Požehnaný je lid, který zná radostný zvuk

Žalmista píše o nádherném tajemství, jak se těšit z naplněného, radostného života: „Blahoslavený lid, kterýž zná zvuk tvůj; tiť, Hospodine, v světle oblíčeje tvého choditi budou“ (Žalm 89:15). Hebrejský význam tohoto verše říká: „Ti, kdo mají zjevení radostného zvuku, se budou každý den probouzet s pokojem, silou a štěstím. Jejich život bude naplněný radostí z ranního slunce.“

Stručně řečeno, žalmista nám tu říká: „Existuje jistý radostný zvuk, který má takový mocný význam, je to přímo základ vítězného života. A jestliže znáš a rozumíš tomuto zvuku, budeš proměňován od slávy k slávě.“

„Všichni, kdo rozumějí významu tohoto radostného zvuku, se stávají sebejistými, nebojácnými. Procházejí životem se stále rostoucím pocitem bezpečí. Jsou schopni překonat deprese, i když jsou tříbeni Satanem. Jejich srdce jsou vytrvalá a v klidu – protože jim Duch svatý zjevil význam tohoto radostného zvuku!“

Takže, co je tím radostným zvukem?

Radostný zvuk, na který žalmista poukazuje, je mocné zjevení založené na židovském roce jubilea!

Historii Židovské slavnosti jubilea najdeme ve 25. kapitole knihy Leviticus. Dodržování tohoto obyčeje začíná Hospodinovým příkazem, aby Izrael každý sedmý rok nechal zemi odpočinout, neobdělával ji. Sedmý rok měl být rokem sabatu, ve kterém měla zem ležet ladem. Během tohoto roku neměli lidé provádět žádnou výsadbu, žádné česání ovoce nebo cokoliv sklízet: „Šest let osívati budeš rolí svou, a šest let obřezovati budeš vinici svou a sbírati úrody její. Sedmého pak léta sobotu odpočinutí bude míti země, sobotu Hospodinovu; nebudeš na poli svém síti a vinice své řezati“ (Leviticus 25:3–4).

Bůh doslova zastavil všechny agrotechnické aktivity na celý rok. A to znamenalo, že Izrael musel žít v tomto období bez jakýchkoliv viditelných prostředků na živobytí. Museli své životy vložit kompletně do Božích rukou, spoléhat na Něho ve všech svých potřebách.

To samozřejmě vyžadovalo hodně víry. Přemýšlej o tom: Po celý rok nebude žádný přísun zemědělských plodin pro jídlo… žádná sklizeň obilí, aby nakrmili dobytek… žádná práce pro farmáře… žádná práce pro vinaře. Většina křesťanů by dnes panikařila po pouhém týdnu něčeho takového, natož po roce. Jistě si Izraelci říkali: „Co uděláme, abychom měli sedmý rok potravu? Jak nakrmíme naše rodiny, náš dobytek? Vyčerpáme všechno, co máme v šestém roce. Očekává se od nás, že budeme zahálčivě sedět, zatímco naše děti budou hladovět? Opravdu Bůh očekává, že budeme sledovat, jak hnijí hrozny na vinici? Nedovolí ani chudým, aby si vzali, co mohou?“

Ale Bůh měl jasný záměr, když přikazoval rok sabatu pro půdu. Jeho záměrem bylo zjevit svou věrnost svému lidu! „Pakli díte: Co budeme jísti léta sedmého, jestliže nebudeme síti, ani shromažďovati užitků svých? Dám požehnání své vám léta šestého, tak že přinese úrody na tři léta“ (verše 20–21).

Jak neuvěřitelné zaslíbení – Bůh garantoval Izraeli trojnásobnou sklizeň! Říkal: „Jestliže vykročíš jeden krok ve víře a budeš mi důvěřovat, dám ti během šestého roku sklizeň, která ti poskytne dostatečnou rezervu na tři roky.“ „I budete síti léta osmého, a jísti úrody staré až do léta devátého; dokudž by nezrostly úrody jeho, jísti budete staré“ (25:22).

Věřím, že tu Hospodin říká něco velice důležitého. A to, že bez ohledu na naše okolnosti vždy zaopatří ty, kdo Mu důvěřují a poslouchají Ho.

Přemýšlej na chvíli o všech způsobech, jakými Bůh naplňoval během historie potřeby svého lidu:

Když byl Izrael na poušti, neměli žádné supermarkety nebo obchody smíšeného zboží. V dohledu nebylo ani stéblo trávy. Ale Bůh sesílal z nebe manu, aby lidé měli chléb. A způsobil, že z nebe padaly křepelky po tuctech, aby lidé měli maso. Způsobil, že ze skály tryskala voda. A nadpřirozeně zachoval jejich boty a šaty neporušené, takže se během čtyřiceti let nikdy neobnosily.

Ve Starém zákoně čteme, že hladového proroka krmil havran. Sud mouky a nádobka s olejem se zázračně znovu naplňovaly. A celá nepřátelská armáda se rozutekla, když slyšela podivný hluk – a zanechala za sebou dostatek zásob, aby to nakrmilo celé město vyhladovělých Izraelců!

V Novém zákoně čteme, že se voda změnila ve víno. Peníze k zaplacení daní se objevily v ústech ryby. A pět tisíc lidí bylo nakrmeno pouhými pěti bochníky chleba a dvěma rybami.

Všechny tyto zázraky zaopatření na nás křičí: „Bůh je věrný. Je možné Mu věřit!“ A zde ve 25. kapitole knihy Leviticus čteme o dalším nadpřirozeném fenoménu – zralé sklizni v šestém roce.

Dále Bůh přikázal, aby lidé dodržovali sedm po sobě jdoucích cyklů sabatu pro zemi: „Sečteš také sobě sedm téhodnů let, totiž sedmkrát sedm let, tak aby čas sedmi téhodnů let učinil tobě čtyřidceti devět let“ (verš 8). Jinými slovy: „Budete tento sabat slavit každý sedmý rok, po dobu čtyřiceti devíti let – sedm sabatů krát sedm.“

V biblických pojmech se období čtyřiceti devíti let vyrovná celé generaci. Plyne z toho závěr, že takové období poskytuje celé generaci dost času, aby se naučila důvěřovat Hospodinu. Během tohoto času mohou rodiče a prarodiče vytvořit historii víry tak, aby mohli říci svým dětem:

„Ano, je to pravda! Po prvních šesti letech Bůh obstaral všechno, co jsme potřebovali. Ale když přišel sedmý rok, mnozí měli obavy. Přesto nás Boží zaopatření provázelo až k osmému roku, a ještě dál k devátému. Někdy to bylo děsivé, ale vždy byl dostatek. Nikdo neumíral hlady a nikdo nemusel žebrat. Každá potřeba byla naplněná. Bůh zkoušel naši víru – a zůstal věrný!“

Jsem si jistý, že jakmile byly sabaty ustanoveny, někteří lidé museli podvádět. Asi si mysleli: „Nemohu projít touto zkouškou. Nemám víru.“ A tak tajně vycházeli v noci ke svým polím a sázeli. Ale jejich sklizně byly nakažené chorobami a nesly málo ovoce.

A lidé se nakonec dostávali hlouběji do dluhu a museli si půjčovat od svých sousedů.

Podstatou věci je, že když Bůh říká: „Důvěřuj mi,“ tak to tak míní!

Padesátý rok se nazýval „jubileum“ – což znamená „hlahol polnic“!

Po „sabatu sabatů“ – to znamená sedmi sedmiletých období – měl být padesátý rok rokem jubilea. Když tento čas nastal, měl nastat hlahol polnic. (Slovo „jubileum“ samo o sobě znamená „hluk polnic.“):

„Tedy dáš troubiti trubou veselé všudy sedmého měsíce v desátý den; v den očišťování dáš troubiti trubou po vší zemi vaší“ (Leviticus 25:9).

Opravdu, jubileum připadalo na den smíření – to znamená, desátý den sedmého měsíce. A v předem danou hodinu – když nejvyšší kněz vstoupil na svaté místo, aby je pokropil obětovanou krví – začaly po celé zemi troubit polnice.

Hlahol polnic měl být slyšet v každém městě, městečku, vísce, dědině, na každé samotě, hoře a v údolí. A každý Izraelita znal význam tohoto zvuku. Co to všechno znamenalo? Ohlašovalo to neuvěřitelné požehnání svobody a osvobození – podle Hospodinova nařízení!

„I posvětíte léta padesátého, a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde“ (verš 10).

Takové nařízení bylo dosud neznámé, neslýchané. Tento zvuk polnic anuloval všechny dluhy a navracel majetek původním vlastníkům. A osvobozoval každého služebníka z každého zajetí a otroctví!

Není třeba říkat, že tento břesk polnic byl radostným zvukem pro každého služebníka, vězně a člověka zbaveného práv a svobod po celé zemi. Signalizovalo to konec každého otroctví a nový začátek v životě. Dovolte, abych vám k tomu uvedl příklad:

Pod židovským zákonem nevlastnil žádný člověk žádnou půdu. Ačkoliv mohl zdědit své pozemky a zůstávaly jeho rodině, dokud byla rodina na živu, Bůh vlastnil všechno. Každý Izraelec měl vědět, že Bůh vlastní hory, údolí, dobytek, bohatství tohoto světa – a že jeho lidé jsou pouze celoživotní nájemníci. Měli se snažit udržet si ji ve svém vlastnictví.

Ale jestliže člověk upadl do dluhů – ať už kvůli špatnému hospodaření, neposlušnosti, lenosti nebo nějaké katastrofě – nebyla tu žádná rezerva pro bankrot. Řekněme, že farmář dlužil někomu velkou sumu peněz. Aby splatil dluh, musel možná prodat své vlastní děti a služebníky.

Potom, pokud se farmář dále zadlužoval, musel odevzdat svou půdu a ztratil tím všechny užitky ze sklizně. A v extrémním případě musel možná farmář prodat sám sebe jinému farmáři, aby si zajistil pouhé živobytí.

Ale když přišlo jubileum – v padesátém roce, po sabatu sabatů – byl každý dluh smazán. Všechny pronájmy a majetek připadly zpět původnímu nájemníkovi. A to znamenalo, že farmář dostal svou půdu a svou rodinu zpátky!

Dokážete si přestavit radost, která zavládla v Izraeli a Judsku, když zazněly polnice. V tu chvíli – desátý den sedmého měsíce, zatímco nejvyšší kněz konal službu usmíření – byl každý nevolník, který byl prodán do otroctví, osvobozen. A každý člověk, který ztratil majetek, dostal všechno zpátky. Rodiny byly sjednoceny. Domovy byly obnoveny. Byl to čas svobody, volnosti, vysvobození!

Představuji si nuzné farmáře, jak stojí u hranice svého bývalého pozemnku a čekají, aby ji překročili, jakmile zaznějí polnice. Čekali deset let… potom pět… potom jeden… a teď počítají minuty, aby slyšeli radostný zvuk. Museli si myslet: „Dostávám zpět všechno, co jsem ztratil. Zase to je moje – protože tento rok je rokem jubilea!“

Během roku jubilea nebylo žádné setí ani sklizeň. Místo toho to byl čas, který měl být stráven v oslavách. Přemýšlejte o tom: jubileum bylo rokem, kdy každý den byl Štědrý den – den chválení Boha za Jeho milost, zaopatření a svobodu!

Prosím rozumějte – svoboda vyhlašovaná o jubileu nebyla nějakou mlhavou myšlenkou, založenou na víře samotné. Byl to zákon o půdě. A všechno, co dlužník potřeboval udělat, aby zákon uplatnil, bylo trvat na něm. Levítové plnili povinnost dohlížitelů nebo šerifů, takže každý spoléhal na spravedlnost a právo.

Někdy možná řekl pán otrokovi: „Ty neodejdeš – stále ještě jsi mým služebníkem! Vrať se zpátky ke své práci.“ Ale tento služebník se mohl svému pánovi vysmát do tváře a říci: „Oba víme, co znamená zvuk polnice. Je to radostný zvuk mé svobody! Již na mě nemáš žádné legální právo. Jsem volný!“

Jak lidé očekávali a toužili slyšet tento radostný zvuk. Znamenalo to svobodně říci: „Nic z mé minulosti už neplatí, nelze to proti mně použít. Jsem zbaven okovů, svobodný, vykoupený. A nikdo mě nemůže okrást o mé dědictví.“ Přesto musel člověk v otroctví jednat, aby se zmocnil své svobody nebo svého ztraceného majetku. Mohl tančit a jásat v synagoze, jak chtěl, mohl volat: „Jsem svobodný! Všechno je obnovené!“ Ale dokud nevykročil a neuplatnil svá práva, nemohl se z ničeho toho radovat. Chápete, jaký to má význam? Většina křesťanů neuplatňuje jubileum, které jim Ježíš Kristus dal. Mnozí si myslí, že ten „radostný zvuk“ je dnes pouze tleskání rukama nebo tancování v emočním čase chval. Ale je toho mnohem, mnohem víc! Bůh nás povolává, abychom si přisvojili svobodu, pokoj a slávu, kterou pro nás zaopatřil tím, že nám odpustil hříchy. Máme vykročit a nárokovat si to!

Prorok Izaiáš prohlašuje, že Ježíš Kristus je naše jubileum!

Izaiáš píše: „…Poslal mne… abych vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře, abych vyhlásil léto milostivé Hospodinovo…“ (Izaiáš 61:1–2).

Známe tuhle pasáž jako provolání Kristova vítězství nad smrtí a hříchem. Ale Izaiáš tu používá řeč jubilea. Říká: „Ať se rozezvučí polnice – ohlašující radostný, veselý rok svobody, kterou nám dal náš spasitel!“

Tato pasáž se také vztahuje ke scéně Kristova nanebevstoupení ve slávě. Nebeský otec – poté co popatřil na strašlivé utrpení svého blahoslaveného syna – připravil pro Ježíše slavný vstup do nebe. Opravdu, když Ježíš stoupal do nebe, byl doprovázen zástupem andělů a množstvím vozů:

„Vozů Božích jest dvadceti tisíců, mnoho tisíců andělů, Pán pak mezi nimi jako na Sinai v svatyni přebývá. Vstoupil jsi na výsost…“ (Žalm 68:17–18).

Naše omezené mysli nejsou schopné pojmout představu této slavné události. Když se Ježíš na svém bílém koni přibližoval k věčnému Božímu městu, byl doprovázen tímto ohromným průvodem. A když vstupoval do brány, začaly troubit Boží polnice: „Vstoupil Bůh s troubením, Hospodin s zvukem trouby“ (47:5).

Tohle byl radostný zvuk – polnice vytrubovaly, oznamovaly jubilejní rok věřících! A tento zvuk ohlašoval celému lidstvu: „Učinil jsem pro vás zaopatření – abyste vyšli z vězení, byli obnoveni pro své rodiny a měli všechno, co potřebujete k naplněnému životu. Jste svobodní, abyste mohli žít beze strachu před každým nepřítelem. Vstupte teď do mé radosti!“

Pavel píše o Kristovu nanebevstoupení: „A když odzbrojil vlády a mocnosti, vystavil je veřejné potupě a skrze něj nad nimi slavil vítězství“ (Koloským 2:15). To je pravda – za triumfálním průvodem našeho Pána se belhal sám kníže temnosti spoutaný v řetězech! A za poraženým ďáblem – pod koly nebeských zástupů – byly všechny mocnosti temnoty, svázané a přemožené. Byly vystavené veřejné potupě přede všemi, kteří zemřeli ve víře před Křížem.

A Ježíš vstoupil do bran a ve své ruce měl žezlo spravedlnosti – jeho „železný prut,“ s nímž vládne všem národům. Potom, po triumfálním vstupu, zaujal své právoplatné místo na trůnu, plně se ujal veškeré moci, autority a nadvlády.

Jak nádherný obrázek! Satan již nevládne. Komunizmus nevládne. Ateizmus nevládne. Ne, nepřátelé Krista existují jen s Jeho dovolením. A právě teď jen dál naplňují své poháry nepravosti. Ježíš vládne nade všemi věcmi – a jednoho dne, až bude hotov: „Roztluče je prutem železným, a jako nádobu hrnčířskou roztříští je“ (Žalm 2:9).

Milovaní, naše porozumění Kristovu vítězství nad Satanem a nadvládou hříchu nemůže být mlhavou, vágní, matoucí teologií. Musíme znát a rozumět tomuto radostnému zvuku! Satan je kompletně poražený, nemůže nás držet ve vězení. A Kristus nás osvobodil svou krví z každého otroctví. Teď sedí na svém trůnu se vší mocí a autoritou – nabízí nám pokoj, radost a svobodu!

Kristus vystoupil do slávy nejen jako náš Král přemožitel, ale jako náš nejvyšší kněz – aby se za nás přimlouval!

Právě tak jako nejvyšší kněz vystupoval po schodech ke svatému místu v den smíření, vystoupil náš nejvyšší kněz Ježíš do nebeského svatostánku: „…přišel skrze větší a dokonalejší stánek, neudělaný rukama…“ (Židům 9:11). Skutečně, Jan popisuje, že viděl Ježíše v jeho kněžském rouchu: „…oděného dlouhým rouchem a přepásaného na prsou zlatým pásem“ (Zjevení 1:13).

Ale Ježíš nevystoupil jen proto, aby se radoval ze slávy, kterou si zasloužil a které je hoden – ale aby vykonal dílo v náš prospěch. Apoštol Pavel píše: „…Když vystoupil do výše, přivedl s sebou zajatce a dal dary lidem“ (Efezským 4:8). Pavel tu cituje Žalm 68: „Vstoupil jsi na výsost, jaté jsi vedl vězně, vzal jsi dary pro lidi… Požehnaný Pán, každého dne nás osýpá dary svými, Bůh silný spasení našeho“ (Žalm 68:18–19). Žalmista říká: „Náš spasitel nám dal všechny dary, užitky a výhody, které potřebujeme, abychom žili ve svobodě!“

A pisatel epištoly Židům nám připomíná, že Ježíšovo dílo v nebi je celé pro nás: „Kristus přece nevstoupil do svatyně udělané rukama (jež je zobrazením té pravé), ale do samotného nebe, aby se nyní objevil před Boží tváří za nás“ (Židům 9:24). „…neboť je stále živ, aby za ně orodoval“ (7:25). Kristus to všechno dělá pro nás!

Ale co přesně znamená tato fráze: „Žije, aby za nás orodoval“? Věřím, že Ježíš za nás oroduje třemi způsoby:

Někteří z nás si představují, že Ježíš stojí před Otcem a prosí, aby nám ukázal svou milost, když uděláme chybu a zklameme. Ne! Kristovy přímluvy za nás mají co do činění se Satanovým obviňováním proti nám.

Víš, ďábel přichází k Božímu trůnu, aby nás obvinil z každé naší chyby, hříchu a přestoupení. Volá: „Já chci spravedlnost! A jestli jsi spravedlivý Bůh, tak tohoto člověka odsoudíš a zničíš. Zaslouží si to!“

Ale hned potom zakročí Ježíš. Nemusí Otce o ničem přesvědčovat nebo přemlouvat. Spíš skromně ukáže na své vítězství na kříži. Potom se obrátí k Satanovi a řekne: „Neslyšel jsi zvuk polnic, ďáble? Víš, nemůžeš si činit nárok na toto moje dítě. Dej ruce pryč od mého vlastnictví!“

Zadruhé, Kristovy přímluvy za nás znamenají, že si ověřuje, že jsme dostali a radujeme se z výhod a užitků zaopatřených jubileem. Právě tak jako Levítové uváděli v platnost zákon, který každému člověku poskytoval jeho spravedlivá požehnání, Ježíš dnes pro nás uvádí v platnost privilegia jubilea. Ujišťuje se, že víme, že jsme právně svobodní!

Satan se možná snaží obejít vítězství kříže tím, že nám říká: „Jsi stále v mém sevření, mým majetkem, a ty to víš. Budeš spoután chtíčem po celý svůj život! Nikdy nedosáhneš vítězství nad svými zvyky.“

Ale ve chvíli, kdy se tohle stane, zakročí Ježíš. Posílá svého šerifa – Ducha svatého – aby uplatnil Jeho nařízení jubilea a říká: „Polnice zazněly, ďáble. Je čas jubilea! Přestaň si dělat nároky na toto svobodné dítě. Již na ně nemáš žádné právo!“

Stále ještě můžeme zápasit s hříchem – ale právoplatně nám bylo ohlášeno, že jsme osvobození ze všech otroctví. A máme si nárokovat svoji svobodu a naše plné dědictví bez ohledu na to, jak odsouzení se možná cítíme.

Za třetí, Ježíš se přimlouvá i v našich srdcích, smiřuje nás s Otcem. Neustále odpovídá na naše pochybnosti a strachy, připomíná nám: 1. bylo nám odpuštěno, 2. musíme si pamatovat a připomínat si, že Bůh je k nám dobrý a milosrdný a 3. můžeme věřit v Boží věrnost, která nám poskytuje všechnu moc a sílu, kterou potřebujeme.

Vzhledem ke Kristovým přímluvám teď můžeme říci: „Možná bojuji své bitvy s tělem – ale ve svém srdci vím, co pro mě Ježíš udělal. Hřích mě již nedrží. Slyšel jsem radostný hlahol!“

Pohleď na všechna požehnání, z nichž se máš radovat, jestliže znáš radostný hlahol!

Existuje důvod, proč dnes mnoho křesťanů žije ve strachu a zmatku. Je to kvůli tomu, že nerozumějí radostnému zvuku jubilea! Ano, vědí, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen, vědí, že Jeho krev má moc spasit. Ale nerozumějí ještě radostnému zvuku všeho toho, co pro nás zaopatřil, abychom žili ve svobodě!

„Blahoslavený lid, kterýž zná zvuk tvůj…“ (Žalm 89:15). Radostný zvuk, který dnes slyšíme, je Boží polnice, která ohlašuje naše vysvobození skrze krev Ježíše Krista. No a zde jsou další požehnání jubilea:

1. „…ti, Hospodine, v světle oblíčeje tvého choditi budou“ (stejný verš). Hebrejský význam je: „Ti budou chodit s veselou myslí, šťastní a spokojení, bezpeční v Božích zaslíbeních, klidní v Jeho přítomnosti.“ Jednoduše řečeno, my již nemusíme chodit v temnotě nebo zmatku – protože my uzříme světlo Jeho tváře!
2. „Ve jménu tvém plésati budou každého dne, a v spravedlnosti tvé vyvýší se“ (verš 16). Víme, že naše vlastní spravedlnost jsou špinavé hadry. A tak máme sebrat odvahu veselením se v Jeho spravedlnosti – která je naše jedině vírou!
3. „Nebo sláva síly jejich ty jsi, a z milosti tvé k zvýšení přijde roh náš“ (verš 17). Víme, že Kristus jediný je zdrojem veškeré naší síly. A nemusíme již nikdy žít pod vlivem ďábla. Všechno, co musíme udělat, je podívat se zezadu na Satana, kde uvidíme otisk stopy našeho Spasitele. Ježíš rozdrtil našeho nepřítele!
4. „Nebo štít náš jest Hospodinův…“ (verš 18). V našem těle jsme naprosto bezmocní. A tak věříme naprosto ve vítězství Ježíšova kříže. On nás brání proti každému nepříteli!

Drahý svatý, spějeme k jednomu největšímu, velikému jubileu – signalizovanému posledním troubením polnice: „…ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku poslední polnice. Neboť zatroubí a mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní a my budeme proměněni“ (1. Korintským 15:51–52).

„Vždyť až zazní zvolání, hlas archanděla a Boží polnice, sestoupí sám Pán z nebe a mrtví v Kristu vstanou jako první. Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu; a tak budeme navždycky s Pánem“ (1. Tesalonickým 4:16–17).

Až tyhle polnice zazní, mrtví budou vzkříšení. Nebudou již žádná další vězení, žádná další otroctví, žádný další hřích, žádná další nemoc. A v ten moment budeme mít věčné jubileum.

Haleluja!