Požehnání ze života v Kristu

Pavel říká: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu“ (Efezským 1:3). Pavel nám v podstatě říká: „Všichni, kdo následují Ježíše, jsou požehnáni duchovním požehnáním v nebesích, kde je Kristus.“ Jak neuvěřitelné zaslíbení pro Boží lid.

Přesto se toto zaslíbení stává pouhým slovem, jestliže nevíme, co tato duchovní požehnání jsou. Jak se můžeme radovat z požehnání, která nám Bůh zaslíbil, když je nechápeme, když jim nerozumíme.

Pavel tuto epištolu napsal „věrným v Kristu Ježíši“ (1:1). Byli to věřící, kteří si byli jisti svým spasením. Efezští byli velice dobře vyškoleni v evangeliu Ježíše Krista a byli si jisti svým nebeským postavením v Něm. Opravdu, byli velice dobře zakotveni v pravdě, že jsou „posazeni na nebesích v Kristu Ježíši“ (2:6).

Tito „věrní“ plně rozuměli, že Bůh „vzkřísil jej z mrtvých a posadil na pravici své na nebesích“ (1:20). Věděli, že byli Bohem vyvoleni „před ustanovením světa k tomu, aby byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce“ (1:4). Pochopili, že je Bůh adoptoval „za syny skrze Ježíše Krista v sebe“ (1:5). Bůh je přivedl do své rodiny, protože když slyšeli slovo pravdy, uvěřili mu a důvěřovali mu.

Věřící v Efezu byli skutečně požehnaní lidé. Radovali se ze svého vykoupení skrze Kristovu krev, znali to veliké duchovní požehnání v odpuštění jejich hříchů. Opravdu, oni byli tak dobře informováni o bohatství Boží milosti, že většina z nich byla schopna vyučovat druhé. Jestliže potkali lidi, kteří hladověli po Bohu, mohli jim ukázat slávu Kříže. Mohli vyučovat o Boží milosti a lásce, o Jeho svatosti, o bezúhonném chození před Ním. Mohli mluvit o Vzkříšení, o Boži dobrotě, o nebi a pekle, o důsledcích života v hříchu.

Věřím, že většina těch, kteří čtou toto poselství, jsou jako tito Efezští: věrní, dobře vyškolení věřící. Znáš moc vykoupení Kristova evangelia. Znáš učení o novém narození. Máš dobré vzdělání a znalosti o milosti, akceptuješ vítězství, které přichází vírou samotnou a ne skrze skutky.

Jestliže to popisuje tebe, musím říci něco víc. A to, že mnoho křesťanů nikdy nevstoupilo do radosti, kterou jim Bůh zaslíbil. Dovolte, abych to vysvětlil.

Mnozí vykoupení, očištění lidé, kterým bylo odpuštěno, žijí v bídě. Nikdy nepochopili smysl života naplnění v Kristu. Místo toho chodí neustále z vrcholků do údolí, z duchovních výšin do depresivních hlubin. Neustále je trápí pocit: „Něco mi schází. Něčeho nemohu dosáhnout.“

Když se podívám zpátky na svůj život, jsem překvapen všemi těmi oddanými křesťany, které jsem poznal a kteří si nebyli nikdy jisti svým spasením. Obzvláště to bylo pravdou o mnohých letničních, zbožných mužích a ženách, kteří Pánu sloužili až k padesáti letům. Znali všechna učení, pravdy a vyučování o víře a věrně sloužili. Ale nikdy nevstoupili do nadpřirozené radosti, která jim byla v Kristu k dispozici.

Pravdou je, že je možné vědět o všech těchto věcech – o Ježíšově oběti za nás, očišťující moci Jeho krve, ospravedlnění vírou – a přesto nikdy nevstoupit do plnosti Božích požehnání. Ptáš se, jak je to možné? Protože mnoho křesťanů se nikdy nedostalo přes ukřižovaného Spasitele ke vzkříšenému Pánu, který žije ve slávě.

Ve 14. kapitole Jana nám Ježíš říká, že je tu čas pro nás, abychom věděli o svém nebeském postavení v Něm. Vysvětloval učedníkům: „Ještě maličko, a svět mne již neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, a i vy živi budete. V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém, a vy ve mně, a já v vás“ (Jan 14:19–20). Teď žijeme v „ten den,“ o kterém Ježíš mluvil. Krátce, máme rozumět svému nebeskému postavení v Kristu.

Ovšem že většina z nás zná svou pozici v Kristu – že jsme s Ním posazeni na nebesích – ale jen jako teologický fakt. Neznáme ji v praxi, neprožili jsme ji. Co míním tímto výrazem „naše pozice v Kristu“? Velice jednoduše, postavení je „tam, kde je někdo umístěn, tam kde je.“ Bůh nás umístil tam, kde jsme, což je v Kristu.

A Kristus je v Otci, sedí po Jeho pravici. Proto, jestliže jsme v Kristu, potom jsme skutečně posazeni s Ježíšem v trůnním sále, kde je On. To znamená, že sedíme v přítomnosti Všemohoucího. Na tohle Pavel poukazuje, když říká, že jsme byli „posazeni na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:6).

Možná říkáš: „Ale já jsem se nikdy necítil jako ten, kdo je na nebesích. Stále mám pocit, že jsem na poušti, snáším utrpení a soužení. Jestliže tohle je život na nebesích s Kristem, pak to nechápu.“ Ujišťuji tě, že tvá období zkoušek jsou společná všem věřícím. Ne, fráze „v Kristu, v nebesích“ (1:3) není něco, čeho můžeš dosáhnout. Je to něco, co o tobě říká Bůh. Jestliže jsi v Kristu, potom jsi v Otcových očích posazen blízko Něho, po jeho pravici.

Faktem je, že ve chvíli, kdy dáš svou důvěru Ježíši, jsi vírou přenesen do Krista. Bůh tě uznává za vlastního ve svém Synu a usazuje tě s Ním na nebesích. To není jen nějaká teologická myšlenka, ale pravdivá, skutečná pozice. Takže právě když vydáváš svou vůli Pánu, si můžeš nárokovat všechna duchovní požehnání, která s touto pozicí přicházejí.

Samozřejmě, že být „v Kristu“ neznamená, že opouštíš tuto zemi. Nemůžeš si vymýšlet nějaké emoce nebo pocity, které tě vynesou doslova do nebe. Ne, nebe přišlo dolů k tobě. Kristus Syn a Bůh Otec přišli do tvého srdce a učinili si tam svůj příbytek: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme“ (Jan 14:23).

Ano, Ježíš je v ráji, Muž ve slávě. A ano, jeho Duch se pohybuje po celé zemi. Ale Pán také výslovně přebývá v tobě a ve mně. Učinil nás svým chrámem na zemi, svým příbytkem. Uvažuj o Ježíšových mocných tvrzeních:

„Kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati a zjevím jemu samého sebe“ (14:21). „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli… A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jakož i my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno“ (17:21–23).

Podívej se ještě jednou na ty verše. Ježíš v podstatě říká: „Sláva, kterou jsi mi dal, Otče, jsem dal jim.“ Kristus tu činí neuvěřitelné prohlášení. Říká, že nám byla dána stejná sláva, jakou dal Otec Jemu. Jak úžasná myšlenka. Ale co je touto slávou, která byla dána Kristu a kterou on dal zase nám? A jak naše životy zjevují tuto slávu?

Sláva, kterou nám dal Kristus, není nějaká aura ani emoce. Ne, velice jednoduše, sláva, kterou jsme přijali, je ničím nerušený přístup k nebeskému Otci.

Ježíš nám usnadnil přístup k Otci tím, že pro nás skrze Kříž otevřel dveře: „Neboť skrze něho [Krista] my obojí [my a ti vzdálení] máme přístup v jednom Duchu k Otci“ (Efezským 2:18). Slovo „přístup“ znamená právo vstoupit. Označuje to volný průchod stejně tak jako snadnost přiblížení: „V němžto máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho“ (3:12).

Viš, co tu Pavel říká? Vírou jsme přišli na místo nerušeného přístupu, přístupu bez překážek, k Bohu. Nejsme jako Ester ve Starém zákoně. Musela nervózně čekat na královo znamení, než se mohla přiblížit k trůnu. Teprve poté, co pokynul svým žezlem, získala Ester svolení předstoupit.

Naproti tomu ty a já již jsme v trůnním sále. A máme právo a privilegium promluvit s králem kdykoliv. Opravdu, jsme vyzýváni, abychom mu předkládali své prosby: „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Židům 4:16).

Když Kristus sloužil na zemi, měl plný přístup k Otci. Řekl: „Sám od sebe nemohu nic činiti. Dělám jen to, co mi Otec říká a ukazuje“ (viz Jan 5:19,30, 8:28).

Navíc se Ježíš nemusel rychle utíkat modlit, aby se dozvěděl, co si Bůh přeje. Samozřejmě že se modlil často a intenzivně, ale to se týkalo společenství s Otcem. To byla odlišná věc v jeho každodenních aktivitách, ať už vyučoval, uzdravoval nebo vyháněl démony. Ježíš vždycky věděl, že je v Otci a Otec je v něm. Nemusel „stoupat“ k Otci, aby věděl, co má dělat. Otec v něm již přebýval, sám se dával poznat. A Ježíš za sebou vždy slyšel slovo, které říkalo: „Toto je cesta… tady to se má udělat…“

Dnes nám byl dán přesně stejný stupeň přístupu k Otci, jaký měl Kristus. Možná si myslíš: „Počkej chvilku, to je ohromující. Já mám stejný přístup k Otci, jaký měl Ježíš, Stvořitel a Pán vesmíru?“

Nepleť se: podobně jako Ježíš se máme modlit často a horoucně. Máme být vyhledávači Boha, máme očekávat na Pána. Ale v našem každodenním chození – našich příchodech a odchodech, našich vztazích, našem rodinném životě, naší službě – se nemusíme utíkat rychle modlit, abychom Boha úpěnlivě prosili o slovo, sílu nebo směr. Žije v nás jeho vlastní Duch. A Duch svatý nám zjevuje myšlení a vůli Otce. Jeho hlas je vždy za námi a říká: „Toto je cesta, po ní jdi.“

Duch svatý si použil Pavla, aby odkryl toto tajemství, kterým je: „Kristus ve vás, ta naděje slávy.“ Samozřejmě že církev učila o milosti spasení. Věděli, že spasení je z víry, a ne ze skutků. Ostatně sloužili Ježíši dřív, než přišel Pavel. Věděli o pokání a zažili Otcovo milosrdenství.

Ale potom se ukázal Pavel a řekl: „Pokání a dobré skutky nestačí. Nestačí, že jste přišli ke Kristu a uvěřili, nebo že teď máte veliké duchovní vědomosti. Potřebujete něco víc než jednoduše věřit v Krista. Teď musíte chodit v požehnáních a plnosti v Něm.“ „Protož jakož jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte“ (Koloským 2:6).

O čem tu Pavel mluví? Co míní tím „chozením v Kristu?“ Cožpak to tito věřící po léta nedělali? Jednoduše řečeno, Pavel mluvil o požehnáních ze života v Kristu. A říkal církvi nezpochybnitelně, že nepoznali plné zjevení těchto požehnání. Popisoval odlišné stanovisko, které říká:

„Nechci o svém spasení vědět jen ve své hlavě. Chci ho prožívat. Chci vědět, co to znamená chodit v plnosti Kristova spasení. Nechci jen vědět o nebi. Chci každé nebeské požehnání, které pro mě učinil Bůh dostupné dnes. On zaslíbil ‚každé duchovní požehnání,‘ a zemřel, aby mě přivedl blízko k sobě, kde se mohu radovat z těchto požehnání. Chci, aby můj život tento fakt odrážel. Chci, aby každá duchovní pravda o nebi byla částí mého současného každodenního chození. Tato požehnání jíž nemohou být pouhé teologické pojmy. Musí se stát realitou.“

Milovaný, tohle není žádná složitá věc. Jednoduše se zeptej sám sebe: přijal jsi Ježíše nejen jako svého Spasitele, ale jako korunovaného Pána v nebesích? A uznáváš, že korunovaný Pán žije v tobě? Jestliže ano, jaké důsledky pozoruješ ve svém životě? Jaký to má vliv vstávat každé ráno s vědomím, že tě Kristus nejen spasil před hříchem, ale že žije v tobě? Jaký účinek má poznání, že dal svůj život, aby strhnul zdi oddělení a mohl ti být blíž, milovat tě a mít s tebou společenství?

Bylo nám dáno nebe, je v našich duších. Ano, tohle ochutnání nebe je zamýšleno jako předzvěst slávy, která nás čeká. Ale dostali jsme je také jako část svého dědictví, abychom ho používali právě teď. Náš Spasitel Ježíš Kristus přišel, aby nám dal mnohem víc než vykoupení. Přišel, abychom mohli mít každý den plnost života.

To neznamená, že již nezažijeme bolest nebo smutek. Každý křesťan bude dál čelit pokušení a těžkostem. Ale uprostřed našich zkoušek budeme překypovat díků činěním, kvůli Jeho nekonečné laskavosti, kterou k nám má. Pavel říká, že tohle je přesně to, proč nás Bůh posadil spolu v Kristu: „Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:7).

Tohle je efekt, který máme vidět ve svých každodenních životech: Bůh nám prokázal svou milující dobrosrdečnou a soucitnou laskavost. Proto se můžeme probudit a jásat: „Haleluja! Bůh, Kristus a Duch svatý chtějí být blízko u mě.“

Co je tím požehnáním? Je to privilegium přijetí: „Přijal nás v milovaném [Kristu]“ (Efezským 2:6 anglický překlad). Řecké slovo pro „přijatý“ tu znamená velice zvýhodněný, privilegovaný, protekční [v kralické bibli „Vzácné nás učinil v milém Synu svém“]. To je odlišné od termínu použitého v angličtině, který lze vykládat ve smyslu „přijatý jako vyhovující.“ To naznačuje něco, co lze snést; vnucuje se postoj: „Mohu s tím žít.“ Ale to není případ Pavlova řeckého použití. Jeho použití pro „přijatý“ se překládá jako: „Bůh nás velice zvýhodnil. Jsme pro Něho velice zvláštní, protože jsme na svém místě v Kristu.“

Víš, protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí teď jen jednoho společného, korporačního člověka: Krista a ty, kdo jsou k Němu připoutáni vírou. Krátce, naše tělo v Božích očích zemřelo. Jak? Ježíš na kříži odstranil naši starou přirozenost. Takže teď, když se na nás Bůh podívá, vidí jen Krista. A my se naopak musíme naučit vidět se tak, jak nás vidí Bůh. To znamená nezaměřovat se pouze na své hříchy a slabosti, ale na vítězství, které pro nás Kristus získal na Kříži.

Podobenství o marnotratném synovi poskytuje mocnou ilustraci přijetí, které přichází, když je nám dáno nebeské postavení v Kristu. Znáte ten příběh: mladík si vzal své dědictví od svého otce a promrhal je na hříšný život. Potom, když byl syn úplně na mizině – morálně, citově a fyzicky – přemýšlel o svém otci. Byl přesvědčen, že přišel o všechnu jeho přízeň. A bál se, že je jeho otec vůči němu plný hněvu a nenávisti.

Kdysi byl tento mladík uznávaným členem domácnosti, spolu se svým otcem. Okusil požehnání, řád a výhody života v otcově domě. Ovšemže marnotratný syn představuje odpadlíky, ty, kdo Bohu uboze selhali.

Marnotratník téměř zemřel hladem, než pomyslel na návrat domů. Přesto se nakonec, když už byl unavený ze svého hříšného života, rozhodnul vrátit se ke svému otci. Tohle představuje cestu k pokání.

Když poprvé opouštěl domov, jeho otec ho pravděpodobně ujistil, že se může vrátit. Každý milující rodič by to tak udělal: „Moje dveře jsou ti vždy otevřené. A chci, aby sis to teď, když odcházíš, zapamatoval. Věz, že mé srdce je s tebou. Až budeš v koncích, tak se, prosím, vrať. Budeš doma vždy vítán.“ Toto je ničím nerušený přístup, otec, který je vždy dostupný. Takže marnotratný syn si řekl: „Vstana, půjdu k otci svému“ (Lukáš 15:18). Uplatnil své požehnání přístupu.

Teď byl tento zlomený mladík plný zármutku nad svým hříchem. Písmo říká, že křičel: „Jsem nehodný, zhřešil jsem proti nebi.“ Tohle představuje ty, kdo skrze zbožný zármutek přicházejí k pokání.

Chápete ten obrázek? Marnotratný syn se odvrátil od svého hříchu, nechal svět za sebou a vstoupil do otevřených dveří, které mu jeho otec zaslíbil. Šel v pokání a přivlastnil si přístup. Ale ještě nedosáhl přijetí.

Jak tragické místo to je. Tady byl věřící, který se choval dobře, litoval svých minulých hříchů. Byl unavený z nesení vší své viny, hanby a odsouzení. Přesto nevěděl, zda ho otec přijme. Myslel si: „Můj otec musí být rozzlobený. Asi mě nenávidí za promrhání všeho, co mi dal. Bude plný hněvu a soudu, až mě uvidí.“

Marnotratný syn musel být čím dál víc omrzelý při pomyšlení na všechny způsoby, kterými se sám snažil změnit. Byl utahaný z přemýšlení o tom, jak se polepšit, jak se udržet před pádem. Učinil již dlouhý seznam prázdných předsevzetí, jenže padal znovu a znovu.

Bez legrace, já věřím, že tohle je stav mnoha dnešních věřících. Vlastně nám dal Ježíš toto podobenství částečně proto, aby nám otevřel oči pro naše postavení v Něm. A zdůrazňuje: „Jestliže vidíte Otce, vidíte mě. Já a Otec jsme jedno.“

Když se marnotratný syn přibližoval k domovu, jsem si jistý, že se setkal s posly, kteří mu řekli: „Tvůj otec se pro tebe rmoutí. Nazval tě ‚svou ztracenou ovcí.‘ Čas od času vychází a hledá tě.“ Ale mladík jim asi odpověděl: „Vím, že je můj otec milující muž. Ale já jsem hrozně zhřešil. Kdybyste jen věděli, co jsem udělal.“

Neměl vůbec pokoj, protože neznal své postavení. Jak je smutné nemít radost z nebe, nemít pokoj, který převyšuje veškeré chápání, protože nevíš, zda jsi přijatý. Podobně jako marnotratný syn jsou zástupy věřících, kteří udělali chybu, přesvědčení: „Nejsem hoden, Bůh mě nemůže přijmout.“

Takže co se stalo marnotratnému synovi? „Když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím hnut jsa, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho“ (Lukáš 15:20). Jak nádherná scéna. Hříšný syn nalezl odpuštění, objetí a lásku svého otce, naprosto žádný hněv nebo odsouzení. Když ho otec políbil, věděl, že byl přijat.

Mnoho křesťanů se domnívá, že příběh končí takto: „Marnotratný syn byl ještě jednou přijat svým otcem. Není tohle to, na čem nejvíc záleží?“ Představujeme si svůj vlastní vztah s nebeským Otcem stejně. Známe jeho milující políbení, jeho milost a odpuštění. Ale to jen pokud jde o navázání vztahu. Zastavujeme se na svém vědomí Boží lásky k nám.

Faktem zůstává, že stále ještě nejsme zpátky v domě našeho Otce. Nezaujali jsme své místo na jeho hostině. Podle Ježíšova podobenství je tu mnohem, mnohem víc. Náš nebeský Otec nebude nikdy spokojený, dokud se nebudeme těšit ze všech slavností, veselí a radosti v jeho domě.

Opravdu, cožpak to není otec, kdo říká: „Hodujme a buďme veselí“ (15:23). Řecké slovo pro „být veselý“ tu znamená „dostat se do radostného stavu mysli.“ Uvažuj o radostné scéně, která se tu koná: „I řekl otec služebníkům svým: Přineste roucho to první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. A přivedouce tele tučné, zabijte… i počali veseli býti… [bylo slyšet] hudbu a tanec“ (15:22–25).

Všimni si, co se na této scéně právě stalo. Od marnotratného syna se nežádalo, aby ze sebe setřásl prach a byl očištěn před vstupem na hostinu. Ne, jeho otec ho upravil pro vstup dovnitř. A nevyčistil jen staré oblečení. Dal mu celou novou kolekci šatů, což znamená nový život. Syn mohl namítat: „Ale, otče, nejsem hoden.“ Přesto by otec odpověděl: „Nedívám se na tvou minulost. Raduji se, že přijímáš mou lásku. Jsme usmíření a jsme jedno. To je moje radost.“

Prohlašuješ, že jsi přijatý v Kristu? Možná jsi zažil to, co marnotratný syn: Otec tě políbil, zahrnul tě svou láskou, přijal tě do svého domu. Jestliže ano, tak asi věříš: „Sedím s Kristem na nebeských místech.“ Pokud ano, kde je potom tvoje radost? Kde ve svém životě vidíš otcovu slavnost, zpěv, tanec, veselí srdce?

Možná nejvíce výmluvná scéna v tomto podobenství je ta poslední, když se starší bratr vrací z pole domů. Když se uvnitř domu koná hostina, stojí venku a dívá se oknem dovnitř. Ke svému překvapení vidí svého otce, jak radostí tancuje nad jeho marnotratným bratrem.

Měj na paměti, že tento starší bratr byl také přijatý. Ale podobenství objasňuje, že je smutný a ubohý. Proč? Po všechny své roky se svým otcem nikdy nevstoupil do radovánek otcova domu. Nikdy se neradoval z požehnání, která měl od otce k dispozici. Vlastně mu na konci jeho otec připomíná, že všechna požehnání byla jeho hned od začátku: „Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé“ (Lukáš 15:31).

Ptám se tě, zažil jsi plnost požehnání ze svého přijetí? Ježíš to činí křišťálově jasné, máme se radovat a těšit ze svého nebeského Otce. On se z nás raduje. Ale jestliže nikdy nevstoupíme do jeho domu a neodpočíváme ve svém přijetí, okrádáme ho o tuto radost.

Naléhám na tebe, zapomeň na své hříchy a stíhání světa, nech to za sebou. Odlož každé tělesné břemeno, které se tak snadno zakoření. A vejdi dovnitř a zaujmi své postavení v Kristu. On tě povolal, abys vstoupil do radosti z Jeho přijetí. Až se potom ráno probudíš, zjistíš, že jásáš: „Haleluja, Bůh mě přijal. Mé srdce přetéká díků činěním a radostí.“