Osvobozený život

Stál jsem nedávno v hotelové hale a pozoroval svobodné lidi vcházející husím pochodem do ohromné hodovní síně. Na vývěsce venku v hale jsem četl: „Creative Single’s Party“ (Večírek pro svobodné). Byla neděle večer – den, který je pro osamělé lidi nejdepresivnější.

Jaký to byl tragický pohled. Některým bylo devatenáct či dvacet, jiným šedesát. Nikdo se neusmíval. Vypadali, jako by všichni přicházeli ze stejného pohřbu. Mohli jste cítit jejich prázdnotu, jejich osamělost. Byl tu kolem toho všeho hrozný pocit smutku. Každý z nich zamířil přímo k baru a naplnil svou sklenici alkoholem. O čtyři hodiny později odcházeli – ještě smutnější! Vycházeli otáčejícími se dveřmi, jako by říkali: „Je tohle všechno, co je život? To je otrava!“

Ale mohu vás vzít ke schodům většiny dnešních církví a ukázat vám stejně depresivní pohled. Přicházejí do Božího domu a sotva kdo se usmívá. Můžete číst z jejich tváří a vidět tam zapsané stejné obavy, stejnou osamělost, stejnou prázdnotu, jakou jste viděli na večírku pro svobodné.

Zastavte se před jakoukoliv školou v pondělí ráno a pozorujte děti, jak se vlečou do svých tříd. Jejich obličeje jsou protažené, napůl ospalé. Vypadají znuděně a zdá se, že nelibě nesou „musit chodit“ do školy. Počítají minuty do přestávky na oběd.

Stejná věc je v zaměstnání – blues pondělního rána. Zaměstnanci jednají, jako by byli naverbováni a posláni do frontové linie, aby čelili palebné četě. Nalévají se kávou až do poledne. Poslouchej jejich řeč: „Ale člověče, další dlouhý týden před námi. Nemohu se dočkat pátku.“

A teď právě máme „nedělní blues“ – děti, které cítí odpor k nucenému chození do církve, taťkové, kteří dávají přednost spánku nebo kteří říkají svým manželkám: „Kazatel by radši neměl pokračovat přes poledne. Fotbal začíná v jednu a já nechci zmeškat výkop.“ Dvě třetiny lidí neustále sleduje hodinky, a další třetina zkoumá lidi kolem sebe a sleduje, co si oblékli.

Nejtragičtější ze všeho je, že většina těch, kteří navštěvují církevní shromáždění, neočekává, že se jí dostane jakékoliv pomoci! Jsou rádi, když shromáždění trvá jen hodinu a půl. Kdyby trvalo tři hodiny, chodilo by jen pár lidí. Je to hodina a půl, která ulehčí jejich svědomí, hodina a půl, aby drželi krok s tradicí chození v neděli do církve. Vycházejí právě tak jako vešli: znudění, ztrápení, neuspokojení a plní strachu a úzkosti.

Jak to musí lámat Boží srdce! Obracíme Jeho dům vysvobození a modlitby v místo otroctví a nudy. Nedávný národní průzkum se dotazoval: „Kde vás to nejvíc nudí?“ Většina odpověděla: „V církvi.“

Přátelé, když už Boží dům není místem, kde mohou lidé najít sílu a osvobození, je třeba zavřít jeho dveře. Jestliže tam již není vítězný jásot, skvělá radost ani osvobozující moc – již to není Boží dům. Na jeho dveřích by mělo být napsáno: „Ichabod – sláva odešla“.

Jak je smutné, ale pravdivé, že velká většina lidí, které Bůh stvořil, zemře a půjde do věčnosti, aniž by někdy skutečně žila. Většina lidí jednoduše přetrpí svůj život. Jejich život se stal jednou dlouhou soukromou válkou. I když je to jejich nejlepší, není to nikdy to, co si myslí, že by to mělo být. Vždycky jim něco schází. Zdá se, že nikdo neví, co to je, ale každý to hledá. Neustále shání to, čemu říkají „smysl života“. Hlas hluboko uvnitř neustále šeptá: „Musí tu být něco víc. Někde existuje něco lepšího – mnohem lepšího, než žít s pocitem neustálé viny, lepší než pouhá existence, vyčerpaná a ponížená zvyklostmi, hříchy a slabostí. Rozumí se samo sebou, že život má být SVOBODNÝ. Neměl by mě držet jako vězně. Měl by být osvobozující.“

Mnoho staletí předtím, než se Ježíš narodil, prorokoval prorok Izaiáš, že Bůh pošle lidstvu spasitele, který osvobodí život. Ježíš sám stál jednou o Sabatu (v sobotní den) v židovské synagoze a připomínal slova tohoto proroctví.

„I dána jemu kniha Izaiáše proroka. A otevřev knihu, nalezl místo, kdež bylo napsáno. Duch Páně nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu… Dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich“ (Lukáš 4:17–18, 21).

Ježíš říkal celému světu: „Moje poslání na zemi je osvobodit každý zraněný, potlučený život.“ Propustit na svobodu znamená osvobodit od každého nevolnictví, propustit z každého otroctví, odstranit všechno, co utlačuje. Jestli věříš, že Ježíš mluví pravdu, pak musíš věřit, že tobě a mně říká: „Jsem poslán, abych osvobodil tvůj život, zprostil tvůj život každého útlaku a otroctví. Přicházím, abych osvobodil tvého ducha.“

Pavel také kázal, že Kristus přišel, aby povolal každého věřícího k osvobozenému životu.

„Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří…“ (Galatským 5:13).

„Protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte a nezapletejtež se zase v jho služebnosti“ (Galatským 5:1).

Pavel kázal o „svobodě slávy synů Božích“ (viz Římanům 8:21).

To je, co chce Bůh vědět!

„Nyní pak, znajíce Boha, nýbrž poznáni jsouce od Boha, kterakž se zpátkem zase obracíte k mdlým a bídným živlům, jimž opět znovu chcete sloužiti?“ (Galatským 4:9).

Musí to být frustrující pro Boha, když tak málo Jeho stvoření bere vážně Jeho nabídku, že je osvobodí. Děti Izraele Jeho nabídku nikdy nepřijali. Vyvedl je z Egypta, domu otroctví, a zaslíbil jim osvobozený život v Kananejské zemi, ale „někteří, když to uslyšeli, reptali…“ Pavel řekl, že selhali v hledání svého osvobození, protože slovo, které slyšeli, jim neprospělo – protože skutečně nevěřili tomu, co slyšeli. Pavel nám říká, že Boží nabídka přivést nás v odpočinutí svobodného života dnes stále trvá.

„Boží zaslíbení, že všichni mohou vstoupit do Jeho odpočinku stále trvá, a měli bychom se třást strachem, protože někteří z nás toho možná nedosáhnou“ (Židům 4:1, parafrázováno).

Poněvadž děti Izraele selhaly v přijetí Jeho nabídky, dal Bůh lidem jiný čas, aby zakusili osvobozený život.

„Opět ukládá jakýsi čas pro vstoupení, a ten čas je teď“ (Židům 4:7, Living Bible).

„A protož zůstáváť svátek lidu Božímu“ (Židům 4:9).

Přemýšlej o tom, co nám dnes Bůh říká: „Jestli si nedáš pozor, tak, stejně jako miliony Izraelců, projde tvá generace životem, aniž by vstoupila do osvobozujícího odpočinku, který jsem zaslíbil.“ Lidi, podívejte se kolem. To je pravda! Selhali jsme v dosažení tohoto odpočinku v našich životech. Jsme stále ještě neklidní a ustaraní. A naše nevíra v Jeho slavné zaslíbení osvobození zarmucuje Boha.

„Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti? A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro nevěru“ (Židům 3:17–19).

Proč miliony Izraelců zemřely na poušti, zamořené hady, po čtyřiceti mizerně prožitých letech v bolesti a strachu? Proč zůstali Izraelci na poušti, když mohli jít přímo do země oplývající ovocem, zeleninou, medem a všemi věcmi, které činí život krásným? Proč bezúčelně vandrovali se stany, hltali prach, když mohli vlastnit své vlastní domy v jejich vlastní zemi?

Odpověď se zdá neuvěřitelná! Bylo to příliš krásné, aby to mohla být pravda! Oni prostě nemohli uvěřit, že je Bůh dost miluje, aby se zbavili svého strádání a získali tak nádherný život. Tolik si zvykli na svou bídu, že si mysleli, že takový má být způsob života. Zvědové, kteří se z té zaslíbené země pokoje a odpočinku vrátili, jim všem řekli o její kráse, o pramenech a řekách vod, o vinohradech, fíkových plantážích, stádech dojnic, hojnosti medu, zelených pastvinách. Bylo to všechno tak, jak řekl Bůh, že to bude!

Ale někteří zvědové dodali: „Nevzrušujte se tolik ohledně toho nového života, který vám byl zaslíben. Je tu potíž. V té zemi jsou také obři.“ Lidská srdce v nich poklesla. Začali reptat a stěžovat si: „Věděl jsem to – přesně to jsem věděl! Bylo to příliš dobré, aby to byla pravda, příliš jednoduché, příliš moc podobné pohádce. Všechno je to falešný sen. Tak nádherný život v tak krásné zemi je nemožný.“

Káleb zvolal:

„Jděme předce, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí“ (Numeri 13:30).

Ale poslechni si ty, které ovládla nevíra:

„Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu, nebo silnější jest nežli my“ (Numeri 13:31).

Jozue povstal uprostřed této nevíry a Bůh skrze něho promluvil v poslední snaze získat je pro nový život:

„Bude-li Hospodin laskav na nás, uvedeť nás do země té, a dá ji nám, a to zemi takovou, kteráž oplývá mlékem a strdí. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, ani se bojte lidu země té, nebo jako chléb náš jsou. Odešlatě od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojtež se jich“ (Numeri 14:8,9).

Ale lid ho místo toho skoro ukamenoval.

„I řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokavadž popouzeti mne bude lid ten? A dokud nebudou mi věřit?“ (Numeri 14:11).

To je to, ohledně čeho se mnou Bůh poslední dobou jednal. Zeptal se mě úplně stejně: „Davide, kdy mi budeš věřit a vezmeš mě za Mé Slovo? Kdy vstoupíš do života svobody a odpočinku, který jsem ti zaslíbil?“ Varoval mě, abych byl opatrný, abych i já neselhal ve vstupu do osvobozeného života, Jeho života oplývajícího svobodou a pokojem. Jsme připraveni, abychom konečně věřili tomu, co Ježíš řekl? Nebo nás naše nevíra okrade o Jeho zaslíbení? Ježíš řekl:

„Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem vašim. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké“ (Matouš 11:28–30).

Také řekl:

„Já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly“ (Jan 10:10).

A opět stejné zaslíbení:

„Přišel jsem, abych propustil soužené na svobodu“ (Lukáš 4:18, parafrázováno).

Jsme stejní jako děti Izraele. Myslíme si, že život zcela zbavený strachu a viny je příliš neuvěřitelný. Život prožitý v jeho nejplnější míře? Život klidu a pokoje v duši po celých 24 hodin denně? Život bez těžkých břemen odsouzení nebo deprese? Život v přítomnosti milujícího, laskavého Spasitele, který se stará o všechny moje potřeby? Život beze zmatku, bez obav, beze strachu z pádu?

Zní to příliš dobře, aby to byla pravda? Je to pouze šprým od Boha? Vůbec ne. Toto je právě ten druh osvobozeného života, který chce Kristus, aby mělo každé z Jeho dětí? Nejen pár Jeho dětí – ale všechny! Nejen ti, kdo rozluštili nějaká teologická pravidla – ale všichni, kdo Mu prostě důvěřují! I sám Kristus připustil, že nemohl učinit žádný zázrak pro ty, kdo mu nevěřili.

„Snažmež se tedy vjíti do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry“ (Židům 4:11).

Není šokující, že děti Izraele věřily, že je Bůh může vyvést z Egypta, ale nemohly uvěřit, že je může uvést do zaslíbené země? Izraelci přežili deset nadpřirozených pohrom. Zděšeně přihlíželi, jak smrt uplatňuje nárok na všechny prvorozené děti v Egyptě a žádné jejich dítě nezemřelo. Byli svědky neuvěřitelného pohledu na moře rozdělené a nakupené jako zdi po obou stranách, aby se uprostřed něho otevřela suchá cesta. Procházeli skrze moře! Přihlíželi v úžasu, jak moře dopadlo na faraóna a jeho armádu a utopilo je.

„A tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z ruky Egyptských; a viděl Izrael Egyptské mrtvé na břehu mořském… I bál se lid Hospodina, a věřili Hospodinu“ (Exodus 14:30,31).

Jak byl Izrael nadšený! Nyní byli zachráněni! Starý život byl pryč, měli před sebou nový život. Tancovali radostí, naplněni tušením slavného nového života v zemi krásné a pokojné.

„Uvedeš je, a štípíš je na hoře dědictví svého, na místě, kteréž jsi k příbytku svému připravil“ (Exodus 15:17).

O šest týdnů později byli na dně, v hlubinách beznaděje! Byli ubozí, nepokojní, stěžovali si, zapomněli na veškerou Boží zázračnou moc. Byli plní strachu a obav.

„V patnáctý den druhého měsíce po vyjití z země Egyptské… reptalo všecko shromáždění synů Izraelských proti Mojžíšovi… a mluvili… Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské… a teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem“ (Exodus 16:1–3).

V následujících měsících ti samí lidé pochybovali o Bohu z deseti různých příčin. Bůh řekl: „Tak dost! Pro své pochybnosti nevstoupí, zůstanou vně. Tito lidé viděli moji slávu, byli svědky mých zázraků, které jsem činil v Egyptě i na poušti, pochybovali o Mně a pokoušeli Mě tito desetkrát. Neuvěřili mému zaslíbení. Proto nevstoupí do země, ale jejich mrtvá těla padnou na poušti…“

Byli zachráněni, byli spaseni, jistě, ale k čemu? Aby strávili čtyřicet mizerných let na spalující poušti, žili v duchovní chudobě, reptali a stěžovali si, byli schýleni pocitem odmítnutí, deprese a každodenního truchlení? Aby se obávali smrti a ani nechtěli žít? Aby žili ve strachu z Božího hněvu? To nebylo to, co pro ně Bůh zamýšlel. To nebylo to, pro co je zachránil. Sami zabředli do existence pouštních krys, protože ztratili svou víru v Boha.

Nutí tě to, abys vykřikl: „Izraeli, probuď se! Nemusíš takhle žít. Existuje pro tebe krásné místo, nádherný a svobodný život hned za horami. Nebuď tak hloupý! Věř Bohu – je to pravda!“

Ještě tragičtější než tohle je to, že dnes tak mnoho lidí uvízlo na stejné poušti zoufalství. Jsme zrovna tak slepí a nevěřící. Věříme, že nás Bůh spasil pro věčnost, ale nevěříme Mu, že nám dá hojný život právě teď. Bůh nám pověděl nezpochybnitelnými slovy, že na nás čeká život dokonalého odpočinku a osvobození.

Ježíš řekl:

„Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království“ (Lukáš 12:32).

Řekl Ježíš to, co si myslím, že řekl? Bůh mi chce dát království? Kde je?

„Boží království nepřijde viditelně… nebo aj, království Boží je mezi vámi“ (Lukáš 17:20,21).

To je ohromné! To znamená, že odteďka budu bohatý, můj majetek poroste, nebudu nic potřebovat. Ne! Je to něco, co máš ve svém vnitřním člověku. Je to osvobozený život!

„Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém“ (Římanům 14:17).

Co nás vyvede ven z našich ubohých životů viny, strachu a deprese? Co způsobí, abychom viděli, že existuje daleko slavnější život, který na nás čeká?

Pavel řekl:

„Abyste děkovali Otci, který nás uzpůsobil k účasti na dědictví svatých ve světle“ (Koloským 1:12).

Chceš tento osvobozený život? Věříš teď, že je to tvoje dědictví? Věříš teď, že si Bůh zoufale přeje, abys ho měl? Pak to přijmi vírou! Přestěhuj se do toho! Prohlašuj to za tvé vlastní! Pavel říká: „Netrpěl jsi dost? Nenaučil ses ještě svou lekci?“ Jinými slovy: „Jsi nabažený a unavený z žití života ve strachu a duševních mukách? Ještě jsi nezjistil, že existuje lepší cesta?“

„Jen to žij vírou!“

Vlož jednoduše svou víru v to, co Bůh řekl, že pro tebe udělá. Tento osvobozený život spravedlnosti, radosti a pokoje v Duchu svatém je dar. Nemůžeš ho vyrobit.

„Blahoslavení, jichžto odpuštěny jsou nepravosti a jejichžto přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu“ (Římanům 4:7–8).

Abraham se stal otcem národů jednoduše proto, že vzal Boha za Slovo. Kdyby pochyboval, všechno by ztratil.

„Ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti. A protož počteno jest jemu to za spravedlnost. Jestiť pak to napsáno ne pro něj toliko, že jemu to počteno bylo za spravedlnost, ale i pro nás, kterýmžto bude počteno za spravedlnost, věřícím v toho, kterýž vzkřísil Ježíše Pána našeho z mrtvých“ (Římanům 4:20–24).

Věříme-li Bohu, že nám proto odpustil, aby nás spasil; musíme věřit, že nás také zachová. Moc, která nás spasila, nás zachová! Víra, která přinesla Krista do našich životů, nás zachová před pádem.

„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož i přístup měli jsme věrou k milosti této, kterouž stojíme. A chlubíme se nadějí slávy Boží“ (Římanům 5:1–2).

Čelíš nepřekonatelnému pokušení? Existuje nějaký zakořeněný hřích, který se neustále snaží vysát tvůj život? Vlož to do Božích rukou! Věř TOMUTO zaslíbení a dovol Bohu, aby ho naplnil:

„Tomu pak, kterýž mocen jest zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím“ (Juda 24).

Ale je tu také varování:

„…nevěřili předivným skutkům jeho… a protož… marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním…“ (Žalm 78:31–32).

Snášeli mučivou duševní úzkost, pocity nehodnosti, léta trápení a obtíží – všechno proto, že nedůvěřovali Boží nádherné lásce a moci.