Neumdlévající Boží láska

Chci vám povídat o slově neumdlévající. Znamená nezmenšený v intenzitě nebo vypětí – neústupný, nekompromisní, nesmlouvavý, neschopný být změněn nebo přesvědčen argumenty. Být neumdlévající je houževnatě lpět na určeném postupu, kurzu.

Jak podivuhodný popis Boží lásky. Láska našeho Pána je absolutně neumdlévající, neochabující. Nic nemůže zabránit nebo zmenšit jeho milující pronásledování jak hříšníků, tak svatých. David, žalmista, to vyjadřuje takto: „Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou… Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi“ (Žalm 139:5,7–8).

David mluví o velkých výšinách a hlubinách, kterým v životě čelíme. Říká: „Existují časy, kdy jsem tak požehnaný. Cítím, jak se povznáším radostí. Jindy se cítím jako v živém pekle, odsouzený a nehodný. Ale bez ohledu na to, kde jsem, Pane – ať se cítím jakkoliv požehnaný, nebo v jak bídném stavu jsem – Ty jsi tam. Nemohu uniknout ze Tvé neumdlévající lásky. A nemohu ji vyhnat ven. Nikdy neuznáš mé argumenty k tomu, jak jsem nehodný. I když jsem neposlušný – hřeším proti Tvé pravdě, považuji Tvou milost za samozřejmou – nikdy mě nepřestaneš milovat. Tvá láska ke mně je neúnavná!“

V jednom okamžiku se David modlil: „Hospodine, posadil jsi mou duši na nebeské místo. Dal jsi mi osvícení, abych porozuměl tvému Slovu. Učinil jsi je lampou, která vede mé nohy. Ale klesl jsem tak nízko, nevím jak bych se kdy mohl dostat zpět. Ustlal jsem si v pekle. A zasloužím si hněv a trest. Ty jsi příliš vyvýšený a svatý, abys mě miloval v tomto stavu.“

David těžce zhřešil. To je ten samý muž, který se denně radoval z duchovního přísunu od zbožných rádců. Trénovali ho spravedliví Boží muži. Sloužil mu Duch svatý. Dostával zjevení z Božího slova. Ale navzdory mnoha svým požehnáním a svému oddanému životu, David zcela porušil Boží zákon.

Jsem si jistý, že znáte příběh o Davidově hříchu. Toužil po manželce jiného muže a přivedl ji do jiného stavu. Potom se pokoušel zamaskovat svůj hřích tím, že opil jejího manžela a doufal, že bude spát se svou těhotnou ženou. Když se to nepodařilo, David jejího manžela zavraždil. Vědomě poslal muže do beznadějné bitvy, byl si vědom, že zemře.

Písmo říká: „Ale nelíbilo se to Hospodinu, co učinil David“ (2. Samuelova 11:27). Bůh nazval Davidovo jednání „velkým zlem.“ A poslal proroka Nátana, aby mu řekl: „Tou věcí jsi dal příčinu nepřátelům Hospodinovým“ (12:14).

Hospodin potom také obnovoval Davidovu kázeň, řekl mu, že bude trpět krutými důsledky. Nátan prokoval: „Ten syn, kterýž se narodil tobě, jistotně umře“ (12:14). David se nepřetržitě modlil za zdraví svého dítěte. Ale dítě zemřelo a David hluboce truchlil kvůli strašným věcem, které způsobil.

Ale navzdory Davidově hříchu, Bůh o něj dál v lásce usiloval. Zatímco se svět posmíval víře tohoto padlého muže, Bůh poskytnul Davidovi znamení své neochabující lásky. Betsabé teď byla Davidovou manželkou a porodila další dítě. David „nazval jméno jeho Šalamoun, a Hospodin miloval jej“ (12:24). Šalamounovo narození a jeho život byl pro Davida požehnáním, naprosto nezaslouženým. Ale Boží láska k Davidovi nikdy nezeslábla, ani ve chvíli jeho největší hanby. Neúnavně Davida pronásledoval.

Uvažuj také o svědectví apoštola Pavla. Když čteme o Pavlově životě, vidíme muže, rozhodnutého zničit Boží církev. Pavel byl ve své nenávisti ke křesťanům jako šílenec. Dychtil po výhrůžkách a po zavraždění každého, kdo následoval Ježíše. Vyžádal si zmocnění nejvyššího kněze k dopadení věřících, aby mohl vpadnout do jejich domů a dovléct je do vězení.

Po svém obrácení Pavel svědčil, že i během těchto nenávistí naplněných let – když byl plný předsudků a slepě vraždil Kristovy učedníky – Bůh ho miloval. Apoštol napsal: „Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás“ (Římanům 5:8). Řekl v podstatě: „Ačkoliv jsem si to neuvědomoval, Bůh o mě usiloval. Stále za mnou v lásce přicházel, až do toho dne, kdy mne doslova srazil z koně. To byla neumdlévající Boží láska.“

Během let byl Pavel stále víc a víc přesvědčen, že ho Bůh bude vřele milovat až do konce, skrze všechny výšiny i hlubiny. Konstatuje: „Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (8:38–39). Vyznával: „Teď, když jsem Boží, mě nic nemůže oddělit od Jeho lásky. Žádný ďábel, žádný démon, žádné knížectví, žádný člověk, žádný anděl – nic nemůže zastavit Boží lásku ke mně.“

Většina věřících čte tuto pasáž znovu a znovu. Po léta to slyšeli kázat. Přesto věřím, že pro většinu křesťanů je nemožné Pavlovým slovům uvěřit. Kdykoliv většina z nás zhřeší a zklame Boha, ztrácíme veškerý smysl pro pravdu o jeho lásce k nám. Když se nám potom něco zlého přihodí, myslíme si: „Bůh mě šlehá.“ Nakonec mu dáváme vinu za každou potíž, zkoušku, nemoc a překážku.

Ve skutečnosti říkáme: „Bůh mě přestal milovat, protože jsem ho zklamal. Znelíbil jsem se mu a je na mě naštvaný.“ Náhle přestaneme chápat Boží neumdlévající lásku k nám. Zapomeneme, že o nás neustále usiluje, že se námi vždycky zabývá bez ohledu na náš stav. Ale pravdou je, že nedokážeme čelit životu a všem jeho úzkostem, hrůzám, smutkům a bolestem, pokud se rychle nechopíme této pravdy. Musíme být přesvědčeni o Boží lásce k nám.

Znám mnoho služebníků, kteří mluví hodně o Boží lásce a upřímně ji nabízejí ostatním. Ale když přichází řvoucí nepřítel jako povodeň do jejich vlastních životů, zlomí je to. Upadnou do pekla zoufalství, nejsou schopní důvěřovat Božímu slovu. Nemohou uvěřit, že by je Bůh přijal, protože jsou přesvědčeni, že se jich vzdal.

Pavel se zaměřuje na tuto pro všechny z nás velice důležitou a rozhodující věc v jediném verši. Napsal dva dopisy Korintským. A rozhodl se, že ten druhý ukončí touto modlitbou: „Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého buď s vámi všemi“ (2. Korintským 13:13).

Možná ten verš poznáváš. Často se používá v církevních shromážděních k vyjádření požehnání. Je to obvykle rutina promluvená pastorem, a jen nemnozí posluchači uchopí její nesmírný význam. Ale tento verš není jen požehnání. Je to Pavlovo shrnutí všeho, co vyučoval Korintské o Boží lásce.

Tento verš pojednává o třech božských skutečnostech: Kristově milosti, Boží lásce a společenství Ducha svatého. Pavel se modlil, aby se Korintští těchto tří pravd chopili. Věřím, že jestliže také my dokážeme pochopit tyto tři věci, nikdy už nebudeme pochybovat o Boží neumdlévající lásce k nám:

Takže, co je milost? Víme o ní toto: ať je milost cokoliv, Pavel říká, že ona nás bude „vyučovat, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě“ (Titovi 2:12).

Jak můžeme dosáhnout takového místa, kde bychom mohli být vyučováni milostí? A jaké je to učení, které milost nabízí? Podle Pavla nás milost učí zřeknout se bezbožnosti a žádostí, a žít svaté a čisté, ryzí životy. Pokud je tomu tak, pak potřebujeme, aby Duch svatý ozářil naše duše základní pravdou tohoto učení.

Klíč k Pavlově prohlášení o milosti nacházíme ve 2. Korintským 8:9. Prohlašuje tu: „Nebo znáte milost Pána našeho Ježíše Krista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ Pavel tu nemluví o materiálním bohatství, ale o duchovním bohatství. (Četné pasáže to dokazují. Ve svých dopisech Pavel mluví o bohatství Kristovy slávy, bohatství moudrosti, bohatství milosti, o tom být bohatý v milosrdenství, víře a dobrých skutcích. Podobně se Nový zákon zmiňuje o duchovním bohatství jako o protikladu k zrádnosti světského bohatství.)

Pavel nám říká: „Zde je všechno, co potřebujete vědět o významu milosti. Přichází k nám skrze Pánův příklad. Jednoduše řečeno, Ježíš přišel, aby žehnal, vzdělával a vybudoval ostatní na svůj účet. Tohle je milost Kristova. Ačkoliv byl bohatý, pro nás se stal chudý, abychom jeho chudobou mohli zbohatnout.“

Ježíš nepřišel, aby sám sebe vychvaloval nebo přinesl slávu sám sobě. Vzdal se všech práv na znamenité „JÁ,“ mající v úmyslu zdůraznit „já, mě, moje.“ Kristus se vzdal každé příležitosti být největší mezi svými společníky. Přemýšlej o tom: nikdy se nemodlil požehnání pro sebe, aby mohl být známý nebo uznávaný ostatními. Nikdy nezneužíval svého božského vlivu k soukromému prospěchu, aby získal moc nebo uznání. Nikdy se nevyvyšoval na úkor chudých, méně schopných lidí. A nikdy se nechlubil svou vlastní mocí, schopností nebo úspěchy. Ne, Ježíš přišel, aby budoval tělo. A dokázal to tím, že jásal nad Božím požehnáním u druhých.

Když chodil Kristus po zemi, s nikým si nekonkuroval. Jistě slyšel své učedníky, jak jsou hrdí na jeho mocné skutky. Ale se vší pokorou Ježíš odpověděl: „Překonáte mě. Říkám vám, budete činit větší skutky než já.“ Později, když se k němu dostaly zprávy, že jeho učedníci prováděli právě tyto skutky, vyháněli démony a uzdravovali lidi, tančil radostí.

Kolik z nás může prohlašovat, že má tu samou milost? Podle mého názoru tuze chybí v mnoha církvích. Málo křesťanů se skutečně raduje, když vidí, jak Bůh žehná jejich bratrům a sestrám. Obzvláště je to pravda o mnoha pastorech. Když vidí jiného služebníka, jak sklízí Boží požehnání, přemýšlejí pouze o svých vlastních poměrech. Říkají: „Po léta zápasím v modlitbách. Ale teď si přijde do města tenhle mladý pastor a Bůh na něj začne vylévat svá požehnání. A co já?“

Zde je neumdlévající Boží láska: radovat se, když vidíme, že jiní jsou požehnaní víc než my sami. Pavel píše: „Milování buď bez pokrytství… Láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce, uctivostí se vespolek předcházejte“ (Římanům 12:9–10). Tady je milost, která je ochotná zůstat pokornou, stejně jako se raduje z požehnání druhých.

Pavel zjistil, že křesťané v Korintu mezi sebou soutěží, že si navzájem konkurují. Církev byla plná povyšování a velebení sebe sama, sobectví, hledání pouze vlastních zájmů. Muži a ženy se chlubili svými duchovními dary, tahali se o postavení a funkce. Dokonce soupeřili u Večeře Páně. Bohatí věřící stavěli na odiv svá exotická jídla, zatímco chudí neměli nic, co by přinesli. Jiní byli tak pyšní, že nemysleli na nic jiného, než jak by podávali žalobu jeden na druhého, aby soud vyřešil jejich spory.

To všechno bylo v rozporu s milostí, kterou Pavel kázal. Tito Korintští byli oštemplováni obrovskými velkými písmeny „JÁ.“ Jenom by brali a nic nedávali. I dnes má slovo „korintský“ vedlejší význam, znamená současně jejich tělesnost, smyslnost a světskost.

Pavel těmto věřícím řekl: „A já, bratří, nemohl jsem vám mluviti jako duchovním, ale jako tělesným, jako maličkým v Kristu… zdaž ještě tělesní nejste, a tak podle člověka chodíte?“ (1. Korintským 3:1,3). Přemýšlej o tom, co tu Pavel říká. Děti usilují pouze o to, aby jejich potřeby byly naplněné. Volají po rozmazlování. A Korintští byli dětinští právě tímto způsobem. Tito lidé byli shovívaví k hříchu, někteří si dopřávali cizoložství, dokonce incestu.

Když o takových věřících přemýšlíme, nepřichází nám na mysl slovo „svatý.“ Ale navzdory vší jejich tělesnosti, nařídil Bůh Pavlovi, aby těmto lidem napsal jako „církvi Boží… posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým… Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“ (1:2–3).

Byl to omyl? Přimhouřil Bůh oko nad kompromisem v církvi? Ne, nikdy. Bůh věděl všechno o poměrech v Korintu. A nikdy nepřehlížel jejich hříchy. Ne, Pavlovo milostí naplněné oslovení těchto lidí je obrazem Boží neochabující lásky. Pokus se představit si úžas Korintských, když slyšeli Pavlův dopis, jak je čten v církvi. Zde byli samolibí věřící, sami se sebou spokojení, kteří hledali, jak být číslo jedna. Přesto je Pavel, který psal pod božským vnuknutím, oslovuje jako „svaté“ a „posvěcené v Kristu.“ Proč? Bůh zabezpečoval svůj lid. Dovolte, abych to vysvětlil.

Kdyby nás Bůh soudil podle našeho stavu, byli bychom spaseni jednu minutu a v další odsouzeni. Obraceli bychom se desetkrát za den a desetkrát za den bychom odpadali. Každý čestný křesťan musí připustit, že jeho vlastní stav je, i při nejlepším, takový jeden boj. Všichni stále ještě bojujeme, stále ještě musíme spoléhat na víru v Boží zaslíbení milosti. Protože stále ještě máme ve svém těle slabosti a nedostatky.

Díky Bohu, že nás nesoudí podle našeho stavu. Místo toho nás soudí podle naší pozice. Víš, i když jsme slabí a hříšní, dali jsme svá srdce Ježíši, a vírou nás Otec posadil s Kristem v nebesích. To je naše pozice. Tudíž, když se na nás Bůh podívá, vidí nás ne podle našeho hříšného stavu, ale podle naší nebeské pozice v Kristu.

Prosím, nechápejte mě špatně. Když říkám, že Bůh zabezpečuje svůj lid v milosti, nemluvím o doktríně, že umožňuje věřícím, aby pokračovali v různorodém hříchu. Bible objasňuje, že je možné pro kteréhokoliv věřícího, aby se odvrátil od Boha a odmítnul Jeho lásku. Takový člověk tak může zatvrdit své srdce opakovaně a tak pevně, že Boží láska již nepronikne zdmi, které vystavěl.

Možná jsi právě teď v situaci jako Korintští. Ale Bůh vidí tvou pozici, že jsi toliko v Kristu. A takto jednal s Korintskými. Když se na ně Bůh podíval, věděl, že nemají žádné zdroje ke změně. Sami v sobě neměli žádnou moc, aby se náhle stali zbožní. Proto Pavlovi vnuknul, aby je oslovil jako posvěcené svaté. Pán chtěl, aby věděli o jistotě své pozice v Kristu.

Bojuješ se slabostí? Jestliže ano, věz, že Bůh nebude nikdy zadržovat svou lásku k tobě. Poslouchej, jak na tebe volá jako na „svatého,“ „posvěceného“ a „přijatého.“ A chop se pravdy, kterou popisuje Pavel: „Vy pak jste z něho v Kristu Ježíši, kterýž učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení“ (1. Korintským 1:30).

V prvním listu Korintským se Pavel zaměřil na jejich potřebu Boží milosti. Bylo to kvůli jejich selháním. Ale v druhém dopise se Pavel zaměřuje na Boží lásku. Věděl, že Pánova neumdlévající láska je tou jedinou mocí, která může změnit srdce každého. A Pavlův druhý dopis dokazuje, že se Bůh rozhodl používat lásku jako svůj způsob, aby ukázal svou moc.

V 1. Korintským 13:4–8 nacházíme mocnou pravdu o Boží neumdlévající lásce. Nepochybuji, že jsi mnohokrát tuto pasáž slyšel, z kázání v církvi a na svatbách: „Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. Láska nikdy nepřestane.“

Většina z nás si myslí: „To je láska, jakou od nás Bůh očekává.“ V určitém slova smyslu je to pravda. Ale faktem je, že nikdo nedokáže žít v souladu s touto definicí lásky. Ne, tato pasáž je celá o Boží lásce. Verš 8 to dokazuje: „Láska nikdy nepřestane.“ Lidská láska pomine. Ale zde je láska, která je bezpodmínečná, nikdy to nevzdává. Odolává každému selhání, každému zklamání. Nepase se pohledem na hříších Božích dětí, naopak truchlí nad nimi. A odolává každému argumentu, že jsme příliš hříšní a nehodní, abychom byli milováni. Krátce, tento druh lásky je neochabující, nikdy nepřestane ve svém pronásledování milovaného. Tohle může popisovat jedině lásku Všemohoucího Boha.

Uvažuj o tom, jak tato mocná láska ovlivnila Pavla. V prvním dopise Korintským měl apoštol všechny důvody, aby se o tuhle církev přestal starat. Měl mnoho důvodů, aby na ně měl zlost. Mohl jim snadno odepsat, že si zoufá nad jejich dětinskostí a hříšností. Mohl by začít dopis takto: „Myji si nad vámi ruce. Vždyť vy jste, lidi, naprosto nepoučitelní. Celou tu dobu jsem do vás investoval svůj život. Ale čím víc vás miluji, tím méně mě milujete. Takže – odcházím, poraďte si, jak umíte. Pokračujte a bojujte si sami mezi sebou. Já jsem s vámi skončil.“

Pavel by tohle nikdy nemohl napsat. Proč? Byl uvězněn v Boží lásce. V 1. Korintským o něm čteme, že pro polepšení vydal člověka Satanovi, aby zahubil jeho tělo. Jaký byl Pavlův důvod? „Aby duch spasen byl v den Pána Ježíše“ (1. Korintským 5:5). Také vidíme, že Pavel ostře káral, napomínal a varoval. Ale všechno to dělal v slzách, s jemností a něhou zdravotní sestry.

Jak tělesní Korintští reagovali na Pavlovo poselství o Boží triumfální lásce? Byli jeho slovy dojati. Pavel jim později řekl: „Podlé Boha jste zarmouceni byli… Ale nyní raduji se, ne že jste zarmouceni byli, ale že jste se ku pokání zarmoutili. Zarmoutili jste se zajisté podle Boha, takže jste k žádné škodě nepřišli skrze nás. Nebo zármutek, kterýž jest podle Boha, ten pokání k spasení působí“ (2. Korintským 7:11, 9–10). Pavel jim říkal: „Dali jste se do pořádku, rozhorlili jste se kvůli svým hříchům, a teď jste plní horlivosti a zbožného strachu. Osvědčili jste se jako očistění a čistí.“

Říkám vám, tito Korintští byli proměněni mocí Boží neochabující lásky. Když čteme Pavlův druhý dopis, zjišťujeme, že velké „JÁ“ z této církve zmizelo. Moc hříchu byla zlomena a vlastní já pohltil zbožný zármutek. Tito lidé již nebyli ponořeni do svých darů, znamení a zázraků. Důraz teď kladli spíš na dávání než získávání. Shromažďovali sbírky, aby je poslali věřícím, které postihl velký hlad. Změna přišla skrze kázání o Boží lásce.

Osobně jsem o této pravdě přesvědčen. V mých mladých létech jsme kázal poselství o špatných poměrech v církvi. Byl jsem zoufalý z žalostného stavu tolika Božích lidí. A tak jsem se rozhodl napravit tyto věci mečem a železnou palicí. Zaútočil jsem na kompromis a demoloval všechno, co bylo v dohledu. A během té doby jsem přivedl lidi pod odsouzení, což se nikdy nemělo stát.

Kdyby takhle kázal Pavel v Korintu, určitě by zničil veškerou tělesnost, srazil na kolena všechny smilníky a zastavil všechny soudní pře. Ale církev by se rozpadla. Nebyl by tu žádný sbor, který by Pavel napomínal. Takové „nepříjemně vlezlé“ kázání je lidskou horlivostí svedení na špatnou cestu. Je obvykle důsledkem toho, že kazatel nemá své vlastní osobní zjevení o Boží lásce k němu.

Řecké rčení, které tu Pavel používá, se překládá jako „společenství Ducha svatého.“ Nejdříve o takovém společenství Korintští nic nevěděli. V církevním těle bujel individualismus. Pavel o nich řekl: „Jeden každý z vás říká: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův, já pak Kristův“ (1. Korintským 1:12).

Tento individualismus odkládal vzdělávání lidí duchovními dary. Korintští očividně přicházeli do církve, jen aby se sami poučili. Jeden přišel s darem jazyků, jiný s proroctvím, další se slovem moudrosti – ale používali své dary, jen aby sloužili jim samotným. Každý chtěl odcházet a říkat: „Dal jsem dnes slovo proroctví,“ nebo: „Mocně jsme mluvil v Duchu.“ A to způsobilo naprostý zmatek. Pavel vydal jednoznačnou výzvu k pořádku, vyučoval je: „Naučte se zachovávat klid. Ať někdo jiný mluví. Snažte se vzdělávat tělo, a ne jen sami sebe.“

Nejhlubší práce Ducha svatého jedná s víc než duchovními dary. Znamení, divy a zázraky jsou všechny nutné a mají své místo. Ale nejvzácnější dílo Božího ducha je sjednotit tělo Kristovo. Usiluje o zavedení společenství mezi Božími lidmi skrze svou sjednocující moc. Ale když dnes mluvíme o společenství s Duchem svatým, velice často máme ještě tendenci myslet individuálně. Přemýšlíme v termínech „já a Duch svatý,“ říkáme: „Duch a já si užíváme intimnost s Kristem.“

Pavel spojuje v jedno společenství a jednotu se dvěma body, o kterých jsme již mluvili: Kristovou milostí a Boží láskou. V podstatě říká: „Abyste opravdu pochopili tyto dvě věci, musejí vás dostat dohromady. To je způsob, jak můžete dosáhnout (naměřit) Kristovy milosti a Boží lásky ve svém životě. Je to vymezeno vaší ochotou být v plné jednotě a shodě s celým tělem Kristovým.“

Co to znamená mít jednotu a shodu? To znamená odstranit všechnu žárlivost a soutěžení, a již se nesrovnávat s ostatními. Místo toho ať se každý raduje, když jsou bratři a sestry požehnaní. A ať jsou všichni dychtiví raději dávat, než brát. Pouze tento druh společenství opravdu zjeví Kristovu milost a Boží lásku.

Otázka je: „Chci opravdu umožnit Duchu svatému, aby mi ukázal, kde potřebuji změnit?“ Víš, za Boží neumdlévající láskou je záměr. A to tento: V Boží lásce je moc, která vyřeší všechny tvé problémy tím, že tě změní.

Jestliže mi řekneš, že jsi dobrý člověk – laskavý, šlechetný, ochotný odpustit, očištěný Kristovou krví – odpovím, že Boží láska poskytuje mnohem víc než odpuštění. Může ti být odpuštěno a můžeš být dobrý člověk, ale stále ještě jsi ovládán a zotročován svou hříšnou povahou. Všichni jsme se narodili s Adamovou přirozeností, se sklonem hřešit. Vlastně je to tahle povaha v nás, která miluje peníze, rozsévá zhoubná semena a nedokáže se radovat, když jsou druzí požehnaní.

Jestliže bojuješ proti své hříšné povaze, vedeš marný boj. Tahle přirozenost nemůže být změněna. Vždycky to bude tělo a vždycky bude odporovat Duchu svatému. Naše tělesná přirozenost je mimo jakoukoliv nápravu, a proto musí být ukřižována. To znamená, že uznáme: „Nikdy se nemohu líbit Bohu sám od sebe. Vím, že mé tělo mi nikdy nemůže pomoci.“

Musíme dostat novou přirozenost, a tahle přirozenost je přirozenost Krista. To není předělání naší staré přirozenosti nebo přetvoření našeho těla. Staré musí pominout, zemřít. O čem tu mluvím, je narození, vznik úplně nové přirozenosti. A nová smlouva to zaopatřila: „Odkudžto [čímž] veliká nám a drahá zaslíbení dána jsou, tak abyste skrze ně Božského přirození účastníci učiněni byli“ (2. Petr 1:4).

Boží láska nám říká: „Chci tě ujistit o tvé pozici v Kristu. Musíš se vzdát pokusů změnit svou tělesnou přirozenost a dovolit mi, abych ti dal Synovu přirozenost. Existuje jen jedna podmínka, aby se to mohlo uskutečnit: prostě věřit. Tato změna přirozenosti přichází jedině vírou. Musíš věřit, že pro tebe budu Bohem.“

Milovaný, každý věřící se může stát tolik podobný Ježíši, jak si on či ona přeje. Pokud můžeš pravdivě říci: „Věřím, že mě Bůh doopravdy miluje,“ vyznáváš, že ti poskytnul moc ke změně.

Písmo říká, že nám všem byla dána míra víry. Tudíž všichni máme schopnost věřit Pánu za tuto infúzi jeho přirozenosti.

Učiň tohle dnes svou modlitbou: „Duchu svatý, vím, že nemám dost milosti, o které mluví Pavel. Ukaž mi, kde potřebuji být změněn(a). Věřím, že mě můj Otec miluje neochabující láskou. A tato láska pro mě zaopatřila, že přijmu jeho přirozenost. Vím, že mi byla dána moc, abys mě změnil. Dej mi svou přirozenost, Ježíši.“