Opravdu věříš v zázraky?

Ve 14. kapitole Matouše nacházíme Ježíše, jak nastupuje do loďky, aby se odebral na „pusté místo,“ kde by mohl být sám. Právě se dozvěděl, že Janu Křtitelovi setli hlavu a že byl pohřben. Byl touto zprávou tak pohnut, že cítil potřebu být sám a modlit se.

Ale když zástupy uslyšely, že Ježíš odešel, „vypravily se za ním pěšky z měst“ (Matouš 14:13). Představte si Krista, jak vzhlédne a vidí tisíce lidí, kteří k němu přicházejí ze všech směrů, tisíce lidí ve všemožném fyzickém stavu. Chromé a churavé k němu přinášejí na nosítkách nebo je vezou na doma vyrobených kárách. Skrze zástupy přivádějí slepé muže a ženy, a kulhaví se belhají vpřed o berlích nebo provizorních rákosových holích. Všichni se zoufale potřebují dostat až k Němu, pro uzdravující dotyk od toho jediného muže, který ho může poskytnout.

Jaká byla Ježíšova reakce na tuto neuvěřitelnou scénu? „Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup; byl naplněn soucitem k nim a uzdravil jejich nemocné“ (14:14). Kdybyste tam ten den byli a z úbočí to sledovali, žasli byste nad událostmi, které by se vám před očima odvíjely. Zkroucené ruce se narovnávaly, pokřivené nohy se napřimovaly a natahovaly, slepé oči se otvíraly, němé jazyky začínaly nenadále nahlas vykřikovat a chválit Boha.

Musela na to být ohromující podívaná! Na konci toho neuvěřitelného dne, po vykonání všech těchto zázraků uzdravení, se Ježíš ještě rozhodl, že zástupy nasytí. Čteme, že šlo o pětitisícový zástup, přítomné ženy a děti v to nepočítaje. A aby je Ježíš všechny nasytil, vzal pět bochníků chleba a dvě sušené ryby, modlil se nad nimi, a začal je lámat na kousky, které se pak podávaly lidem.

Koš za košem se plnil rychle se množícím jídlem. Když ho učedníci rozdělovali zástupům, jídla nějak stále přibývalo. Na konci tohoto obrovského přísunu jídla byli všichni do sytosti najedeni, a ještě učedníci sesbírali dvanáct košů zbytků.

Zkus si to představit: právě jsi byl svědkem jednoho uzdravení za druhým, zázraku za zázrakem, jednoho neuvěřitelného divu za druhým. Nemyslíš, že bys po dni, jako byl tento, byl na kolenou a chválil Boha? Neříkal by sis: „Už nikdy nebudu pochybovat o Kristově moci uzdravení a činění zázraků“?

Poté, cos byl svědkem všech těchto zázraků, vidíš zázračné nasycení více než pěti tisíc lidí. Byl bys kompletně naplněn bázní a údivem, myslel by sis: „To, co dnes Pán udělal, je neuvěřitelné. Posílilo a upevnilo to mou víru. Od této chvíle začnu praktikovat neochvějnou víru.“

Později, po dni pozoruhodných událostí, vidíš Ježíše, jak „své učedníky přinutil, aby tiše nastoupili na loď a jeli napřed na druhou stranu, než rozpustí zástupy“ (viz Matouš 14:22). Řecké slovo pro „přinutil“ tu znamená „přinutil prosbou, silou nebo přemlouváním.“ Ježíš na své učedníky naléhal těmi nejsilnějšími slovy: „Bratři, honem nastupte do lodi. A ihned odplujte.“ Rozpustil zástupy a setkal se s učedníky později.

Po celou dobu četl Ježíš myšlenky svých učedníků. Věděl, že nepochopili, co se ten den stalo. To poselství o zázracích jejich srdce ani mysli nezaregistrovaly, pořád je trápily pochybnosti. Rád bych věděl, když tak mizeli od břehu, jestli Ježíš nekroutil úžasem hlavou, jestli nebyl zraněný jejich rozkolísanou vírou po tom všem, co viděli.

Musel Ježíš skutečně kráčet po vodě, aby probudil své učedníky? Samozřejmě, to je přesně to, co Kristus udělal. Propukla bouře, loďka se zmítala, a „Ježíš k nim šel pěšky po moři“ (Matouš 14:25).

Když Ho učedníci viděli, nemohli uvěřit svým očím. Vlastně si mysleli, že vidí ducha. „Mysleli, že je přízrak, a vykřikli strachy. Všichni ho totiž uviděli a vyděsili se“ (Marek 6:49–50). Ale Ježíš jim řekl, aby se nebáli. „A nastoupil k nim do lodi a vítr se utišil. A oni ještě daleko víc sami v sobě žasli a divili se“ (Marek 6:51).

Až v tuto chvíli vidíme, že v učednících povstává jakési zdání víry: „Ti, kdo byli na lodi, pak přistoupili a klaněli se mu se slovy: Ty jsi opravdu Boží Syn!“ (Matouš 14:33). Když to tak čteme, povolme si jeden povzdech úlevy a myšlenku: „Konečně toho dosáhli. Věří v Ježíšovu moc činit zázraky. Konečně začali registrovat to pozoruhodné a zázračné, a je v nich vybudován základ víry. Teď jsou připraveni čelit jakékoliv zkoušce s neochvějnou vírou.“

Ale nebyl to ten případ. Marek naznačuje, že to pro ně vůbec nebyl jednoznačný okamžik víry. „Oni ještě daleko víc sami v sobě žasli a divili se. Nepochopili totiž nic ohledně těch chlebů, protože jejich srdce bylo ztvrdlé“ (Marek 6:52). Řecké slovo pro „ztvrdlé“ tu znamená silnou, necitlivou slupku. Podle Marka učedníci absolutně minuli poselství o bochnících a rybách. Tohle je velice významné tvrzení, protože to všechno souvisí s důvěřováním Bohu.

Připomeňme si, že tito muži byli Pánem hluboce milováni a ochotně a bez váhání věřili, že může udělat zázraky pro druhé. Neměli problém přijmout divy a zázraky, které Ježíš vykonal pro zástupy. Ale nedokázali uvěřit, že by Kristus udělal totéž pro ně. Když šlo o to, aby Mu věřili, že učiní zázraky v jejich vlastní krizi, něco důležitého opomíjeli.

Můžeme se díky svým pochybnostem stát tak necitliví, že už pravdu nerozpoznáme. Mohli jsme se, například, během let citově zatvrdit zkouškami, utrpením, strachy, pochybnostmi, narůstajícím zklamáním.

V Matoušovi 15 čteme ještě o jiném shromáždění zástupů, kde bylo zázračně uzdraveno a nasyceno ještě jednou mnoho lidí. Tentokrát šlo o čtyřtisícový zástup, plus ženy a děti. Ježíš ještě jednou předvedl zázraky uzdravení a poté lidi zázračně nasytil z pouhých sedmi bochníků chleba a několika ryb. Když pak byli všichni dosyta najedeni, sesbírali učedníci sedm plných košů zbytků.

Když se den chýlil ke konci, Ježíš se svými učedníky opět nastoupil do loďky, tentokrát se plavili do Magdala. Během cesty se učedníci mezi sebou hašteřili, ptali se: „Kdo zapomněl vzít chléb?“ Zjevně měli jen jeden bochník (viz Marek 8:14). Představte si to: Petr, Jakub, Jan a ostatní se báli o chleba, když právě odjížděli z největšího nasycení chlebem v historii!

Když je Ježíš slyšel, nemohl tomu uvěřit. Vyplísnil je: „Copak ještě nechápete ani si nevzpomínáte na těch pět chlebů pro pět tisíc mužů, a kolik jste nasbírali košů? Ani na těch sedm chlebů pro ty čtyři tisíce, a kolik jste nasbírali košů? Jak to, že nerozumíte…?“ (Matouš 16:9–11).

Potom se zeptal: „Když jsem nalámal pět chlebů mezi pět tisíc mužů, kolik plných košů nalámaných kousků jste nasbírali? Řekli mu: ‚Dvanáct.‘ ‚A co těch sedm chlebů mezi čtyři tisíce? Kolik plných košů nalámaných kousků jste sebrali?‘ A oni řekli: ‚Sedm.‘ Řekl jim: ‚Jak to, že ještě nerozumíte?‘“ (Marek 8:19–21).

Ježíš jinými slovy říkal: „Jak je to možné? Snažím se ve vás vybudovat základy víry. Jak to, že jste ve svých myslích tyto zázraky nezaregistrovali?“

Ptám se vás: proč tu Ježíš spojoval jejich slabou, kolísavou víru se zázraky o rozmnožení bochníků chleba a ryb? Proč považoval jejich pochybnosti a tvrdost srdce za příčinu nepochopení významu těchto neuvěřitelných nasycení! Proč jim prostě nepřipomněl svůj zázrak, že změnil vodu na víno? Nebo co takhle ten o malomocném, který byl ihned uzdraven? Nebo o tom ochrnutém člověku, upoutaném na lůžko, jak ho k němu spouštěli dolů střechou, Kristus ho uzdravil a on okamžitě vzal své lože a chodil? A co ti nečistí démoni, kteří viděli Ježíše a padli před ním s křikem: „Ty jsi Syn Boží“?

Všechny tyto neuvěřitelné příhody se staly dřív než Kristovo nasycení zástupů. Ale Ježíš před učedníky dvakrát upozorňuje na tyto zázraky. Proč?

„Potom Ježíš svolal své učedníky a řekl: Je mi líto toho zástupu. Vždyť zůstávají se mnou už tři dny a nemají co jíst. Nechci je poslat pryč hladové, aby se snad cestou nevyčerpali“ (Matouš 15:32).

Věřím, že tu Ježíš činil prohlášení ke svým učedníkům. V podstatě říkal: „Udělám pro tyto lidi víc než, že je uzdravím. Spolehlivě zařídím, aby měli dost chleba k jídlu. Mám starost o všechno, co se týká jejich životů. Musíte vidět a poznat, že jsem víc než pouhá moc. Jsem také soucit. Jestliže Mě uvidíte jen jako uzdravitele, mocného činitele zázraků, budete se Mě stále bát. Ale pokud ve Mně uvidíte také neomezené slitování, budete Mě milovat a věřit Mi.“

„Dokázal jsem vám před izolovanými zástupy 5000 a 4000 lidí, že pečuji o svůj lid. Vy, muži, jste pilíře mojí církve, ale vaše srdce je v tomto ohledu stále ještě zatvrzelé. Musíte věřit, že se slituji nad svým lidem vždycky, v každé krizi, které čelí.“

Proč byla srdce učedníků k této pravdě tak ztvrdlá? Nepochybovali, že Ježíš může uzdravit zástupy dotekem nebo slovem. Nepochybovali o jeho slitování nad vyčerpanými zástupy. Ve skutečnosti Ho obdivovali a oslavovali, když prováděl pro lidi zázraky. Ale později, když byli sami na lodi, daleko od velikého shromáždění, obavy o jejich potřeby vzrůstaly. Nebyli přesvědčeni, že Ježíš obstará zázraky pro ně nebo jejich rodiny.

Píši toto poselství pro všechny, kdo jsou na pokraji vyčerpání, skoro umdlévají, přemoženi svou současnou situací. Jsi věrný služebník, sytíš druhé, jsi přesvědčený, že Bůh pro svůj lid může udělat nemožné. Ale máš nějaké vleklé pochybnosti o Jeho ochotě zasáhnout ve tvém vlastním zápase.

Duch svatý od nás ve všech pasážích Písma vyžaduje, abychom si připomínali bochníky, ryby, hojnost. Jsme povoláni, abychom spoléhali na soucit Ježíše k našim vlastním fyzickým potřebám, abychom věděli, že není ochotný dopustit, aby zeslábnul byť jen jediný z nás.

Rád bych věděl: kolik čtenářů tohoto poselství říkalo slova víry a naděje ostatním, kteří stáli tváří v tvář obtížným, zdánlivě beznadějným situacím? Naléhali jste na ně: „Drž se! Pán je schopen. Je to Bůh, který činí zázraky, a Jeho zaslíbení jsou pravá. Tak neztrácej naději. Dodej si odvahy, protože On odpoví na tvé volání.“

„Opravdu věříš v zázraky?“ Tohle je otázka, kterou se mě ptal Duch svatý. Moje odpověď byla: „Ano, samozřejmě, Pane. Věřím v každý zázrak, o kterém jsem v Písmu četl.“ Ale tato odpověď není dostatečná. Pánova otázka pro každého z nás zní ve skutečnosti takto: „Věříš, že mohu udělat zázrak pro tebe?“ A nejen jeden zázrak, ale zázrak pro každou krizi, každou situaci, které čelíme. Potřebujeme víc než starozákonní zázraky, novozákonní zázraky, minulé zázraky v historii, ale současné, osobní zázraky, které jsou určené jen pro nás a naši situaci.

Vzpomeň si na tu jednu potíž, které čelíš právě teď, na svou největší potřebu, na svůj nejznepokojivější problém. Tak dlouho ses za to modlil. Opravdu věříš, že to Bůh může vyřešit a vyřeší způsobem, jaký si nedovedeš představit? Tento druh víry přikazuje srdci, aby se přestalo trápit nebo pokládat otázky. Říká ti, abys odpočíval v Otcově péči, důvěřoval Mu, že to všechno vyřeší svým způsobem a ve svém čase.

Zmínil jsem už některé ze zázraků, které Ježíš vykonal v Novém zákoně. Podobně je Starý zákon naplněn Boží mocí, která činí zázraky, od otevření Rudého moře k Bohu, který mluví k Mojžíšovi z hořícího keře. Vírou Eliáš přivolal oheň z nebe. A později, když k němu Bůh mluvil v jeskyni, tam byl vítr, hřmění, neuvěřitelná podívaná a zvuky.

Tohle všechno byly okamžité zázraky. Lidé, kteří do nich byli zapojení, mohli vidět, jak se dějí, cítit je a být jimi uchváceni. A jsou zázraky, které chceme dnes vidět všichni, zázraky, které způsobí údiv a bázeň. Chceme, aby Bůh otevřel nebesa, sestoupil k nám do naší situace a vyřešil věci náhlým vzplanutím nebeské moci a síly.

Ale mnoho z Boží divotvorné moci v životech jeho lidu přichází jako takzvané „postupné zázraky.“ Tohle jsou zázraky, které jsou lidskýma očima stěží rozpoznatelné. Nejsou doprovázeny hřměním, blýskáním nebo jakýmkoliv viditelným pohybem či změnou. Tyto postupné zázraky začínají docela tiše, bez fanfár, a odhalují se pomalu ale jistě, krok za krokem.

Oba druhy zázraků – okamžité i postupné – jsou dosvědčené v Kristově dvojím nasycení zástupů. Uzdravení, které předvedl, bylo okamžité, viditelné, snadno rozpoznatelné všemi, kdo tam v těch dnech byli přítomní. Myslím zmrzačeného muže se zkrouceným tělem, u kterého se rázem projevila fyzická, vnější změna, takže mohl běhat a skákat. To byl zázrak, který musel udivit a pohnout všemi, kdo to viděli.

Ale nasycení zástupů, která Kristus vykonal, to byly progresivní, postupné zázraky. Ježíš pronesl k nebi jednoduchou modlitbu požehnání, bez ohně, hřmění nebo zemětřesení. On pouze lámal chléb a vysušené ryby, nikdy nedával znamení, nikde ani zmínka, že by se konal zázrak. Ale přesto, nasytit tolik lidí, to muselo být tisíceré lámání téhož chleba a ryb po celý den. A každý jednotlivý kousek chleba a ryby byl částí zázraku.

Právě tak dnes činí Ježíš mnoho svých zázraků v životech svého lidu. Modlíme se za okamžité, viditelné divy, ale náš Pán často jedná tiše, tvoří pro nás zázrak, kus po kuse, kousek po kousku. Možná to neslyšíme nebo se toho nemůžeme dotknout, ale On pracuje, připravuje naše vysvobození mimo vše, co jsme schopni vidět.

A to chtěl Ježíš, aby jeho učedníci viděli. On si tolik přál, aby poznali, že On po celou dobu pracoval v jejich prospěch: střílel šípy na nepřítele, umlčel lživé duchy, věrně vedl a ochraňoval každého vzácného člověka, kterého Mu Otec dal.

Možná právě teď čekáš na svůj zázrak. Ztratil jsi odvahu, protože se zdá, že se nic neděje. Nevidíš žádný důkaz Božího nadpřirozeného jednání ve svůj prospěch.

Uvažuj o tom, co říká David v Žalmu 18: „V úzkosti své vzýval jsem Hospodina, a k Bohu svému volal jsem, i vyslyšel z chrámu svého hlas můj, a volání mé před oblíčejem jeho přišlo v uši jeho. Tehdy pohnula se a zatřásla země, základové hor pohnuli se, a třásli se pro rozhněvání jeho. Dým vystupoval z chřípí jeho, a oheň zžírající z úst jeho, od něhož se uhlí rozpálilo… I hřímal na nebi Hospodin, a Nejvyšší vydal zvuk svůj, i krupobití a uhlí řeřavé. Vystřelil i střely své, a rozptýlil je, a blýskáním častým porazil je“ (Žalm 18:6–9, 13–14).

Musíš připustit, že žádná z těchto věcí se nestala doslova. Bylo to něco, co David viděl svýma duchovníma očima. Milovaní, tohle je víra. To je když věříš, že Bůh slyšel tvé volání, že neztrácí čas, že tvou prosbu neignoruje. Místo toho rozjel tiše tvůj zázrak bezprostředně poté, kdy ses modlil, a i teď koná nadpřirozené dílo ve tvůj prospěch. Tohle je opravdová víra v zázraky, v Jeho zázračné, progresivní dílo v našich životech.

David rozuměl základní pravdě, která za tím vším byla: „Kterýž vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil“ (18:19). David tu prohlásil: „Vím, proč pro mě Hospodin tohle všechno dělá. Protože si mě oblíbil.“

Opravdu věřím v okamžité zázraky. Bůh stále koná slavné, skvělé, okamžité zázraky v dnešním světě. Ale přesto nás Ježíš v těchto pasážích z evangelií žádá, abychom porozuměli, pochopili a vzali na vědomí jeho progresivní, postupné zázraky a jejich úlohu v našich životech dnes.

„Ježíš tedy pozvedl oči, a když uviděl, že k němu jde veliký zástup, řekl Filipovi: Kde nakoupíme chleby, aby se tito najedli?“ (Jan 6:5–6). Ježíš vzal Filipa stranou, vzal ho kolem ramen a řekl: „Bratře Filipe, podívej se na těch pět tisíc lidí, co tu jsou. Všichni jsou hladoví. Řekni mi, kde nakoupíme dostatek chleba, abychom je nasytili? Co myslíš, že bychom měli udělat?“

Jak to bylo od Krista neuvěřitelně milující. Ježíš po celou dobu věděl, co udělá; verš nad tím to říká. Přesto se Pán snažil Filipa něčemu naučit, a ta lekce, kterou mu udělil, se dnes týká každého z nás. Přemýšlej o tom: Kolik lidí z Kristova těla polovinu noci nespí a snaží se vyřešit své problémy? Myslíme si: „Tohle bude možná fungovat. Ne, ne… Možná to vyřeší tohle. Ne…“

Představuji si Filipa, jak se škrábe na hlavě a odpovídá: „Pane, už jsem mluvil s Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem, a máme dohromady jen dvě stě centů. To na tuhle naléhavou potřebu vůbec nestačí. Máme povážlivý, přímo kritický problém s chlebem“ (viz 6:7).

Ale Filip a ostatní apoštolové neměli jen problém s chlebem. Měli také pekařský problém… a problém s penězi… a problém s distribucí… a problém s přepravou… a časový problém. Když se to sečte všechno dohromady, měli problémy, které si nedovedli ani představit. Jejich situace byla naprosto nemožná.

Ale Ježíš po celou dobu přesně věděl, co udělá. Měl plán. A totéž je pravdou o tvých problémech a potížích dnes. Je tu problém, ale Ježíš zná celou tvou situaci. A přichází k tobě a ptá se: „Co s tím uděláme?“

Správná odpověď od Filipa měla znít: „Ježíši, Ty jsi Bůh. S Tebou není nic nemožné. Takže já odevzdávám tento problém Tobě. Už není můj, ale tvůj.“

Přesně tohle potřebujeme říkat našemu Pánu dnes, uprostřed naší krize: „Pane, Ty jsi činitel zázraků. Já vydávám všechny své pochybnosti a strachy Tobě. Svěřuji celou tuhle situaci, celý můj život, do Tvé péče. Vím, že nedopustíš, abych zemdlel. Vlastně, Ty už víš, co s mým problémem uděláš. A já věřím v Tvou moc.“