Nenávist k hříchu!

Chci vám říci o jednom pomazaném Božím služebníkovi, který nenáviděl hřích jako málokdo z lidí. Tak vášnivě nenáviděl zlo, že byl hotov pozabíjet všechny provinilce.

Mluvím o Saulovi, prvním králi Izraele! Žádný člověk ve Starém zákoně neprokázal větší nenávist k hříchu než Saul.

Filištínští vpadli do Izraele, snad aby vyzkoušeli rozhodnost nově ustanoveného krále. Přišli do Izraele ve třech oddělených skupinách a napadli jej ze tří stran. Izraelští vojáci dostali strach a ukrývali se před nepřítelem v jeskyních, stržích a skalních rozsedlinách.

Saulovi zůstalo jen šest set bojovníků, velmi skromně ozbrojených: „I bylo, že v čas boje nenalézalo se meče ani kopí u žádného z lidu toho, kterýž byl s Saulem a s Jonatou, toliko u Saule a u Jonaty syna jeho“ (1. Samuelova 13:22).

Saul a jeho nesourodá armáda seděli pod stromy a přemýšleli, co dělat. Mezitím Jonata a jeho zbrojnoš odešli z tábora a plánovali vlastní strategii. Tento mladý Saulův syn byl člověkem zbožným a plným víry. Řekl svému pomocníkovi: „…není nesnadné Hospodinu zachovati ve mnoze aneb v mále“ (14:6).

Odplížili se nedaleko Michmasu, kde viděli oddíl Filištínských na hřebeni skály. Jonata se postavil tak, aby ho vojáci viděli, a oni ho vyzvali, aby přišel k nim nahoru. Jonatovi a jeho zbrojnošovi se nějak podařilo vyšplhat na římsu strmé skály a překvapit nepřítele. Téměř okamžitě pobili dvacet Filištínských!

Když řež skončila, ostatní Filištínští zpanikařili. Z toho bojiště zřejmě vedla jen úzká soutěska a Filištínští si ji sami ucpali. Bible říká, že byli zděšeni a pobíhali sem tam, dokonce začali bojovat mezi sebou: „Protož byl strach v tom ležení a na tom poli… množství to narůzno prchá, a vždy více se potírá“ (verše 15–16).

Jeden ze Saulových setníků uslyšel ten hluk. Podíval se do údolí a viděl dva muže, jak honí Filištínské. Zavolal na Saula, aby přišel a podíval se na tu scénu. Saul ty dva vojáky nemohl poznat a tak přikázal důstojníkům: „Zjistěte, kdo mezi námi chybí.“ Vojáci nastoupili a zjistilo se: „Jonata a jeho zbrojnoš jsou pryč!“

Když to Saul uslyšel, zapojil se s armádou do boje. A najednou se začali zběhlí Izraelité vynořovat z jeskyní. A všichni společně zahnali Filištínské!

V zápalu bitvy však Saul vydal ukvapený příkaz. Řekl svým vojákům:

„Zlořečený muž, kterýž by jedl chléb prvé, než bude večer, a než se pomstím nad nepřátely svými. A tak neokusil všecken lid chleba“ (verš 24). Přikázal: „Nikdo se nesmí zastavit, aby se najedl, dokud boj neskončí.“ Byl to opravdu nerozumný příkaz.

A Jonata samozřejmě tento příkaz neslyšel. Když bojoval v zalesněné krajině, našel plástve medu, namočil do nich hůl a pochutnal si na osvěžujícím pokrmu. Hned se mu rozjasnily oči a byl posilněn do dalšího boje.

Večer po bitvě se hladoví Izraelité vrhli na kořist. Poráželi brav i skot na zemi a jedli maso i s krví. Obojí bylo proti zákonu.

Doneslo se to králi a ten se rozčílil. Věděl, že zákon přikazuje, aby se zvířata nezabíjela na zemi a krev aby se nechala odkapat. Okamžitě ho ovládlo rozhořčení a vztek. Přikázal, aby se kolem něj všichni shromáždili, a křičel: „Přestoupili jste přikázaní. Přivaltež i hned ke mně kámen veliký“ (verš 33). (Ihned tu znamená okamžitě!)

Saul říkal: „Bůh je zneuctěn! Zarmoutili jste ho! Takový nestoudný, přímý hřích. Rychle, nemůžeme ztrácet čas. Přivalte velký kámen. A každý z vás ať přivede svůj dobytek a poráží ho na tom kameni. Nechte z těch zvířat vykapat krev a nejezte maso s krví. Dělejte to správně!“

Dovedu si tu scénu představit: Saul stojí rozhořčeně nad oltářem, který dal postavit, zatímco Izraelci zahanbeně přicházejí. Potřásá hlavou a říká setníkům: „Jak mohli něco takového udělat? To jsou opravdu tak hloupí? Nemohu dovolit, aby Boží hněv padl na tento národ. Musí se to dělat správně!“ Byl pobouřen!

Tu noc byli vojáci unaveni bojem a chtěli jít domů. Ale ještě neporazili Filištínské úplně. Dosáhli jen částečného vítězství.

Saul vyžadoval, aby se vrátili do boje a pronásledovali Filištínské celou noc. Řekl: „Dnes v noci nebudeme spát. Budeme bojovat, dokud se nepomstím svým nepřátelům!“

Kněz však navrhl: „Zeptejme se nejprve Hospodina.“ Bible říká: „I tázal se Saul Boha: Pustím-li se za Filistinskými? Dáš-li je v ruku Izraelovu? I neodpověděl mu v ten den“ (verš 37).

Saulova nenávist k hříchu byla znovu vyburcována. Zuřil: „Bůh s námi nemluví, protože nás má dost! Někdo zhřešil – a já na to přijdu! Nedovolím hřích v Božím lidu. Seřaďte se – Izrael na jedné straně, můj syn a já na druhé.“

Písmo říká, že vrhali los a ten padl na Saula s Jonatou. „…i přišlo na Jonatu a Saule…“ (verš 41). Král a jeho syn byli odděleni. Tak se Saul obrátil k Jonatovi a řekl: „Tak jsi to ty!“ „…Pověz mi, co jsi učinil?…“ (verš 43). „Cos provedl, Jonato, jakým způsobem jsi zhřešil?“

Saul už dříve řekl lidu: „Bůh mi pomoz, i kdyby šlo o mého syna Jonatu, musí zemřít!“ Ptám se – co si o tom myslíte, co se týče nenávisti k hříchu?

Jonata se na otce nedůvěřivě podíval a zeptal se: „Chceš říct, že mě hodláš zabít, protože jsem snědl trochu medu?“ Ale Saul byl neoblomný. Pevně stál na své nenávisti k hříchu a zvolal: „Toto učiň mi Bůh a toto přidej, že smrtí umřeš, Jonato“ (verš 44). Přikázal důstojníkům, aby Jonatu odvedli a popravili. Ale vojáci zakročili a zachránili ho.

Milovaní, toto je obraz pomazaného Božího služebníka, vyjadřujícího nekompromisní nenávist k hříchu. A přece je tu jeden obrovský omyl! Víte, Saul nenáviděl hřích lidu. Nenáviděl hřích ve své rodině. Ale omluvil si strašný hřích ve svém vlastním srdci! Nenáviděl pouze hřích druhých!

Saul měl naříkat nad svými vlastními hříchy. Právě se střetnul s prorokem Samuelem, který odhalil jeho hříšnost. Prorok mu vytknul jeho neposlušnost, netrpělivost a vzpouru. Saul měl v tu chvíli říct: „Jestli si někdo zaslouží odsouzení, pak jsem to já.“ Ale dosud měl vášeň pro Boží svatost – a proti nečestnosti lidí.

Chci vám říci, co se skrývá za evangeliem „kingdom dominion“ (nadvlády království) v dnešní Americe. Hnací silou za učením těchto „reorganizátorů“ – těch, kteří se chtějí vrátit k původním starozákonním zákonům – je prudká nenávist k celospolečenským hříchům Ameriky!

Vedoucí tohoto hnutí říkají, že je naše společnost prohnilá, rozkládá se, vymyká se kontrole – a jediná cesta zpět k normálnosti je návrat k zákonu. Doslova chtějí prosadit Mojžíšovy příkazy: „Kamenujte potratáře! Ukamenujte každou dívku, která si nechala vzít dítě! Dělejte to jako muslimové – sekejte ruce zlodějům! Čtyřicet ran bičem na holá záda podvodníkům! Smrt všem drogovým dealerům a násilníkům! Bez milosti – žádný soucit s provinilci!“

Mluví o nenávisti k hříchu. Ale není v tom ani zmínka o trestu za jejich vlastní osobní hříchy!

Jeden z jejich předních pisatelů měl námitky proti proroctvím, která jsem napsal v knížce „Set the Trumpet to Thy Mouth“ (Přilož trubku k ústům). Napsal mi o tom několik jedovatých dopisů. Když jsem je četl, sotva jsem mohl uvěřit, že to psal křesťan.

Tento muž píše jednu knihu za knihou, jsou plné nenávisti k hříchu v Americe, a přitom kouří a pije! Říká, že cítí „povinnost očistit moderní společnost,“ ale neočistí sám sebe od svých hříšných zvyků!

Já tomu říkám Saulův syndrom. Je charakteristický nenávistí k hříchům společnosti, hříchům církve, hříchům těch druhých – ale naprostou lhostejností k hříchům vlastním!

David byl muž Boží, který nenáviděl hřích celou svou bytostí. Řekl: „Všeliké cesty bludné nenávidím“ (Žalm 119:104). „Vy, kteříž milujete Hospodina, mějte v nenávisti to, což zlého jest…“ (97:10). A přesto se ten samý muž dopustil cizoložství s Betsabé. A jejího muže poslal na smrt v bitvě!

Bible říká, že Betsabé „uslyševši… že umřel Uriáš muž její, plakala manžela svého“ (2. Samuelova 11:26). Uvědomte si, jak strašně se ta ubohá žena musela cítit. Podvedla svého manžela a teď o něj přišla. Myslím si, že neměla tušení, že její tajný milenec David zosnoval smrt jejího manžela!

„Ale nelíbilo se to Hospodinu, co učinil David“ (verš 27). Svedl Betsabé, naplánoval smrt jejího manžela a pak ji oklamal tím, že předstíral čestné jednání (to jest vzal si ji poté, co ji přivedl do jiného stavu). Deset měsíců po této události poslal Bůh za Davidem proroka Nátana, aby jednal s Davidovým hříchem (viz 2. Samuelova 12).

Nátan přišel k Davidovi a předstíral, že zastupuje chudého muže, kterému bylo velmi ublíženo. Řekl králi: „V tomto království žije jeden velmi bohatý muž. Přišel k němu na návštěvu přítel, byl po cestě vyhládlý a potřeboval něco k jídlu.“

„Ten bohatý muž měl mnoho ovcí. Naproti tomu jeho soused měl jen jednu malou ovečku. Byla členem rodiny, jedla a spala s ostatními, všichni ji milovali.“

„Ale než by poslal své sluhy, aby porazili jednu z jeho ovcí, šel ten boháč a ukradl sousedovu ovečku. Zabil ji a připravil pro přítele.“

David se rozlítil. Řekl Nátanovi: „Živť jest Hospodin, že hoden jest smrti muž, kterýž to učinil“(12:5). Pak David dodal: „Ovečku také tu zaplatí čtvernásobně“ (12:6). Planul vztekem nad tím hrozným hříchem. Jak nenáviděl hřích!

Už chápete, milovaní, jak nevyznaný hřích v Božím dítěti vyvolává nespravedlivé a neposvěcené rozhořčení nad hříchem druhých? Když je v tobě hřích, jako byl v Davidovi, cítíš pohoršení nad hříchem druhých. Skrytý hřích budí „náboženského ducha“ – ducha, který odsuzuje!

Před několika lety, během konferenci o pokání, kterou jsme pořádali, za mnou přišla žena jednoho pastora. Svěřila se mi: „Můj manžel je velmi uznávaný v mnoha církvích jako mocný kazatel svatosti. Hromuje proti neslušnému oblékání, proti chození do kina, proti malování se u žen. Ale je to velký pokrytec – sám je závislý na pornografii! Nikdy si nepřizná svůj vlastní hřích!“ Tento muž kázal zákonnost, aby přikryl svůj vlastní neřestný, tajný hřích!

Ježíš řekl: „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš? Aneb kterak díš bratru svému: Nech, ať vyvrhu mrvu z oka tvého, a aj, břevno jest v oku tvém? Pokrytče, vyvrz nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra tvého“ (Matouš 7:3–5).

Pavel napsal: „Kterakž tedy jiného uče, sám sebe neučíš? Vyhlašuje, že nemá kradeno býti, sám kradeš? Pravě: Nezcizoložíš, a cizoložství pácháš? V ohavnosti maje modly, svatokrádeže se dopouštíš?“ (Římanům 2:21–22).

Věřím, že všichni upřímní křesťané musí opravdu nenávidět hřích. Všichni pastýři musí plakat nad hříchy a kompromisy. Ale čistá nenávist k hříchu musí vycházet ze srdce, které samo bylo prozkoumáno, prověřeno a souzeno!

David zvolal proti hříchu a kompromisu: „Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí? Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely“ (Žalm 139:21–22).

Toto smělé prohlášení vyšlo ze zlomeného, kajícího ducha – protože David už prozkoumal své vlastní srdce! V dalším verši říká: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (verše 23–24).

Velmi se lišíme od Pána Ježíše, když necháme volný průchod své nenávisti k hříchu těch druhých. My jim přejeme odsouzení, Bůh jim chce dát milost. My bychom chtěli přivolat oheň z nebe na všechny provinilce – a Bůh chce hříšníkům odpustit a usmířit se.

Nikdy bych nemohl být tím prorokem, který zvěstoval milost králi Manassesovi. Naplnil Jeruzalém krví, když obětoval tisíce plačících nemluvňat Molochovi. Kdyby mne Bůh poslal za tímto mizerou, abych mu zvěstoval smíření, určitě bych mu místo toho strašně vynadal.

Přestože Bible říká, že Manasses činil pokání, já bych jeho slzám nevěřil. Jediné, co bych slyšel, by byl nářek nemluvňátek. A jediné, na co bych myslel, by bylo, jak zkazil celou společnost.

Ale nevěděl bych o všech jeho bezesných nocích, neviděl bych jeho utrpení a neslyšel jeho zoufalý pláč. Nevěřil bych tomu, že Bůh tohoto hanebného hříšníka stále miluje a chce mu odpustit. Ale On to udělal. Bible říká, že On se smiloval i nad Manassesem.

Nátan věděl, že David zhřešil. Věděl, že se dopustil vraždy, lži, maskování a podvodu. Přesto Nátan Davida miloval. Netřásl se na to, jak ho vystaví hanbě. Chtěl ho zachránit!

Nátan nechodil po Davidově paláci a nenašeptával jeho přátelům a služebníkům: „Musíme se modlit za krále. Nějaká žena se ho snaží svést a on jí úplně naletěl. Jsem z něj tak nešťastný!“

Nedejte se oklamat: To by bylo úplně obyčejné šíření klepů! A o to horší, že je protkané slovy jako „modlitba,“ „zájem“ a „láska.“ Nechť je Bůh milosrdný k těm, kdo šíří takové řeči. Nechtěl bych být v jejich kůži!

Věřím, že Nátan strávil měsíce na modlitbách za Davida. Opravdově nenáviděl Davidův hřích. Věděl, že Hospodin nad tím nepřimhouří oko, věděl, že hřích má a bude mít následky. Věděl, že David žije ve lži a že znesvětil Boží jméno.

Nátan také věděl, že David má strach. David odmítl jít do boje – místo toho se ukryl v paláci. Bál se, že by ho mohl zasáhnout šíp nepřítele – a on by se pak musel postavit před Boha s nevyznaným hříchem!

Tady bych rád upozornil na jednu věc: Byl to Bůh, kdo udělal první krok ke smíření s Davidem! Víte, když věřící člověk zhřeší proti Bohu, má sklony schovávat se před Ním. Cítíme se nehodní, že nikdy nedokážeme být svatí jako On. Tak se schováváme, tak jako to udělali Adam a Eva poté, co zhřešili.

Ale Bůh hledal Adama a Evu. Ptal se: „Proč se přede mnou schováváte?“ Jinými slovy: „Proč se mnou nechcete mít obecenství?“

Podobně Bůh poslal Nátana za Davidem. Stýskalo se mu po důvěrném obecenství se svým služebníkem. Ale David se před ním skrýval ze strachu, pocitu viny a špatného svědomí. Bůh čekal a čekal – až si nakonec řekl: „Když nejde on za mnou, půjdu já za ním.“ A poslal Nátana. V Božím přístupu k Davidovi můžeme jasně vidět jeho postoj ke všem padlým svatým!

Dříve jsem o Nátanově odhalení Davidova hříchu kázal úplně jinak. Mám to kázání na kazetě, ale stydím se, když to teď poslouchám, protože jsem to podával ve špatném duchu. Měl jsem krutou nenávist k hříchu, která nebyla mírněna Boží milostí!

Křičíval jsem: „Tam sedí David a myslí si, že se s hříchem vypořádal. Zabývá se běžnými problémy, baví se se svou ukradenou manželkou, jako by bylo všechno v pořádku.“

„Ale vtom přichází mocný muž Boží, Nátan, plný svatého rozhořčení! Vpochoduje dovnitř a řekne Davidovi příběh o ukradené ovečce. Pak se podívá Davidovi do očí, ukáže na něj kostnatým prstem a zahřmí: ‚Ty jsi ten muž! Porušil jsi Hospodinův zákon a znesvětil jsi Jeho jméno. Všechno je jasné, tvůj hřích tě odhalil! Hanba tobě! Čin pokání!‘“

Není to způsob, kterým bys možná i ty odhalil Davida? „Chvála Bohu – hřích musí být odhalen! Naši vůdci musí být čistí, bez poskvrny!“

Ale tak se to Davidovi nestalo – protože to není způsob, kterým by Bůh jednal se svými padlými, milovanými služebníky. Bůh místo toho řekl Nátanovi, že už Davidovi odpustil. Poslal za ním proroka s poselstvím smíření: „Když řekneš Davidovi, co jsem ti řekl, bude si myslet, že musí na místě zemřít. Ale musíš mu říct, že jsem mu odpustil – že nezemře! Také mu řekni, že s ním ponesu všechny následky jeho hříchu.“

Věřím, že Nátan mluvil k Davidovi v duchu smíření – jemně a ohleduplně – když mu vyprávěl příběh o ukradené ovečce. Doufal, že David sám se najde v onom bohatém muži, skloní hlavu a připustí: „Ach Nátane, vždyť ty mluvíš o mně.“

Místo toho se David rozlítil! Teď vidím Nátana, jak se zlomeným srdcem pomalu přechází k oknu. Smutně se obrátí a řekne se zármutkem v třesoucím se hlase: „Davide, ty jsi ten muž. Ty jsi ten, kdo ukradl cizí ovečku.“

„Podívej se, co všechno pro tebe Bůh učinil, na všechna požehnání, která ti dal. Byl připraven dát ti vše, po čem tvé srdce toužilo. Ale ty jsi zabil nevinného muže – a vzal sis jeho ženu za manželku. Nedbal jsi na Hospodina, Davide. Hospodinovi nepřátelé se radují z toho, co jsi učinil.“

„Opravdu nerad ti to říkám, ale meč neopustí tvůj dům. Tvé ženy ti budou vzaty. A Hospodin to učiní před očima celého Izraele. Budeš souzen veřejně. To jsou následky tvého hříchu.“

Bůh ve své lásce musel Davidovi ukázat, jak strašný byl jeho hřích. A potom najednou David vylil své pocity ze svého srdce. V modlitbě vyznal pocit viny, strach a utrpení těch deseti dlouhých měsíců: „Ano, Nátane, zhřešil jsem proti Bohu!“ Nekřičel prorok, ale David. Cítil, jak na něj dopadá hněv – protože Bůh všechno odhalil!

David si nikdy nemyslel, že se s hříchem vypořádal. Naopak, byl svým hříchem velmi sužován. Když čtete Žalm 51, slyšíte ho, jak v modlitbě vyznává všechny strachy a obavy, které nosí ve svém srdci. Byl svědkem toho, co hřích učinil se Saulem – a bál se, že by se to mohlo stát jemu!

• „Ducha svatého svého neodjímej ode mne“ (Žalm 51:11). David se bál, že ho Bůh opustil, tak jako Saula.
• „…ducha přímého obnov u vnitřnostech mých“ (verš 10). Věděl, že na Saula sestoupil zlý duch a nechtěl, aby se to stalo i jemu.
• „Navrať mi radost spasení svého…“ (verš 12). David ztratil všechnu svou radost a pokoj.
• „Nezamítej mě od tváři své…“ (verš 14). David se schovával, bál se přijít do Hospodinovy přítomnosti. Cítil se úplně odvržený!

David si byl vědom všech svých strachů. A teď mu Nátan přinesl poselství z Božího srdce: „Tentýž Hospodin přenesl hřích tvůj, neumřeš“ (2. Samuelova 12:13). Nastal čas smíření. Hospodin postrádal obecenství s Davidem a chtěl ho zpět!

Bůh vidí ta strašná muka, která prožívají padlí lidé. Je zarmoucen, když se před Ním schováváme kvůli pocitu viny. Zná naše obavy, že budeme odvrženi, ztraceni, že už nikdy nebudeme v pořádku. Nečiní mu to žádné potěšení, když vidí, jak nás mučí pocit viny. Nesedí nečinně a neříká si: „Ještě ho nechám chvíli potrápit. Teprve až si tu bolest pořádně užije, přijdu já.“

Ne! Bůh celou tu dobu čekal, až přijdeš a necháš si odpustit. A když tak dlouho nejdeš, už nebude čekat – On udělá ten první krok. Někoho za tebou pošle, kdo ti nebude nic vyčítat, ale ukáže ti cestu ke smíření s Bohem. Pán ti řekne: „Ano, zranil jsi mne, opovrhoval jsi mnou. Byl jsi netrpělivý a nevděčný. Ale já ti chci odpustit. Chci tě zpátky do svého náručí!“

Opravdu, Nátan řekl králi: „Davide, mám pro tebe dobrou zprávu. Hospodin ti odpustil.“ David se asi podivil: „Ale – jak se mohu postavit před svatého Boha?“ Prorok odpověděl: „Nezemřeš, budeš žít.“

„Nebo ty jsi, Pane, dobrotivý a lítostivý, a hojný v milosrdenství ke všechněm, kteříž tě vzývají“ (Žalm 86:5).

Nepředstírám, že bych rozuměl Boží milosti a milosrdenství. Je naprosto nad moje chápání. Davidovi bylo odpuštěno a byl obnoven – a Betsabé mu porodila syna, kterého Bůh pojmenoval Šalomoun. „…a Hospodin miloval jej“ (2. Samuelova 12:24). Ptám se vás: Jak je to možné? Kdo může pochopit takovou milost?

Další věc, kterou vidíme, je, že David také znovu obdržel ztracenou odvahu. Začal vracet rány! Zareagoval na Joábovu výzvu k boji proti městu Rabba a Izrael tam vybojoval velké vítězství. Král David se vrátil do Jeruzaléma s velkou slávou. Bůh ho úplně obnovil!

Ale pozor, David také mnoho vytrpěl. Opravdu, zaplatil velikou cenu. Víš, stálo ho to dokonce čtyři ovečky, jak sám původně určil jako odškodnění. Bylo to jeho první dítě s Betsabé a tři další synové – Ammon, Absolon a Adoniáš. Všichni zemřeli.

Přestože David trpěl těmito soudy jako následky svých hříchů, Hospodin byl s ním v jeho zármutku. Když sklízel, co zasel, Boží Duch byl s ním a utěšoval ho po každé zkoušce.

Když činíš pokání ze svých hříchů a jsi zlomený před Pánem, On s tebou projde bolavými následky. Jeho milost, milosrdenství a dobrota ti umožní nepropadnout beznaději.

1. Jaká je tvá nenávist k hříchu? Jakým tónem hlasu ji vyjadřuješ? Je mírněna milosrdenstvím?

2. Jsi na sebe stejně přísný jako na ostatní?

„Nebo odsouzení bez milosrdenství stane se tomu, kdož nečiní milosrdenství, ale chlubíť se milosrdenstvím proti odsudku“ (Jakub 2:13). Jestliže jsi neprokázal milosrdenství, nebude prokázáno ani tobě!

Uvědomuji si, že Pán Ježíš nazval farizeje zmijemi. A Jan Křtitel ukázal na Herodův hřích a nazval ho liškou. Apoštol Pavel veřejně káral čaroděje a jmenovitě odhaloval pyšné hříšníky. A souhlasím, že proroci musí křičet, nešetřit úsilím a ukázat Božímu lidu jeho nepravosti.

Ale tato slova byla určena pro lidi, kteří neměli kající srdce, nýbrž farizejské postoje a velkou pýchu. Toto poselství je naopak o tom, jak Bůh jedná s hříchy a pády těch, kdo jich litují a činí pokání: „…nebo velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“ (5,11).

Jestliže jsi padl a máš zkroušeného a kajícího ducha – nezáleží na tom, nakolik jsi selhal Bohu. On se s tebou chce smířit, protože vidí tvé zlomené srdce. „Oběti Boží duch skroušený; srdcem skroušeným a potřebným, Bože, nezhrzíš“ (Žalm 51:17). To je ten rozdíl!

Nebeský Otče, pomoz nám všem rozeznat, kdy je srdce našeho bratra anebo sestry kající. A pomoz nám odpouštět tak, jak odpouštíš Ty – usilovat o plné smíření a obnovení pro všechny Tvé svaté. Amen!