Spokojenost byla v Pavlově životě mnohokrát zkoušena. Koneckonců Bůh o něm řekl, že si ho mocně použije: „on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Sk 9,15). Když Pavel obdržel toto pověření, „hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží “ (Sk 9,20).
Pavel nespěchal na to, aby viděl, jak se toto jeho pověření za jeho života naplní. Byl si vědom toho, že má nezpochybnitelné zaslíbení od Boha a toho se držel. V danou chvíli byl ochoten sloužit, kde zrovna pobýval: svědčil věznitelům, námořníkům nebo skupince žen na nábřeží řeky. Byl pověřen obrovským úkolem kázat Krista po celém známém světě, přesto věrně o Něm svědčil osobně i jednotlivým lidem.
Pavel také nežárlil na mladší muže, kteří ho předběhli. Zatímco oni cestovali po světě a získávali Židy i pohany pro Krista, on seděl ve vězení. Zvenku se k němu donesly zvěsti o zástupech, které se rozhodly následovat Krista a které k Pánu přivedli muži, se kterými měl Pavel rozepře kvůli evangeliu. Pavel se na ty muže nehněval. Věděl, že ten, kdo se poddá Kristu, ví, jak se uskromnit i jak žít v době hojnosti. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím“ (1. Timoteovi 6, 6.8).
Pokud by Pavel žil dnes, lidé by mu vytkli: „Už jsi na sklonku svého života. A přesto nemáš nic našetřeno, nemáš žádné investice, které by ti vynášely. Máš tak akorát náhradní oblečení.“ Vím, co by jim Pavel odpověděl: „Ale já jsem přeci získal Krista. Jsem vítěz. Našel jsem převzácnou perlu. Ježíš mi dal schopnost vzdát se všeho. Všeho jsem se tedy vzdal, a teď mě čeká koruna. Mám jen jediný cíl: vidět Krista tváří v tvář.“
Žádné strádání a těžkosti tohoto času se nedají srovnat s radostí, která tě čeká.