Připoutaný k Ježíši
V nedávných týdnech jsem volal k Bohu: „Ó Pane, uchop mě. Sevři mě, vlastni mě, uvězni mě!“ Ó jak jsem po tom toužil. Ale nevěděl jsem, že nejsem připraven, aby mě Duch svatý spoutal!
Je to samozřejmě biblické – a ve skutečnosti apoštolské – modlit se, aby tě Bůh spoutal. Znamená to žádat Ho, aby vložil na tvé ruce pouta, zamkl je, zahodil klíč a učinil tě svým vězněm.
Pavel se o sobě často zmiňuje jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3:1). V Efezským 4:1 říká, že být Pánovým vězněm je skutečně jeho povolání! Považuje to za Boží dar milosti (Efezským 4:7).
Psal Timoteovi: „Nestyď se za svědectví Pána našeho, ani za mne, vězně jeho“ (2. Timoteovi 1:8). Dokonce ještě ve svém stáří se apoštol radoval z toho, že je uvězněn Pánem a zajatcem Jeho vůle. „Však pro lásku raději prosím jsa takový, totiž Pavel starý, a nyní i vězeň Ježíše Krista“ (Filemon 9).
Pavel by ti mohl vyprávět o přesném dnu a hodině, kdy ho Pán uvěznil a učinil ho zajatcem. Byl na cestě do Damašku, v ruce měl dopisy od nejvyššího kněze, byl přesvědčený a odhodlaný přivést křesťany zpět do Jeruzaléma. Byl „dychtivý po pohrůžkách a po mordu proti učedníkům Páně“ – plný nenávisti, hořkosti a hněvu ve své mylné horlivosti pro Boha.
Když se přiblížil k Damašku – „tedy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe“ (Skutky 9:3). Byl oslepen tím světlem – kterým byl Kristus!
Pavel by ti mohl říci, což dosvědčoval znovu a znovu, jak ho vzali za ruku a vedli do Damašku. Byl bezmocným vězněm. Strávil tři dny v oddělené místnosti, nic neviděl, nic nejedl. Byl absolutně uvězněn – v duchu, v duši, v mysli a v těle!
Co se stalo během těchto tří dnů ve vězeňské místnosti? Pán spoutával Saula a činil z něj Pavla, vězně Ježíše Krista!
V této živé scéně Pavel pustil svou nezávislost a podvolil se Kristovu jhu. Napřáhl své ruce k Ježíši, aby byl spoután pro život!
Můžeš téměř slyšet jeho zoufalou modlitbu: „Ó Pane, myslel jsem, že činím Tvou vůli! Jak jsem mohl být tak slepý? Šel jsem svou cestou, dělal to, co jsem považoval za správné. Nemohu spoléhat na své vlastní mínění!“
„Pane umrtvi mou vůli! Má nezávislost mě oslepila. Nyní, Ježíši – vezmi mé ruce a vlož na ně svá pouta. Učiň mě vězněm Tvé vůle. Veď mě ven jako svou dobytou trofej a vezmi mě kamkoliv chceš, abych šel. Drž mě připoutaného ke své mocné pravici. Chci zemřít nezávislosti!“
Mnoho zbožných mužů a žen v Bibli rozumělo, co to znamená být připoután k Bohu. David řekl o Pánu: „Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou“ (Žalm 139:5).
„Pravice tvá by mne popadla“ (nebo „sevřela mne“ v hebrejském originálu – Žalm 139:10).
David říkal: „Jsem veden všude připoutaný k mému blahoslavenému Pánu – jedno pouto uzamčené na mé ruce, druhé na Jeho. Kdybych zkusil létat, nedovolí mi to. On je vždy se mnou. Kdybych vystoupil na nebe nebo se snažil vzít křídla a odletět, dokonce tam bude jeho ruka se mnou“ (Žalm 139:7–13).
V Písni Šalamounově vyjadřuje nevěsta svou velkou lásku: „Jsem nemocná láskou“ (Píseň Šalamounova 2:5). Jinými slovy: „Umdlévám láskou ke svému milenci.“ Jak by s tak velkou láskou mohla toužit po něčem jiném než být přikována ke své lásce? „Levice jeho pod hlavou mou a pravicí svou objímá mne“ (Píseň Šalamounova 2:6).
Říká: „Jsem vězeň Jeho lásky! Natáhla jsem své ruce a On mě k sobě připoutal. Řekl: Vstaň má lásko a pojď. Milý můj je můj a já Jeho.“
Izaiáš prorokoval: „Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravím: Neboj se, já tobě pomáhati budu“ (Izaiáš 41:13). Také slyšel, jak Hospodin říká: „Budu tě uchovávat ve své lásce!“
Petr zažil neuvěřitelné setkání se vzkříšeným Ježíšem, ve kterém Pán prorokoval nutnost jeho podřízení se tomuto „připoutání“.
„Amen, amen pravím tobě: Když jsi byl mladší, opasovals se, a chodíval jsi, kams chtěl, ale když se sstaráš, ztáhneš ruce své, a jiný tě opáše, a povede, kamž bys ty nechtěl“ (Jan 21:18).
Někteří bibličtí učenci se snaží vsugerovat, že zde Pán Petrovi zjevuje, jak bude trávit své poslední dny v senilní bezmocnosti, napůl slepý a ploužící se kolem proti své vůli. Apoštol Jan napsal: „To pak pověděl, znamenaje, kterou by smrtí měl oslaviti Boha“ (Jan 21:19).
Opravdu, tradice říká, že Petr byl ukřižován hlavou dolů, s roztaženýma rukama. Jan by o tom měl vědět, protože napsal své evangelium nějaký čas po Petrově smrti.
Ale to, co zde Ježíš Petrovi říká, jde mnohem dál za tyto interpretace. V Petrově epištole zjišťujeme, že ve svém stáří apoštol stále hoří ohněm Ducha svatého! Bojuje s odpadlictvím, odhaluje falešné proroky, káže jako rudě rozžhavený blesk! Tento starý muž byl všechno, jen ne senilní. Nebyl duchovně slabý, a nikdo ho nikam nevedl proti jeho vůli.
Petr psal: „Věda, že brzké jest složení stánku mého, jakož mi i Pán náš Ježíš Kristus oznámil“ (2. Petr 1:14). On věděl, že brzy zemře, protože nikdy nezapomněl slova, která mu řekl Pán.
Ale poslouchej, jak směle mluví Boží pravdu: „Neboť to mám za spravedlivé, dokudž jsem v tomto stánku, abych vás probuzoval napomínáním“ (2. Petr 1:13). Potom se pouští do ohnivého kázání, které odhaluje lidské démony, chtíče, bezbožnost a kompromisy se světem. Je ohnivý, plane energií Ducha svatého!
Nepochybuji o tom, že v této pasáži v Janovi říkal Ježíš Petrovi, jakou smrtí zemře. Ale Kristus říkal mnohem víc než to: Mluvil o duchovním procesu! Ve skutečnosti věřím, že zde prorokoval nejen Petrovi, ale každému věřícímu, který si nárokuje Jeho lásku.
Zde je to, co věřím, že Ježíš vyžaduje na každém z nás:
Petr opravdu miloval Krista. Třikrát se mu Ježíš podíval do očí a zeptal se: „Miluješ mě?“ Učedník věděl, že by si Ježíš mohl pouze přečíst jeho myšlenky, přesto upřímně odpověděl: „Pane, ty znáš všecko, ty víš, že tě miluji“ (Jan 21:17).
Petr nejenže vroucně miloval Pána, pravděpodobně byl víc horlivý ve své lásce než ostatní učedníci. Vždy vyskakoval z lodě, aby se setkal s Ježíšem!
Navzdory velké lásce a horlivosti pro Pána byl Petr stále ještě člověkem plným ducha nezávislosti. Bez pochyb byl nyní oddělen od světa – kající, zlomený nad svými minulými hříchy, milující Krista a připravený pro něj zemřít. Ale dokonce ani v tomto období mu nikdo nesměl říci, co má dělat. Jeho nezávislá vůle nebyla zlomena!
Petr vzbuzoval důvěru. Spoléhal na sebe, byl zvyklý jednat sám – důvěřoval si, nebyl závislý ani na Pánu ani na ostatních. Pravděpodobně cítil, že Pán ho potřebuje stejně tak, jako on potřebuje Pána!
Asi by ti řekl: „Jistě, že si poslechnu, co mi chceš říci. Nejsem přece uzavřený člověk.“ Ale pak by šel pryč a udělal vše svým způsobem! Musel přemýšlet a jednat sám za sebe, nikdy si nepřipustil ani nikomu jinému, že potřebuje pomoc od druhých. Sám se vypracoval, vždy se ovládal.
Svět miluje a obdivuje takového člověka. Americký sen se skládá z lidí, kteří vlastním úsilím dosáhli určitého postavení, sami se vypracovali – sebevědomých natřásačů, arogantních iniciátorů, nezávislých myslitelů, kteří dělají vše po svém!
Ale v Božím království je tento druh nezávislosti spolehlivým znamením, že člověk neumrtvil své tělo na kříži. Petr dosud nezemřel! A ty nemůžeš být připoután k Ježíši, dokud tento druh nezávislosti neopustí tvé srdce – dokud ochotně nezvedneš ruce v totální kapitulaci!
Ježíš slyšel Petrovo opakované svědectví o lásce k Němu. Přesto to veřejně nepotvrdil. Kristus se místo toho zaměřil na věcnou realitu a přinutil Petra, aby jí čelil: „Petře, od mládí jsi dělával všechno, co sis přál, kdykoliv jsi chtěl. Šel jsi svou cestou, kdy se ti zlíbilo. Je to tvoje přirozenost. Prostě jsi takový člověk.“
„Ale když se zstaráš, stáhneš ruce své, a jiný tě opáše, a povede, kamž bys ty nechtěl“ (Jan 21:18).
Ačkoliv to byl čistý Petr, miloval Ježíše – bránil by Ho svým životem, plakal nad Ním a přiběhl rychle při zvuku Jeho hlasu – stále ještě nebyl Pánovým vězněm! Zůstával sám sebou, měl své vlastní zvyklosti – sloužil Ježíši svým způsobem!
Můžeš vidět jeho ducha nezávislosti v prosazení jeho vlastního názoru: „Půjdu ryb loviti“ (Jan 21:3).
Ježíš již povolal Petra, aby rybařil – ale lidi! Jednou již Petr složil své sítě, vzdal se své loďky a rybářské kariéry, a následoval Ježíše, aby lovil duše. Pán do něj dokonce vdechl Ducha svatého! Přesto chtěl Petr rybařit svým vlastním způsobem – ne Ježíšovým.
Vidíme tu, že je možné mít zjevení vzkříšeného Ježíše – být do Něho zamilován, být naplněn Duchem svatým, a přesto ještě nebýt Jeho vězněm, stále ještě nebýt připoután k Ježíši!
Víš, když člověka ovládá duch nezávislosti, pak dá Boží plány a požehnání nad Boha samého. Práce, kariéra, dokonce služba, kterou jsme byli požehnáni, je druhořadá – a když se dostane na první místo, jdeme rybařit – ale ne Jeho způsobem!
Řeč nezávislosti není pouze: „Jdu rybařit.“ Spíš je to něco hluboko v srdci, co šeptá: „Musím mít jen ještě jednou velký úlovek!“ Petr chtěl získat víc než jen pár ryb. Kdyby chtěl jen odpočívat, mohl vzít prut a pár červů, stát po kolena ve vodě, hodit udici a něco ulovit.
Ne, on hledal svůj starý člun a posádku a všechny staré sítě. Chtěl něco víc. Musel mít právě ten jeden poslední zátah s velkým úspěchem! A pak by se toho mohl zcela vzdát – potom by mohl následovat Ježíše úplně.
Petr a jeho spoluučedníci netrávili jedinou hodinu na ulicích nebo přístavní hrázi kázáním vzkříšeného Ježíše. Místo toho se celou dlouhou noc plahočili na člunu, dřeli se a doufali v jeden poslední velký úlovek.
Petr měl pravděpodobně velkou rodinu. A mohl si myslet: „Kdybych jen mohl uskutečnit ten velký zátah, budu svobodný.“
Znám mladého bratra v Pánu, drahého přítele, který měl nádherné povolání být rybářem lidí. Měl ve své službě nádherný vztah s Bohem. Asi dva roky kázal Krista ve Spojených státech i v zámoří. Ale jednoho dne skončil a obrátil svou horlivost na spekulace s naftou a realitami.
Vysvětloval mi to: „Viděl jsem tolik chudých kazatelů, kteří pro bídné finance otročili svým shromážděním. Musím být svobodný od takového otroctví. Vydělám si dost, abych nebyl závislý na podpoře lidí nebo církve. Kdyby jen jeden můj vrt byl úspěšný, mohl bych jít svobodně kamkoliv a dát všechen svůj čas Pánu.“
Výsledkem bylo, že téměř odpadl! Jeho manželství skončilo rozvodem. A když konečně dosáhl svého finančního úspěchu, vždy měl potřebu dosáhnout dalšího! Tento bratr neměl nikdy dost. Jeho horlivost se stala závislostí – a všechno, co měl, se zhroutilo! Díky Bohu, teď je zpátky ve službě, absolutně závislý ve všem na Pánu.
Také jsem znal mladého ředitele jednoho z nejúspěšnějších programů Teen Challenge v Americe, který odešel, aby si „vytvořil malou peněžní rezervu“. Již ho unavovalo být chudý a řídit staré auto. Měl také mladého syna a věděl, že nemá z čeho uspořit, aby ho mohl poslat na vysokou školu. Tak se rozhodl, aby měl dost – že se vrátí do reklamní branže, dokud nevydělá dost, aby na tom byl finančně lépe a vrátil se ke službě.
Ale příliš brzy odpadl. Dokonce znovu propadl drogám, ze kterých byl osvobozen. Rozvedl se, oženil s jinou mladou ženou a oba dva se stali závislými na kokainu. Řídil mercedes a žil na pláži v hezkém domě, ale byl absolutně zbídačený, nešťastný.
Tento muž byl před nedávnem u mě doma a plakal. Chtěl se vrátit k Pánu. Ale bojoval s tím, aby se vzdal své nově nalezené nezávislosti! Díky Bohu, nakonec se vrátil.
Církev je plná ztroskotaných služebníků, které unavilo být závislí na Pánu a ostatních. Mnozí odcházejí, aby dosáhli toho jednoho velkého posledního úlovku – ale jen málo se jich kdy vrátilo zpátky!
Ježíš stojící na břehu věděl, co je v Petrově srdci. Řekl: „Zavrztež síť na pravou stranu lodí, a naleznete“ (Jan 21:6).
Pán se chystal nechat Petra, aby dosáhl svého posledního velikého úlovku – ale během toho ho učinil velmi nešťastným! Vlastně Petr od toho všeho utekl.
Petr nepoznal Ježíše na břehu. Tolik se ho zmocnilo vzrušení, když začaly sítě těžknout, vše na co mohl myslet, bylo: „Dosáhli jsme toho! Konečně velký úlovek!“ Ale milovaný Jan byl ve člunu – a byl usvědčen. Poznal ze samotného požehnání, Kdo je za tím. Zašeptal Petrovi: „Bratře, tohle dělá Pán. Tímhle vším něco říká. Tohle požehnání je zkouška!“
Písmo praví: „I řekl učedník ten, kteréhož miloval Ježíš, Petrovi: Pán jest“ (Jan 21:7).
Petr se podíval dolů a viděl vodu, jak téměř vře mrskajícími se rybami – a ztratil zájem o síť. Byl to největší úlovek jeho života! Síť byla přeplněná… ale něco zasáhlo jeho srdce. On se rozpomenul na Ježíšovo volání. „Učiním z tebe svého rybaře. Budeš pro mě chytat lidi! Pojď – následuj mě!“
Náhle Petr uviděl, jak špatné, jak nesmyslné to všechno bylo. Teď věděl, že ani tisíc velkých zátahů by ho nikdy plně neuspokojilo. Největší rybářské tažení na zemi by nikdy nenaplnilo jeho potřebu! Už nikdy nemohl být uspokojený snahou jednat sám v tomto světě.
Hluboko uvnitř opět slyšel Ježíšovo povolání – a řekl si: „Nedovolím, abych se stal vězněm této sítě, tohoto člunu. Chci se stát vězněm Ježíše! Chci být rybářem lidí!“ „A Šimon Petr, jakž uslyšel, že Pán jest, opásal se po košili, (nebo byl nah,) a pustil se do moře“ (Jan 21:7).
Jsem tak rád, že Ježíš požehnal Petra tímto posledním úlovkem. Protože zkouška pravé lásky ke Kristu není, že se jednoduše vrátíš poté, co ses snažil a neuspěl. Lepší je, když odcházíš uprostřed své největší příležitosti – když zahodíš, opustíš všechno a staneš se Kristovým vězněm!
Hříšníci v blízkém člunu možná nazvali Petra bláznem: „Petře, všechno jsi to mohl mít! Tohle byla tvá největší šance. Mohl’s ji využít. Jsi hlupák, žes utekl právě tehdy, když bylo na tobě, bys učinil něco velkého!“
Ale Petr plaval k Ježíši a myslel jen na Jeho slova: „Co člověku prospěje, kdyby získal celý svět a ztratil svou duši!“
Když se všichni dostali na břeh, řekl Ježíš Petrovi, aby ostatním pomohl s úlovkem. Pán sledoval, jak Jeho učedník pomohl sečíst úlovek: 153 velkých ryb! Byl v tuto chvíli v Petrově srdci poslední těžký boj? Ježíš se na něj podíval a zeptal se: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mě víc než tyto?“ (Jan 21:15), maje na mysli všechny ryby, které chytil. Tohle je pro mě obvyklé! Zrovna když si myslím, že jsem dosáhl vítězství nad materialismem – když všechno opouštím a plavu k Ježíši – znovu přichází bitva.
Milovaný, tohle je otázka, které my všichni právě teď čelíme! Samozřejmě odpovíš, že miluješ Ježíše. Ale miluješ Ho víc, než…
Víc než největší úlovek, který jsi kdy měl – na který jsi čekal celý život? Víc než peníze? Víc než úspěch? Víc než uznání a poctu? Víc než všechny tvé domy, půdu a majetek?
Jsi připraven vyskočit ze člunu, jako to udělal Petr, utíkat k Ježíši a vzdát se ducha nezávislosti? Víš, Petr se chystal být připoután – a stát se vězněm Ježíše Krista. A jestliže k Němu nebudeš připoután, neumrtvíš vlastní záměry na kříži, vždy dáš své zájmy na první místo!
Ježíš v tomto verši říkal Petrovi: „Dovol, abych ti ukázal, jak teď budeš veden, když ses vzdal své nezávislosti. Jak porosteš v Pánu, jak půjde den za dnem a ty budeš dospívat, půjdeš se Mnou se vztaženýma rukama. A já tě opášu Svými pouty (to znamená – připravím tě na akci). Budeš mým vězněm, činit Moji vůli, necháš Mě, abych tě vedl – dokonce, když nebudeš chtít jít!“
„Vztáhni své ruce, Petře. Říkáš, že Mě miluješ? Pak buď mým vězněm. Nech mě, abych tě vedl a usměrňoval, řídil!“
Víš, Ježíš věděl, že Petr ve svém srdci nebude chtít jít k pohanům, že nebude chtít jít do domu Kornélia. Ale naučil se vztáhnout své ruce, přijmout pouta a být veden Duchem! Šel dokonce do domu Kornélia – pod vedením Ducha – a přinesl Krista pohanům!
„A jiný tě opáše a povede!“ (Jan 22:18). Pán tě povede! Zmocní se tě, vloží na tebe své brnění a dopraví tě do míst a k lidem, že ti to nikdy ani na mysl nepřišlo!
Jestli můžeš čestně ze svého srdce říci: „Ano, miluji Ježíše víc než všechno, co mám, víc než celý můj život“ – pak vztáhni své ruce! Obě dvě! Podvol se Jeho spoutání, volej k Pánu: „Tady jsem, uchop mě! Učiň mě vězněm své vůle. Odstupuji od své nezávislosti a pokládám všechno své materiální požehnání k Tvým nohám.“
Ti, kdo se odmítnou podřídit, rozhněvají Hospodina – a minou svatební hostinu Beránka! Poslechni si řeč těch, kteří odmítli kapitulovat: „I počali se všichni jednomyslně vymlouvati“ (Lukáš 14:18).
Ten nějaký člověk, který učinil velkou večeři, je v tomto podobenství Bůh. Večeře je Jeho svatební hostina pro Nevěstu a Ženicha – Jeho Syna! Duch svatý se právě teď pohybuje po celém světě a volá pozvané hosty, aby se připravili a přišli: „Pojďte, nebo již připraveno jest všecko“ (verš 17). Ale každý se vymlouvá!
Jaká je tvá výmluva, že nereaguješ na toto konečné volání, aby ses všeho vzdal a připravil sám sebe na svatební hostinu? Existuje nějaký velký úlovek, úspěch, na který čekáš? Jsi zaneprázdněn materiálním úsilím nebo kariérou? Jsi ten, kdo bude nalezen, jak hledá výmluvy, kdyby se Ježíš vrátil příští týden?
Přemýšlej o tomto podobenství: Neměli vůbec čas na Pána! Veškerý jejich čas a myšlenky a energie byla zaměřena na jejich manželky, rodiny, majetky, pozemské věci a lásky!
Mnoho tisíc křesťanů v těchto posledních dnes rozhněvává Boha. Oni minou svatební hostinu, protože jsou zapleteni do věcí tohoto světa: „Tedy rozhněvav se hospodář, řekl… žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé“ (Lukáš 14:21,24).
Svatí, jde o věčný život! Bůh tu mluví o soudu! Modlete se takto se mnou: „Pane, nechci mít ducha nezávislosti. Vztahuji své ruce právě teď. Vlož na mě svá milující pouta a zahoď klíč!“
Milovaný, nezamiluj se v této poslední hodině do světa! Podrob se Jemu, podřiď se Mu – buď rybářem lidí ne svých vlastních zájmů. Potom se připrav na velkou hostinu se Ženichem na svatební večeři Beránka!
---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.