Neposuzuj svůj duchovní stav podle pocitů

Apoštol Pavel ujistil Tesalonické, že se naučili, jak líbivě chodit před Bohem. Řekl jim: „Jakož jste přijali od nás, kterak byste měli choditi a líbiti se Bohu“ (1. Tesalonickým 4:1). Potom Pavel přidal toto nabádání: „V tom abyste se rozhojnili více“ (4:1) [anglický překlad: „Tak abyste oplývali více a více“].

Oplývat znamená vzrůstat. Pavel říkal: „Slyšeli jste kázat zdravé evangelium. Tak teď máte pevný základ své důstojnosti. Proto byste měli růst v milosti ve všech směrech – ve své víře, svých znalostech, své lásce.“

Pavel mluvil o takovém oplývání také Korintským: „A protož jakž ve všech věcech jste hojní, totiž u víře i v řeči i v známosti i ve všeliké snažnosti i v lásce vaší k nám, tak i v této milosti hojní buďte“ (2. Korintským 8:7). Jinými slovy řekl: „Duch svatý ve vašem životě vykonal důležité změny. Proto byste ze sebe měli dávat víc ve všech směrech – ve svém čase, svých financích, svých talentech.“

Tato pasáž to objasňuje: od každého, kdo je krmen Božím Slovem, se očekává, že poroste v milosti. Bůh obdařil dary pastory, učitele, proroky a evangelisty pro tento výslovný záměr: aby zařídil růst své církve. Žádný křesťan nemá zůstat miminkem v Kristu. Očekává se od nás, že v Něm porosteme, abychom se nedali unést ničím falešným.

Ježíš sám mluví o trvalém růstu v našich životech: „Já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly“ (Jan 10:10). Kristus pochválil církev v Thyatirech, že dospěla v milosti: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední, kteříž větší jsou nežli první“ (Zjevení 2:19). Ježíš tu v jádru říká: „Jsi mnohem horlivější teď, než když jsi podnikal první kroky. Dovolil jsi, aby se můj život v tobě ještě více rozhojnil.“

Přísloví to potvrzuje: „Ale stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne“ (Přísloví 4:18). A Job prohlašuje: „Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více“ (Job 17:9).

Vidíme, že neexistuje prostor pro lenost, loudavost nebo zakrnělý růst v těle Kristově. Takže, jak se cítíš ohledně svého růstu v Pánu? Vidíš neustálý vzrůst víry, naděje, lásky, dávání? Jestliže ano, jak můžeš svůj vzrůst změřit?

Je tragedií, že mnoho křesťanů posuzuje svůj duchovní vzrůst podle vnějšího, viditelného stavu. Samozřejmě, většina věřících prohlašuje, že žije vírou a ne pocity. Ale v každodenní praxi mnozí měří své duchovní životy podle toho, jak se cítí. A jsou přesvědčeni, že duchovně nerostou. Navštěvují pravidelně církev, poslouchají kázané Boží slovo, čtou své Bible, pilně se modlí. Ale cítí, že nedělají žádné pokroky. Jeden svatý mi řekl: „Měl bych být víc zlomený v Pánu. Snadno jsem se před ním rozplakal, ale teď už nemám tak jemné srdce. Prostě nerostu.“

Jiní se odsuzují, protože slyší mnoho kázání, ale uchovali si z nich v paměti pouze málo. Trápí se, že nejsou tak intenzivní nebo horliví pro Boha, jak kdysi byli.

Dovolte, abych s vámi sdílel několik náhledů k pochopení našeho duchovního růstu:

Nemusíš se absolutně starat o úžasný zrající proces, který uvnitř v tobě probíhá. Pavel srovnává náš duchovní růst k růstu našich těl. Říká, že naše duše jsou vyživovány stejným způsobem jako naše fyzické klouby, svaly a struktury. Nazývá to: „roste Božím vzrůstem“ (Koloským 2:19).

Tento vzrůst přichází od hlavy. Jednoduše řečeno, jak důvěřuješ a setrváváš v Kristu, je do tvé duše pumpován nekonečný proud jeho života. Ježíš je neustálá životní síla ve tvé bytosti, živoucí proud, který se nikdy nezastaví. Tudíž jeho život neustále proudí do tvého, i během tvého spánku. Zajišťuje ti čerstvé doplnění každý den, bez ohledu na to, jak se zvnějšku cítíš.

Jak si myslíš, že Izrael přežil čtyřicet let na poušti? Žili z many, chleba seslaného z nebe. Tento „andělský pokrm“ měl všechny živiny potřebné k vytvoření imunitních systémů Izraelců. Proto si Boží lidé nikdy nepřivodili žádnou nemoc Egypta. Všude kolem nich umírali Kananejci a Filištíni na mor. Přesto celou dobu zůstal Izrael imunní.

Takové je to s Kristem, naší manou dneška. On je chléb sesílaný pro nás z nebe. A on vytváří náš duchovní imunitní systém proti hříchům všeho druhu. Možná nevidíme žádné vnější znaky, že v nás tato mana pracuje (stejně jako nevidíme, že se posiluje náš tělesný imunitní systém). Ale Boží slovo zaslibuje, že všichni, kteří milují Ježíše, budou stále silnější ve své duchovní imunitě.

Přemýšlej o tom: někdy ještě můžeš být pokoušen, ale po létech zjistíš vzrůstající moc k odolání svodům světa. A ještě víc sis zošklivil špínu, kterou vidíš kolem sebe. Už nemyslíš ani nemluvíš jako svět. Když tvoji spolupracovníci vykřikují: „Je pátek, čas večírků“, myslíš si: „Ještě dva dny do neděle.“ To proto, že rosteš.

Uvažuj o Měsíci a hvězdách. Zdá se, že jsou upevněné, nejeví známky pohybu. Přesto tato nebeská tělesa běží vesmírem rychlostí stovek mil za hodinu. Možná si myslíme, že je náš růst fixní bez žádného pohybu vpřed. Ale Bůh nám dal smluvní zaslíbení: „Štípení v domě Hospodinově v síňcích Boha našeho kvésti budou“ (Žalm 92:13).

Ježíš tě vykořenil z království tmy a zasadil tě do dobré půdy svého království. A ty teď čerpáš výživu a život z jeho nebeské půdy. Pavel píše: „Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře… rozhojňujíce se v ní s díků činěním“ (Koloským 2:7). Apoštol nám říká: „Protože setrváváš v Kristu, budeš vzkvétat a rozkveteš jako květina rašící životem. Ježíšův život z tebe vybuchne.“

Každý den děláš zas a zas věci, které se stanou nudné a opakující se. Například každý pracovní den vstáváš ve stejnou hodinu, jíš stejnou snídani a jedeš stejnou cestou do své kanceláře. Chodíš do stejné restaurace na oběd, zastavuješ se ve stejné kavárně cestou domů a posloucháš během jízdy stejnou rozhlasovou stanici.

To samé je možná pravdou o našem duchovním žití. V neděli ráno jdeme do církve a sedíme na stejných sedadlech. Zpíváme stejné písně a chvalozpěvy. I naše modlitby mohou znít stejně. Děláme ty samé věci znovu a znovu. A jsme v pokušení si myslet: „Nedělám nic víc, než jsem vždy dělal. Čtu Bibli a modlím se. Zpívám ve sboru. Ale není v tom žádná rozmanitost. Dělám ty samé věci po léta. Vůbec nerostu.“

Jaké lži ti napovídají tvé pocity. Takové myšlenky ti mohou ukrást Boží milost. Faktem je, že my všichni čelíme nekonečnému opakování se v našich denních rutinách. Takový je prostě život. Opravdový důkaz růstu je ten, že jsme toho nenechali. Stále ještě se věnujeme Božímu dílu, den za dne, týden za týdnem, rok za rokem.

Víš, růst v milosti neznamená dělat víc nebo větší věci pro Boha. Pravý růst vychází z toho, že děláme znovu a znovu ty samé věci s větším ujištěním v srdci, že děláme všechno pro něj. Je to jako učit se psát v první třídě. Začínáš spojovat kolečka a čáry kličkami, tvoříš velká písmena. Ale po chvíli jsou písmena menší a blíž u sebe. Nakonec se naučíš spojovat dohromady slova a nakonec zformuješ věty. Ačkoliv jsi dlouhý čas stále opakoval stejné věci, umíš už psát. Celou tu dobu se v tobě dosahovalo něčeho hodnotného.

Jsem přesvědčen, že k našemu duchovnímu růstu dojde spíš v opakujících se věcech, než když budeme skákat z jedné aktivity ve službě na druhou. Přináší to víc milosti pokračovat, když jsme unaveni, zlomení, teskníme nebo jsme zarmouceni, než když je všechno nové. Můžeš si myslet, že jsi duchovně mrtvý, nikam v Pánu nejdeš, ale s největší pravděpodobností rosteš v Kristu každý den.

Zážitky proměny jsou často emotivní, protože jsou známkou novosti a tak neuvěřitelně speciální. Změna, ke které dojde v naší duši, je tak náhlá, je to ohromující. Je to báječné být náhle obrácen od hříchu a otroctví k plnému novému životu v Kristu.

Náš počáteční duchovní růst je jako když se dítě učí chodit. Je to nádherné a vzrušující, když udělá dítě svůj první krok. Tatínek s maminkou se smějí a pobízejí je: „Pojď k nám, dokážeš to.“ Na nejistých nohou udělá dva kroky, tři kroky, potom spadne. Okamžitě ho zvednou a pochválí. Jeho sourozenci ho povzbuzují: „Je to dobré.“ Je středem veškeré pozornosti. A nakonec, když přejde místnost, každý jásá. Jak emocionální zážitek to pro něj je.

Ale brzy již toto dítě není středem pozornosti. Kdykoliv teď spadne, zvedá se samo. A chodí kolem celému domu a dělá nepořádek. Přitahuje si rostlinky, vytahuje hrnce a pánve, trhá látky ze zásuvek. A za to všechno je napomínáno a ukázňováno. Náhle už pro něj věci nejsou tak vzrušující. Jeho první kroky byly oceněny smíchem a radostí. Ale teď, když se dál učí chodit, není to už tak efektní ani emocionální.

Tvůj duchovní růst je podobný. Když jsi byl dítětem v Pánu, cítil jsi, že ti Bůh věnuje speciální pozornost. Kdykoliv jsi upadl, byl tam, aby tě zvedl. Přesto, jak píše Pavel, nemáš zůstat napořád dítětem. Stejně jako učili batole, že nemá vstupovat do ulice, učil ses i ty, že se nemáš pouštět do duchovních ohňů. Teď kdykoliv padneš, rozhlížíš se kolem, kdo by tě zvedl, ale nikdo tam není. Bůh tě učí stát na Jeho slově a chodit vírou a již se více neloudat jako dítě.

Samozřejmě je možné stát se vlažným a nedbalým ve své víře. Mnozí věřící jsou v takovém stavu. Ale Ježíšovo varování ohledně ztráty naší první lásky není míněno pro tebe, pokud tvé srdce stále ještě touží po Bohu. Důkaz, že rosteš v jeho milosti je ten, že se stále znepokojuješ stran odpadnutí. Proto neustále prozkoumáváš své srdce.

Přesto Satan nachytal mnoho křesťanů právě tím, že je přesvědčil, že něco v Pánu ztratili. Faktem je, že je strašný hřích pochybovat o Boží lásce k nám a špatně posuzovat svou pozici v Kristu podle svých pocitů. Tvé postavení den za dnem v Ježíši nemá nic co do činění s tvou horlivostí, slzami nebo intenzitou. To se opírá jen o víru samotnou.

Představ si, jak bys byl ztracen, kdyby tvé spasení skutečně záviselo na tvých pocitech. Pavel na nás naléhá: „Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím“ (Filipenským 3:14). Nikdy se nemáš opírat o minulé emocionální zážitky. Na čem dnes záleží je to, zda věříš jeho zaslíbením pro tebe. Jsi připraven podílet se na jeho božské povaze opravdu biblickým způsobem – ne emocionálními výlevy nebo vnějším viditelným projevem, ale tím, že se sám obsadíš do jeho slavných zaslíbení?

„Odkudžto veliká nám a drahá zaslíbení dána jsou, tak abyste skrze ně Božského přirození účastníci učiněni byli, utekše porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech zlých“ (2. Petr 1:4). Petr to objasňuje: získáváme Kristovu povahu tím, že si přivlastňujeme Boží smluvní zaslíbení, a žádným jiným způsobem.

Jeden služebník se mi kdysi chlubil: „Konečně jsem se dostal zpět ke své počáteční víře. Modlím se víc a Bible je opět mým jídlem. Bůh mi dává žhavá poselství pro můj sbor. A ještě jednou mám velkou lásku ke ztraceným. Cítím se tak obnovený.“ Jen o pár měsíců později však byl tento muž opět zpátky na dně.

Bůh opravdu přináší obnovu a čerstvé pomazání do našich životů. Ale to není pokrm, ze kterého bychom měli žít. Žijeme ze stálé víry v jeho smluvní zaslíbení. Jeho slovo je neotřesitelné bez ohledu na to, jak uboze se cítíme. Náš Pán dodrží svá zaslíbení k nám: „Tomu pak, kterýž mocen jest zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím“ (Juda 24).

Existuje mnoho průkazných svědectví duchovního růstu. Dovolte, abych vyjmenoval právě tři:

Spolehlivým znakem duchovního růstu je, že jdeš s každým problémem a krizí okamžitě k Ježíši. Naučil ses, že máš kam jít.

Někteří křesťané jsou stále v krizi. Pokaždé, když je potkáš, vyprávějí ti další strašnou potíž: „Čelím jedné věci za druhou. Nevím, co mám dělat.“ Jsou ochotní popsat svůj problém každému ve svém okolí. Ale nikdy s ním nejdou k Ježíši, jako by jim neměl co nabídnout.

Prosím, nerozuměj mi špatně: Nezmiňuji se tu o křesťanech, kteří procházejí skrze skutečné, opravdové problémy. Každý den dostává naše služba (ministry) tucty dopisů od svatých, kteří snášejí kruté trápení. Spíše mluvím o „profesionálních upoutávačích pozornosti“ v církvi. Stále žvaní a stěžují si. Když je posloucháš, chceš se zeptat: „Je tvůj Bůh mrtvý? Proč nevyužiješ zdroje, které pro tebe připravil? Copak nevíš, že tě učinil víc než vítězem?“

Jak potěšující je pro Pána, když se všemi svými starostmi jdeš nejprve k němu. Víš, že máš někoho, kdo je věrný, aby se o tebe skrze ně postaral.

Důležitým znamením dospělosti je, že již nevyzýváš Boha, aby se ti prokázal viditelným svědectvím nebo vnitřním hlasem. Samozřejmě že Pán mluví ke svému lidu. Ježíš řekl, že jeho ovce znají jeho hlas. Ale hlas, kterým dnes Bůh mluví ke svému lidu, je jeho zjevené slovo. Židům říká: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého“ (Židům 1:1–2).

Navíc, když k nám Duch svatý mluví, je to, abychom si připomněli slova Ježíše: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám“ (Jan 14:26).

Když spoléháme na vnitřní hlasy nebo viditelná znamení, abychom slyšeli od Boha, vystavujeme se neuvěřitelnému klamu. Dám vám příklad: Před nedávnem jsem mluvil na dvou konferencích pro služebníky, v Detroitu a v Indianě. Než jsme odjeli na tato shromáždění, řekl jsem Gwen: „Nevidím moc svědectví, že jsem povolán mluvit na takovémto druhu shromáždění. Jestli mi Bůh neposkytne nějaký důkaz pro tento výlet, nepojedu. Miluji kázat v Times Square Church a to mi stačí. Kromě toho nenávidím cestování. Bůh ke mně musí jasně promluvit.“

V Detroitu Bůh požehnal slovo, které jsem kázal. Potom několik služebníků padlo na zem a křičelo k Bohu. Přesto to pro mě nebyl dostatečný důkaz. Později v Indianopolis jsem se předem modlil: „Pane, musíš mi dnes večer dát jasný důkaz nebo tohle bude moje poslední shromáždění. Musíš mi ukázat, že slovo, které jsi mi dal, pronikne srdce služebníků.“

Hádej, kdo slyšel tuto modlitbu kromě Pána? Satan. Náhle jsem slyšel milý, svatě znějící hlas, jak mi šeptá: „Davide, dnes večer ti dám důkaz jako nikdy předtím. Nemusíš dělat nic, jen tam stát. Duch svatý se mocně převalí přes sál a dá ti důkazy ze všech stran.“ Radoval jsem se a myslel si: „Sláva Bohu, to je nádherné. To je přesně to, co jsem se právě modlil.“

Pán mě toho večera opět pomazal. Když jsem dokončil své kázání, zavřel jsem pouze svou Bibli a modlil se: „Dobře, Pane, teď je řada na tobě. Kde je důkaz, který jsem měl vidět? Budu tu jen stát, jak jsi řekl, abych učinil.“

Nic se nestalo. Po pár minutách si účastníci začali v duchu říkat, co mám za lubem. Ujistil jsem je: „Prosím, lidi, mějte se mnou strpení. Já jenom čekám na Ducha svatého.“ Stále ještě se nic nestalo. Nakonec jsem se začal hněvat na Boha. Rozhodl jsem se: „Dobře, Pane, beru to jako znamení, takováto kázání již nemám dělat.“

V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem účastníkům navrhnul: „Proč všichni nezvedneme své ruce a neuctíváme Ježíše?“ Tiše začal každý chválit Pána. A nádherný, jemný Duch Boží naplnil sál.

Náhle jsem cítil, že jsem veden, abych požádal manželky pastorů, aby přišly k oltáři. Řekl jsem jim: „Chci, abyste se všechny modlily za sebe navzájem.“ Tak se vzaly za ruce a začaly se modlit. Okamžitě padla na tyto ženy jemná Pánova přítomnost. Začaly vzlykat, sdílet se, držet se navzájem. Bůh se jich dotýkal a uzdravoval je. Přesto tam nebyly žádné hromy a blesky, žádné nadpřirozené důkazy. Byla to jen tichá, nádherná práce Ducha svatého.

Následující ráno jsme poznali v hotelovém výtahu manželku pastora. Zářila. Řekla nám, že se na shromáždění změnil její život. Brzy jsme začínali slyšet další svědectví od žen, které byly proměněny a od dvojic, jejichž manželství byla obnovena.

Viděl jsem, že tato nádherná práce nebyla mocným důkazem, který jsem měl slíbený. A rychle jsem rozpoznal, co se nepřítel snažil udělat. Satan slyšel moji výzvu k Bohu o vnější viditelný důkaz. A použil ji, aby se mi pokusil zabránit, abych již dál nepovzbuzoval pastory. Chtěl mě přesvědčit: „Vidíš? Bůh nesplnil tvé požadavky. Musíš to vzít jako důkaz, že máš přestat.“

Ne! Bůh přede mnou otevřel dveře. A dal mi poselství, abych je kázal. Měl jsem prostě poslechnout mého Pána, důvěřovat jeho slovu a nechat všechny závěry na něm. On vždy vykoná všechny věci svým způsobem, hlasitě nebo tiše, viditelně nebo neviditelně.

Jednou z nejvyšších známek dospělosti věřícího je láska k celému ztracenému lidstvu. Takový křesťan projevuje lásku rovnoměrně k Židům i Palestincům, k Bosňanům i Srbům, ke každému.

Věřím, že Bůh má pod kontrolou všechny celosvětové situace. Pohybuje událostmi podle svých věčných záměrů, i krvavými krizemi a povstáními. Právě teď balancuje Střední vchod na pokraji války. Časopis Time přispěchal v říjnu s příběhem nazvaným „Krvavá hora“ o chrámové hoře v Jeruzalémě. Oblast o rozloze 35 akrů, na které stojí arabská mešita známá jako Zlatý Skalní chrám. Palestinci nazývají mešitu „Noble Sanctuary“ (vznešenou svatyní). Ale Židé věří, že země patří Izraeli. Proto vidí Skalní chrám jako „ohavnost zpuštění, o kteréž povědíno jest skrze Daniele proroka, ana stojí, kdež by státi neměla“ (Marek 13:14).

Židé jsou přesvědčeni, že Izraelský chrám bude znovu vybudován právě na místě, kde teď stojí tato mešita. Přední rabín Haim Richman ukazuje na Skalní chrám a říká: „Chrám bude postaven právě zde a nikde jinde.“ Výzkumníci rabína Richmana již obnovili kněžské oděvy a nádobí potřebné k uctívání ve třetím chrámu. To zahrnuje stříbrný mizrak k zachytávání krve obětních zvířat stejně jako menoru (zlatý svícen) za milion dolarů.

Podle časopisu Time říkají rabíni a mullahové, že jim Bůh pověděl, že hora bude dobyta zpět jenom krví. Jiné zprávy odhalují, že židovské plány k vybudování chrámu již byly dokončeny. Někteří pozorovatelé se obávají, že ortodoxní Židé se možná prokopávají skrze podzemní tunely, které postavil Šalamoun, aby mešitu vyhodili do povětří. Mezitím Palestinci prohlásili, že Jeruzalém bude brzy jejich hlavním městem.

Prosím, nechápejte mě špatně – nepřeji si vůbec žádné násilí na Středním východě. Ale Bible předpovídá velice jasně, že bude válka v Izraeli. Proto bychom neměli být překvapeni, až se jednou rána probudíme a přečteme si: „Arabská mešita zničena. Egypt, Sýrie, Irák, Irán a Jordánsko všichni vyhlásili válku Izraeli.“

I když vidíme dočasný klid, věřím, že se rychle přibližujeme k takovému naplnění biblického proroctví a návratu Ježíše. Vzniknou napětí ve světě se zuřivou nenávistí, hořkým bojováním, rasovými vzpourami, etnickými masakry. Takže, jak bychom měli jako křesťané reagovat? Máme milovat duše těch Palestinců, kteří shazují kameny s vrchu jeruzalémské Zdi nářků na modlící se Židy? Máme milovat Izraelce, kteří postříleli a zabili 2 000 Palestinců? Máme milovat Srby, kteří zmasakrovali tisíce lidí na Balkáně a lidi z Kosova, kteří sáhli k represáliím proti Srbům?

Pouze úplně dospělý, vyzrálý věřící může akceptovat tato Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele. Modlete se za ty, kteří vás pronásledují a zle s vámi nakládají. Jestliže tvůj nepřítel hladoví, nakrm ho.“ Ptám se tě: Dovedeš si představit, že bys strávil měsíc v palestinské polní nemocnici, ošetřoval a krmil vojáky, kteří chtějí zničit Izrael? Dovedeš udržet své předsudky pod kontrolou, až budeš číst pobuřující zpravodajství v nastávajících dnech? Budeš mít stejného ducha, jaký byl v Kristu, který řekl, když ho křižovali: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí?“

Jestliže chceš chodit, jako chodil Ježíš, nemůžeš dopustit, aby se při čtení titulků rozněcovaly tvé lidské vášně. Kristus zemřel za každou ztracenou duši na této zemi, včetně doktorů, kteří provádějí potraty, vrahů, násilníků, pedofilů. Právě teď jsou naše věznice plné vězňů, kteří se stali mocným svědectvím spásné lásky Ježíše, vše proto, že je někdo miloval navzdory jejich hříchům.

Můžeš poznat, že rosteš v milosti, pokud jsi schopen se modlit za ty, které svět nenávidí. Pokud slyšíme o hrozných věcech, které se dějí, máme stát proti každému předsudku, který v nás povstane, a prohlásit: „Přebírám nad tím Kristovu autoritu. Budu milovat lidstvo, jako je miloval můj Pán.“

Zde je velké zaslíbení, které upokojuje všechny naše pocity pochybností a nejistoty: „Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země… dává ustalému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí… ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají“ (Izaiáš 40:28–31).