Neomezený přístup k Otci

„Podle předuložení věčného, kteréž jest uložil v Kristu Ježíši Pánu našem, v němžto máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho“ (Efezským 3:11–12).

Boží děti mají jedno z největších privilegií, které kdy byly lidstvu poskytnuty. Máme právo, smělost a svobodu dostat se kdykoliv k našemu Pánu.

Náš nebeský Otec sedí na trůnu ve věčnosti. A po jeho pravici sedí Jeho syn, náš požehnaný Pán a Spasitel, Ježíš. Zvnějšku této trůnní místnosti jsou dveře, které jsou otevřené pro všechny, kdo jsou v Kristu. Kdykoli – ve dne, v noci, nepřetržitě – můžeme obejít strážné anděly, serafíny a všechny nebeské zástupy, abychom směle vstoupili touto branou a přiblížili se k otcovu trůnu. Kristus pro nás připravil přímý přístup k Otci, abychom přijali milost a milosrdenství, které potřebujeme, bez ohledu na naše okolnosti.

Tento stav vždycky nebyl. Ve Starém zákoně neměl žádný člověk přístup k Otci, až na pár výjimek. Například víme, že Abraham se těšil z omezeného přístupu k Hospodinu. Tento oddaný muž byl nazván Božím přítelem. Slyšel od Hospodina, mluvil s ním, měl s ním společenství.

Přesto i Abraham zůstával „za oponou“. Ačkoliv byl Božím přítelem, nikdy neměl přístup do svatyně svatých, kde Bůh sídlil. Duchovní opona oddělení ještě nebyla roztržena napůl.

V jednom bodě izraelské historie Bůh prohlásil, že bude mluvit k prorokům ve vizích a snech: „Prorok když jest mezi vámi, já Hospodin u vidění ukáži se jemu, ve snách mluviti budu s ním“ (Numeri 12:6).

Toto byl velice omezený přístup k Bohu. Přesto tu opět byla výjimka: Mojžíš, vůdce Izraele. Bůh o něm řekl: „Ale není takový služebník můj Mojžíš, kterýž ve všem domě mém věrný jest. Ústy k ústům mluvím s ním, ne u vidění, ani v zavinutí, a podobnost Hospodinovu spatřuje“ (12:7–8). Podobně jako Abraham mluvil Mojžíš s Bohem a Bůh mluvil s ním. Strávil čtyřicet dní a nocí v Hospodinově přítomnosti, dokud jeho obličej nezářil. Nepochybně měl Mojžíš velký rozsah přístupu.

Ale zbytek Izraele nevěděl nic o takovém přístupu. Pán jim řekl: „Zápalná obět tato ustavičná ať jest po všecky věky vaše u dveří stánku úmluvy před Hospodinem, kdež přicházeti budu k vám, abych tam s tebou mluvil. A tam přicházeti budu k synům Izraelským“ (Exodus 29:42–43).

Nikomu nebylo dovoleno vstoupit do svatyně svatých, kde přebývala Boží přítomnost. Jen nejvyšší kněz směl vstoupit, v jednom dni v roce, v Den usmíření. Proto museli lidé přinášet své oběti ke dveřím svatostánku. Mohli nakouknout dveřmi, ale nemohli cokoli úplně spatřit. Mohli být pouze udiveni majestátem Boží slávy, která uvnitř přebývala.

Toto byl opět velice omezený přístup. Bylo to, jako by jim Bůh říkal: „Přijďte k mým předním dveřím a já se tam s vámi setkám. Potom můžeme rozmlouvat.“ Nebyli pozváni dovnitř. Hospodin k nim mluvil z druhé strany dveří svatostánku. Dovedeš si představit, že se pokoušíš komunikovat s blízkým přítelem takovým způsobem?

Uvnitř stánku oddělovala opona svaté místo od svatyně svatých. Když se nejvyšší kněz přibližoval k oponě, musel se třást. Byla to děsivá, strach nahánějící záležitost mít přístup k Boží slávě. Pokud ses dopustil byť jen jediného zneuctění v Jeho přítomnosti, padnul jsi mrtvý. Boží svatá přítomnost nesnesla hřích jakéhokoliv druhu.

Jak děsivou událostí musel být Den usmíření. V ten den se všechny děti Izraele shromáždily kolem dveří stánku. Byly to ty samé dveře, u kterých vynesl Bůh svůj soud nad Marií za její zpochybnění Mojžíšova vůdcovství a nad Dátanem a Abironem pro jejich vzpouru proti Mojžíšovi.

Teď stály zástupy v bázni, když Aron, nejvyšší kněz vstoupil do mystické místnosti, aby se setkal s všemohoucím Bohem. Dostalo se jim objasnění toho, co se děje uvnitř. Ale stále si říkali: „Jaké to musí být uvnitř? Má Hospodin viditelnou podobu? Je jeho hlas jako ten strachem naplňující hlas, který jsme slyšeli na hoře Sinaj? Je laskavý a jemný, nebo je děsivý?“

I David, milý žalmista Izraele, měl omezený přístup k Bohu. Písmo říká, že rozmlouval s Bohem. Znal Hospodina jako svého obhájce, útočiště, ochránce, sílu. Nikdo nemluvil o Bohu majestátněji nebo mocněji než tento muž. Přesto ani tak neměl David privilegium vstoupit na nejsvatější místo. Ve všech žalmech mluví David o tom, jak touží a prahne po Bohu. Volal, aby se dostal za oponu a něco získal: „Propast propasti se ozývá…“ (Žalm 42:7).

Šalamoun také projevuje tento druh neuspokojené touhy dostat se k Bohu: „Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně. I vstala jsem, abych otevřela milému svému… otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj již byl ušel, a pominul… Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi“ (Píseň Šalamounova 5:4–6). Tady je jazyk božské touhy: „Hledala jsem ho, toužila jsem po něm, postrádala jsem ho. Ale nemohla jsem ho nalézt.“

Šalamoun postavil majestátní chrám v Jeruzalémě k Boží slávě. Když byla stavba dokončena: „vnesl tam Šalomoun věci posvěcené od Davida otce svého, též stříbro a zlato, a všecko nádobí… a tak vnesli truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její… do svatyně svatých“ (2. Paralipomenon 5:1, 5, 7). Poté co bylo všechno na svém místě, pozval Šalamoun Boha, aby přišel a posvětil nejsvatější místo svou přítomností. A Bůh to udělal, sestoupil v oblaku a naplnil chrám.

Každý v Izraeli věřil, že Bůh sídlí ve velkém chrámu v Jeruzalémě. Proto Izraelci směřovali všechny své modlitby směrem k němu. Šalamoun požádal Hospodina: „Když by vytáhl lid tvůj k boji proti nepřátelům svým cestou, kterouž bys je poslal, a modlili by se tobě naproti městu tomuto, kteréž jsi vyvolil, a domu tomuto, kterýž jsem ustavěl jménu tvému: Ty vyslýchej s nebe modlitbu a úpění jejich, a vyvoď při jejich“ (2. Paralipomenon 6:34–35).

Šalamoun žádal: „Hospodine, když půjdou naše armády do války proti našim nepřátelům, vyslyš je, když budou pronášet svou modlitbu směrem k tobě zde, ve tvém chrámu. Poskytni jim úspěch v boji.“ Mysleli si, že Bůh není na bitevním poli, ale na tomto svatém místě v Jeruzalémě. Navíc, když odcházel Izrael do zajetí, „modlili se naproti zemi své… a naproti domu, kterýž jsem vzdělal jménu tvému… ty pak vyslýchej je s nebe“ (6:38–39). Proto otevíral Daniel své okno v Babylonu a modlil se směrem k Jeruzalému (viz Daniel 6:10). Dnes se Židé stále ještě obrací směrem k Jeruzalému, když se modlí. Jednou jsem byl v letadle, když si ortodoxní Žid zahalil do modlitební šály, postavil se do uličky a modlil se směrem k Jeruzalému.

Přesto, navzdory Boží slávě v chrámu – navzdory vizím a snům, které dostali proroci, navzdory návštěvám andělů – Boží lid zůstával vně za oponou. Dveře ke svatému místu ještě nebyly otevřeny. A přístup k němu byl stále ještě omezený.

Kristův život v lidském těle poskytoval větší přístup k Otci. Přesto i tak byl přístup stále ještě velice omezený. Když Přišel Ježíš na svět jako dítě, bylo přítomno jen málo lidí, hrstka pastýřů a mudrců. Zbytek lidstva se o jeho příchod nestaral. V chrámě v Jeruzalémě kněží dál pokračovali ve svých povinnostech a lidé pronášeli své modlitby, všichni dodržovali své obvyklé rutiny.

Když byl Ježíš chlapcem, vidělo ho několik lidí v chrámu. Byli to většinou kněží a zákoníci, kteří žasli nad jeho znalostmi Božího slova. Ale široká veřejnost o něm nevěděla. Později se s ním mnozí potkali v truhlářské dílně, kde se dřel. Ale kdo mohl věřit, že Ježíš je Bůh v těle, když opravoval jejich rozbité židle? Byl to pouze Josefův syn, skvělý mladík, který věděl hodně o Bohu.

Když začal Ježíš svou službu, oslovil svým slovem pouze malou část obyvatelstva ve velmi malé zemi – to znamená ztracené ovce domu Izraelského. A protože mohl být pouze na jednom místě v jednu chvíli, byl přístup k němu omezen logistikou.

Pokud jste se chtěli setkat s Ježíšem, museli jste jít do Judska. Takže, pokud jsi žil mimo Izrael, musel jsi cestovat dny nebo týdny lodí, na velbloudu nebo pěšky. Potom jsi musel vysledovat jeho přítomnost ve vesnici, najít tam dav a požádat lidi, aby ti ukázali, kde je. Nebo, pokud právě opustil městečko, musel jsi naslouchat řečem, abys zjistil, kam šel. Možná by sis musel pronajmout loďku, aby ses dostal na druhou stranu velkého jezera, nebo chodit celý den a noc, aby ses dostal na poušť, kde vyučoval lid.

Když už jsi jednou našel Ježíše, musel jsi být fyzicky blízko, abys slyšel jeho hlas, aby se tě dotknul, abys byl požehnaný jeho přítomností. Mohl by ses pokusit prodrat se davem, aby ses k němu dostal, ale každý jiný mu chtěl být také nablízku.

Tohle byl velice omezený přístup. Aby ses dostal k Pánu, musel jsi být v pravý čas na pravém místě. Uvažuj o slepém muži, který slyšel, že kolem prochází Ježíš. Když tento muž zjistil, kdo to je, křičel: „Ježíši, uzdrav mě, ať mohu získat svůj zrak.“ Teprve potom ho Ježíš uzdravil.

Nebo uvažuj o ženě s krvotokem. Musela se protlačit davem, aby se dotkla lemu Ježíšova oděvu. Celou tu dobu se ho všichni ostatní rovněž snažili dotknout.

Byla tam také matka z Naim, která šla v čele pohřebního průvodu, aby pochovala svého mrtvého syna. Když jí Ježíš zkřížil cestu, dotkl se már a vzkřísil jejího syna z mrtvých.

Nebo přemýšlej o bezmocném muži u rybníka Bethesda na rybím trhu. Mnoho nemocných a soužených lidí se tu shromáždilo, aby byli uzdraveni. Ale tento jeden muž byl ve správný čas na správném místě. Jak Ježíš procházel kolem, rovněž ho uzdravil.

Často jsi musel vypočítat nebo naplánovat dopředu chvíli, aby sis vymohl přístup k Pánu. Zacheus to udělal, vylezl na strom, aby zahlédl Ježíše. Čtyři další muži řešili podobný logistický problém za svého nemocného přítele. Když nalezli přeplněnou budovu, ve které Ježíš vyučoval, vydlabali otvor ve střeše a spustili svého přítele přímo před Ježíše.

Konečně v jednom náhlém, slavném okamžiku Ježíš zaopatřil úplný neomezený přístup k Otci. Bible říká, že na Golgotě na kříži potřísněném krví „Ježíš pak opět volaje hlasem velikým, vypustil duši. A aj, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů“ (Matouš 27:50–51).

V momentě smrti Ježíše se opona v chrámu v Jeruzalémě doslova roztrhla ve dví. V tomto momentě byl náš osud zpečetěn. Ihned v tu chvíli, kdy náš Pán odevzdal svého ducha, jsme dostali totální neomezený přístup do svatyně svatých: „Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjíti do svatyně skrze krev Ježíšovu, Tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své“ (Židům 10:19–20).

Toto roztržení fyzické opony znázorňuje to, co se odehrálo v duchovním světě. Konečně jsme se mohli radovat z něčeho, co generace po generaci nemohla. Měli jsme privilegium, které ani Abraham, Mojžíš a David neměli. Měli jsme přístup do svatyně svatých, skutečné trůnní místnosti všemohoucího Boha. Dveře již pro nás nebyly zavřené. Každý teď mohl nahlédnout dovnitř a vstoupit. Neomezený přístup byl umožněn.

Navíc se Ježíš svou smrtí stal naším nejvyšším knězem. Vstoupil do Nového Jeruzaléma, do chrámu, který není vyroben rukama. Zde na sebe vzal roli nejvyššího kněze. Vešel přímo do svaté Boží přítomnosti a s nádobkou svých vlastních přímluv předložil svou krev u trůnu milosti. Potom se posadil po Otcově pravici se vší mocí, silou a slávou.

V tom okamžiku Ježíš utvrdil své smluvní právo přijmout do jednoho duchovního těla všechny, kdo budou činit pokání a přijmou Ho jako Pána. A poslal Ducha svatého, aby svým dětem vydal volání: „Otevřel jsem dveře k Otci. Nyní jsi přijat pouze tím, že jsi vírou ve mně. Tak přijď směle k trůnu. Vezmu tě do přítomnosti svého Otce, který je teď tvým otcem. Máš k němu neomezený přístup, ve dne i v noci.“

Jakou největší bolest mohla kdy Ježíšova duše zažít? Věřím, že je to tehdy, když generace, která získala plný, neomezený přístup, k němu nepřichází.

Po staletí Boží lid žebral a prosil, aby prošel oponou. Toužebně si přáli a dychtili vidět požehnání v našich dnech. Přístup, ze kterého se teď můžeme těšit, byl právě ten přístup, po kterém prahnul Mojžíš. Je to ten samý přístup, který mohlo vidět Davidovo srdce, ale který nemohl získat. Je to přístup, který nikdy neměl Daniel, ačkoliv se třikrát denně modlil Hospodinu. Naši předkové viděli, že za našich dnů tento přístup nastane, a radovali se pro nás.

Přesto my, kteří jsme získali toto právo, považujeme tento nádherný dar za samozřejmost. Dveře jsou pro nás otevřené, ale přesto dny a týdny odmítáme vstoupit. Jaký zločin! Pokaždé, když ignorujeme přístup, který pro nás Ježíš vykoupil, když lhostejně míjíme dveře, bereme Jeho krev na lehkou váhu. Náš Pán nám řekl, že budeme mít všechny zdroje, které potřebujeme, pokud k němu jen přijdeme. Přesto dál ignorujeme jeho drahý dar.

Písmo nás napomíná (varuje): „Přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého, A umyté tělo vodou čistou, držmež nepochybné vyznání naděje; (nebo věrnýť jest ten, kterýž zaslíbil).“ (Židům 10:22–23). Tato pasáž mluví jasně o modlitbě. Bůh na nás naléhá: „Přicházejte často do mé přítomnosti, denně. Neudržíš si svou víru, pokud se ke mně blíž nepřitáhneš. Pokud nebudeš směle vstupovat do mé přítomnosti, tvoje víra bude kolísat.“

Možná znáš křesťany, kteří kdysi planuli pro Ježíše. Vždy si oddělili kvalitní čas pro Pána, bádali nad jeho slovem a uzavírali se s ním. Uměli se k němu přiblížit, aby jejich víra zůstala živá.

Přesto dnes ti samí křesťané pouze „myslí“ své modlitby. Nebo se přiřítí do Boží přítomnosti na pár minut, jen aby řekli: „Ahoj, Pane. Buď pochválen. Prosím, veď mě dneska. Miluji tě, Ježíši. Sbohem.“ Jejich hledající srdce je pryč. Jejich neuspěchané společenství, ze kterého se kdysi radovali, již není. Když se jich zeptáš na jejich zpustlý modlitební život, prohlásí, že „odpočívají ve víře“.

Říkám ti, že lidé bez modlitby se brzy stanou lidmi bez víry. Čím více se zříkají daru přístupu, odmítají čerpat Boží zaopatření, tím více jsou unášeni pryč.

Když Ježíš chodil po zemi, byl pro obyvatele přístupný. Vyučoval v synagogách, na úbočích hor, na člunech. Uzdravoval nemocné, předváděl divy a zázraky. Pozvedal svůj hlas na hostinách a volal: „Já jsem voda živá. Přijďte ke mně a já uhasím vaše žíznivé duše.“ Každý se k němu mohl přiblížit a být uspokojen (naplněn).

Ale pozvání našeho Pána bylo většinou ignorováno. Volal lidi k odpovědnosti: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste!“ (Matouš 23:37). Říkal Izraeli: „Jsem teď tady, jsem ti k dispozici. Říkal jsem ti, aby sis ke mně přišel pro uzdravení a uspokojil své potřeby. Ale ty nepřijdeš.“

Jak Ježíš reagoval, když ho lidé odmítali? Prohlásil: „Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý“ (23:38). Slovo, které Ježíš používá pro pustý, tady znamená osamělost, neplodnost, zpustošení. Řekl: „Tvůj církevní život, tvá domácnost, tvé duchovní chození – to všechno vyschne a zemře.“

Přemýšlej o tom. Jestliže rodiče nehledají denně Boha, jejich děti to určitě dělat nebudou. Místo toho bude jejich domov naplněn světáctvím, duchovní neplodností, nepopsatelnou osamělostí. Nakonec tato rodina skončí v totální bezútěšnosti.

Mějte na paměti, že Ježíš řekl tato varování ve dni milosti. Dodal: „Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle, až i díte: Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně“ (23:39). Význam je zde: „Dal jsem vám všem přístup, který potřebujete, abyste žili přemáhající život. Ale vy jste mou nabídku ignorovali. Je mi líto, ale vaše rozhodnutí přinese zkázu do vašich životů a domovů. A neuvidíte mě znovu, až na věčnosti.“

Kdy naposled jsi přišel k Bohu, abys našel něco, cos potřeboval pro život? Byl jsi v maléru, čelil jsi krizi ve své rodině, ve svém zaměstnání, ve svém zdraví? Není nic špatného na tom přijít k Bohu v čase vážné potřeby. Izaiáš píše: „Hospodine, v úzkosti hledali tebe, vylévali prosby, když jsi je trestával“ (Izaiáš 26:16). Žalmista dosvědčuje: „Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím. Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji“ (Žalm 142:1–2).

Náš Pán je otec, který se stará o všechna soužení svých dětí. Kdykoliv čelíme tvrdým časům, naléhá na nás, abychom se mu přiblížili. Říká: „Přijď, vylij přede mnou všechna svá soužení, potřeby, potíže a stížnosti. Vyslyším tvůj pláč a odpovím.“

Přesto je to pro mnoho křesťanů jediný čas, kdy přistupují k Otci. Ptám se tě – kde je vzdychání po Bohu, které popisuje David, hluboká touha (žízeň) po přebývání v Boží přítomnosti? Kde je každodenní služba jemu, vylévání srdce v lásce a uctívání?

Můžeš namítat: „Takže, co když se nějací křesťané nemodlí? Jsou stále ještě věřící – krví očištění, je jim odpuštěno a půjdou do nebe. Kde je nebezpečí rostoucí malé vlažnosti?“

Věřím, že si náš Otec uvědomuje, že žijeme ve velice rušné době, s mnoha požadavky na náš čas a energii. A křesťané se zaplétají do tolika činností a aktivit jako nikdy jindy. Přesto nevěřím, že Bůh bere naše odmítnutí jeho přístupu, který stál jeho Syna život, na lehkou váhu.

Bůh učinil Krista naším pevným hradem. Ale pouze ti, kdo „do něj utíkají“, jsou bezpečni (viz Přísloví 18:10 – „Zboží bohatého jest město pevné jeho, a jako zed vysoká v mysli jeho“). Jestliže nevstupuješ, pak jsi stále ještě za dveřmi. Ale Bůh se nesetkává nikdy s nikým ve dveřích. Všechno zaopatření, které potřebujeme, je uvnitř: odpuštění hříchů, milost v čase potřeby, moc k přemáhání.

Představ si, jakou bolest cítí Otec a Syn z odmítnutí. Představuji si, že mezi nimi probíhá tento rozhovor:

„Synu, byl jsi zbitý, posmívaný, ukřižovaný, pohřbený. Tolik mě to bolelo, zavřel jsem oči při tom pohledu. Přesto jsi naplnil věčnou smlouvu. Zaopatřil jsi přijetí a přístup pro každého, kdo v tebe uvěří. Kvůli tobě ke mně mohou lidé posledních dnů přijít. A mocně porostou v mé síle, budování rezerv víry proti ďáblovi, který je bude pokoušet jako nikdy jindy.“

„Přesto, kde jsou mé milované děti? Pondělí míjí a nikde jsme je neviděli. Blíží se úterý a stále ještě žádné děti. Přichází středa, nikdo se neukázal. Čtvrtek, pátek a sobota přejdou, přesto jsme je stále ještě neviděli. Jen v neděli se k nám přiblíží, když jsou v církvi. Proč nepřicházejí? Nemilují nás?“

Bůh se zeptal Adama úplně stejně, když se skryl v zahradě Eden: „Adame, kde jsi?“ (Genesis 3:9). Hospodin věděl hned od začátku, kde Adam je. On se ve skutečnosti ptal Adama, proč odmítnul jeho společenství. A ukazoval Adamovi, jak je nebezpečné schovávat se před jeho přítomností.

Opravdu, křesťané, kteří si nepřisvojili přístup k Otci, končí ve stejném stavu jako církev v Sardis. Pán přikázal Janovi: „Andělu pak církve Sardinské piš: Toto praví ten, jenž má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Vím skutky tvé: máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3:1).

Ježíš říká: „Můžeš být dobrým člověkem, někým kdo udělá cokoliv pro kohokoliv. Máš dobrou pověst jak v církvi, tak ve světě. Vědí o tobě, že žiješ v Kristu, jsi Bohem požehnaný. Ale do tvého života se vplížil kousíček smrti. Něco ze světa tě pošpinilo.“

„Ale máš některé osoby i v Sardis, kteréž neposkvrnily roucha svého“ (3:4). Co je tím pošpiněním, na které se tu poukazuje? Znamená to, že se nemodlíš. A tady je Ježíšovo varování pro nás: „Buď bdělý a posilni umírající zbytek; neboť jsem před Bohem nenalezl tvé skutky naplněné“ (3:2 NBK).

Věřící v Sardis nebděli. Nezůstávali v modlitbách, neočekávali na Pána, nehledali ho tak jako kdysi. Místo toho dopustili, že vzrostla jejich bezstarostnost, nepřicházeli k Bohu denně pro pomoc. Teď se na nich usadilo poskvrnění. Slovo, které tu Ježíš používá pro poskvrnění je špína hříchu, černá skvrna na bílém oděvu. Kristus nám říká: „Když se nebudeš modlit, nebudeš mít obranu proti nepříteli. Tvoje nedbalost umožnila, že byl tvůj oděv potřísněn.“

O několika Ježíš prohlásil: „Ale máš některé osoby i v Sardis, kteréž neposkvrnily roucha svého, protož budouť se procházeti se mnou v bílém rouše; nebo jsou hodni“ (3:4). Říká: „Stále ještě máš malý plamínek touhy po mně. Nechceš ztratit mou přítomnost, nechceš být vydán neplodnosti. Tak teď zase rychle rozněcuj svůj hlad. Vrať se do skryté modlitební komůrky a volej ke mně. Nastav své srdce jako křesací kámen. Rozdmýchej plamen víry dřív, než zemře – než se ve tvé duši usadí smrt, jakou mají mnozí kolem tebe.“

Nezanedbávej svůj velký dar přístupu. Závisí na tom tvá věčná budoucnost. Modli se a hledej Pána. On pro tebe zaopatřil přístup. A On ti zaslibuje, že naplní každou tvou potřebu.