„Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš“ (Žalm 32,8-9).
V těch dvou krátkých verších nám Bůh dává jednu z největších lekcí týkajících se vedení v celém Písmu. Především je zde nám dán vzácný slib, základ, na kterém můžeme stavět velkou víru. Tím základem je jeho ochota nás vést a provést vším! Na začátku žalmu se dozvíme, že ten slib je nabízen určitým lidem — těm, jejichž hřích je přikryt a ve kterých není podvodu; těm, kteří mají Pánovu ruku pevně nad sebou; kteří jsou zbožní a modlí se v čase, kdy mohou být vyslyšeni; kteří jsou skryti a zachováni od problémů; a kteří zpívají písně osvobození.
Přesto Boží slovo říká, že člověk může věřit, užívat si všechny duchovní výhody toho, že je Božím dítětem a stále být jako tvrdohlavý mezek, když se má podřídit jeho vedení. Bůh řekl o Izraeli, „Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná.“ (Žalm 95,10)
Bůh v podstatě říkal, „Po všech těch dlouhých letech mého jemného vedení a zázračných osvobození ještě stále neporozuměli tomu, jak konám. A nikdy se ani nepokusili pochopit způsob mého vedení.“
Bůh touží mít lidi, kteří jej znají dost dobře na to, aby zareagovali na jeho nepatrné naléhání, ale většina věřících netráví dost času v jeho přítomnosti, aby jej tímto způsobem poznali. Izraelci byli tvrdohlavé děti, příliš zaměření na sebe, než aby důvěřovali Bohu ohledně svojí budoucnosti. Chtěli rychlou a jednoduchou cestu ven z těžkých míst a nic se nenaučili z nadpřirozeného vedení, které je vyvedlo z otroctví až na pokraj Zaslíbené země.
Milovaní, Bůh by nás daleko raději vedl svým pohledem než bičem a uzdou. On chce, abychom jistě poznali jeho způsoby a cesty a byli pevně ujištění, že jeho ruka je nad námi a vede nás.