný život, máme Jeho ujištění, že bude s námi ve všech trápeních tady na zemi a je před námi manifestována Jeho přítomnost.

Někdy musíme být potichu a vědět, že On je Bůh. Někdy Duch přináší něžné, melodické písně lásky pro Ježíše. Ale všude v Božím slově čteme, že kdykoliv Bůh přinesl vítězství nad nepřáteli, propukli lidé ve veliký jásot a křik a hlasité chvály Hospodinu. Když Izraelci sedmý den odcházeli Jericho, bylo vydáno přikázání: „Všecken lid zkřikne křikem velikým, i oboří se zed městská na místě svém“ (Jozue 6:5). „Tedy křičel lid křikem velikým, i obořila se zed na místě svém“ (verš 20).

V Ezdráši čteme o dalším velikém křiku, který nastal, když byly položeny základy chrámu: „A když zakládali grunty stavitelé chrámu Hospodinova… prozpěvovali jedni po druhých, chválíce a oslavujíce Hospodina… Všecken také lid prokřikoval hlasem velikým, chválíce Hospodina, proto že založen byl dům Hospodinův, tak že lid nemohl rozeznati hlasu prokřikování radostného od hlasu plačícího lidu; nebo lid ten prokřikoval hlasem velikým, a hlas ten slyšán byl daleko“ (Ezdráš 3:10–11,13). Hebrejské slovo použité zde pro „křik“ tu znamená „rvát uši.“ Pláč Izraelců byl tak radostný a chvály tak hlasité, že to rvalo uši! Někteří lidé říkají, že nemohou vystát hluk a jásot v církvi. Ale poslechni si toto: „Až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe“ (1. Tesalonickým 4:16).

Bůh chce, abychom ohledně této věci znali Jeho slovo. Žalmy nám přikazují, abychom k Hospodinu hlasitě prokřikovali. „Křik“ v hebrejštině představuje zahřmění, jiskry, oheň. „Plésej Bohu všecka země“ (Žalm 66:1). „Plésejte Bohu, síle naší, prokřikujte Bohu Jákobovu“ (Žalm 81:1). „Prokřikuj Hospodinu všecka země; zvuk vydejte, prozpěvujte, a žalmy zpívejte… Trubami a zvučnými pozouny hlas vydejte před králem Hospodinem… Řeky rukama plésejte, spolu i hory prozpěvujte“ (Žalm 98:4,6,8).

Boží lid zná tu nesmírně velikou radost, kdykoliv je zjevena Ježíšova přítomnost. Jestliže nebudeme prokřikovat Jeho chvály, udělají to za nás stromy. V Times Square Church zpíváme takovouto píseň: „Pozvedněte své hlavy, nebojte se, zpívejte, dokud nesestoupí Pánova moc! Touto mocí je Jeho přítomnost!“