Přinášení Krista do tvé krize

Pojďte se mnou na pole do roviny Dura blízko Babylona. Král Nabuchodonozor obeslal všechny vůdce – vladaře, prince, knížata, úředníky – z celé jeho rozsáhlé říše. Představte si obraz – dav lidí oblečených v jejich různě pestrých národních oděvech, hovořící mnoha jazyky. A ti všichni byli shromážděni z jediného důvodu – vzdávat čest královým bohům!

Nabuchodonozor král postavil ohromný zlatý obraz, devadesát stop vysoký. A nyní se tito vůdcové, kteří vážili cestu na pole Dura, klaněli v uctívání, jakmile královský orchestr začal hrát hudbu. Buď tohle, anebo smrt.

Ale tři židovští muži – Sidrach, Mizach a Abdenágo – se odmítli klanět. Tito muži byli odvedeni jako zajatci z Jeruzaléma Kaldejci a přivedeni do paláce Sinear. Zde se učili kaldejskému jazyku a spolu s Danielem byli jmenováni, aby stáli před králem (vedoucí osobnosti v jeho vládě). A teď se všichni kolem nich, muži všech národů, klaněli zlatému obrazu, podřizujíce se královskému výnosu. Ale oni ne!

Žárliví vůdcové to oznámili Nabuchodonozorovi, a když je vyslechl, rozzuřil se. Myslel si: „Jak si nějaký člen mé vlastní vlády troufá stát proti mně v neposlušnosti!“

Nebylo tehdy neobvyklé potrestat narušitele královských výnosů jeho vhozením do rozpálené pece. Jeremiáš říká: „…Sedechiáš a Echab, které král Babylonský upekl na ohni“ (Jeremiáš 29:22). Nepochybuj o tom, Nabuchodonozor byl zvyklý vidět těla vhozená do otevřené ohnivé pece – vidět okamžité vzplanutí spalovaného těla a cítit zápach spáleného masa. Teď byl tak rozzuřený, že svým vojákům poručil, aby rozpálili pec sedmkrát víc než bylo obvyklé!

Když stráž přivedla tři židovské muže před krále, Nabuchodonozor řval: „Tak vy jste se odmítli klanět mému bohu, když zazněla hudba. Dobře, nechám vás, abyste to zkusili ještě jednou. Měli byste vědět, že ohnivá pec je sedmkrát více rozpálená. A když se ani tentokrát nepokloníte, budete do ní vhozeni a upečeni!“

Buď si jist, že ti muži mohli cítit žár doběla rozpálené pece z toho místa, kde stáli. A pravděpodobně také viděli silné vojáky padající vyčerpáním, jak ládovali pec, přemožení velikým žárem.

Tito židovští muži nechtěli zemřít. Byli lidskými bytostmi jako ty a já. Nikdo by nebyl takový blázen, aby chtěl zemřít upečením v ohni! Přesto měli tito muži neuvěřitelnou víru, kterou dal do jejich srdcí Duch svatý. A proto odpověděli králi: „Ó králi, nemusíme přemýšlet, jak bychom ti odpověděli. Nebudeme se klanět! Náš Bůh je schopen nás osvobodit. A i kdyby nás neosvobodil, nebudeme uctívat obraz.“

Znáte zbytek tohoto příběhu. Slovo o velkém pálení se pravděpodobně rozšířilo a zvědavé zástupy se tísnily kolem cesty. Lidé usilovali alespoň letmo zahlédnout muže, kteří si troufli neuposlechnout králova výnosu a kteří budou zaživa upečeni!

Brzy přijela králova společnost. Král zaujal své místo – v bezpečné vzdálenosti od žáru, ale dost blízko, aby dosvědčil skutečné spálení těl. „Což se tito nepoddajní rebelující blázni nikdy nepoučí?“ myslel si pravděpodobně. „Zkrátka, tři další rebelové nebudou, zbude jen popel!“

Potom byli přivedeni tři židovští muži, měli svázané ruce i nohy. Nejmocnější vojáci královy armády je popadli a nesli je k peci, aby je tam vhodili. Ale plameny byly tak žhavé, že vojáci začali padat jeden za druhým – zabiti žárem!

Tři židovští muži byli nakonec nějak vhozeni do pece. Ale král byl zmaten. Nebyl žádný náhlý záblesk spalovaného těla, žádný zápach páleného masa. Díval se zblízka do ohně – a užasl nad tím, co viděl!

Tři židovští muži se procházeli na vrcholu hromady uhlí, jako by se procházeli po růžových lístkách! Oheň spálil pouze jejich pouta a tak jejich ruce byly nyní zvednuté, chválící Boha.

Nabuchodonozor se obrátil k jednomu ze svých společníků a řekl: „Kolik mužů jsme vhodili do pece?“

„Tři, ó králi,“ zněla odpověď.

„Ale já vidím čtyři!“ odvětil král. „A žádný z nich není spálený. Nikdo není ani zraněný. A jeden z nich je podobný Synu Božímu!“ (viz Daniel 3:24–25).

Nuže, jak mohl pohanský král poznat Syna Božího? Protože Kristova sláva nemůže být skryta. Kdykoliv se v Písmu objevují andělé, jsou oblečeni bíle a svítí nebeskou září. Ano, ta jasná zář nebyl serafín, nebyl to Gabriel, ani Mojžíš ani Eliáš vzkříšený z mrtvých. Byl to sám Ježíš – a On byl jasnější než sedmkrát rozpálený plamen!

Milovaný, toto svědectví přichází z pohanských úst: Kristus se objevil s Židy v jejich krizi (v jejich krizové situaci)! A mluvíme o situaci života nebo smrti. Byla to životní krize – beznadějná okolnost podle těla, taková, která vyžaduje zázrak. Ale Kristus se procházel vedle těchto mužů, potěšoval, osvěžoval je. Šel do toho s nimi, aby je zachránil a osvobodil!

Ježíš nepřišel do židovské krize, aby udělal dojem na pohanského krále. Totéž udělal již v předcházející kapitole. Když Daniel vyložil Nabuchodonozorův sen, král prohlásil: „…V pravdě že Bůh váš je Bůh bohů a Pán králů…“ (Daniel 2:47). Ale jak rychle na to zapomněl!

Ne, to nebyla evangelistická návštěva. Bůh znal srdce vrtkavého krále a také věděl, že silný dojem, který zázraky učiní na pohanskou mysl, vydrží jen asi na tři dny. Správněji řečeno, Ježíš přišel do krize židovských mužů z jediného důvodu – kvůli nim samým! On je přišel potěšit a zachránit, protože je miloval. Pán slávy jim svěřil Sám sebe v jejich krizové hodině – protože oni byli absolutně odevzdáni Jemu!

Pravda je, že Pán nesvěřuje Sám sebe do všech lidských krizí. Písmo říká, že když byl na velikonoce v Jeruzalémě, „…mnozí uvěřili v jeho jméno, když viděli zázraky, které dělal. Ale Ježíš jim nesvěřil Sebe samého, protože znal všechny lidi, a … věděl, co je v člověku“ (Jan 2:23–25).

Ježíš zná podvod, který je v lidských srdcích. On ví, že mnozí jsou ochotní připustit (vzít na vědomí), že je Bůh – ale nejsou ochotni svěřit do Jeho rukou celý svůj život!

Jedna věc je věřit, že Ježíš je Bůh a Spasitel, ale zcela jiná všechno Mu svěřit. Svěřit znamená „pověřit nebo dát břímě zodpovědnosti“. Takže, svěření se Kristu je dát svůj život úplně kompletně Ježíši – svěřit celé své bytí do Jeho péče. A naopak, On svěřuje Sám sebe těm, kteří se totálně odevzdali Jemu!

Žijeme ve společnosti, která jednou krizí za druhou zapadává do bahna. Koho znáš, že zrovna nečelí krizi nebo právě nějakou neprošel? Já osobně znám mnoho křesťanů, kteří stojí tváří v tvář hlubokým, velkým problémům, které hrozí, že je přemohou a zničí.

Jaké krizi čelíš ty? Je duchovní, finanční, duševní, mentální, fyzická? Je ve tvém manželství, ve tvé práci, tvém obchodě? Mluvím o okolnostech tak vážných, že tě z nich dostane pouze zázrak, o situacích, které vypadají beznadějně! Pokud jsi v takové krizi, potřebuješ, aby přišel Ježíš s prošel tím s tebou. Jenom Syn živého Boha může vyřešit tvůj problém – On může udělat nemožné – může tě zachránit z tvé pece utrpení.

Můžeš odpovědět: „Ano, potřebuji Ježíše, aby se mnou skrz to prošel. Potřebuji Ho, aby přišel do mé krize, jako to udělal pro židovské muže. Ale jak to mohu udělat? Jak dosáhnu toho, aby se pro mne angažoval v mé krizi?“

Můžeš to udělat stejným způsobem, jakým Sidrach, Mizach a Abdenago přinesli Krista do jejich krize. Tito muži učinili tři pozoruhodná odevzdání se:

„Ale Daniel uložil v srdci svém, aby se nepoškvrňoval pokrmem z stolu královského, a vínem, kteréž král pil. Pročež hledal toho u správce nad dvořany, aby se nemusil poškvrňovati“ (Daniel 1:8).

Slovo „poskvrnit“ zde naznačuje „osvobozování se skrze odřeknutí se“. Jinými slovy Daniel říkal: „Jakýkoli kompromis s mým standardem mě oloupí o mou svobodu!“

Tak se Daniel zavázal k tomu, že bude jíst pouze fazole a pít jen vodu po deset dní. Žádná jídla z královského stolu, žádné drahé víno. Když to řekl správci nad dvořany, správce dvořanů odpověděl: „Budeš mě stát můj život! Budeš na konci těch deseti dnů vypadat nemocně. Tvé tváře budou propadlé a král si toho určitě všimne. Podívej, sněz alespoň trochu masa. Potřebuješ proteiny. Pij víno, abys posílil svou krev. Jez něco sladkostí, dodají ti energii, sílu.“

Když jsem studoval tuto pasáž, divil jsem se: „Proč šel Daniel do takového druhu půstu? Vždyť tito Židé nebyli vegetariáni.“ Odpověď je pravděpodobně taková, že než přišlo jídlo na královský stůl, bylo maso, víno a lahůdky požehnány modlářskými kněžími. Proto bylo jídlo pro židovské mladíky těmito obřady znečištěno.

Nicméně věřím, že Daniel a ti ostatní měli na mysli něco víc – že nečistota ceremonií nebyla tím hlavním důvodem pro jejich odevzdání se. To, co ti řeknu, nepochází z žádného komentáře. Věřím, že mi to zjevil Duch svatý. Proč tito čtyři židovští muži odmítli jíst královské jídlo?

Za prvé, tito muži byli zajati spolu s tisíci jejich krajanů. Prorok Jeremiáš povzbuzoval židovské zajaté, aby se usídlili a stavěli v Babylonu po sedmdesát let, dokud je Bůh nepřivede zpátky. V souhlase s Izraelskou historií odpadání od víry (upadání do náboženství), se lidé pravděpodobně vyrovnali s nespoutanou žádostivostí v této zemi. Daniel a jeho přátelé viděli, jak rychle a snadno se tito dříve zajatci zkompromitovali. Nevázaný, rozmařilý život Babylona je polapil.

Tito čtyři muži byli neuvěřitelně šokováni, pohoršeni tím, co viděli, když přijeli poprvé do Babylona. Na ulicích byli nestoudné prostitutky, pohanské kaple a oltáře na každém rohu, zjevná opilost a kam ses podíval všude zhýralost, orgie; vyšší úředníci a vůdci potácející se po ulicích, zabednění a otupení z vína a alkoholu. Byla to společnost tak uvolněná, nemorální a plná prokletí, že to útočilo na duchovní citlivost těchto čtyř mužů.

Daniel studoval proroky. Měl s sebou Jeremiášova psaní a tato proroctví ho vedla k závěru, že Izrael bude v otroctví sedmdesát let. Věděl, že žijí v důležité historické době. Tak někdy během jejich představení Babylonu, Daniel učinil odevzdání se s „…muži, kteří se mnou byli…“ (Daniel 10:7) – třemi dalšími Židy, kteří stáli s ním jak tělesně, tak v duchu.

Představuji si, že měli poradu, kde sdíleli zármutek nad kompromisy Izraelců. Pak Daniel vstal a řekl:

„Viděli jste totéž, co jsem viděl já na těchto ulicích! Ale to, co se nám teď zdá tak šokující, bude brzy normální mezi našimi lidmi, pokud se nerozhodneme žít odlišně. Nebude to dlouho trvat, než naši krajané budou vypadat, mluvit a žít jako Kaldejci. Každý bude uchvácen tělesností, smyslností – naši pastýři hledající pohodlí a prosperitu, naši vedoucí spokojující se s kompromisy. Naše synagogy budou plné smíšenin, páchání nepravostí, dvojakých pravidel. Každý si bude držet formu víry, ale ztratí veškerou Boží moc.“

„My se musíme postavit! Bůh bude v tomto čase úpadku potřebovat hlasy. Musíme položit své životy, aby světlo Izraele úplně neodešlo.“

Tak tito čtyři učinili závazek. Řekli si společně:

„Odvážíme se nedělat kompromisy. Odvážíme se nepřijímat jejich morální standard. Odvážíme se nepošpinit se pohanskou hudbou, alkoholem a ďábelským životním stylem. Odvážíme se nenechat ducha Babylona, aby poskvrnil naši víru. Budeme odděleni. A budeme disciplinovaní v našem chození víry.“

Tito čtyři židovští muži zůstali svobodní, zavrhli životní styl Babylona. To nebyla pouze otázka jídla – to bylo něco, co bylo obsaženo v celém jejich životním stylu. Byl to skrytý oddělený život.

Tito muži nechodili kolem a nekázali ostatním o svém způsobu života. Neinzerovali své ukázněné chození. Byla to přísně záležitost mezi nimi a Bohem.

Ptám se tě: Když byl Bůh připraven mluvit k tomuto národu a jeho lidu, koho si vybíral, aby byl Jeho mluvčím? Kdo se stal Pánovým hlasem – Jeho ryzím svědectvím k odsouzené říši? Byli to tito čtyři sebevydaní muži.

Když se podívám na naši vlastní odsouzenou společnost, vidím národ rozkládající se tak rychle, že to děsí. A to včetně těla Kristova. Církev byla infiltrována duchem Babylona – smíšenina zpráv s množstvím přizpůsobení se standardům světa. Často vykřikuji ve svém modlitebním pokojíčku: „Ó, Bože, kde jsou Tvé hlasy v této zemi? Kde jsou Tví lidé, kteří žijí oddělené životy – kdo povstane a řekne prorocké slovo? Kde jsou tví napomínající mluvčí?“

V tomto čase, kdy se všechno kolem nás bortí, kde jsou takové hlasy? Kde jsou sbory, věřící, kteří vystoupí a budou hlasem pro Boha v jejich zaměstnání, uvnitř své rodiny, v jejich každodenním chození?

To je to, co se ptali čtyři Hebrejští muži sami sebe. A to je také proč se rozhodli vydat sami sebe čistému životnímu stylu! Jejich smělé rozhodnutí – a jejich svědectví svatého chození – muselo neuvěřitelně zapůsobit na malého Ezra, Nehemiáše a Zerubabela. To možná bylo to, co inspirovalo 43 000, kteří později pevně stáli. Ano, svatý život těchto čtyř mužů pozvedl zbožný zbytek!

Milovaný, nemůžeš být Božím hlasem, pokud nevedeš oddělený, svatý život! Bůh tě nemůže použít, pokud je tvé srdce pošpiněné a zkažené tímto bezbožným věkem. To s sebou nese odhodlané sebevydání se.

Ptám se tě, když jsi v krizi, vykřikuješ: „Bože, kde jsi, když tě potřebuji? Nezaslíbil jsi mi snad mé vysvobození?“

Ale co kdyby ti Bůh řekl: „Kde jsi ty, když potřebuji tvůj hlas? Já potřebuji hlasy v těchto hříšných časech, čisté nádoby, skrze které mohu mluvit. Říkáš, že chceš, abych k tobě přišel ve tvé krizi – dosud zůstáváš částí bezbožného, světového systému. Řekni mi – jsi nasazen pro mé záměry?“

„A obrátil jsem tvář svou ku Pánu Bohu, hledaje ho modlitbou a pokornými prosbami… I modlil jsem se Hospodinu Bohu svému, a vyznávaje se… Ještě jsem mluvil a modlil se, a vyznával hřích svůj i hřích lidu svého Izraelského…“ (Daniel 9:3–4, 20). Tady je důkaz – tohle byli muži modlitby.

Vidíš, první závazek, který museli udělat – žít oddělený život – musel být podepřen druhým závazkem, odevzdáním se, být vyhledávačem Boha. Skutečně, je nemožné žít svatý život bez toho, aniž bychom trávili mnoho času na kolenou, hledajíce Boha pro sílu a zmocnění k vedení takového života.

Nemyl se – věrné svědomité modlení tě neponechá mimo tvou krizi. Naopak, nejpravděpodobněji tě to přivede do rozpálené pece a lví jámy. Ale modlitba tě připraví, abys tomu všemu čelil s důvěrou – stal se živou obětí kvůli Ježíši.

Daniela dovedly jeho modlitby přímo do lví jámy. A tato zkouška přišla roky po zkoušce Židovských mužů – Danielovi bylo osmdesát. To tě možná vyděsí, jestli se divíš, jak dlouho to bude trvat, než zastavíš svou krizi. Možná sis myslel, že zvládneš všechny své „důležité“ zkoušky za určitý počet let v Pánu. Nicméně Bůh zde dovoluje jednomu ze svých velkých modlitebních bojovníků – muži tichého, jemného ducha, aby čelil životní krizi po desítkách věrných proseb a přímluv!

Milovaný, zkouška končí, jen pokud přijde Ježíš – nebo pokud zemřeš v Kristu! Tento čas nikdy nepřijde, když již nemusíš čelit ohnivé peci nebo lví jámě. To se nestane, pokud se nesvěříš zcela Ježíši!

To je důvod, proč je modlitba tak důležitá. Můžeš se zavázat žít neposkvrněný, čistý život – ale toto odevzdání se je nemožné naplnit, aniž by ses současně zavázal vyhledávat Boha. Všechna usvědčující kázání, všechny mocné knihy o svatosti, všechna nabádání ve světě – nic z toho tě nemůže udržet v odevzdání se k oddělenému, svatému životu. Všechno selže – pokud se nezavážeš být horlivý vyhledávač Boha.

Před několika týdny jsem přišel k Otci a ptal se: „Pane, proč na všechno vyžaduješ modlitbu? Proč neuděláš nic leda skrze modlitbu?“

Bůh odpověděl: „Davide, je nemožné Mě milovat, aniž bys Mě vyhledával. Jak může Mé dítě říci, že Mě miluje, když mě nakonec zanedbává po celé dny? Modlitba je barometr oddanosti ke Mně, zbožnosti. Pravá láska tě přivede do Mé přítomnosti!“

Samozřejmě, víra musí být rozdmýchána Božím slovem; nakonec víra přichází skrze slyšení. Ale jednou je víra zapálena, modlitba ji činí planoucí. To rozšiřuje (exploduje) naši víru. Povídání o peci rozpálené sedmkrát žhavěji: Modlitba zesílila víru čtyř židovských mužů, dokud nebyla žhavější než ohnivé plameny!

Když král Nabuchodonozor volal tyto muže ven z pece, řekl: „…Požehnaný Bůh… který poslal anděla svého, a vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho… a těla svá vydali, aby nesloužili a neklaněli se žádnému bohu, kromě Bohu svému“ (Daniel 3:28). Opět, svědectví přišlo z pohanských rtů. Tito muži vydali svá těla Bohu.

Avšak oni to udělali dlouho předtím, než stáli tváří v tvář peci. Vidíš, modlitba je způsob vydávání našich těl Bohu – přinášení živých obětí. A tito muži obětovali denně tímto způsobem. Oni setrvávali v modlitbě dny, týdny, stávali se důvěrní s Bohem.

Brzy porozuměli, že zemřít je zisk. Smrt je může pouze přivést blíže k Tomu, kterého tak milovali.

„I mluvil Nabuchodonozor a řekl jim: …pakli se klaněti nebudete, té hodiny uvrženi budete do prostřed peci ohnivé rozpálené, a který jest ten Bůh, ježto by vás vytrhl z ruky mé?“ (Daniel 3:14–15).

Tito muži čelili té nejhorší možné krizi, které mohl člověk čelit. Kdyby Bůh nepřišel a zázrakem je nevysvobodil, byli by mrtví!

A to je přesně ten druh krize, o které jsem ti povídal. Možná máš velmi bolestivé fyzické trápení, nemoc. Možná je tvé manželství v krizi a není v tvých silách to vyřešit nebo uzdravit. Říkáš: „Modlím se, postím se, dělám všechno. Jestli teď Bůh nepřijde, nebudu to dělat.“

Co přivede Krista do tvé krize? On přijde, pokud ty učiníš stejná rozhodnutí odevzdání se jako tři židovské děti:

„(Oni)… řekli králi: My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozore, co bychom měli odpovědíti tobě. Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás. Buď, že nevytrhne, známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme“ (Daniel 3:16–18).

Jinými slovy: „Vypadá to beznadějně. Jestliže pro nás Bůh nevykoná zázrak, budeme mrtví. Ale náš Bůh je schopen nás vysvobodit z ohnivé krize. A i kdyby to neudělal, my se Ho nevzdáme. Žít nebo zemřít – budeme mu důvěřovat!“

Milovaný, toto je druh víry, která způsobí, že se andělé radují a požehná to velmi Boží srdce. To je víra, která říká: „Bože, já jsem přesvědčen, zcela přesvědčen, že Ty jsi schopen mě osvobodit. Když Ty jen řekneš slovo, bude po všem.“

„Ale když ne – neuteču. Nebudu Tě obviňovat, žes mě opustil. Zůstanu věrný a stálý. Tvé cesty jsou vyšší než mé, Pane – a můj život je ve Tvých rukou. I kdybys mě zabil, budu ti důvěřovat.“

Toto přináší Krista do tvé krize – plná důvěra, že On je schopen nás zachránit a osvobodit z jakékoliv krize! To je důvěra, že nezáleží na tom, co přijde, my jsme v Jeho rukách.

Prosím, rozuměj – Bůh mohl osvobodit tyto tři muže jakýmkoliv způsobem. On mohl jednoduše změnit Nabuchodonozorovu mysl. Nebo, mohl jim umožnit, aby unikli. Nakonec, Mojžíš unikl, Josef a David také.

Avšak tito muži měli takový druh víry, na kterou Bůh odpovídá velmi rychle: Měli víru v Boží věrnost! Byli přesvědčeni, že udělá to nejlepší pro ně a pro Jeho slávu.

To je důvod, proč je nevidíš „vymáhat jejich práva“ jako věřících. Ani netrávili čas tím, že by si pokoušeli navzájem vybudovat víru citováním zaslíbení. Ne, šli s tichou důstojností k peci a říkali: „Bůh je schopen! A když ne…“ Bezpochyby, toto poslední rčení mnoho lidí rozhorlí. Mohu je téměř slyšet, jak říkají: „Ale ne, pastore – to je negativní! To nechává prostor pro pochybnosti. Měli bychom říkat pouze, ‚Bůh je schopen‘ – tečka!“

Věřím celým svým srdcem, že Bůh je schopen. Věřím, že mohl promluvit slovo a vysvobodit kohokoliv v okamžiku. Avšak, vezmi v úvahu toto: Kdyby tito židovští muži nebyli schopni říci: „A když ne…,“ kdyby neměli takovou víru, co by mohli dělat v tomto krizovém okamžiku. Mohli by začít protestovat těsně před vhozením do ohně? Mohli by skončit s do nebe volajícím: „Bože, zklamal jsi, selhal jsi v dodržení svého Slova. Nechal jsi nás na holičkách!“

Ne – oni byli připraveni zemřít! Mohli říci: „Pane, i kdybych musel trpět – kdyby se mé tělo vzňalo a vzduch byl zaplněn zápachem mého hořícího masa – já vyjdu s důvěrou v Tebe. Budu Ti věřit, i kdybych nedostal odpověď na mou modlitbu!“

Většina z nás nemá víru, že by mohli použít smělá slova, která vyslovili tito muži: „A když ne…“ Ptám se, co bys dělal, kdybys nedostal svou odpověď? Obviňoval bys Boha, že tě zklamal, že tě nemá rád? Jaká tragédie jít do pece s výkřikem: „Bože, kde jsi? Nechal jsi mě na holičkách!“

Tito tři židovští muži šli do ohně s těly zcela mrtvými pro svět. Byli schopni nabídnout svá těla radostně jako živou oběť. A Ježíš se s nimi skutečně potkal v jejich krizi! Jak neuvěřitelná odměna – mít Ježíše, který kráčí s nimi skrze jejich nejsložitější čas.

Co myslíte, že řekli Ježíši, když se objevil v peci? „Ó díky Tobě, Pane! Děkujeme Ti, žes nám nedal pocítit bolest. Děkujeme, žes nám dal další šanci – na několik dalších let.“

Ne – nikdy! Věřím, že řekli: „Pane, vezmi nás s sebou! Nenechávej nás tady. Dotklo se nás vytržení, sláva – a nechceme se vrátit! Veď nás domů, abychom byli s Tebou.“ Dali by přednost být s Ním! Ježíš zná tento druh srdce – a to je tak krásné, že se sám angažuje.

Můžeš říci: „Pane, veď mě domů“? Možná ses nikdy neučil odevzdat své tělo, svůj obchod, své manželství, svou krizi do Božích rukou. Ano, musíme se vždy modlit ve víře, věříce že Bůh odpoví, úplně mu důvěřovat ve své situaci, říkajíce si ve svém srdci: „Ale když ne, Pane – stále budu důvěřovat Tobě!“

Modli se teď se mnou: „Bože, Ty jsi schopen mě vysvobodit z každé ohnivé pece. A když ne – budu Ti stále věřit! I kdybych musel pokračovat v této hrozné zkoušce (utrpení, trápení, soužení) – kdybych musel čelit většímu trápení, větším zkouškám – já všechno svěřuji Tobě. Jenom přijď a projdi se mnou skrz!“

Slibuji ti – Ježíš Kristus přijde do tvé krize. Vezme tě za ruku a povede tě skrz oheň.

Beru v úvahu, že příchod Krista do mých krizí je největší možnou odpovědí na modlitbu – protože, když On přichází, Jeho přítomnost mě pozvedá nad všechny mé bolesti, všechna má zranění, všechny mé zmatky. Když se Ježíš objeví na tvé straně, bere tě za ruku a pevně tě postaví.

Haleluja!