NESMÍRNÝ POKOJ

Ježíš věděl, že učedníci potřebují pokoj, který by je provedl všemi situacemi. Řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). To slovo učedníky překvapilo. V jejich očích to byl téměř neuvěřitelný slib: Kristův pokoj se měl stát jejich pokojem.

Těch dvanáct mužů žaslo nad pokojem, kterého byli za poslední tři roky svědky. Jejich mistr se nikdy nebál. Byl vždy klidný, žádná okolnost ho nikdy nerozrušila.

Víme, že Kristus byl schopen hněvu. Někdy byl pohnutý a věděl, co je to naříkat. Ale vedl svůj život na zemi jako člověk pokoje. Měl pokoj s Otcem, pokoj v pokušení, pokoj v době odmítnutí a výsměchu. Dokonce měl pokoj i během bouře na moři, kdy spal na zádi lodi, zatímco všichni ostatní se třásli strachem.

Ježíš zde slibuje učedníkům stejný pokoj. Když to uslyšeli, dívali se učedníci na sebe navzájem v úžasu: „Myslíte, že budeme mít stejný pokoj, který má Ježíš? To je neuvěřitelné.“

Ježíš dodal: „ne jako dává svět, já vám dávám“ (Jan 14,27). Toto nebyl pokoj otupělých lidí ani dočasný pokoj bohatých a slavných, kteří ho chtějí získat materiálními věcmi. Ne, toto byl skutečný pokoj samotného Krista, pokoj, který překračuje všechno lidské chápání.

Když Kristus slíbil učedníkům svůj pokoj, bylo to, jak by jim i nám dnes říkal: „Vím, že nerozumíte tomu, co se děje. Nerozumíte kříži a utrpení, které mě čeká. Ale já chci dát vašim srdcím pokoj. Nebudete schopni čelit tomu, co přijde, aniž byste v sobě měli můj trvalý pokoj. Nutně ho potřebujete. Musíte mít můj pokoj.“