Překážky pro přemáhající modlitbu

Všude v Bibli Je Božím lidem přikazováno, aby se stále modlili. Máme se modlit, když jsme nahoře a když jsme dole, v dobrých i špatných časech. Máme se modlit v každé době – v období radosti a zdraví stejně jako v nemoci nebo depresi, v období klidu a prosperity stejně jako sklíčenosti a smutku. Nezáleží na tom, jaká je naše situace nebo kondice, bez přestání se máme modlit.

Věřím, že se každý upřímný křesťan chce modlit. Ale naproti tomu ne všichni z nás jednají podle tohoto přání. Dokonce dospělí křesťané ochabují v modlitbě. Když tráví čas v modlitbě, shledávají, že je to těžké a úmorné, a rychle ztrácí zájem.

Když se ptám svých přátel, proč pokládají modlitbu za obtížnou, většina z nich krčí rameny. Jejich láska k Ježíši je pravá a mají velkou touhu se modlit. Ale je jim záhadou, proč nejsou vytrvalejší v modlitbě.

Po mnoha modlitbách a studiu Božího slova věřím, že mi Bůh tento problém osvětlil. Zde je pět obvyklých překážek pro vítěznou, přemáhající modlitbu:

Někteří křesťané mají stále ještě nedostatek jistoty, že jsou Pánem přijati, ačkoliv mnoho let slyší kázat evangelium milosti. Nic neoslabuje touhu se modlit víc než tohle. Prostě neuvěříš, že jsou tvé modlitby přijaty, dokud neuvěříš, že jsi přijat ty sám. A dokud si to nevyřešíš – dokud nejsi přesvědčen, že můžeš jít k Božímu trůnu bez odsouzení – nikdy nezakusíš vítěznou, přemáhající modlitbu.

Pavel nám říká, že Bůh nás přijal za své jednoduše proto, že nás miloval: „Předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podle dobře libé vůle své, k chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v milém Synu svém“ (Efezským 1:5–6). Pán tě adoptoval z jednoho jediného důvodu, že tě moc miloval.

Můžeš říci: „Vím, že Boží slovo říká, že jsem byl přijat. A vím, že mi Ježíš poskytnul přímý přístup k trůnu milosti. Ale stydím se přijít blíž. Stále ještě zápasím s mocným pokušením. Stále ještě příležitostně hřeším. Nezískal jsem úplné vítězství. Takže jedinou modlitbu, kterou mohu pronést je ‚Bože, pomoz mi.‘“

Dovol mi jednoduchou otázku: „Miluješ Ježíše? Jsi Jeho dítě a je On nejvyšší kněz, který se za tebe přimlouvá?“ Potom podle Písma nezáleží na tom, cos udělal – máš právo vstoupit do Jeho přítomnosti, abys nalezl veškerou milost a milosrdenství, které potřebuješ. Ve skutečnosti je to právě v takový čas, kdy On jedná jako tvůj nejvyšší kněz:

„Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Židům 4:15–16).

Kristus nám říká: „Ano, mohu rozeznat každou tvou myšlenku, dobrou nebo špatnou. Vidím každou tvou skrytou touhu, každou ctižádost, každý tajný chtíč a skutek. Přesto tě stále zvu, abys přistoupil směle k mému trůnu. Toužím ti dát všechnu milost a milosrdenství, které zoufale potřebuješ.“

Avšak často křesťané nejednají podle nabídky jejich Pána. Místo toho, kdykoliv upadnou do pokušení a hříchu, mají tendenci utíkat od Boha. Odůvodňují to: „Jak by mě Pán mohl přijmout, když jsem Ho tolikrát zklamal v té stejné oblasti? Nemohu k Němu stran toho jít. Byl ke mně předtím tolikrát milosrdný. Nemyslím si, že by se tentokrát přimlouval.“

Před nedávnem mi napsal zoufalý manžel: „Propadl jsem pornografii. Nevím, jak se to stalo – šeredně jsem se chytil. Jsem z tohoto hříchu nešťastný, štítím se sám sebe. Vyznal jsem to své manželce a svému Pánu. A vím, že stále miluji Ježíše celým svým srdcem. Jen se neumím dát do pořádku, abych byl svobodný. Váhám k Němu jít s tímto hříchem, musí na mě být naštvaný. Pověz mi, bratře Davide – může mi Bůh odpustit?“

Tento muž upřímně miluje Pána. Ale také je nemocný, velmi potřebuje lékaře. Ano, hřešil proti světlu, které mu bylo dáno. Ale faktem zůstává – Ježíš přišel, aby byl lékařem pro nemocné, pro sklíčené, pro ty, kteří jsou posedlí démony, a pro ty, kteří jsou uvězněni, včetně vězení pornografie. Ježíš je stále tím nejvyšším knězem lidí.

Přesto tento odrazený věřící tolika slovy říká: „Mé přesvědčení o mém hříchu mě nevpustí do trůnního sálu.“ Říkám mu: „Utíkej do skrytu svého pokojíčku a vylij své srdce před trůnem milosti. Získáš všechnu milost, kterou pro tebe Ježíš má. Potom, poté co jsi obdržel Jeho lásku, umrtvi svůj hřích mocí, kterou ti poskytnul Duch svatý.“

Někteří křesťané si myslí, že jejich modlitby nebudou přijaty, protože po dlouhý čas zanedbávali modlitbu. Měsíce, možná roky na ně Duch svatý naléhal, aby šli do svého modlitebního pokojíčku – přemlouval je a usvědčoval je skrze nespočetná kázání a výčitky svědomí. Ale za čas si tito lidí vytvořili celý rezervoár viny. Uměli se modlit, ale nemodlili se.

Tohle byl protest nevěřícího manžela, který nikdy se svou ženou nenavštívil církev. Pokaždé, když ho požádala, aby šel, řekl: „Cítil bych se jako pokrytec, protože nikdy jindy nejdu.“ Nakonec to jednou vzdal, šel s ní a byl spasen.

Pod naléháním Ducha jsem jednou zaslal velký finanční dar muži, který mi způsobil velkou škodu. Uplynulo šest měsíců, aniž by někdo potvrdil přijetí daru. Ovšemže jsem nehledal díky – prostě jsem poslechl Boží příkaz, abych miloval a požehnal tohoto člověka. Posléze přišel dopis. Muž vysvětloval: „Neodpověděl jsem vám ihned, protože jsem se domníval, že nevím, jak vám poděkoval. Nemohl jsem uvěřit, že byste po tom všem udělal takovou věc. Trvalo mi dlouho, než jsem sebral odvahu, abych vám řekl děkuji.“

Mnoho křesťanů je jako tento muž. Nemohou uvěřit, že by jim Bůh odpustil, miloval je a staral se o ně po všem tom čase, kdy Ho zanedbávali. Tak k Němu prostě nejdou. Přesto, jestliže já mohu odpustit a požehnat někoho, kdo mě zranil a opustil, o kolik víc může náš Pán odpustit a požehnat svému lidu?

Bůh prohlásil v Jeremiášovi: „Lid pak můj zapomněl se na mne za dny nesčíslné“ (Jeremiáš 2:32). A přece hned v následující kapitole Hospodin naléhá: „A však navratiž se ke mně, dí Hospodin… navrať se ke mně“ (Jeremiáš 3:1, 7). Bez ohledu na to, jak moc jsme zanedbávali Pána v modlitbě, On na nás stále čeká s rozevřenou náručí. A je smutné, že ačkoliv nás čeká taková milost, mnozí se stále nechtějí navrátit: „…však se nenavrátila“ (Jeremiáš 3:7).

Když některé křesťany zasáhnou starosti, padnou na své tváře a modlí se, jako by jejich dům hořel. Ale mezi svými krizemi se zřídka kdy modlí. Většina z nich se příliš stydí, aby to přiznala. Myslí si: „Jistě, křičím hlasitě k Bohu, když se stane neštěstí jednomu z mých dětí. Zuřivě se modlím, když se dozvím, že někdo milovaný má nemoc, která ohrožuje jeho život. Modlím se jedině tehdy, když jsem na dně.“

Milovaný, já to neodsuzuji, protože Bible to neodsuzuje. Písmo nám říká:

„Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich“ (Žalm 102:17). Bůh nikdy neodmítne naše modlitby prostě proto, že mu je přinášíme v krizi.
„Hladovití a žízniví byli, až v nich svadla duše jejich. Když volali k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich vytrhl je“ (Žalm 107:5–6). Tyto verše popisují lidi, kteří volali, když byli v koncích. Přesto je Bůh neodsoudil se slovy: „Voláte ke mně jen tehdy, když jste v maléru. Kde jste byli v dobrých časech?“ Ne – odpovídá na jejich volání bez jakýchkoliv podmínek.
„Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se. Motají se a nakloňují jako opilý, a všecko umění jejich mizí. Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje. Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich“ (Žalm 107:26–29). Káral Bůh tyto lidi, že k němu volali uprostřed svých starostí? Ne – vysvobodil je a utišil bouři.

Proč nám Bůh odpovídá tak milostivě, když k němu voláme v krizi, ačkoliv Ho možná jindy nevyhledáváme? Dělá to z jednoho důvodu: Přeje si, abychom se později k Němu vrátili s díkůčiněním. „Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje. Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich. I veselí se, že utichlo; a tak přivodí je k břehu žádostivému. Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými“ (Žalm 107:28–31).

Věřím, že nám Bůh říká: „Udělám cokoliv, abych s tebou měl společenství. Jestli to znamená, že tě musím uzdravit a požehnat během tvé krize, abych tě přivedl do tajné komůrky, pak to udělám.“

Někdy jsem vstoupil do své tajné modlitební komůrky ustaraný, zkroušený, zmatený. V takových časech jsem vylil svou duši upřímně Bohu. Nepotřeboval jsem nikoho, aby si pro mne napsal modlitbu, kterou bych recitoval. Ve skutečnosti jsem nikdy nešel do tajné komůrky s modlitební příručkou. Nikdy jsem nevlastnil psaný seznam, abych si připomínal, za co se modlit. Prostě nevěřím, že Duch svatý reaguje na modlitby v konzervě. Spíš je Boží touhou, aby modlitby vycházely z našeho srdce.

Přemýšlej o tom – když si budu chtít namlouvat svou ženu Gwen, nebudu se učit nazpaměť nějaký Shakespearův sonet, který bych ji zarecitoval. To bych prostě nebyl já a ona to ví. Místo toho řeknu: „Ahoj, miláčku – miluji tě.“ Je to upřímné – protože to je z mého srdce. A Bůh touží po stejně jednoduché, upřímné modlitbě od svých lidí. Pro Něho je nejvyšší formou modlitby díkůčinění za Jeho dobrotu, vyjádřená z vděčného srdce.

Chybně se domníváme, že naše modlitby u Boha neobstojí, pokud s Ním nezápasíme jako Jákob, nemodlíme se třikrát denně nahlas jako Daniel, nebo neodcházíme vyčerpaní duchovním bojem. Samozřejmě existují situace, kdy se patří modlit se takto zaníceně. Ale musíme se zbavit představ, že nás Bůh neuslyší, jestliže nebudeme během modlitby zvyšovat svůj hlas.

Tento falešný názor je důvodem, proč nesmělí, jemně mluvící obrácení nerozvíjejí návyk pravidelné modlitby. Slyší dospělé křesťany, jak se horlivě modlí, vydávají sténání, mluví o násilném zabírání nebe – a jsou zastrašeni. Myslí si: „Nikdy bych se nemohl takto modlit. Uvádí mě do rozpaků dokonce modlení na veřejnosti. Doufám, že nebudu nikdy vyzván, abych se modlil v církvi.“

Když jsme se nedávno Gwen a já posadili, abychom povečeřeli s několika křesťanskými páry, požádal jsem jednoho z manželů o požehnání. Rychle mi zašeptal: „Prosím pastore, požádej někoho jiného.“ Vím, že se tento drahý muž často modlí v soukromí. Přesto se tak styděl, aby pronesl modlitbu před naším jídlem.

Věřím, že tomu Bůh rozumí. Samozřejmě, že je čas modlit se hlasitě – srdcervoucně vzlykat a zoufat si, intenzivně plakat a křičet, pozvedat svůj hlas a nedat Bohu pokoj, dokud neodpoví. Ostatně Ježíš sám se modlit mocným hlasem, když byl v zahradě.

Přesto můžeme všechny tyto vášnivé věci dělat, aniž bychom vydali zvuk. Naše modlitby mohou být zrovna tak horlivé, mocné a efektivní bez zvyšování hlasu. To byl případ Anny, která se pilně modlila za syna.

„Ona pak jsuci v hořkosti srdce, modlila se Hospodinu a plakala velmi“ (1. Samuel 1:10). „I stalo se, když se dlouho modlila před Hospodinem, že Elí pozor měl na ústa její. Ale Anna mluvila v srdci svém; toliko rtové její se hýbali, hlasu pak jejího nebylo slyšeti. I domníval se Elí, že by opilá byla“ (1. Samuel 1:12–13).

Elí Annu obvinil, že je opilá. Ale tato bohabojná žena odpověděla: „Nikoli, pane můj, žena jsem ducha truchlivého, ani vína ani nápoje opojného jsem nepila, ale vylila jsem duši svou před Hospodinem“ (1:15).

Jak Anna vylévala svou duši před Bohem, nepronesla jediné slovo. Přesto její hluboká přímluva a čestnost pohnula nebem. A Bůh požehnal tuto ženu modlitby synem – prorokem Samuelem, který se stal Božím hlasem v Izraeli.

Jako Anna i my můžeme být občas tak slabí, rozmrzelí nebo zmatení, abychom pozvedli své hlasy k Bohu. Někdy jediné, co můžeme, je plakat před Ním. Byl jsem v takovém stavu. Často jsem chodil do své tajné komůrky tak vyčerpaný a omrzelý, zarmoucený a skleslý, nevěděl jsem, co mám dělat, neměl jsem co nabídnout Pánu. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo sedět v Jeho přítomnosti a říct: „Prosím, Pane – podrž mě. Potřebuji Tě.“

David popisuje svou zkušenost v Žalmu 6:

„Hospodine, netresci mne v hněvě svém, ani v prchlivosti své kárej mne“ (6:2). Davidovo soužení bylo tak těžké, byl přesvědčen, že se na něj Bůh naštval a ve svém hněvu ho trestá za nějaký skrytý hřích.
„Smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť jsem zemdlený; uzdrav mne, Hospodine, nebo ztrnuly kosti mé“ (6:3). Davidova situace byla tak zdrcující, že oslabila jeho tělo a zmátla jeho mysl.
„Ano i duše má předěšena jest náramně, ty pak, Hospodine, až dokavad?“ (6:4). David nemohl pochopit, proč to Hospodinu trvá tak dlouho, než ho osvobodí. Křičel: „Hospodine, kdy mě z toho dostaneš?“
„Ustávám v úpění svém, ložce své každé noci svlažuji, slzami svými postel svou smáčím. Sškvrkla se zámutkem tvář má, sstarala se příčinou všech nepřátel mých“ (6:7–8). David byl tak raněn svým neochabujícím zármutkem, vzlykal celou noc, neschopen usnout.

Nakonec dal Bůh Davidovi zjevení. To ho tak nadchlo, že povstal a přikázal svým démonickým nepřátelům, aby utekli: „Odstuptež ode mne všickni činitelé nepravosti; neboť jest vyslyšel Hospodin hlas pláče mého“ (6:9).

Jak mohl David přijmout takové zjevení? Přišlo, protože Hospodin slyšel jeho pláč. „Vyslyšel Hospodin pokornou modlitbu mou, Hospodin modlitbu mou přijal“ (6:10). Každá Davidova slza byla modlitbou, každý jeho sten hlasem pozvednutým vzhůru. A náš Pán je věrný a slyší pláč každého, kdo k němu volá.

Již jsme poznali efektivnost tiché, nevyslovené modlitby. Opravdu, když Pavel mluví o „modlení bez přestání“, věřím, že se odvolává na vnitřní, duševní modlitby – které můžete pronášet zatímco jedete v autě, v autobuse, uklízíte svůj dům, během zahradničení nebo sezení na obchodním jednání. (Musel jsem se stále přimlouvat během mnoha našich církevních obchodních jednáních se staviteli a právními zástupci v New York City.)

Přesto nám samotná vnitřní modlitba v našich životech nevystačí. Jestliže je vnitřní modlitba jediný druh modlitby, který nabízíme Pánu, nikdy nebudeme mít převažující moc nad hříchem. A nebudeme se moci radovat z intimity, kterou můžeme mít s Ježíšem. Kristus nám dává návod: „Ty když bys se modliti chtěl, vejdi do pokojíka svého, a zavra dveře své, modliž se Otci svému, jenž jest v skrytě…“ (Matouš 6:6).

Získávám požehnanou úlevu, kdykoliv vykřikuji v modlitbě k Pánu. Někdy dokonce vyjedu na venkov, vystoupím ze svého auta, procházím se kolem s rukama nataženýma k nebi a volám k Bohu. Vykřičím Mu svou bolest a frustraci, dokud nepocítím, že jsem ve své zkoušce zvítězil.

Věřím, že David se také modlil takto nahlas. Píše v Žalmu 3:

„Hospodine, jakť jsou mnozí nepřátelé moji! Mnozí povstávají proti mně“ (3:1). David viděl, jak se kolem něho množí jeho nepřátelé.
„Mnozí mluví o duši mé: Nemáť tento žádné pomoci v Bohu“ (3:2). Lidé vzdali svou naději v Davida, říkali, že je bez pomoci.
„Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, a vyslyšel mne s hory svaté své. Sélah“ (3:4). Posléze křičel David k Hospodinu o pomoc. Jaký byl výsledek jeho volání? „Já jsem lehl, a spal jsem, i zas procítil; nebo mne zdržoval Hospodin“ (3:5). David získal za svůj hlasitý křik k Hospodinu pokoj. Dosvědčuje: „Nebuduť se báti mnoha tisíců lidí, kteříž se vůkol kladou proti mně“ (3:6).

Žádné lidské stvoření nemá přirozeně sklon k modlení. A nikdo se nemůže modlit efektivně ze své vlastní vůle nebo kázně, disciplíny. Důsledného modlení nelze dosáhnout skrze pevný lidský charakter nebo odhodlání.

Touha a schopnost se modlit přichází jedině od Ducha svatého přebývajícího v nás. Bez Jeho úplné asistence se prostě nemůžeme modlit – protože nevíme jak. Pavel píše: „Ano také i Duch svatý pomocen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými“ (Římanům 8:26).

Duch svatý také udržuje naše modlitby zaměřené na Ježíše. Jak se modlíme, nadpřirozeně pro nás otevírá porozumění Kristovým slovům stejně jako zbytku Písma. Naopak je nebezpečné se modlit, pokud jsou naše mysli netečné. Přesto to k mému údivu mnoho křesťanů dělá. Jsou přesvědčeni, že jestliže přestanou během modlitby úplně myslet, pak každý hlas, který uslyší, bude Boží. Milovaní, takto se vkrádají bludy.

Do naší ministry napsali křesťané, kteří se prohlašovali za jednoho ze dvou „svědků“ zmiňovaných v knize Zjevení. Jak došli k této představě? Prohlašují: „Mluvil ke mně hlas během modlitby.“

Přesto existuje jeden blud, který převyšuje všechny ostatní, mezi těmi, kteří nám napsali. Hlas jim řekl: „Dostaneš velkou sumu peněz, které ti umožní, aby ses absolutně věnoval Boží práci. Potom získáš vedoucí a národy pro Pána.“ Někteří křesťané žijí v tomto klamu celá desetiletí. Jak získali takové zjevení? Prohlašují: „Modlil jsem se, vyprázdnil svou mysl a čekal na Boha, až promluví.“

Pokaždé, když se jdeme modlit, potřebujeme svou mysl zaměstnat Božím slovem: „…jímajíce všelikou mysl v poddanost Kristu“ (2. Korintským 10:5). Musíme svou mysl upnout na Písmo, hledat Jeho tvář, důvěřovat Duchu svatému, že nás svrchovaně povede.

Musí to Ducha svatého strašně zarmucovat, když vidí, jak se společnost duchovně slepých mas pilně modlí, zatímco křesťané dál zanedbávají svou tajnou komůrku. Uvažuj:

Miliony muslimů poklekají a modlí se směrem k Mekce tři až pětkrát denně. Bez ohledu na to, kde jsou, rozprostírají pokrývky a vrhají se na zem, vůbec se nestarají, co si o nich ostatní myslí.
Židé na celém světě se modlí a prozpěvují – v letadlech, v autobusech, v nákupních střediscích – nikdy se nestarají, co si ostatní myslí.
Po celém světě se katolíci modlí s růžencem, přeříkávají Zdrávas Maria a Otčenáš, rozsvěcují modlitební svíčky za mrtvé – nestarají se nikdy, co si o nich ostatní myslí.
Buddhističtí mniši se modlí bez konce, stále otáčí modlitebními mlýnky. Celé hodiny prozpěvují Hare Krišna, dokud nepadnou vyčerpáním. Pohané časně vstávají a zůstávají dlouho vzhůru, modlí se, prozpěvují, zvoní zvonky – na rozích ulic, ve frontě v obchodech, v chrámech a v mešitách. Přes ulici, naproti našemu domu v New York City, vidím východního náboženského guru, jak každou noc chodí kolem svého bytu, hodinu nebo dvě se modlí a opěvuje své bohy.

Přesto jeden pravý Bůh – jediný, který může odpovědět na modlitby – zůstává opomenutý. Zatímco se ztracený svět vřele modlí ke svým bohům a modlám, evangeličtí křesťané jsou ohledně modlitby nadále lhostejní. Zřídka voláme k našemu Pánu nebo s Ním trávíme čas. Přesto nám poskytnul svého dokonalého Ducha, aby nás učil modlit se k Němu pro naše vlastní požehnání a dobro.

Ptám se tě – opravdu chceš život důsledné modlitby? Jestliže ano, požádej Ducha svatého, aby tě vyučoval. On v tobě setrvává, neboť byl vylit na všechny věřící. Prostě se podrob jeho pokynům.

Vložil ducha díkůčinění do tvého srdce. Můžeš být něčím během dne zaneprázdněn, když na tebe náhle přijde naléhavá potřeba modlit se. Jak odpovídáš na jeho přemlouvání, zjišťuješ, že se tvůj jazyk uvolňuje – a z tvé duše plynou řeky zbožné modlitby.

Jazyk Czech