Nemusíš zemřít na své poušti

Přednedávnem jsem začal plánovat knihu o utrpení Božích svatých. Chtěl jsem povzbudit křesťany o Pánově věrnosti k jeho lidu uprostřed jejich zkoušek. Od té doby mi mnoho čtenářů píše a svědčí o tom, jak jim dal Bůh milost v jejich čase trápení. Jedna žena napsala o snášení fyzické zkoušky:

„Před dvanácti lety jsme já a můj manžel odešli do penze a Bůh nás poslal do národů jako misionářské evangelisty. Během té doby jsme procestovali více než třicet zemí. Často jsme sloužili za hrozných okolností, ale Pán nás vždy udržoval v dobrém zdravotním stavu a dal nám milost v nadpřirozené síle.“

„Potom minulý březen mě zachvátila neznámá nemoc, která je obzvláště zhoubná. Viděli jsme, jak se toto utrpení dotýkalo množství lidí, kterým jsem sloužili, v odlehlých oblastech. Způsobuje bolest a otékání rukou. Přesnou příčinu bolestivého otékání v mých kloubech nedokázalo určit mnoho specialistů, jen si pouze v ohromení drbali hlavy.“

„Křičela jsem k Bohu, ale zdálo se, že nebesa mlčí. Po celou dobu jsem nikdy necítila blízkost jeho přítomnosti. Trávila jsem osaměle devět měsíců v poušti bolesti a nejistoty. Do prosince 1999 si bolest vybrala svou daň na mém fyzickém i mentálním stavu. Byla jsem vyčerpaná, sotva jsem mohla spát. Ztrácela jsem duchovně půdu pod nohama. Byly to nejtemnější dny mého života. Nevěděla jsem, zda uvidím nové století.“

„Potom jsem se jednou ráno probudila do slunečního jasu, který zaplavoval mou ložnici. Uvědomila jsem si, že jsem poprvé spala celou noc. Mou první myšlenkou bylo: ‚Nemám žádnou bolest.‘ Bála jsem se to říci svému manželovi. Stále jsem čekala, že se bolest vrátí, ale nevrátila se.“

„Uvědomila jsem si, že zatímco jsem spala, Bůh jednal. A cítila jsem, že řekl ďáblovi: ‚Tak už dost.‘ Je to už rok a jsem stále bez bolesti. V záznamech mého lékaře jsou zapsaná tato slova: ‚tajemný zázrak‘. Mám více síly, než jsem měla kdy předtím. Vyšla jsem ze své pouště spočinutím v náruči mého milovaného Ježíše a důvěrou v jeho slovo.“

Vzbuzuje to víru, když čteme svědectví jako je toto, že se věřící vynoří ze svých pouštních zkoušek a radují se z Boží věrnosti. Mluví o strašné bolesti, testování, kalamitách, tragediích, zkouškách, které se zdály nekonečné. Nejprve jejich naděje vzroste, potom umlkne. Zažívají vzplanutí nadpřirozené síly, ale potom jsou přemoženi hrozným strachem. A jejich mysli zaplavují trvale otravující pochybnosti: „Proč mě postihla tato pohroma? Soudí mě Bůh pro nějaký minulý hřích? Proč mé modlitby nejsou zodpovězeny? Postil a modlil jsem se, ale nic jsem neslyšel. Proč?“

Možná se potácejí ve svých zkouškách, připraveni zemdlít. Ale přes to všechno si udrželi svou víru. Jak? Dovolili, aby je jejich utrpení vedlo na kolena. V důsledku toho jen vzrostla jejich důvěra v Pána. Vyšli ze své pouště se svědectvím o Boží dobrotě a moci k vysvobození.

Říkám ti, nikdy jsem neslyšel o tolika utrpení mezi Božím lidem. Má žena Gwen a já jsme žasli nad dopisy, které jsme četli. Stále jsme si navzájem říkali: „Slyšel jsi někdy něco podobného? Trápení tohoto člověka je nepředstavitelné.“

Lidé popisovali napadení strašnými nemocemi, které ohrožují život. Rodiny procházející bouří při rozvodu manželů a manželek, děti, které se bouří a vrhají se na drogy. Jiní píší o svém pobytu v duševní nebo duchovní poušti. Čelí depresím, strachu, úzkosti všeho druhu. Někteří nesou tíhu finančních břemen a narůstajících dluhů. A teď je jejich stres žene do pouště zoufalství.

Muž, který při katastrofě ztratil svou milovanou, píše: „Chvěji se hrůzou, kdykoliv zazvoní telefon. Říkám si: ‚Je to ještě horší zpráva?‘ Všechno to způsobilo jedno zavolání.“

Zbožná žena píše, jak přijala takový hovor: „Jsme silná rodina, která věří Bibli a pravidelně navštěvuje církev. V čase naší zkoušky bylo našim krásným synům 7 let, 3 roky a 14 měsíců. Strašný telefonát přišel 25. srpna 1996. Můj manžel spadl z výšky 35 stop ze střechy, kterou opravoval.“

„Bylo nutné chirurgicky napravit zlomené stehno a koleno. Poslední věc, kterou mi před operací řekl, bylo: ‚Řekni chlapcům, že je miluji a ráno vás všechny uvidím.‘ Ale během operace měli doktoři potíže. Do rána byl manžel v bezvědomí.“

„Moje víra mi říkala, že odpočívá a že bude včas zase s námi. Ale po třinácti dnech – po mnoha procedurách, převozu do nejlepší nemocnice a celostátním modlitebním řetězu – vzal Pán mého manžela domů.“

„Všechno nasvědčovalo tomu, že to pro nás bude zase dobré. Potom se náhle celý náš svět zřítil. Ježíš nikdy neřekl, že křesťané nebudou muset čelit trýzni, že? Teď, když zaopatřuji sama tři chlapce, se mi to potvrdilo.“

„Přesto všechno získali moji chlapci neporovnatelnou touhu po nebi. Nejen že mají nebeského Otce, který na ně v nebi čeká, ale mají tam také svého pozemského tatínka, který na ně čeká, a to změnilo jejich životy. Chválíme teď Boha, že vzal jejich spaseného tatínka do nebe. To je cíl pro každého z nás někdy v budoucnu.“

Tato žena se vynořila ze své pouště také spočinutím v Ježíšově náruči. Přesto se zdá, že mnoho křesťanů nikdy nepozná Boží útěchu, zmírnění zármutku, úlevu v bolesti a sílu. Dovolte, abych se zeptal: Jak jsi čelil svým pouštním zkouškám? Možná jednou procházíš právě teď.

Možná je tvou pouští hluboká deprese. Děsíš se vstávání každého dne, protože nad tebou stále visí temný mrak. Tvým neměnným křikem je: „Pane, pomoz mi, už to více nesnesu.“ Když jdeš do církve, všemožně se snažíš nasadit úsměv. Ale hluboko dole procházíš peklem. Postil ses, modlil ses, hledal Pána po dny, týdny, měsíce. Ale nezdá se, že by Bůh odpovídal na tvé modlitby.

Někdy my všichni skončíme na poušti. Mohl bych napsat knihu o mnoha poušti podobných zkouškách, které jsem snášel ve svém životě. Přesto někteří křesťané odmítají uznat, že pouště přicházejí samozřejmě na nás všechny. Domnívají se, že taková řeč naznačuje nedostatek víry. Znám jednoho pastora, který řekl svému sboru: „Moje víra mě učinila imunním proti škodě. Odrazil jsem všechny bolesti a neštěstí ve jménu Ježíše. Prostě jsem to všechno odmítl.“

Nepřeji škodu nikomu, ale beze vší pochybnosti je tento muž zralý pro poušť. Jeho mínění prostě neodpovídá Písmu. David píše: „Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé. Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne. Ustal jsem, volaje, vyschlo hrdlo mé, zemdlely oči mé od ohlídání se na tě Boha svého“ (Žalm 69:1–3).

Bible to jasně ukazuje: I nejzbožnější mezi námi snášejí hluboké zkoušky na poušti. Otázkou je, jak z nich vyjdeme? Můžeme si být jisti, že naše pouštní zkušenost v nás způsobí změny. Ostatně není to jen v poušti, kdy naše víra prochází ohněm. Takže, mění tě tvá současná zkouška k lepšímu nebo k horšímu?

Na jakém základu stojí tvá víra? Písmo nám říká, že víra přichází ze slyšení, a že Boží slovo nám dává „duchovní oči“, které nás uschopňují slyšet (viz Římanům 10:17). Nuže, zde je to, co Bible říká o pouštních zkušenostech v našich životech:

• „Aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehltila hlubina… Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé… A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne“ (Žalm 69:15–17). Nepochybně vody utrpení zaplavily život zbožného.

• „Nebo jsi nás zpruboval, ó Bože, přečistil jsi nás, tak jako přečištěno bývá stříbro. Uvedl jsi nás byl do leči, krutě jsi bedra naše ssoužil… vešli jsme byli do ohně i do vody, a však jsi nás vyvedl do rozvlažení“ (66:10–12). Kdo nás přivádí do sítě utrpení? Bůh sám to činí.

• „Prvé než jsem snížen byl, bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti tvé ostříhám… K dobrémuť jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým“ (119:67, 71). Tento verš to perfektně objasňuje. Je pro nás dobré – a dokonce nás to požehná – když jsme sklíčení.

Všimni si žalmistova svědectví: „Miluji Hospodina, proto že vyslýchá hlas můj a pokorné modlitby mé… Obklíčilyť mne byly bolesti smrti, a úzkosti hrobu potkaly mne; sevření a truchlost přišla na mne. I vzýval jsem jméno Hospodinovo, řka: Prosím, ó Hospodine, vysvoboď duši mou“ (Žalm 116:1–4). Tady byl věrný služebník, který miloval Boha a měl velkou víru. Přesto čelil bolestem, úzkostem a smrti.

Nacházíme toto téma po celé Bibli. Boží slovo hlasitě vyhlašuje, že cesta k víře vede skrze povodně a ohně: „Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké“ (Žalm 77:19). „Aj, já učiním věc novou, a tudíž se zjeví… Nadto způsobím na poušti cestu, a na pustinách řeky“ (Izaiáš 43:19). „Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pakli přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe“ (Izaiáš 43:2). „Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu“ (Izaiáš 41:13).

V tomto posledním verši je skrytý důležitý klíč: V každé poušti, které čelíme, nás náš Otec drží za ruku. Přesto jen ti, kdo procházejí pouští, získávají tuto ruku útěchy. Bůh ji natahuje k těm, kdo jsou chyceni prudkými vodami soužení.

Čtenářka z našeho mailového seznamu napsala mocnou knihu o utrpení. Její jméno je Esther Hunter a její kniha nese titul „Joy in Mourning“ (Radost ve smutku). Esther nám nedávno napsala o drsné zkoušce, kterou snášela. Ona a její manžel odletěli ze svého domova v Arkansasu do Manitoby v Kanadě, aby pochovali jejího devadesátiletého otce kazatele. Všech dvanáct dětí tohoto zbožného muže přijelo, aby uctilo jeho památku.

Sourozenci Esther se svými rodinami se vtěsnali do pěti aut, když se vraceli domů z pohřebního ústavu. Ale cestou se přehnala prudká sněhová bouře, která způsobila „white-out“ na cestě (zdánlivé splývání oblohy a země). Uprostřed bouře se vedoucí auto oddělilo od ostatních.

Esther a její manžel jeli v druhém autě. Někde vpředu na silnici, říkají, došlo k příšerné nehodě, dvě auta se strašně rozbila. Esther je zdravotní sestra, tak její manžel zajel s jejich autem ke kraji vozovky, aby nabídli pomoc. Jak se přibližovali k nehodě, uvědomili si ke své hrůze, že jedno z aut bylo vedoucí auto jejich průvodu. Protijedoucí auto se pokoušelo předjet v bouři náklaďák a čelně do něj narazilo.

Esther se podívala do zdemolovaného auta a viděla v něm ležet svou sestru, svého čtyřletého synovce a dva své bratry. Vytáhla svého synovce, který byl rychle převezen do nemocnice. Esther pak vytáhla svou sestru, která ji brzy zemřela v náručí. Její bratři byli již mrtví, zemřeli při srážce aut.

Malý synovec Esther tuhle strašnou zkázu přežil. Ale nikdo z rodiny nikdy nezapomene nepopsatelnou scénu na té studené, pusté silnici. Celou tu dobu ležel jejich otec v rakvi v pohřební síni. A jejich matka, která byla stižena Alzheimerovou chorobou, se nikdy o tragedii nedozvěděla.

Dva roky se Esther toulala po poušti smutku a zmatku. Neustále byla přemáhána slzami. Nosila v sobě otázky, vinu a strašné břemeno všech „co kdyby“. Trávila hodiny na kolenou v modlitbě a hledání Božího slova. Zoufale hledala jediný ždibec útěchy a uzdravení z té příšerné tragedie.

Jednoho dne, když se Esther procházela podél řeky, sebrala ze země kámen. Naškrábala na něj tato slova: „Nemohu nést tohle břímě.“ A uvědomila si: „Už se nikdy nemohu obviňovat.“ Potom hodila kámen do vody. V tu chvíli Bůh vzal její břemeno.

Esther se vynořila z příšerné pouště spočinutím v Ježíšově náruči. A měla mocné svědectví: „Můj Otec je ve všem úspěšný. S mým milujícím nebeským Otcem neexistují žádné nehody.“ Ona opravdu našla radost ve svém zármutku.

Někteří křesťané se nemohou vypořádat se skutečností, že Job byl spravedlivý, svatý, milovaný Boží muž, který snášel strašné pohromy. Říkám takovým křesťanům: Je pro nás nemožné poznat pravou víru, pokud se nemůžeme podívat zpříma na Jobovo soužení a říci: „Bůh záměrně dopustil, aby se všechny ty věci Jobovi staly.“

Bůh povolil smrt Jobových dětí. Dovolil ztrátu Jobova bohatství, jeho majetku, jeho pověsti, reputace. Job byl bez milosti v rukou jeho takzvaných přátel. I jeho vlastní žena se mu posmívala. A jeho tělo bylo pokryto strašnými boláky.

Tento muž žil s nesnesitelnou bolestí a zármutkem v srdci. Pohleď na něj uprostřed trosek jeho života, s pocity odmítnutí, zdrcený žalem, zdálo se, že nebe odpuzují jeho modlitby. Job trávil temné noci beze spánku a strašné dny plné bolesti. Jeho bolest byla tak velká, že prosil Boha, aby si vzal jeho život. Přesto, skrze tohle všechno, ho Bůh stále miloval. Vskutku, Job nebyl nikdy v Božích očích vzácnější než uprostřed své zkoušky.

Bylo to v Jobově nejhorší hodině, kdy mu Bůh dal zjevení sebe sama, zjevení, které mění život. On osobně vyvedl Joba z jeho pouště. A Job vychází s nezkrotitelnou vírou a svědčí: „By mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Job 13:15).

Naproti tomu někteří věřící vycházejí ze své pouště s hořkostí a hněvem. Jejich zkouška je změnila v pochybující, zatvrzelé, bezútěšné pohrdače Boha: „Ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne“ (Izaiáš 49:14).

Viděl jsem, jak se trpící křesťané obrátili kompletně proti Bohu, kterého kdysi milovali. Obviňovali Boha, že je opustil v jejich čase nouze. Tak na oplátku zanevřeli na všechny modlitby. Odložili své Bible. A nechodí již do církve. Místo toho si nosí v sobě hněv a odpor k Bohu.

Znám služebníka, jehož víra byla otřesena smrtí v jeho rodině. Tento muž si myslel, že ho jeho víra ochrání před každým neštěstím. Když potom došlo k tragedii, byl zničen. A úplně se odvrátil od Boha. Jeho přátelé byli šokováni jeho tvrdostí. Řekl jim: „Nepřeji si, aby přede mnou bylo někdy zmiňováno jméno Ježíš.“

Je tragedie, že někteří křesťané zemřou na své poušti. To se stalo Izraeli. Kromě věrného Jozue a Kálefa, celá generace Izraelců – lidí zázračně vysvobozených z Egypta – zahynula na děsivé, ohromné poušti. Zemřeli plní pochybností, zármutku, muk, bolesti. Proč? Odmítli důvěřovat Bohem odpřisáhnutému Slovu, že je zachová v jejich čase trápení.

Hospodin jim zaslíbil: „Nebojte se, ani se strachujte jich. Hospodin Bůh váš, kterýž jde před vámi, onť bojovati bude za vás… Hospodin Bůh tvůj tě ponese, jako nosí člověk syna svého… Kterýž k vyhledání vám místa, na kterémž byste se klásti měli, předcházel vás… aby vám ukázal cestu, kterouž byste měli jíti“ (Deuteronomium 1:29–33)

Přesto čti, co se stalo této pochybující zatvrzelé generaci: „Času pak, v němž jsme šli… bylo let třidceti osm, dokavadž nebyl vyhlazen všecken věk mužů… nebo ruka Hospodinova byla proti nim k setření jich… dokudž nevyhladil jich“ (2:14–15). Bůh čekal, až ten opravdu poslední zemře, ještě než opět promluvil k Izraeli: „I stalo se, když všickni muži ti bojovní vyhynuli z prostředku lidu, že mluvil Hospodin ke mně“ (2:16–17).

Co způsobilo, že tato generace zemřela na poušti? Jsou to stejné dva důvody, pro které i dnes umírají křesťané na své vlastní poušti.

Skrze všechny zkoušky, kterými Izrael procházel, se Bůh pokoušel vyjádřit jim svou velkou lásku k nim. Ale oni ji odmítli přijmout. Oni prostě nevěřili, že jejich testování povstalo z jeho lásky. Místo toho lidé znovu a znovu říkali: „Kdyby nás Bůh miloval, proč by nás vyvedl sem na poušť, aby nás zabil? Proč by dopustil, abychom byli tak souženi?“

Tady vidíme kořen veškeré nevíry: neochotu věřit a odpočívat v Boží lásce k jeho dětem. Přesto opravdovým důvodem, proč si Bůh vyvolil Izrael, aby byl jeho lidem, byla jeho láska: „Proto že (Bůh) miloval otce tvé, vyvolil símě jejich (tebe) po nich… ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy, připojil se k vám Hospodin, a vyvolil vás… ale proto, že miloval vás Hospodin“ (Deuteronomium 4:37,7:7–8). Izraeli bylo řečeno: „Bůh si vás nevybral proto, že byste byli něčím zvláštním. Vyvolil vás prostě a toliko proto, že vás miloval.“ Uvažuj:

• Proč Bůh nedovolil Balámovi, aby zlořečil Izraeli? „Ale obrátil Hospodin Bůh tvůj tobě zlořečení v požehnání, nebo miloval tebe Hospodin Bůh tvůj“ (23:5).

• Proč se je Bůh nerozhodl zničit u Rudého moře? Chtěl vědět, zda budou důvěřovat lásce jejich nebeského Otce. Říkal si: „Za jakého Otce mě mí lidé mají, jak si mě jako Otce představují? Opravdu věří, že je dost miluji, že nedovolím, aby padli do rukou nepřátel? Spoléhají na mé neotřesitelné sliby, že se o ně postarám za všech okolností? Vědí, že se jich nikdy nevzdám, i když se situace zdá temná a beznadějná?“

• Proč vedl Bůh Izrael k hořkým vodám Marah? Opět chtěl ze svého lidu dostat průkazné svědectví, že věří v Jeho lásku k nim. Chtěl vědět, zda mu důvěřují, že uhasí jejich žízeň, protože je miluje.

• Vidíme ještě další testování, když byl Izrael na pokraji zaslíbené země. Dvanáct mužů bylo posláno, aby prozkoumali zemi. Ale deset z nich se vrátilo se „zlou zprávou“. Tvrdili, že Izrael nemůže nikdy tuto zemi zabrat, protože je plná obrů, pevností, velkých opevněných měst, překážkami příliš zastrašujícími, aby je mohli překonat.

Jak lidé reagovali na tuto zprávu? Opět volali ve strachu a nevíře: „Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu, nebo silnější jest nežli my“ (Numeri 13:31). V podstatě říkali: „Naši nepřátelé jsou silnější než Boží láska k nám.“ Oni obviňovali Hospodina, že se jich zřekl v jejich čase nouze a nechal je, aby si to zařídili po svém. A celou noc strávili stěžováním si a voláním: „Přál bych si být mrtvý. Proč nás Bůh dostal do takové beznadějné situace?“ Apoštol Štěpán o těchto lidech řekl: „Odvrátili se srdci svými do Egypta“ (Skutky 7:39).

Opět vidíme, že v každé krizi Pán ujišťoval svůj lid: „Já vás věrně miluji.“ Přesto pokaždé dovolili, aby překážky zastínily jejich vědomí o Boží lásce k nim.

Přemýšlej o tom: Jestliže věříme, přijímáme a důvěřujeme v lásku našeho nebeského Otce, co je tu potom ke strachu? Naučil jsem se například, že když se opravdu spoléhám na Boží lásku ke mně, nemusím se bát, že budu oklamán. Jestliže jsem opravdu jeho – jestliže věřím, že mě nese ve své milující náruči – potom nikdy nedovolím ďáblovi ani žádnému jinému hlasu, aby mě uvedl v omyl.

Ani se nemusím obávat náhlé pohromy nebo že si ze mě tropí žerty nebo vyhlídky nejisté budoucnosti. Můj milující Otec nedopustí nic z toho, aby se stalo v mém životě, kromě těch věcí, o kterých předem rozhodl, že jsou tím nejlepším pro mě a mé milované. Bez ohledu na to, jaké mohou být mé problémy, on je objasní, rozmotá a připraví pro mě cestu. Milující Bůh může kvůli mně vykonat zázrak za zázrakem, když mu budu jenom důvěřovat.

Tohle mě uschopňuje čelit tvrdým časům, ohnivým zkouškám i smrti. Vím, že v tom všem se mnou bude můj Pán sdílet mou bolest a že mé slzy budou pro něho tak vzácné jako zlato. Nedovolí, aby mě mé zkoušky zničily. On bude vždy věrný, aby pro mě připravil únikovou cestu.

Možná si říkáš: „Ale neuvedeme své životy do zmatku svým špatným rozhodnutím? Nepřivodíme na sebe chaos tím, že mineme Boží vůli? A co všechny bláznivé věci, které děláme, nedostanou nás do nesnází?“ Ujišťuji vás: Budete-li prostě spoléhat na Boží lásku, činit pokání a držet se Ho, On vyčistí každý váš nepořádek, každý zmatek. Změní náš popel v okrasu.

Náš nebeský Otec nejenže miluje svůj lid, ale raduje se z každého z nás. Má v nás zalíbení. A je skutečně požehnán z toho, že nás ochraňuje a osvobozuje nás.

Vidím toto rodičovské zalíbení na své manželce Gwen, kdykoliv zavolá některé z našich vnoučat. Gwen se rozzáří jako vánoční stromeček, když má na drátě jednoho z našich drahých maličkých. Nic ji nemůže odtrhnout od telefonu. I kdybych jí řekl, že u našich dveří stojí prezident, zaplašila by mě a mluvila by dál.

Jak bych někdy mohl obviňovat svého nebeského Otce, že se ze mě raduje méně, než já v mém vlastním potomstvu? Občas mě mé děti zklamou, činí věci v rozporu s tím, co jsem je učil. Ale nikdy je nepřestanu milovat nebo se z nich těšit. Takže, jestliže já mám v sobě tento druh trvalé lásky jako nedokonalý otec, o kolik víc miluje náš nebeský Otec nás, své děti?

Proto shledávám, že je tato scéna s izraelskými špehy záhadou. Znova a znova Bůh dokazoval svou lásku ke svému lidu. Přesto to při každé příležitosti odmítli uznat. Nakonec se uprostřed nich postavili Jozue a Kálef a zvolali: „Bude-li Hospodin laskav na nás, uvedeť nás do země té, a dá ji nám“ (Numeri 14:8). Jak prosté a přesto mocné prohlášení. Říkali: „Náš Pán nás miluje a raduje se z nás. A On porazí každého obra, protože ho těší to pro nás udělat. Proto se nesmíme dívat na naše překážky. Nesmíme spouštět své oči z Boží velké lásky k nám.“

Skrze celé Písmo čteme, že Bůh se z nás raduje: „Ctného obcování líbí se jemu“ (Přísloví 11:20). „Modlitba upřímých líbí se jemu“ (15:8). „Vytrhl mne od nepřítele mého silného, a od těch, kteříž mne nenáviděli, ačkoli silnější mne byli… ale Hospodin byl mi podpora. Kterýž vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil“ (Žalm 18:17–19).

V tomto posledním verši objevujeme velkou pravdu, kterou Izrael minul: „Osvobodil mě, protože si mě oblíbil.“ Nezáleží na tom, jak silný je náš nepřítel – nezáleží na tom, jak ničivá je naše zkouška ohněm nebo jak beznadějné se věci zdají – náš Bůh nás osvobodí. Proč? Protože si nás oblíbil!

Bůh dal svou překypující lásku k Izraeli jasně najevo. Proto se mohl ptát svého lidu: „Pročež tedy říkáš, Jákobe, a mluvíš, Izraeli: Skrytať jest cesta má před Hospodinem, a pře má před Boha mého nepřichází?“ (Izaiáš 40:27). Říkal: „Jak můžeš říkat, že jsem neviděl tvou při? Jak jsi mohl uvěřit, že se z tebe netěším? Měl jsem zalíbení ve svém služebníku Jobovi přes všechny jeho strašné zážitky. A já se z tebe raduji právě teď, uprostřed tvých tvrdých časů.“

Je pro nás absolutně nevyhnutelné (je to příkaz), abychom věřili – rychle, pevně, dnes – že nás Bůh miluje a raduje se z nás. Potom budeme schopni uznat, že každá okolnost v našich životech se nakonec ukáže, že byla vůlí milujícího Otce pro nás. Vynoříme se z naší pouště spočinutím v milující náruči Ježíše. A On změní náš zármutek v radost.

Drahý svatý, nedívej se na své narůstající účty. A nepokoušej se dívat do nejisté budoucnosti. Tvá část je věřit ve smluvní zaslíbení našeho milujícího Otce a spočinout v jeho velké lásce k tobě. Vyjdeš vítězně, protože On tě drží ve své milující náruči.