Naplň svůj osud!

Co je to „osud“? Jednoduše řečeno, osud je Boží záměr pro tvůj život. Je to budoucnost určená a ustanovená pro tebe. Osud je to, co Bůh ve své Boží vůli předurčil, že budeš a čím se staneš.

Skličuje mě, když čtu o mnoha zbožných mužích a ženách v Písmu, kteří minuli svůj osud. Bůh pro každého z nich vyvolil a předurčil dílo nebo službu – ale oni Jeho plán předčasně ukončili. Začali dobře, chvíli chodili v moci svého povolání. Ale nakonec zemřeli v hanbě, zničení – minuli Boží osud pro své životy!

Takže, řekněte mi: Je možné, pokud jde o křesťany, aby byli tak stísnění a ztrápení, tak zoufalí a malomyslní, aby dospěli k přesvědčení, že to nezvládnou?

Bůh sám vyvolil Saula, aby vyvedl Izrael z otroctví Filistinců. Když prorok Samuel poprvé pohlédl na Saula, řekl Hospodin: „Hle, to je ten muž, o němž jsem ti řekl, že bude spravovat můj lid“ (1. Samuel 9:17). Hospodin říkal: „Dobře se, Samueli, podívej. Tohle je muž, kterého jsem vyvolil, aby vedl Izrael!“

Samuel nevybral Saula. Ani Izrael ho tehdy nevybral. Ale Bůh řekl: „Já jsem ustanovil tohoto muže!“ Bible o Saulovi říká: „I sstoupí na tě Duch Hospodinův, a prorokovati budeš s nimi, a proměněn budeš v muže jiného“ (10:6).

Opravdu, Saul byl přeměněn Božím dotykem na svém životě: „…Bůh proměnil srdce jeho v jiné…“ (verš 9). Potom mu Samuel řekl něco nádherného: „…Bůh s tebou jest“ (verš 7). Jinými slovy: „Jdi s důvěrou, Saule – neboť Bůh je s tebou!“

Tady byl muž ustanovený Bohem, pozvednutý Duchem svatým, obdarovaný duchem proroctví, Bohem určený, aby vedl Izrael – a Bůh byl s ním. Co báječnějšího bychom o něm mohli říci?

A Saul začal dobře. Na chvíli žil svůj osud, chodil v bázni Boží. Rychle vyhrál velkou bitvu proti Amonitským. A lidé přišli domů, chválili Boha a říkali: „…Kdo jest ten, jenž pravil: Zdali Saul kralovati bude nad námi? Vydejte ty muže, ať je zbijeme. Ale Saul řekl: Nebudeť dnes žádný zabit, poněvadž dnes učinil Hospodin vysvobození v Izraeli“ (11:12–13).

Saul byl ustanovený král nad Izraelem. Ale jeden z nejtragičtějších obrázků v celém Písmu je ten, když tento muž začal odpadat. Chodil ve svém určení jen krátký čas – ale Božím úmyslem bylo, aby Saul dožil své dny s Božím požehnáním. Přál si, aby se na Saula vzpomínalo jako na člověka, který osvobodil Izrael z otroctví Filistinců. Ale Saul minul svůj osud! Začal se oddělovat, propadl své potřebě lidského potlesku a uznání. Aby toho dosáhl, dělal kompromisy – a minul plán, který pro něj Bůh měl.

Je tak smutné vidět Saula v době, kdy se jeho život chýlil ke konci. Když čelil jedné z největších válečných bitev Izraele, zachvátil jeho srdce strach. Nakonec se šel radit ke zlé čarodějnicí! Řekl jí: „…Bůh odstoupil ode mne, a neodpovídá mi více, ani skrze proroky, ani skrze sny…“ (28:15).

Podle Saulova vlastního vyznání, s ním Bůh už nebyl. Jak mrazivé, hrozné pomyšlení! Člověk může být povolán k velikému, božskému záměru, chodit v Božím požehnání a pomazání – a pak náhle prudce odbočit od daného směru, sloužit sám sobě a nakonec být Bohem opuštěný.

To je tedy obrázek Saula. Tento král se dokonce pokořil před čarodějnicí. A zemřel v hanbě – Bohem opuštěný. Na jeho náhrobku by klidně mohla být vyryta tato slova: „Muž, který minul svůj osud.“

Samson je další tragickou postavou Starého zákona. Jeho osud byl znám dřív, než se narodil. Podle Písma: „…on začne zachraňovat Izrael z rukou Filistinců“ (Soudců 13:5).

Andělé oznámili narození tohoto muže, dali jeho rodičům podrobné instrukce o tom, jak ho vychovat. Samson měl být Nazarejský – což znamenalo, že bude zcela vydán službě Bohu po celý svůj život. Nikdy neměl pít víno ani si neměl stříhat své vlasy. A nikdy se neměl dotknout něčeho mrtvého. Nemohl jít ani na pohřeb svého blízkého příbuzného.

Samson byl vychován přísnou výchovou. A v mládí zažil, jak na něj přišel Duch svatý: „I počal ho Duch Hospodinův ponoukati…“ (verš 25).

Vím, jaké to je. Poprvé se mě Duch svatý dotknul na táborovém shromáždění, když mi bylo osm let. A pokračoval během mého dospívání. Mohl jsem vstoupit do svého pokoje a modlit se a cítit, že na mě přichází Duch svatý.

Ptám se vás – co je první věcí, kterou Duch svatý udělá, když na nás přijde? Usvědčuje nás z hříchu, spravedlnosti a soudu. Potom nás vede, utěšuje a vyučuje. A modlí se skrze nás s pláčem, lkaním, sténáním, přímluvami.

Můžete si být jistí, že Boží duch Samsona usvědčil. A také chlapce vyučoval, vedl a utěšoval. Kdybyste Samsona potkali, když mu bylo teprve devět nebo deset let, možná by vám řekl: „Bůh mi řekl, že jsem někdo zvláštní. Andělé oznámili moje narození. Je na mně Duch Boží a Bůh mě povolal, abych byl Nazarejský. Jednoho dne pomohu Izraeli, aby byl svobodnou zemí!“

Samson věděl o svém určení. Narodil se pro určitý záměr – aby začal osvobozovat Izrael z otroctví Filistinců! A dvacet let chodil Samson v autoritě svého předurčení. Soudil Izrael. A sužoval Filistince, přinášel Izraeli paprsek naděje.

Musíte tu pochopit – Samsonova síla nebyla v jeho vlasech, ale v tom, že se nad ním pohyboval Duch svatý. Písmo říká, že Duch svatý přijde na Samsona a ten vykoná hrdinský čin. Bez Ducha svatého by byl Samson slabý jako ty nebo já.

Bůh měl v úmyslu žehnat Samsonovi po zbytek jeho let velikými vítězstvími. Jeho Duch měl nad ním zůstávat až do hodiny jeho smrti. Dějiny měly o Samsonovi říct: „Byl věrný až do konce. Učinil vše, co pro něho Bůh předurčil – žil a zemřel v úctě k Hospodinovi. Naplnil svůj osud!“

Ale nestalo se tak! Samson přerušil své určení – protože jeho srdce bylo černé hříchem! Navenek si udržoval svatost, ale honil se za nevěstkami. Když se zamiloval do Dalily, vědomě flirtoval s nebezpečím. Ačkoliv se nad ním pohyboval Duch svatý, tento muž nikdy Duchu svatému nedovolil, aby se dotknul jeho vnitřního člověka. V Samsonovi nepřebývala pravda.

Tohle je další tragický obrázek muže, který minul svůj osud. Po dvaceti letech chození v Božím povolání, začal Samson degenerovat. Stal se smyslným člověkem – a ztratil úctu svého lidu.

Samson měl dožít své dny v důstojnosti, jako nádoba cti. Mělo tu být jedno vítězství za druhým pro tohoto muže a pro Izrael. Měli jsme číst o tom, jak Samson stupňoval sílu za silou, a rostl v moci a požehnání Božího Ducha.

Místo toho čteme o muži, který skončil jako jeden z nejžalostnějších slabochů v biblické historii. Na konci vidíme Samsona spoutaného, zapřaženého jako němé dobytče, jak otáčí mlýnským kamenem ve filistínském mlýně. Má vyloupnuté oči a ztratil všechnu svou sílu. Pro pohany je terčem posměchu. A jeho vlastní lid se od něho odvrátil.

Ani v den jeho smrti, kdy Samson zbořil filistínský chrám, to nebylo veliké vítězství. Proč? Jeho touhou byla všeho všudy jen osobní pomsta. Jeho modlitba toho dne se netýkala pomsty Božího jména. Spíš se modlil: „Bože, dej mi ještě jednou sílu – abych mohl pomstít své oči.“

Samson zemřel v naprostém klamu, minul svůj osud. Na jeho náhrobku by také bylo možné číst: „Muž, který minul svůj osud.“

Jestli se někdy objevil osudový muž, byl to Šalomoun. Byl nejmoudřejším, nejbohatším, nejváženějším mužem své doby. A jeho osud byl pro něj jasně vytyčen. Měl být králem, který jednou provždy vyvede Izrael z modlářství! Šalomoun slíbil jak svému otci, tak Hospodinovi, že strhne každou modlu v zemi.

Chvíli chodil Šalomoun ve svém předurčení. V jednu chvíli ztrácela hostující královna ze Sáby dech při pouhém pohledu na Šalomounovu úctu a vážnost, když vstupoval do chrámu. Ale něco se v Šalomounově životě stalo – a on také minul svůj osud!

Tento muž měl 900 manželek a konkubín, mnohé z cizích národů. A aby si je usmířil, stavěl jeden pohanský chrám za druhým, jako „řadu ambasád“ jejich náboženství. Brzy se tento muž, který byl povolán, aby vyvedl Izrael z modlářství, stal modlářem. Doprovázel jednu manželku za druhou do jejich chrámů, skláněl se před pohanskými modlami.

Šalomoun nakonec minul svůj osud – zbavený iluzí, vyčerpaný, nemorální muž. Vešel do věčnosti s nářkem: „Všechno je marnost a trápení ducha. Nemá to cenu!“

Podobně jako před ním Šalomoun, i král Uziáš minul svůj osud. Tento muž usednul na trůn ve svých šestnácti letech a byl předurčený, aby se stal jedním z největších králů Judska. Přijímal rady proroka Zachariáše. Dostal také vize od Hospodina. Byl Bohem mocně požehnaný.

Bible říká, že Uziáš hledal Boha – a Bůh způsobil, že se mu dařilo a stal se mocným: „Bůh mu pomáhal…“ (2. Paralipomenon 26:7). „…Jeho pověst se rozšířila do daleka, neboť zakoušel neobyčejnou pomoc, až získal značný vliv“ (verš 15).

Až na Šalomouna, měl Uziáš největší vážnost ze všech králů nad Judeou. Byl Bohem pomazaný. Přivodil v zemi probuzení, strhával modly a chodil podle Božího slova. Když jel ulicí ve svém kočáru, vzbuzoval úctu a respekt. Přijímal dary a úctu z celého světa. Ale Písmo říká: „Když ale takto zesílil, k vlastní záhubě zpychl. Zradil Hospodina, svého Boha, a vstoupil dovnitř do chrámu Hospodinova, aby na kadidlovém oltáři pálil kadidlo“ (verš 16).

Tohoto předurčeného muže přemohla pýcha. Chtěl být knězem stejně jako králem! V neposlušnosti vstoupil Uziáš do chrámu a začal mávat kadidlem před oltářem. Dostalo se mu za to pokárání – a když v reakci na to zvedl hněvivě prst, začala jeho ruka okamžitě bělat. Náhle byla malomocná. Uziáš musel být vyhnán z Božího chrámu!

Ach, to byla ostuda! Jeden z největších, nejbohatších králů v historii Judey, teď musel být izolován. Byl zaveden do malého domku, kde strávil zbytek svých dnů jako malomocný: „…Král Uziáš pak byl až do dne své smrti malomocný a jako takový bydlel v odděleném domě, protože byl vyloučen z Domu Hospodinova…“ (verš 21).

Uziáš zemřel v izolaci – odříznutý od všech Božích požehnání!

Když tento kdysi veliký muž zemřel, měli se kolem něj shromáždit zástupy lidí. Jeho pohřeb měl být poctou Hospodinova jména. Místo toho zemřel jako téměř neznámý člověk, jeho tělo strávilo malomocenství. Uziáš minul svůj osud!

Kolik bylo ve Starém zákoně osudů, tolik bylo králů, kněží, proroků a dokonce obyčejných svatých. I ti nejchudší, nejníže postavení lidé – ti kteří byli povoláni za služebníky, uctívače, pastýře – měli svůj vlastní osud. A když se díváme na jejich životy, měli bychom být jimi usvědčeni. Máme se učit z chyb těchto minulých svatých, kteří buď minuli nebo naplnili své osudy.

Ale nemůžeme srovnávat své určení s jakýmkoliv člověkem ve Starém zákoně! Víte, v Novém zákoně udělal Bůh zcela novou věc. Nevyměřuje již naše osudy tak, jako to dělal lidem pod Starou smlouvou. Jejich osudy neměly nic společného s naším určením, od doby kříže Ježíše Krista.

Na Kříži Bůh shrnul všechny jednotlivé osudy lidstva do jednoho velkolepého cíle – a všechny je umístil ve svém Synovi: „aby ve správě plnosti časů shromáždil pod jednu hlavu v Kristu všechno, co je v nebesích i na zemi – v něm“ (Efezským 1:10).

Bůh shromáždil všechny naše osudy v Ježíši, tak aby Jeho Syn byl nade vším!

Dnes již neexistují žádné individuální osudy, ale jedno určení pro všechny věřící. Ano, máš svůj osud – a je stejný jako můj. Nezáleží na tom, zda jsi servírka nebo kapitán na zaoceánském parníku. My všichni máme stejný pevný, předem určený osud, který jsme dostali ještě před založením světa.

Co je tím jediným, velkolepým a nádherným osudem, který dostali všichni svatí posledních dnů? Apoštol Pavel nám to zjevuje v knize Efezským: „Poněvadž nás v něm vyvolil před založením světa, abychom před jeho tváří byli svatí a bezúhonní v lásce. Podle zalíbení své vůle nás předurčil k přijetí za své syny skrze Ježíše Krista“ (verše 4–6).

Bůh vlastně říká: „V posledních dnech, v plnosti času, mám jediný božský záměr. A ten je, aby každý Můj následovník byl adoptován Ježíšem Kristem – a žil bezúhonně, jako chvála a sláva Mého jména!“

„Ve kterém jsme se také stali dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rozhodnutí své vůle, abychom tu my, kteří od dřívějška máme naději v Kristu, byli ke chvále jeho slávy“ (verše 11–12).

Naším předurčením je být adoptovaným Božím dítětem! Byli jsme adoptováni nebeským Otcem – a ďábel už na nás nemá žádné právo. Teď máme žít pro našeho Pána, bezúhonně a svatě, mocí Božího Ducha. Naším jediným cílem na této zemi je žít své životy jako chválu a slávu Jemu!

Chápete, co tu Pavel říká? Osud žádného člověka není měřen jeho velikými skutky, jeho úspěchy, výkony a hrdinskými činy, jeho neobyčejnými výsledky. Osudem žádného člověka skutečně není vybudovat úspěšné služby, instituce nebo církve.

Možná říkáte: „Počkej chvilku, bratře Davide. Chceš tím říci, že to nebylo tvoje určení pozvednout Teen Challenge, celosvětovou službu pro drogově závislé a alkoholiky? Chceš tím říci, že nebylo tvým osudem přijít do New Yorku a založit Times Square Church?“

Díky Bohu, že mi dovolil být otcem těchto děl. Dnes máme na celém světě nějakých 300 rehabilitačních center Teen Challenge. A teď je tu také centrum chval pro Ježíše na Broadwayi, na křižovatce světa. Ale ani jedna z těch věcí není mým osudem!

Můj osud, moje určení má málo co do činění s věcmi, které mi Bůh dovolil udělat. Mým osudem vždycky bylo, abych se dotknul ztracených duší a přiváděl je do plnosti Ježíše, k chvále a slávě Boha. Mým osudem také bylo, abych se choval jako adoptivní Boží syn – abych žil před světem bezúhonný život, vše k Jeho chvále a slávě.

Když jsem přišel do New Yorku, nic se nezměnilo. Mým osudem zůstalo budovat tělo Kristovo – a chodit před Pánem jako jeho adoptivní syn! Jednoho dne nebude stát jediná z budov, které naše služba postavila – ani jedna ze založených společností, ani biblické školy, ani rehabilitační střediska. Všechna zchátrají a zmizí. A až budu stát v Soudný den před Bohem, nebudu sebou moci vzít žádnou z těch věcí.

Tyto služby jsou prostě „Pánova břemena,“ která nám Bůh dovolil sdílet a vykonávat, zatímco jsme chodili ve svém určení a činili Jeho dokonalou vůli. A věřím, že Bůh těmto službám žehnal, protože jsme žili svůj osud.

Drazí svatí, Bůh od nás nevyžaduje nějaké veliké úspěchy. V Bibli je to psáno velice jasně: „Oznámiltě tobě, ó člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe, jediné, abys činil soud, a miloval milosrdenství, a pokorně chodil s Bohem svým“ (Micheáš 6:8).

Pavel si byl naprosto jistý, co je jeho osudem: „…abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu Ježíši. A právě proto pracuji a bojuji podle jeho moci, která ve mně mocně působí“ (Koloským 1:28–29).

Tohle je rovněž moje předurčení jako Pánova služebníka. To znamená, že se budu stále víc a víc měnit do obrazu Ježíše – a také že uvidím, jak ty se stáváš víc jemu podobný!

Lituji mnoho mladých služebníků z celé země, kteří mi volají, píší a navštěvují mě. Většina z nich se snaží chovat podle určení, které je výmyslem jejich těla. Někteří z nich jsou pastory malých církví, vylévají svá srdce ve službě svým sborům. Ale pak přijde do města jiný pastor a okamžitě vybuduje církev o 1000 lidech.

Tito mladí muži se srovnávají s příchozími a myslí si: „Určitě jsem předurčen dělat veliké věci jako on. Tak v čem je chyba, co dělám špatně? Proč nejsem požehnaný větším ovocem? On přitahuje velké počty lidí a já jen hrstku každou neděli.“ Nepochopí, že to není jejich určení! Jejich osudem je poznat lépe Krista – mít na sobě Boží ruku – žít před Ním bezúhonně ve svém městě. Muž, který má opravdovou moc, je ten, který zná Krista!

Vidím mnoho křesťanských hudebníků, kteří se snaží získat trochu chvály a potlesku. Doufají, že jejich osudem je psát a že se trefí do té jedné písně, která je vynese na vrchol. Podobně touží mnoho křesťanských spisovatelů napsat tu jednou velikou knihu. A mnoho křesťanských podnikatelů očekává ten velký zlom, který je odliší na poli jejich působnosti.

Ale, milovaní, jestliže budete chodit ve svém předurčení, tak jediná věc, která vás oddělí, je vaše touha předstihnout všechny ostatní v poznání Ježíše. Nikdo s Ním nebude o samotě trávit tolik času jako vy, nikdo nepřijme Jeho nádhernou adopci horlivěji než vy. To je velikost a síla!

Nehovořím teď k pastorům, ale k laickým křesťanům. Chci vám ukázat, co to znamená, naplnit svůj neměnný osud!

Křesťan, to není otázka toho, jak úspěšný jsi mimo svůj domov. Míjíš svůj osud, jestliže se nestáváš víc a víc podobný Ježíši ve své rodině. Jestliže se nestáváš příjemnější, něžnější, více milující a pozornější ke své rodině. Jestliže nerosteš v lásce a poznání Krista doma – nenaplňuješ svůj osud!

Manželky a matky: Předtím než existoval svět, Bůh už vás viděl v tomto přítomném čase a místě. Znal vaši adresu. A měl předurčený plán pro váš život!

Občas si možná říkáš: „Jsem jen hospodyňka. Všechno, co dělám, je vaření, úklid a výchova mých dětí. Jak tohle může být osud?“ Ale ty nechápeš, jak důležité je tvé místo v Bohu. Jsi veliký úspěch v Jeho očích, jestliže se před Něj budeš moci jednoho dne postavit a představit Mu své děti ve spravedlnosti!

Bůh odjakživa věděl, kolik dětí ti zapůjčí. Znal jejich jména a charakter. Má spočítané údy jejich těl a jejich vlasy. A On předurčil, abys je vychovala v domě plném moci a přítomnosti Ježíše! Tvoje děti nejsou hračky nebo živé panenky. Jsou investicí, kterou ti Bůh svěřil. Ony jsou součástí tvého určení!

Zeptám se: Říkají tvé děti dětem v sousedství: „Moje maminka se za mě modlí. Je ke mně milá.“ Nebo říkají: „Jé, kluci, tamhle zas jde – ječí jak pominutá!“ Dívá se na tebe tvůj muž s velkou úctou? Říká ti: „Možná máme nějaké neshody – ale vím, že je chceš vždy urovnat, ne rozebírat. Vždy se utíkáš modlit!“

Tvým osudem je vychovávat své děti v domě, kde je modlitba samozřejmostí – kde tvůj život a tvé manželství je chválou a slávou Boha!

Manželé a otcové: Dovedete si představit, že o vás vaše manželka říká: „Můj manžel je člověk, dělá chyby. Ale je to muž, který se modlí – a stále se mění víc a víc do podoby Ježíše! Praktikuje to, co káže. Vím to – protože každý den je ke mně laskavější, jemnější, ohleduplnější k mým potřebám.“

Já se tu nechlubím. Ale co mě v životě nejvíc nadchlo, bylo, když jsem slyšel, jak moje manželka říká: „David je vzteklý. Ale pracuje na tom. Nestarám se, co kdo říká – vím, že chodí s Bohem.“ Doufám, že to bude možné o mně říkat až do mého skonání. Tohle je osud!

Mnoho manželek kazatelů mně a Gwen říká: „Všechno, co mohu dělat, je sedět v církvi a naslouchat kázání svého manžela. Vždycky se na lidi ve sboru usmívá – ale je sobecký a ke mně doma protivný. Někdy se mi chce křičet!“

Vím o jednom pastorovi, který dělal veliké věci pro Boha. Napsal mnoho nádherných knih. Vybudoval nadace doma i v cizině. Jako kazatel byl žádán po celém světě. Byl nazýván mužem víry a vize – osudovým mužem.

Ale jednoho dne mi zavolal jeho syn, celý sklíčený. Řekl: „Bratře Davide, jsem tak zraněný. Můj otec není tím, co si o něm lidé myslí. Neumí říkat pravdu! Většina příběhů, v nichž vypráví o zázracích, jsou lži. Když jsem se ho na to zeptal, přiznal mi to. Ale nechce toho nechat!“

Nakonec jsem mluvil s jeho otcem. Řekl mi: „Ano, Davide, jsem notorický lhář. Ani už nevím, co je pravda.“ Modlil jsem se s tím mužem – ale nedošlo k žádné změně. Jeho syn mi později volal a řekl, že je to ještě horší. Jeho otec očividně propadl svému hříchu.

Tento muž není osudovým mužem. Až se postaví v Den soudu před Pána, všechna jeho slova shoří; všechny jeho knihy ho odsoudí. Žádná z těch věcí nikdy nebyla jeho osudem. Jeho osudem bylo stávat se víc a víc podobný Ježíši – růst ve svatosti, spravedlnosti, čistotě, beze lži. Může se chlubit, že je „osudovým mužem.“ Ale minul své skutečné určení! Svůj pravý osud!

Tolik křesťanů se snaží vytvořit nádherné věci pro Boha. Ale před Pánem se to všechno scvrkne do této jednoduché věci: „Měníš se od slávy k slávě? Stáváš se víc podobný Ježíši?“ „Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry“ (Římanům 8:29).

V Den soudu nebude řečeno ani jedno slovo o mocných skutcích. Nebude tam ani zmínka o osobní slávě, proslulosti, úspěchu nebo lidských schopnostech. Místo toho bude otázkou: Vyrostl jsi v Kristu? Dovolil jsi Duchu svatému, aby tě vyučoval, jak sloužit druhým, vzdát se svých práv? Jaký jsi byl doma?

Takže, drahý svatý – naplňuješ svůj osud? Jsi tento rok víc podobný Ježíši než jsi byl loni? Vzkvétá tvoje manželství, nebo se rozpadá? Vidí tvé děti, že jsi jemný a laskavý, nebo jsi mrzutý a bručíš? A vidí v tobě lidé, kteří tě znají, Kristovu lásku?

Co bude napsáno na tvém náhrobním kameni: „Muž, který minul svůj osud“? Nebo: „Muž, který chodil pokorně se svým Bohem“?