Oheň v mých kostech

V 19. kapitole Jeremiáše dal Bůh svému prorokovi slovo, aby je promluvil k Izraeli. Potom ho poslal do síně chrámu prorokovat. Jeremiáš promluvil tato slova: „Takto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraelský: Aj, já uvedu na město toto i na všecka města jeho všecko to zlé, kteréž jsem vyřkl proti němu; nebo zatvrdili šíji svou, aby neposlouchali slov mých“ (Jeremiáš 19:15).

Paschur byl v té době přední správce chrámu. A Jeremiášova slova ho rozezlila. Okamžitě do něj vjel vztek, rozzuřil se a proroka zbil. Potom povolal své námezdníky a dal Jeremiáše zamknout do klády. Vsadil ho do vězení v městské bráně, aby ho ponížil přede všemi, kdo ho uvidí.

Kláda byla mučícím nástrojem. A Jeremiáš měl být po celých dvacet čtyři hodin v neustálé bolesti. Nejprve mu do klády zamkli hlavu. Potom mu zkroutili tělo a jeho ruce křížem zamkli. Musel v této mučivé pozici zůstat celou noc a den.

Jak hrůzostrašná scéna. Připomeňme si, že Jeremiáš byl Hospodinův pomazaný prorok. Věděl od svého mládí, že byl povolán, aby promlouval Boží slovo k jeho vyvolenému lidu. Ale teď byl Jeremiáš omezován a mučen právě proto, že to dělal.

A přece Jeremiáš navzdory svému utrpení nikdy o svém povolání nepochyboval. Věděl, že dostal Slovo od Boha. A bylo to tak od samého začátku jeho služby.

Hospodin sám svědčil o svém vztahu s Jeremiášem: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe“ (Jeremiáš 1:5). Bůh v podstatě říkal: „Znal jsem tě, Jeremiáši, dřív, než byl stvořen svět. Už tehdy jsem měl plán pro tvůj život. Stvořil jsem tě, abys kázal mé Slovo.“

Nejdřív Jeremiáš reagoval slovy: „Ach, Panovníče Hospodine, aj, neumím mluviti, nebo dítě jsem.“ Ale Hospodin odpověděl: „Neříkej, dítě jsem“ (1:6–7). Jinými slovy: „Já jsem tě povolal, Jeremiáši. Tak neříkej, že to nemůžeš dělat.“

Potom Hospodin dodal: „K čemuž tě koli pošli, jdi, a vše, cožť přikáži, mluv. Neboj se jich, neboť jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, dí Hospodin“ (1:7–8).

V tu chvíli nám Jeremiáš říká: „A vztáhna ruku svou Hospodin, dotekl se úst mých, a řekl mi Hospodin: Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá“ (1:9).

Jak neuvěřitelný okamžik v Jeremiášově životě. Jak nádherné je vědět, že Bůh na tebe položil svou ruku, zjevil ti své myšlení a pomazal tě, abys v Jeho jménu mluvil. Tohle je důvod, proč Jeremiáš nikdy nepochyboval, že mu slova dal Bůh.

Potom dal Hospodin Jeremiášovi povel k pochodu: „Protož ty přepaš bedra svá, a vstana, mluv k nim, cožkoli já přikazuji tobě. Nelekej se jich, abych tě nepotřel před oblíčejem jejich“ (1:17).

Nakonec Bůh promluvil ke svému služebníkovi toto mocné slovo: „Nebo aj, já postavuji tě dnes jako město hrazené, a jako sloup železný, a jako zdi měděné proti vší této zemi, proti králům Judským, proti knížatům jejím, proti kněžím jejím, a lidu země této, kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají proti tobě. Nebo já jsem s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobozoval“ (1:18–19).

Uvažuj o děsivém poselství, které Bůh tomuto muži dal. Říkal mu: „Jeremiáši, naplánoval jsem pro tebe službu ve věčnosti. A teď tě vysílám, abys vytrhal všechny Satanovy lži. Chci, abys strhnul každou modlu a zničil ji před mými lidmi. A rovněž tě čeká vybudovat mou církev. Chci, abys zasel semena mé dobré zprávy. Neboj se, já ti dám každé slovo, které budeš mluvit, právě ve chvíli, kdy ho budeš potřebovat.“

„Ale nikdy se neboj lidí. Neboj se jejich projevů nelibosti a výhrůžek. Nikdy se neboj selhání. Pamatuj si, že pokud budeš žít, já jsem s tebou. Žádný démon ani nepřítel se tě nemůže dotknout. Proto se nenech zastrašit. Tak teď povstaň ve víře a udělej, jak jsem ti přikázal. Máš jeden božský cíl, a to, abys promlouval mé mínění. Nedovol nikomu a ničemu, aby tě zlomil.“

Potom Hospodin dodal své poslední slovo: „Nepotřu tě před oblíčejem jejich“ (1:17).

Milovaný, tady je Boží poselství nejen pro Jeremiáše, ale pro každého pastora a křesťanského pracovníka, který byl kdy Bohem povolán. Říká nám: „Nikomu nedovol, aby tě zlomil! Neexistuje žádný důvod, aby sis zoufal. Neexistuje pro tebe žádný důvod k zahanbení před lidmi. Řekl jsem ti, že jsem s tebou. Řekl jsem, že jsi nedobytná tvrz. Takže neexistuje žádný důvod k vyčerpání, žádný důvod toho nechat.“

„Jestliže nevěříš tomu, co jsem ti řekl – jestliže pochybuješ o mé věrnosti k tobě – pak se nedá nic dělat, ale zhasneš. Skončíš zahořklý a vyčerpaný a nakonec toho necháš, vzdáš to a odejdeš. Budeš poražený, uvedený do rozpaků před každým, kdo ti bude odporovat. Ale bude to proto, že jsi nevěřil Slovu, které jsem ti dal.“

„Říkám ti, nezáleží na tom, jakým těžkostem čelíš. Nezáleží na tom, jak hanebně s tebou lidé jednají, zneužívají tě nebo ti nadávají. Tví přátelé, tvá rodina, i princové nebo králové se mohou obrátit proti tobě. Ale nikdy tě nepřemohou. Postavil jsem kolem tebe měděné zdi a mocné pilíře. Já jsem s tebou, abych tě vysvobodil!“

Apoštol Pavel říká o Bohu: „Kterýž spasil nás, a povolal povoláním svatým, ne podle skutků našich, ale podle uložení svého a milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věků“ (2. Timoteovi 1:9).

Jednoduše řečeno, každý člověk, který je „v Kristu“, je povolán Hospodinem. A všichni máme tentýž mandát: slyšet Boží hlas, promlouvat jeho Slovo, nikdy se nebát člověka, a důvěřovat Pánu tváří v tvář každé myslitelné zkoušce.

Skutečně, to co Bůh zaslíbil Jeremiášovi, platí pro všechny jeho služebníky. To znamená, že nepotřebujeme mít připravené poselství, abychom mluvili před světem. On se zavázal, že naplní naše ústa svým Slovem, přesně ve chvíli, kdy je to třeba. Ale děje se to pouze tehdy, když mu věříme.

Pavel nám říká, že mnohé ustanovil za pastory, učitele a apoštoly, a že oni všichni budou kvůli tomu trpět. Sám se počítal mezi ně: „Jehožto já ustanoven jsem kazatelem, a apoštolem, i učitelem pohanů. A pro tu příčinu toto všecko trpím“ (2. Timoteovi 1:11–12). Říkal tu zkrátka: „Bůh mi dal svaté dílo, abych je činil. A protože mám toto povolání, budu trpět.“

Písmo dokazuje, že Pavel byl testován, jako jen nemnoho služebníků vůbec kdy bylo. Satan se ho snažil opětovně zabít. Takzvané náboženské zástupy ho odmítly a zesměšňovaly ho. Někdy ho pomlouvali a zříkali se ho i ti, kdo ho podporovali.

Ale Pavla lidé nikdy neuvedli do rozpaků. Nikdy nebyl vyděšený, nikdy nebyl před světem zahanbený. A Pavel nikdy nevyhasnul, nikdy nebyl vyčerpaný. Při každé příležitosti promlouval pomazané Slovo od Boha, přesně když to bylo potřeba.

Faktem je, že Pavel se prostě nedal zviklat. Nikdy neztratil svou víru v Pána. Místo toho svědčil: „Vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen jest toho, což jsem u něho složil, ostříhati až do onoho dne“ (2. Timoteovi 1:12). Jednoduše řečeno: „Odevzdal jsem svůj život plně Pánově věrnosti. Živý nebo mrtvý, jsem jeho.“ A naléhá na svého mladého svěřence Timotea, aby činil totéž: „Mějž jistý příklad zdravých řečí, kteréž jsi slýchal ode mne, u víře a v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši“ (1:13).

Zrovna minulý týden jsem totéž poradil jednomu pastorovi. Tento muž právě opustil svou církev. Měl pocit, že selhal, protože nezískal žádného nového obráceného a z jeho lidí nevyrůstali dospělí věřící.

Jeho manželka trpěla při pohledu na svého manžela, který upadal do hlubokého zoufalství. Řekla: „Je to zbožný, starostlivý muž, který se věrně modlí za své lidi. Ale ztratil odvahu, protože neporodil žádné duchovní dítě. Jeho kázání je pomazané, ale lidé ho nechtějí slyšet. Měl pocit, že se nedá dělat nic jiného než skončit.“

Jsem si jist, že jsem tomuto muži poslal Pavlovo povzbuzení. Přiměl jsem ho, aby se pevně chopil své víry a Slova, které dostal. Bůh je věrný a splní všechno, co slíbil.

Nebylo to jen Jeremiášovo tělo, které bylo zkroucené. Jeho duše byla pod útokem. Byla to pro tohoto oddaného, starostlivého muže temná, mučivá noc.

Konečně byl po dvaceti čtyřech hodinách bolesti a ponížení Jeremiáš propuštěn. Šel přímo k Paschurovi, muži, který ho dal pod zámek. A prorokoval: „Hospodin teď pro tebe má, Paschure, nové jméno. Znamená ‚Budeš žít v neustálé hrůze a strachu po zbytek svých dnů‘.“ Víš, Jeremiáš věděl, jak je pro kohokoliv nebezpečné dotknout se Božího pomazaného. Rozhorlený Paschur nazval proroka úplným lhářem.

Teď si Jeremiáš sáhnul až na dno své statečnosti. A začal mluvit jako vyhaslý služebník: „Namlouvals mne, Hospodine, a dalť jsem se přemluviti; silnějšís byl nežli já, protož zmocnils se mne. Jsem v posměchu každý den, každý se mi posmívá“ (Jeremiáš 20:7). Hebrejské slovo pro „namluvit“ tu znamená otevřít. Jeremiáš tu krátce říká: „Hospodine, vydal jsi mě napospas mocnému bludu. Skončil jsem jako úplně podvedený služebník.“

Nemůžeme ocukrovat nebo učinit stravitelnějším to, z čeho tu Jeremiáš obviňuje Boha. Říká: „Hospodine, povolal jsi mě, abych kázal tvé Slovo. Řekl jsi mi, abych prorokoval, strhával a budoval. Vložil jsi do mých úst tvrdé, nesnadné slovo. Ale poté, co jsem je promluvil, jsi mě opustil.“

„Nerozumím tomu, poslechnul jsem tě, Pane. Byl jsem věrný. Nezhřešil jsem proti tobě. Vlastně jsem pro tebe nasadil svůj vlastní život. A co jsem získal? Podvod, klam, opuštění a hrubé zacházení.“

Pokus se představit si, co procházelo myslí tohoto muže během čtyřiadvacetihodinového mučení: „Kázal jsem milosrdenství všem lidem, kteří procházeli kolem. Ale teď všechno, co dělají, je, že mi nadávají. Pane, promluvil jsem k nim jako tvůj prorok. Prosil jsem je, aby se obrátili k tobě. Řekl jsem jim, že je uzdravíš a požehnáš jim. Ale obořili se na mě s naprostou ukrutností.“

„Celé dny jsem vzlykal nad těmito muži a ženami. Moje srdce bylo pro ně zlomené. Rmoutil jsem se i pro jejich hříchy. Mé vnitřnosti byly pohnuty soucitem k nim. Ale teď mě všichni zesměšňují. Denně se mi vysmívají. Bože, postavil’s mě do živoucího pekla. Právě slovo, které jsi mi dal, se mi stalo potupou, hanbou“ (viz Jeremiáš 20:7–8).

Možná se divíš: „Bůh slíbil Jeremiášovi, že nebude nikdy zahanben. Ale není to právě to, co se tu děje?“

Ujišťuji tě, že Boží služebník nebyl zostuzen. Naopak, Hospodin činil v zemi cosi mocného a bude to zjeveno v jeho čase. Ukáže národu, že Jeremiáš nemůže být před žádným člověkem uveden do rozpaků nebo zatracen. Naopak, Jeremiáš bude svědectvím. A zůstane to tak po celé věky.

Jeden služebník mi napsal: „Cítím se tak poražený. Věrně jsem dělal všechno, co po mně Bůh žádal. Ale když jsem vykročil ve víře, nechal mě, abych se v tom plácal.“

Mám mladého přítele misionáře, který právě opustil své místo. Vstupoval do služby s velikým očekáváním, ale teď ji opouští vyčerpaný a vyhaslý. Měl velké břemeno za duše a pilně pracoval. Ale po několika letech stále ještě neviděl žádné významné výsledky. Lidé, mezi kterými pracoval, ho nikdy neuznávali. Na jeho děti se utrhovaly místní děti. A jeho žena zeslábla a ztratila odvahu.

Tento muž Pána hluboce miluje. Je to vzácný služebník Ježíše. Ale nakonec toho měl po krk. Říkal mi: „Bratře Davide, cítím se jako takový ztroskotanec. Tolik jsem doufal. Ale nic z toho se nestalo.“

Každý rok prochází tímtéž stále vzrůstající počet misionářů. Ztrácejí odvahu, odcházejí a vracejí se domů. Možná nemluví tak ukvapeně jako Jeremiáš, neobviňují Boha, že je oklamal. Ale hluboko uvnitř si drží zášť vůči Pánu. Cítí, že je vedl jistým směrem, ale pak je nechal padnout.

Další vzácný misionář nám napsal, že opouští své místo. Vysvětloval: „Cítil jsem, jako by mě Bůh přivedl do pouště a tam mě nechal točit se ve větru. Vystavil mě mým nepřátelům a zřekl se mě. Opustil jsem službu v naprostém děsu. A uboze jsem ve zkoušce selhal. Zahořknul jsem.“

„Teď vidím, co bylo mým problémem. Nenaučil jsem se během času svých zkoušek žádným základům víry. Když zkoušky začaly, nespolehnul jsem na to, co jsem věděl o Božím slově a jeho věrnosti. Zapomněl jsem na jeho slib: ‚Nikdy tě nezklamu.‘“

Vím, co to je, procházet takovou zkouškou. Před nějakými patnácti lety, na úplném začátku Times Square Church, se Satan pokoušel naši službu potopit a církev zničit. Byla tu neuvěřitelná obviňování z rasových střetů, a osobní útoky na mou rodinu a mě. Mysli mnoha mladých lidí zasáhl jed pomluv, které stále pokračovaly. Někteří ke mně po našich shromážděních přicházeli a ptali se: „Slyšel jsem, že jsi šarlatán. Je to pravda?“

Dodnes mě stále ještě bolí, když čtu své deníky z té doby. Začal jsem nenávidět nedělní dopoledne, kdy jsem musel kázat. Často jsem seděl ve své pracovně a vzlykal, dokud mě moje manželka Gwen neobjala a neřekla: „Davide, je čas jít.“

Celé týdny jsem plakal, jak to všechno zraňovalo a bolelo. Nakonec jsem řekl Gwen: „Tohle nepotřebuji. Proč jen se nevrátím k psaní knih a evangelizování?“ Všechno, co udělala, bylo, že potřásla hlavou a řekla: „Jak mohou být někteří křesťané tak krutí?“

Samozřejmě, že jsem toho nenechal a neodešel. A nikdy neodejdu. Proč? Ze stejného důvodu, pro který nemohl odejít Jeremiáš. Je to důvod, proč další služebníci a křesťanští pracovníci nemohou odejít: „Jeho slovo jest v srdci mém jako oheň hořící, zavřený v kostech mých, jehož snažuje se zdržeti, však nemohu“ (Jeremiáš 20:9).

V Jeremiáši 20:14–18 dal prorok průchod tirádě, která zněla téměř sebevražedně:

„Zlořečený ten den, v němžto zplozen jsem, den, v němž porodila mne matka má, ať není požehnaný. Zlořečený ten muž, kterýž zvěstoval otci mému, chtěje zvláštně obradovati jej, řka: Narodiloť se dítě pohlaví mužského. A nechť jest ten muž podobný městům, kteráž podvrátil Hospodin, a neželel… že mne neusmrtil od života, ježto by mi matka má byla hrobem mým, a život její věčně těhotný. Proč jsem jen z života vyšel, abych okoušel těžkosti a zármutku, a aby stráveni byli v pohanění dnové moji?“

Slyšel jsem totéž zoufalství v hlase služebníka, který mi nedávno telefonoval. Řekl mi: „Davide, hluboce jsem zarmoutil Pána. Jsem tak sklíčený ze svého selhání, jsem prázdný, nezůstalo nic. Cítím, že život nemá cenu dál žít.“

Mnoho Božích služebníků v Písmu vyslovilo stejné pocity. Když byl Job hluboko ve své nejhustší tmě, naléhal na něj hlas: „Zlořeč Bohu a zemři.“ Eliáš slyšel podobný hlas. A kdysi mocný prorok nakonec žadonil: „Hospodine, vezmi si můj život. Jsem ztroskotanec jako všichni z mých otců.“

Možná se právě teď cítíš jako oni všichni. Byl jsi nepřítelem zkroucen s hlavou zamčenou v kládě. Myslíš si: „Volal jsem dnem i nocí, ale moje modlitby jsou bez odpovědi. Tohle už dál nevydržím. To ve svém životě mít nemusím. Bylo to snadnější, když jsem byl ve světě, než jsem vůbec kdy znal Boha. Nechal mě, abych se v tom plácal.“

No, někteří křesťané možná zareagují: „Všechno takové mluvení je proti Pánu. A volá po přísné výtce.“ Ale pravdou je, že jsme schopni posuzovat člověka jen zvnějšku. Bůh se dívá do srdce. A On věděl, co je uvnitř v Jeremiášovi. Vybral si, že nebude zoufalého proroka kárat. Proč?

Hospodin věděl, že v tomto muži stále ještě hoří oheň. Bylo to, jako by Bůh řekl: „Jeremiáš toho nenechá, neodejde. Ano, vypustí páru, když dá průchod svému zmatku. Ale stále ještě věří mému Slovu. Ono hoří v jeho duši. A on vyjde z tohoto ohně s neotřesitelnou vírou.“

„Vím, že můj služebník nemůže jinak a musí kázat mé Slovo. Vryl jsem je do jeho duše, jeho srdce, jeho mysli. A jeho nejlepší dny jsou před ním. Stále ještě je to můj vyvolený služebník.“

Jeremiáš chytil druhý dech. Náhle byl naplněn novým životem. A povstal, jako by řekl: „Zadrž Satane – mě nemůžeš oklamat. Nevyštveš mě z této služby, kterou mi Bůh dal. Hospodin mě povolal a já vím, že jeho Slovo je spolehlivé.“

Prorok potom svědčil: „Ačkoli slýchám utrhání mnohých… všickni, kteříž by měli býti přátelé moji, číhají na poklesnutí mé, říkajíce: Snad někde podveden bude, a zmocníme se ho, a pomstíme se nad ním. Ale Hospodin jest se mnou jakožto rek udatný, protož ti, kteříž mne stihají, zurážejí se, a neodolají… Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vytrhl duši nuzného z ruky nešlechetných“ (Jeremiáš 20:10–11,13).

Možná si právě teď myslíš, že tvůj oheň vyhasnul. Jsi přesvědčený, že nezůstala ani jiskřička. Možná to byl hřích, který uhasil oheň. Chytil ses a tvůj oheň se ponenáhlu zmenšoval. Naslouchal jsem tragickým příběhům zbožných mužů a žen, které dovedl ke zkáze Internet. Pro většinu mužů byla tím pokušením pornografie. Pro ženy to bylo seznámení s mužem při chatu na Internetu a začátek milostné aféry.

Je smutné, že mnozí z Kristova těla dnes připomínají novodobé „údolí suchých kostí“. To je poušť plná vybělených koster padlých křesťanů. Pastoři a další oddaní věřící vyhořeli kvůli zakořeněnému hříchu. A teď jsou plní hanby, schovaní v jeskyních své vlastní výroby. Podobně jako Jeremiáš přesvědčili sami sebe: „Nebuduť ho (Hospodina) připomínati, ani mluviti více ve jménu jeho“ (Jeremiáš 20:9).

Odpověď na tuto otázku je absolutní: „Ano!“ Jak? Děje se to obnovením naší víry v Boží slovo.

Slovo Hospodinovo je samo o sobě stravující oheň. Opravdu, je to jediné pravé světlo, které máme uprostřed našich temných nocí zoufalství. Je to naše jediná obrana proti lžím nepřítele, když šeptá: „Je po všem. Ztratil jsi oheň. A nikdy ho nezískáš zpět.“

Jediná věc, která nás vyvede z naší tmy, je víra. A víra přichází ze slyšení Božího slova. My se prostě musíme držet Slova, které do nás bylo vštípeno. Pán nám zaslíbil: „Nenechám tě potopit. Proto nemáš důvod k zoufalství. Neexistuje důvod k odchodu. Odpočívej v mém Slově.“

Možná si myslíš: „Ale tato temná noc je horší než všechno, co jsem kdy poznal. Slyšel jsem tisíce kázání Božího slova, ale zdá se, že žádné z nich teď pro mě nemá žádný význam.“

Netrap se. Boží oheň v tobě stále ještě hoří, i když to nevidíš. A na tento oheň máš přilévat palivo víry. Děláš to tím, že prostě věříš Pánu. Když to uděláš, uvidíš, jak jsou všechny tvé pochybnosti a žádosti stráveny.

Všude kolem vidím mohutné odpadání od Božího Slova. Přesto, navzdory tomu, také vidím Boha, jak činí skvělé dílo obnovy svého lidu. Přichází za každým vojákem, který byl zraněný nebo odpadnul. On zná ty, kteří zběhli. A On je stále ještě miluje. Opravdu, On mluví ke každému, kdo byl kdy odveden do jeho armády. A pobízí je, aby se vrátili ke svému původnímu povolání.

Boží duch opět vdechuje život do každé formace suchých kostí. Připomíná jim Slovo, které do nich vštípil. A ti, kteří kdysi byli mrtví, bez života, jsou oživováni, obnovováni. Křičí tak, jako křičel Jeremiáš: „Boží oheň ve mně příliš dlouho mlčel. Prostě ho v sobě nedokážu již déle zadržovat. Cítím Hospodinovu moc, jak mě pozvedá. Vkládá do mě život. Budu mluvit Slovo, které mi dal. Budu proklamovat jeho milosrdenství a uzdravující moc.“

Izaiáš nám všem dává důkaz, jaký potřebujeme, o Boží touze a ochotě obnovit své odpadlé služebníky:

„Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já učinil. Pro nepravost lakomství jeho rozhněval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhněval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého.“

„Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potěšení navrátím, i těm, kteříž kvílí s ním. Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej“ (Izaiáš 57:16–19).

Žalmista píše: „Stavitel Jeruzaléma Hospodin, rozptýlený lid Izraelský shromažďuje, kterýž uzdravuje skroušené srdcem, a uvazuje bolesti jejich“ (Žalm 147:2–3).

Drahý svatý, nevím, jaká je tvoje specifická bitva. Možná jsi uprostřed nejtemnější noci, jakou jsi kdy prožil. Nebesa se možná zdají být jako mosaz pro tvé modlitby.

Ale co vím, je toto: Bůh vložil oheň do tvých kostí. A tento oheň stále ještě hoří. Možná že zůstala jen malá nepatrná jiskřička. Ale Duch svatý ho rozdmýchává svým dechem. On je věrný, aby v tobě znovu vznítil plamen. On tě pozvedá, obnovuje tě k tvému původnímu povolání. A uvidí tě v každé tvé temné noci.

Nedovol ďáblovi, aby tě zastavil a zničil!