Apoštol Petr byl z masa a krve, právě tak jako my ostatní. Přesto měl duchovní autoritu nad ďáblem. Chromému muži u chrámové brány řekl: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6) a ten muž byl uzdraven. Učitelé zákona poznali, že Petr má moc a ptali se ho: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ (4:7).
V Bibli není žádná zmínka o tom, že by tato stejná moc nebyla myšlena i dnes pro nás. Kdy se stalo, že by Pán řekl své církvi, „Až dosud jsem vám pomáhal. Teď je to na vás“? Jaký Bůh by pomáhal svému lidu v poušti, když to potřebovali – jaký Bůh by vedl izraelské krále, proroky jako Eliáše, davy o letnicích – a potom by opustil svou Církev v posledních dnech, kdy jeho moc potřebujeme víc než jakákoliv jiná generace?
Podle Písma svatého Satanova moc v dnešní době vzrostla „Sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá“ (Zjevení 12:12). Proč by Hospodin Satanovi dovolil zaútočit na slabou, bezmocnou církev, která nemá žádnou obranu? Boží lid nikdy neztratil přístup k Jeho božské moci.
Naneštěstí má mnoho křesťanů o duchovní autoritě zkreslenou představu. Toto platí obzvláště v charismatických kruzích, vím o řadě shromáždění „moci“, kde kazatelé pokládají na lidi ruce, aby je obdařili pomazáním duchovní autority. Když se však tito lidé vrátí domů, jejich snahy bojovat s ďáblem stále selhávají. A nakonec se ptají na stejnou věc, na kterou se tázali Ježíše jeho učedníci: „Proč nemůžeme vyhnat tyto duchy?“
Nemůžete získat nadpřirozenou moc jenom tím, že na vás někdo položí ruce. Není to dar, ale je to způsob života, způsob chození s Ježíšem. A ne každý, který žádá o takovou autoritu, bude najednou změněn v duchovní „elektrárnu“. Faktem je, že Bůh svěřuje svou božskou autoritu jenom těm, v nichž je – jak to nazývá Petr – „tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné“ (1. Petrova 3:4).