NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ

Bůh může oživit cokoli, co jste už označili za mrtvé. Všichni známe příběh v Markovi 5, kde Jairos, zoufalý představený synagogy, požádal Ježíše, aby uzdravil jeho dceru. Dvanáctiletá dívka byla nebezpečně blízko smrti a Jairos prosil Krista, aby šel do jeho domu a položil na ni ruce.

Ježíš s Jairem šel, nicméně cestou je čekalo několik vyrušení. Sotva Ježíš posloužil ženě s krvetokem, která se dotkla lemu jeho oděvu (Mk 5,25-34), přijel posel s tragickou zprávou, že Jairova dcera zemřela (Mk 5,35). Jairovo srdce bylo samozřejmě sevřeno zármutkem a musel si myslet: „Kdybychom se tam tak dostali včas. Teď už je pozdě – moje dcera je mrtvá.“ Ježíš ho však ujistil: „Neboj se, jen věř!“ (Mk 5,36)

Když se přiblížili k Jairovu domu, uslyšeli nářek a pláč. Jeho rodina a sousedé hlasitě truchlili. Uvažujme o kontrastu v této scéně: Bůh v těle, stvořitel vesmíru, přicházel v celé své moci, aby provedl nepředstavitelné. Přesto v jeho přítomnosti pozůstalí plakali. Vypovídalo to o jejich postoji: „Bůh může pomoci pouze tehdy, je-li ještě trochu naděje. Pokud je život už pryč; není třeba Ježíše volat - ani on už nedokáže uzdravit.“

Kolik křesťanů dnes už na Pána nevolá, protože si myslí, že je jejich problém beznadějný? Ježíš takovou nedůvěru pokáral, když řekl truchlícímu davu v Jairově domě: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ (Mk 5,39)

Pán říkal: „Není to tak, jak to vypadá. Myslíte si, že není naděje, ale já říkám něco jiného.“ Potom šel do dívčina pokoje a jednou krátkou větou ji probudil k životu (Mk 5,41).

Ten příběh v Markově evangeliu ukazuje, že nic není příliš „mrtvé“ nebo příliš daleko na to, aby to Ježíš nemohl vrátit k životu. Říká: „Dejte mi svou důvěru, abych napravil váš problém. Nikdy není příliš pozdě na to, abych konal já.“