Přítel hříšníků

„Přišel Syn člověka…přítel celníků a hříšníků!“ (Matouš 11:19). V 7. kapitole Lukáše čteme příběh o farizeovi jménem Šimon, který pozval Ježíše do svého domu povečeřet. Tento zbožný muž pozval také vybranou skupinu náboženských vůdců, jako byl on sám, aby usedli k témuž stolu. Tito hosté byli s největší pravděpodobností také farizeové.

Bezpochyby to bylo velice náboženská sešlost. Šimon a jeho známí farizeové pečlivě dodržovali zákon, puntičkářsky platili desátky a každý den chodili do Božího domu. Ve svých očích byli svědomitě spravedliví a podle svých představ byli svatými muži své generace.

Nejsem si jistý, proč farizeus pozval Ježíše na večeři, natož aby přivedl další přísně náboženské muže, aby s ním stolovali. Nejpravděpodobnějším důvodem pro jeho pozvání zřejmě bylo, že Šimon a jeho přátelé chtěli rozhodnout, zda je Ježíš prorok, nebo mu, jako takovému, nechtěli ve skutečnosti přikládat důležitost. Šimon, jak je v této pasáži jasně uvedeno, věděl, že má Ježíš „pověst jako prorok“ (viz Lukáš 7:39).

V této kultuře bylo běžné, že každého hosta vítali s umyvadlem vody a plátnem, aby omyli prach s nohou návštěvníka. (V té době tam nebyly žádné dlážděné cesty, takže nohy lidí byly vždy po cestě zaprášené.) Také hosta přivítali polibkem na obě tváře. Potom dostal malou nádobku s olejovou mastí, aby si ji vetřel do vlasů, které nejspíš potřebovaly zvlhčit.

Když tuto pasáž pročítám, vypadá to, že Šimon své ostatní hosty zaopatřil a posadil dřív, než přišel Ježíš. A je téměř jisté, že tito hosté byli podle zvyku osvěženi. Konec konců, žádný farizeus by nechtěl mít mezi sobě rovnými pověst, že není pohostinný.

Z této pasáže je však zřejmé, že Ježíši se takové pohostinnosti nedostalo. Všechno, čeho se mu dostalo, byla pouze povýšenost. Nebyla tu žádná voda, aby smyl prach se svých nohou, žádný zdvořilý polibek na tvář, žádný olej na jeho vlasy (viz Lukáš 7:44-46). Místo toho ho přivedli ke konci stolu jako méně důležitého návštěvníka a musel se posadit mezi ostatní s dosud zaprášenýma nohama.

Písmo nám neříká, o čem tato skupina kolem stolu debatovala, ale můžeme se domnívat, že to souviselo s teologií. Farizeové byli v této věci odborníky a pokoušeli se Ježíše při další příležitosti napálit podivínskými dotazy. Ale Ježíš věděl, co je v srdcích těchto lidí, a brzy to vyšlo na světlo.

Dále tu čteme, že na scénu vpadla žena z ulice, která „byla hříšnice.“ Tato nechvalně známá žena si nějak našla cestu kolem sloužících v domě a vešla až do místnosti, kde tito náboženští muži večeřeli. Tam se zastavila u nohou Ježíše, v rukou alabastrovou nádobku s mastí a vzlykala.

Šimon a jeho přátelé museli být příliš ohromeni, než aby jednali. Opravdu, nejspíš byli v šoku. Znali tuto ženu a věděli, že je velkou hříšnicí v jejich městě. (Asi to byla prostitutka.) Dovedu si představit, co si tito náboženští muži mysleli: „Jak trapné, taková hříšnice si vpadne mezi nás, na tohle ‚setkání s Ježíšem‘. Probíráme tu teologii a najednou se sem přiřítí tahle šlapka.“

Hříšnice padla na kolena, vzala do rukou Ježíšovy nohy a začala je omývat svými slzami. V ten moment museli farizeové překvapením lapat po dechu: „Ale ne. Jak může Ježíš dovolit, aby se ho taková žena dotýkala? Je to v rozporu se zákonem dotýkat se někoho, kdo je nečistý. Neměl by ji ani dovolit, aby se dotkla jeho roucha. Ale on tu dovolí prostitutce, aby objímala jeho nohy.“

V tu chvíli udělala něco nemyslitelného, rozpustila si vlasy. Žádná slušná židovská žena by takovou věc na veřejnosti neudělala. Ale tato pochybná ženština dočista vysušila Ježíšovy nohy svými vlasy. Nakonec otevřela alabastrovou nádobku a na Ježíšovy nohy vylila mast.

Teď už byli farizeové rozhořčeni a mysleli si: „Jak hanebné! To je erotičnost. Ježíš snad vůbec není prorok. Kdyby byl skutečně poslaný od Boha, věděl by, že tato žena je hříšná a ihned by tohle předvádění těla zastavil.“ Opravdu, Písmo říká, že přesně tohle si Šimon myslel (viz Lukáš 7:39).

Ale Ježíš četl myšlenky svého hostitele a odpověděl: „Šimone, musím ti něco povědět“ (7:40). Chci tu udělat přestávku, abychom uvažovali o slovech, která tu Ježíš Šimonovi říká. Faktem je, že když jsem tento příběh poněkolikáté přečetl, Duch svatý mě zastavil a slyšel jsem, jak mi šeptá: „Davide, musím ti v tomto příběhu něco říci.“ Opravdu věřím, že nám všem tu musí Pán něco říci.

Cítil jsem puzení vmísit se do toho příběhu a prozkoumat sám sebe ve světle jeho pravdy. Okamžitě jsem viděl, že tu jednají dva duchové: duch farizejství a Kristův duch odpuštění a obnovení. Farizeové šířili ducha posuzování (jsem svatější než ty) a odsuzovali jak nechvalně známou ženu, tak Ježíše. Ale Kristus zjevuje ducha odpuštění a obnovení, když říká Šimonovi, že mu musí něco říci.

Přiznávám, že když jsem se vmísil do této scény, mojí první myšlenkou bylo: „Samozřejmě, že mám ducha Ježíše. Jsem přítel hříšníků. Trávím roky ve službě závislým na drogách a alkoholikům, prostitutkám, těm nejhorším hříšníkům. Nemám v sobě žádné farizejství.“

Asi tak nějak bych přemýšlel. Opravdu, většina z nás si myslí: „Nejsem takový věřící. Nesoudím druhé.“ Ale právě duch farizejství takto uvažuje: „Nejsem jako druzí. Jsem mnohem spravedlivější, svatější.“ Většina z nás občas dopustila, aby závist, žárlivost nebo hněv podbarvily naše mínění o druhých.

Podle mě je nejlepší definicí farizea tato: farizeus je ten, „kdo monitoruje hříchy druhých, ale sám sebe ospravedlňuje.“ Ježíš to objasňuje na modlitbě farizea v chrámu: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, rváči, nespravedliví, cizoložníci… Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všeho, co vlastním“ (Lukáš 18:11–12).

Jednoduše řečeno, duch farizejství říká: „Každý druhý chybuje. Všude kolem nevidím nic jiného než hřích a kompromis. Ale já jsem v pořádku, já jsem obhájce pravdy.“

Kristus Šimonovi pověděl podobenství o dvou mužích, kteří dlužili peníze věřiteli. „Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. A když neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz tedy, který z nich ho bude více milovat?“ (Lukáš 7:41–42).

Zdá se, že Šimon pochopil. V následujícím verši čteme: „Šimon odpověděl: Mám za to, že ten, kterému více odpustil“ (7:43). Co přesně Kristus tomuto farizeovi sděloval? Stručně řečeno, říkal Šimonovi: „Ty jsi ten, kdo potřebuje odpuštění.“

Víte, jak mu Ježíš nejprve řekl: „Musím ti něco povědět,“ měl tím na mysli: „Chci ti ukázat, co je ve tvém srdci. V tuto chvíli nejde tady u stolu o ženu, která sem vešla. Jde o tebe, Šimone. Je to o duchu, který je v tobě, o tvé náboženské pýše, o tvé aroganci, o tvém odsuzujícím duchu, o tvém nedostatku slitování.“

Věřím, že Ježíš pyšnému farizeovi v podstatě říkal: „Tato takzvaná ‚hříšná‘ žena zná hloubku své zkaženosti. Ona ví, že si zaslouží soud. A přiznává svou beznadějnost, vidí sama sebe jako toho nejhoršího z hříšníků. Skutečný důvod, proč sem přišla a tohle udělala, je ten, že je tak vděčná za milost a očištění.“

„Tato žena vidí, že máš pro ni jen pohrdání, Šimone. Ona slyší šepot a pomlouvačné řeči mezi vámi všemi a cítí tvůj odsuzující hněv. Ale ona tě na oplátku soudit nebude. Ne, ona tě navzdory tomu bude milovat. Protože ví, co jí bylo odpuštěno. Ona je schopná milovat každého, protože navzdory svým hříchům je tolik milovaná. A teď cítí, že nemá právo odsuzovat druhé.“

„Ale ty, Šimone, nevidíš zkaženost svého vlastního srdce. Odsuzuješ tuto zlomenou ženu, ale nevidíš, že potřebuješ stejně mnoho, nebo možná ještě víc, milosti. Myslíš, že ona potřebuje mnoho odpuštění a že ty potřebuješ málo. Ale tak to není.“

Uvažujte o tom, co předtím Ježíš řekl farizeům: „Co z člověka vychází, to člověka špiní. Z nitra lidského srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilnění, vraždy, krádeže, lakomství, ničemnost, lest, nestydatost, závistivé oko, urážky, pýcha, bláznivost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra a pošpiňují člověka“ (Marek 7:20–23).

Za padesát let své služby jsem viděl tolik pošetilosti, tolik falše, tolik obchodování s evangeliem, tolik vynucování a falešných doktrín. A vím, že to všechno zarmucovalo Pána. Ježíš za svých dnů vyhnal penězoměnce a zjevil, co je falešné. Ale nejvášnivější odsouzení si vyhradil pro farizejství. Vyprávění evangelií mě přesvědčuje, že neexistovalo nic, co by Kristus nenáviděl víc.

Modlil jsem se: „Ježíši, než budu kázat další kázání o stavu tvé církve – dřív než řeknu ještě jedno slovo o nedostatcích služby někoho dalšího – ukaž mi, prosím, mé vlastní srdce. Duchu svatý, mocný chirurgu, řízni hluboko do mé rakoviny a zrentgenuj mé srdce. Ukaž mi pýchu a tvrdost v mém srdci.“

Nedávno jsem četl, že v Americe existuje 3700 letničních denominací a na celém světě nějakých 27 000. Kromě toho existují tisíce charismatických skupin a malých denominací. V Brazílii, Argentině, Nigérii a dalších afrických zemích, je mnoho set těchto denominací. Baptisté v počtu rozmanitých denominací nezaostávají.

Mnohé z těchto denominací mají dogmatický zvuk, dělají velké věci a pozvedají duchovní církve. Kážou mocně evangelium a vyhrávají velký počet duší. Ale existuje také hodně těch, které jsou rouhavé, bezbožné, je tu mnoho falešných proroků, a mnoho žebrání peněz od chudých.

Tak to bylo i za dnů Krista. Bylo tam tolik typů farizeů, tolik odštěpených skupin Saducejů, tolik antagonistických kněží. Falešnými doktrínami se to jen hemžilo, vdovy byly okrádány a domy starců byly vykrádány, všechno z „náboženských“ důvodů.

Ježíš jasně řekl, že jednoho dne budou pachatelé všech takových hříšných skutků odsouzeni. Každý bude v ten den stát před ním a vydávat počet z toho, co dělal. Ale v době, kdy Ježíš sloužil na zemi, odmítal trávit čas monitorováním těchto lidských záležitostí. Ještě neseděl na svém soudcovském stolci, místo toho se zaměřil přímo na fungování svého království.

V nadcházejících dnech uvidíme vzestup pošetilosti a falše v církvi jako nikdy předtím. Povstanou andělé světla, démony posedlí kazatelé a evangelisté, jejichž řeč bude plynulá, mrštná, výmluvná a upoutá pozornost. Tito muži budou mocní ve svém vystupování a uhlazení v kázání slova, které bude zcela inspirované ďáblem.

Nedávno jsem viděl jednoho takového evangelistu v televizi, kde vedl akci na získávání finančních prostředků. Vykládal divokou historku o ženě, která dala 100 dolarů na jeho službu a během pár týdnů obdržela dědictví ve výši 800 000 dolarů.

Byl jsem v šoku a nemohl se odlepit z křesla, když jsem sledoval, jak toto hnusné vnadidlo funguje. Brzy jsem se vzteky rozžhavil a křičel jsem do nebes: „Já toho podvodníka odhalím!“ Ale vzápětí jsem věděl, že k mému srdci šeptá Pán: „Ne, ty ne. Ty ho necháš být. Slepí vedou slepé, a všichni skončí v jámě.“

Opravdu věřím, že mou touhou bylo bránit evangelium, ale reagoval jsem v těle. Faktem je, že Ježíš se už k tomuto tématu vyjádřil. Jednoho dne k němu přišli jeho učedníci a řekli: „Mistře, tím, co učíš, jdeš farizeům na nervy.“ Ježíš jim odpověděl: „Opusťte je. Jsou to slepí vůdcové slepců. Povede-li slepý slepého, oba padnou do jámy“ (Matouš 15:14).

Během let své služby jsem byl dohnán k tomu, že jsem vypustil mnoho silných slov proti falešnosti a hlouposti. Nezříkám se toho, ačkoliv vím, že jsem byl ve své horlivosti občas uveden v omyl. Ale všechno bude ještě horší, a toho, co zarmucuje Pána, bude tolik, že bychom dost dobře mohli trávit všechen svůj čas tím, že se budeme snažit tyto ohně uhasit. Kristus nám říká, že to nemá být naším prvořadým zaměřením. Místo toho nám dává jasné slovo, na co se máme v těchto posledních dnech zaměřit.

Uvažujme o tom druhém duchu, který se v domě farizea Šimona toho večera projevil: o duchu odpuštění a obnovení. Písmo nám říká: „Obrátil se k té ženě“ (Lukáš 7:44). Tady vidím, že nám Ježíš ukazuje, na co se musíme zaměřit: ne na falešné náboženství, ne na falešné učitele, ale na hříšníky.

Ježíš se odvrátil od Šimona a jeho hostí, obrátil se k ženě a řekl: „Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, neboť hodně milovala… Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji“ (7:47,50). Ježíš tu zjevil, proč přišel: aby se přátelil a obnovil padlé, opuštěné, ty, kteří jsou chyceni hříchem. A dnes nám říká: „O tomhle je moje služba.“

Podobně nám říká apoštol Pavel, že právě na tohle se musíme zaměřit. Nemáme soudit padlé lidi, ale usilovat o jejich obnovení a odstranění jejich hanby. Vlastně z toho udělal zkoušku pravé duchovnosti: ochota obnovit padlého člověka. „Bratři, i kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy duchovní ho napravte v duchu krotkosti a každý dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty“ (Galatským 6:1).

Když Pavel používá obrat „dávej každý pozor sám na sebe,“ žádá Galatské, aby si vzpomněli, jak sami potřebovali milost. Jinými slovy: „Co vám Kristus odpustil? Jakou hanbu z vaší minulosti odstranil? Překryl Pán ty hříchy? No tak se zamyslete nad všemi nelaskavými skutky a myšlenkami ve svém každodenním životě a svou vlastní potřebou Kristovy stále plynoucí milosti a odpuštění.“

Teolog Jan Kalvín řekl v podstatě toto: Křesťan, který soudí hříchy druhých, zatímco je sám vinen, je jako usvědčený zločinec, který si stoupnul na soudcovské místo, aby usvědčil druhé. Proto je tu Pavlovo varování: „Každý dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty.“

Pavel pak rychle dodává tyto návody Kristova chování: „Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon“ (6:2). Co to je Kristův zákon? Je to láska: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, abyste i vy milovali jeden druhého“ (Jan 13:34).

Pravda je, že hřích je nejtěžší lidské břemeno. My prostě nedokážeme přehlédnout nebo omlouvat hřích u druhých. Ale je tu způsob pomoci, jak podpírat druhé v jejich břemenech, a to je něžná, láskyplná péče a náprava. Máme obnovit kající bratry vlídností a láskou.

Pavel napsal Timoteovi, jak jednat s těmi, kdo se „probrali z ďáblovy pasti, neboť jím byli chyceni, aby činili jeho vůli“ (2. Timoteovi 2:26). Vyučuje ho: „A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti“ (2:24–26).

Když čteme Pavlovo nařízení, abychom „nesli břemena jedni druhých a tak naplnili Kristův zákon,“ máme se sami sebe ptát: „Opravdu chci žít tak, abych se líbil Bohu a naplnil jeho Slovo?“

Oh, mnoho, mnoho způsobů jsem zkusil, abych se líbil Bohu. Modlil jsem se: „Pane, sraž mě na zem před svou přítomností. Ať vzlykám zlomeností. Dej, ať jsem kající a lítostivý, rozhýbej mého ducha, ať se nenakazím žádnou vlažností. Dej mi větší vášeň pro tvé Slovo.“

Všechny tyto věci jsou dobré, jsou duchovní a když je děláme, cítíme se dobře, protože víme, že děláme věci, které se Bohu líbí. Ale Pavel říká: „Tady je, co od nás Bůh chce nejvíc. Je tu jeho slovo, jak naplnit Kristův zákon: Neste břemena jedni druhých, obnovte padlé.“

Nemohu ze sebe tato Pavlova slova setřást. Zůstávají ve mně a já se ptám: „Pane, jak přesně mám nést břemena někoho jiného? Nemohu nést hřích druhých, to je pouze Kristova práce. Přesto, Pane, slyším, jak říkáš, že je to tvé přání. Proto by to měla být věc, kterou bych měl vědět jak udělat, ale já to nevím. Kde jsou pokyny?“

Toto slyším od Ducha svatého: Musím ho žádat, aby ze mě vyškrábal všechnu pýchu, všechnu mou závist a žárlivost, všechno mé odsuzování a zavádějící horlivost. A mám ho žádat, aby mi dal svého ducha odpuštění a trpělivosti. Stručně řečeno, mám usilovat o ducha, kterého měl Ježíš v Šimonově domě.

Když v sobě takového ducha máme, působí silně jako magnet, který přitahuje ty, kdo potřebují Boží milosrdenství. Tohle přitáhlo nechvalně známou ženu k duchu slitování v Ježíši. Víme, že je to práce Ducha svatého, aby přemlouval a táhnul hříšníky ke Kristu. Ale proč by k nám Duch svatý posílal člověka, který potřebuje odpuštění, když nemáme ducha odpuštění?

Velký evangelista George Whitefield a John Wesley byli dva z největších evangelistů v historii. Tito muži kázali tisícům na otevřených shromážděních, na ulicích, v parcích a ve vězení, a jejich služba přivedla mnoho lidí ke Kristu. Ale mezi těmito muži vyvstal spor o učení, jak je člověk posvěcen. Oba dogmatické tábory bránily silně své pozice a mezi následovníky obou mužů došlo k výměně nepěkných slov, když nevybíravým způsobem argumentovali.

Jednoho dne přišel k Whitefieldovi jeho stoupenec a zeptal se: „Uvidíme Johna Wesleye v nebi?“ Ve skutečnosti se ptal: „Jak může být John Wesley spasen, když káže takový blud?“

Whitefield odpověděl: „Ne, neuvidíme Johna Wesleye v nebi. Bude tak vysoko u Kristova trůnu, tak blízko Ježíši, že ho nebudeme moci vidět.“

Pavel nazval tohoto ducha „rozšířeným srdcem.“ A měl ho v sobě, když psal Korintským, církvi, v níž ho někdo obvinil z tvrdosti a vysmíval se jeho kázání. Pavel je ujišťoval: „Naše ústa jsou otevřena k vám, Korintští, naše srdce je rozšířeno“ (2. Korintským 6:11).

Když Bůh rozšiřuje tvé srdce, rázem je odstraněno mnoho limitů a bariér. Už nevidíš jen úzkým objektivem. Místo toho zjišťuješ, že tě Duch svatý nasměroval k těm, kdo jsou zranění. A zranění jsou přitahováni k tvému soucitnému duchu magnetickým tahem Ducha svatého.

Takže, máš jemné a laskavé srdce, když vidíš zraněné lidi? Když vidíš bratra nebo sestru, kteří klopýtli v hříchu…mají problémy…možná směřují k rozvodu…jsi v pokušení říci jim, co je v jejich životech špatného? Nepotřebují, aby jim to někdo říkal, protože to už s největší pravděpodobností vědí. Jak říká Pavel, takoví zranění potřebují být obnoveni v duchu mírnosti, trpělivosti a laskavosti. Potřebují se setkat s duchem, kterého Ježíš ukázal v Šimonově domě.

Toto je volání mého srdce po zbývající dny mého života: „Bože, odstraň všechna omezení z mého srdce. Chci tvého soucitného ducha k těm, kdo jsou zranění…tvého ducha odpuštění, když vidím někoho, kdo padnul…tvého ducha obnovení, abych odstranil jejich hanbu.“

„Odstraň z mého srdce každou nepřístupnost a zvětši mou schopnost milovat mé nepřátele. Když se přiblížím k někomu, kdo je v hříchu, ať se nepouštím do odsuzování. Místo toho ať ve mně vytryskne pramen vody a stane se řekou Boží lásky k nim. A ať láska, která se jim ukáže, v nich roznítí lásku k jiným.“