Pochybnost – hřích, který Bůh nejvíc nenávidí

Ze všech hříchů, které můžeme spáchat, je pochybnost tím, který Bůh nejvíc nenávidí. Podle Starého i Nového zákona naše pochybování Hospodina zarmucuje, popuzuje, působí mu mnoho bolesti. Vidíme toho nejlepší příklad ve starodávném Izraeli poté, co Bůh vysvobodil svůj lid z rukou faraóna.

Žalmista běduje: „Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali. Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém“ (Žalm 106:6–7).

Pisatel se tu zpovídá. Co to bylo za špatný hřích, který Izrael spáchal? Byla to jejich pochybnost, že je Bůh bude dále vysvobozovat, dokonce poté, co pro ně vykonal neuvěřitelný zázrak u Rudého moře.

Žalmista nás vybízí, abychom si představili Boží lid, jak se zastavil, aby se radoval z vítězství u moře. Hospodin právě vykonal jeden z největších zázraků v historii lidstva, osvobodil Izrael od mocných Egypťanů. Přesto, jak ti samí lidé reagovali, když později čelili těžkostem? Oni pochybovali o Boží věrnosti.

Pisatel v podstatě říká: „Můžeš tomu uvěřit? Náš Pán kvůli nám jednal nadpřirozeně, když nás osvobozoval od nepřítele. Přesto jsme Mu po tomto neuvěřitelném zázraku nedůvěřovali. Jak jsme jen mohli takto Boha popouzet?“

Je to konec konců jiný příběh, když stál Izrael na vítězné straně moře. Zpívali a tancovali, když sledovali, že se mocná egyptská armáda potápí k záhubě: „Nebo přimluvil moři Rudému, a vyschlo; i provedl je skrze hlubiny, jako po poušti. A tak zachoval je od ruky toho, jenž jich nenáviděl, a vyprostil je z ruky nepřítele. V tom přikryly vody ty, kteříž je ssužovali, nezůstalo ani jednoho z nich. A ačkoli věřili slovům jeho, zpívali chválu jeho“ (Žalm 106:9–12).

Izraelci zpívali správnou píseň – píseň chvály všemohoucímu Bohu – ale zpívali ji na špatné straně moře. Každý umí zpívat a radovat se poté, co dosáhl vítězství. Ale Izrael uboze selhal na zkušební straně Rudého moře. Vůbec Bohu nedůvěřovali.

Nuže poté, co zažili zázračné vysvobození z Egypta, vydává žalmista toto šokující tvrzení: „Však rychle zapomenuli na skutky jeho, a nečekali na radu jeho… Za tím zošklivili sobě zemi žádanou, nevěříce slovu jeho“ (Žalm 106:13,24).

Vidíš, co se tu děje? V Egyptě ukázal Bůh svému lidu sám sebe tím, že pro ně vykonal neuvěřitelná znamení a zázraky. V deseti samostatných příležitostech přinášel soud na Egypt, ale Izraelce uchoval v bezpečí.

Přesto podle žalmisty neudělaly tyto zázraky na Izrael jakýkoliv dojem. Když udeřily těžké časy, lidé se pravděpodobně podívali zpátky a viděli tyto minulé zázraky jako pouhé přírodní kalamity. Mojžíš se je pokoušel přesvědčit, že to všechno bylo Boží dílo kvůli nim. Uváděl: „Hospodin používal tyto zázraky, aby připravil prostor pro vaše vysvobození.“ Ale oni stále ještě pochybovali o Bohu, považovali Jeho mocné dílo za samozřejmé.

Samozřejmě že svou víru nikdy nepostavíme jen na zázracích samotných. Spíše Duch svatý upevní naši víru v Pána skrze naše zkoušky a testování. Nicméně Izrael byl svědkem deseti zemí otřásajících znamení a zázraků, že takové svět nikdy neviděl. Ale přišli k Rudému moři bez kousíčku víry v Boha.

Izrael přešel na vítěznou stranu Rudého moře. Místo, na kterém se zastavili, je v hebrejštině známé jako „vstup na strmou stěnu“. Jméno také znamená „na kraji krize“. Boží lid doslova balancoval na pokraji rozlehlé pouště. Hospodin je sem vedl, protože pro ně měl ve své mysli plán.

V nastávajících dnech bude Bůh nadpřirozeně zajišťovat každou potřebu, které bude jeho lid čelit. Na poušti neexistovaly žádné obchody s potravinami, přesto bude Izrael nakrmen manou z nebe. Nebyla tam žádná voda, ale Bůh vyvolá prameny ze skály, aby uhasili svou žízeň. Nebyla tam žádná velká nákupní střediska, ale šaty a boty lidem zázračně nezvetšejí. Bůh nepřehlédl jedinou eventualitu.

On je dokonce obtížil stříbrem a zlatem předtím, než je vyvedl z Egypta. Potom, když už jednou byli na poušti, jim poskytoval nadpřirozenou sílu. Nebyl mezi nimi jediný mdlý člověk. Bůh je ochraňoval před pálícím sluncem na poušti, zakrýval je mrakem. V noci přinášel nadpřirozený oheň, který je zahříval před pouštním chladnem a potěšoval je září, která osvětlovala temnotu.

Řeknu ti, Izrael nečelil naprosto žádnému nebezpečí, protože Bůh je v každém ohledu zaopatřil. Přesto existovala jedna věc, kterou nemohl zaopatřit: důvěru a víru. I po tolika Božích zázračných zaopatřeních pro Izrael o Něm jeho lid stále pochyboval.

V tomto bodě mi dovol, abych se tě zeptal: Proč myslíš, že si Bůh vybral Izrael za svůj lid? Přece jen byli nepatrným národem, bezvýznamní lidé. Jaký měl Bůh důvod, aby je vzal z Egypta a umístil je v Kanaánské zemi? Bylo to, aby jim dal hezké domy, vinice a dostatek mléka a medu? Bylo to, aby jim zajistil snadný život, tak aby mohli svobodně obětovat a uctívat generaci za generací?

Ne. Toto velké vysvobození nezamýšlel Bůh proto, aby svůj lid přivedl na místo, kde by si mohli neustále užívat jeho požehnání. Je jasné, že se Bůh snažil skrze tuto zkušenost ve svých lidech něco vyprodukovat. Dovedl je na samý pokraj katastrofy, aby čelili krizi, jakou nikdy nikdo nepoznal.

Jednoduše řečeno chtěl Bůh vytrénovat své lidi, aby se stali hlasateli, posly pro ztracený svět. Víš, od samého začátku bylo jeho záměrem zasáhnout ztracené lidstvo. Zvolil si Izrael, aby se stal světlem pro národy, zářícím příkladem jeho milosti a lásky. Chtěl, aby svět věděl, že má laskavé srdce ke každému národu, i pro ty, kteří proti němu zhřešili.

Izraelští proroci to věděli. Prorokovali znovu a znovu, že Boží zákon vyjde z Jeruzaléma ke zbytku světa. A teď, zde v poušti si Bůh přál zformovat „první generaci“, která mu bude plně důvěřovat. Chtěl dokázat národům, že existuje pouze jediný Bůh a že činí své zázraky skrze věřící lidi.

Ale Bůh nebude jednat skrze lidi, kteří jsou plní pochyb a nevíry. Bible nám říká: „Bez víry pak nemo

Milovaný, Bůh nás prostě nespasil proto, abychom se mohli ustavičně vyhřívat v jeho dobrotě milosti a slávě. Měl věčný důvod ve výběru každého z nás. A tento záměr jde mimo jeho požehnání, společenství a zjevení. Je skutečností, že Bůh se stále ještě natahuje ke ztracenému lidstvu. A On pátrá po věřících lidech, kteří mu důvěřují, aby je mohl zformovat do svého největšího evangelického nástroje.

Náš Pán nepoužije anděly, aby svědčili o Jeho slávě. Použije svůj lid. A přeje si nás vycvičit jako speciální „zvláštní“ rod (viz 1. Petr 2:9). Hledí, aby dokázal své slovo v našich životech tak, aby v ně svět uvěřil, když ho proklamujeme. Bůh chce představit nevěřícím národům věrné lidi, kteří byli otřeseni tvrdými časy, zlomení hlubokými zkouškami, a přesto Mu stále důvěřují.

Vidíme, že Bůh hledal takové lidi za dnů Gedeona. Když Gedeon vyhlásil výzvu k dobrovolníkům, aby bojovali s Madianskými, reagovaly tisíce Izraelců. Ale Hospodin řekl Gedeonovi: „Příliš mnoho jest lidu s tebou, protož nedám Madianských v ruce jejich… A protož provolej hned, ať slyší lid, a řekni: Kdo jest strašlivý a lekavý, navrať se zase, a odejdi“ (Soudců 7:2–3).

Bůh říkal Gedeonovi: „Jestli se tu někdo bojí, řekni mu, ať jde teď domů. Nedovolím, aby byla má armáda infikována strachem.“ Bůh skutečně odehnal dobrovolníky ze své armády. V jedné chvíli bylo 22 000 pochybovačů posláno domů. Gedeon časem zredukoval počet dobrovolníků na 10 000, ale Bůh mu řekl, že je to stále ještě mnoho. Bůh nakonec určil 300 bitvou testovaných vojáků.

To by nám mělo něco říct. Jak Bůh hledá hlasatele evangelia, které může poslat do světa, nebude verbovat církve, jejichž (kostelní) lavice jsou plné ustrašených, pochybujících, netestovaných lidí. Nebude hledat mocné, zdatné, výkonné náboženské organizace nebo vysoce vzdělané seminaristy. Bůh používá organizace a vysoce vzdělané, ale v nich samých nikdo z nich nemá potřebné zdroje, aby byli Božími zkoušenými a testovanými posly.

Takže co je nutné k zasažení ztraceného a zraněného světa? Malá armáda vojáků, která je přijata do školy těžkostí a zkoušek. Bůh hledá ty, kdo jsou ochotní být testováni. Takže odvádí k vojsku všechny, kdo jsou ochotní být zkoušeni ohněm, jejichž víru může zušlechtit a předvést jako ryzí zlato.

Během mých let ve službě jsem si všimnul vzoru (modelu) v životech většiny křesťanů. Téměř okamžitě poté, co nás Bůh spasil, nás vede do pouště testování. Bylo to pravdou i v životě Ježíše. Když náš Pán vystoupil po křtu z vody, byl Duchem veden na poušť, kde byl tvrdě zkoušen (viz Lukáš 4:1–2). Stejná věc se stala Izraelcům. Sotva byl Boží lid vysvobozen z Egypta, už byli vedeni na samý okraj pouštní krize.

Proč je tomu tak? Protože Bůh hledá lidi, kteří mu budou důvěřovat před celým světem v nemožných situacích. A můžeš si být jistý, že svět sleduje, jak jeho služebníci snášejí zkoušky a testování, když se drží víry.

Vidíme tuto důvěru demonstrovanou Danielem. Danielovi žárliví spoluregenti proti němu vymýšleli úklady, přesvědčili krále Daria, aby vydal zákaz modlitby po třicet dnů. Přesně jak jeho druhové očekávali, Daniel neposlechl zákaz a dál se modlil třikrát denně. Ačkoliv si král Darius vážil Daniela, respektoval ho, byl přinucen svým vlastním dekretem hodit tohoto oddaného muže do lví jámy.

Daniel si byl vědom, že trestem za neuposlechnutí zákazu modlitby je smrt. Přesto se nikdy nepřestal modlit, protože důvěřoval Bohu. Věděl, že Bůh ho vidí uprostřed jeho zkoušky.

Po celou dobu této těžké zkoušky pozoroval král Darius s obavami Daniela. Zkusil všechny možné prostředky, aby Daniela zachránil, ale prostě nemohl. Nakonec ho, právě předtím, než byl Daniel vhozen do lví jámy, král ujistil: „Bůh tvůj, kterémuž sloužíš ustavičně, on vysvobodí tebe“ (Daniel 6:16). Přesto této noci nemohl král spát. Písmo říká: „I odšel král na palác svůj, a šel ležeti, nic nejeda, a ničímž se obveseliti nedal, tak že i sen jeho vzdálen byl od něho“ (Daniel 6:18).

Jestliže řekneš světu, že Ježíš je tvůj Pán, tvůj spasitel a uzdravitel, Bůh, který může vykonat nemožné, budou si dávat pozor, aby viděli, jak budeš reagovat v nemožných situacích. Jejich oči jsou nalepené na každého, kdo se chlubí Boží dobrotou, mocí a slávou. A ďábel se dívá také, doufá, že tvá víra selže.

Žalmista píše: „Ó jak veliká jest dobrotivost tvá, kterouž jsi odložil těm, jenž se bojí tebe, a kterouž jsi činíval doufajícím v tebe před syny lidskými“ (Žalm 31:19). Co je touto „velkou dobrotivostí“, kterou Bůh odložil těm, kdo mu důvěřují během časů zkoušek? Je to nevyzpytatelné slavné svědectví pro svět, že tvá víra může přečkat každou situaci.

Jak Bůh reagoval na Danielovu víru? Zavřel tlamy hladových lvů. Následující ráno vstal král Darius časně, toužil vidět, zda Bůh odpověděl na Danielovy modlitby. Rychle běžel ke lví jámě a „hlasem žalostným zavolal na Daniele… Danieli, služebníče Boha živého, Bůh tvůj, kterémuž ty sloužíš ustavičně, mohl-liž tě vysvoboditi od lvů?“ (Daniel 6:20).

Toto je stále ještě nejnaléhavější otázka. Podobně jako Darius touží svět vidět svědectví Boží trvající moci. A stále se nás bude ptát, dokud Ježíš nepřijde: „Ó, křesťane, vidím, že sloužíš věrně Bohu. Postíš se, modlíš se a svědčíš o jeho slávě a moci. Přesto jsi právě teď ve své životní zkoušce. Řekni mi, podepřel tě Bůh v této těžké zkoušce? Jaké je tvé svědectví teď, když jsi ve lví jámě?“

Dovedeš si představit Dariovu radost, když slyšel Danielův hlas, jak volá: „Králi, na věky buď živ. Bůh můj poslal anděla svého, kterýž zavřel ústa lvů, aby mi neuškodili“ (Daniel 6:21–22). Daniel byl živý a v pořádku. Přesto nevěřím, že tento zbožný služebník v noci klidně spal. Daniel nebyl super člověk, nic víc než jsme dnes my. A náš Bůh od nás neočekává, že budeme jednat nepřirozeně, když budeme čelit takové krizi. Naše pocity chvění, znepokojení během takových momentů jsou normální.

Podle mého názoru Daniel hlídkoval a modlil se celou noc. Kdykoli lev zívnul a odhalil své zuby, musel Daniel tiše volat: „Stále ještě důvěřuji, Pane. Věřím, že zavřeš tlamu zvířatům.“ Pevně se držel své víry. A Písmo nám říká, že „žádného úrazu není nalezeno na něm; nebo věřil v Boha svého“ (Daniel 6:23).

Jeden muž důvěřoval Bohu před očima lidí. A mělo to vliv na celé království. Bible konstatuje: „Tedy Darius král napsal všechněm lidem, národům a jazykům, kteříž bydlili po vší zemi: … Ode mne vyšlo nařízení toto, aby na všem panství království mého třásli a báli se před Bohem Danielovým; nebo on jest Bůh živý a zůstávající na věky, a království jeho nebude zrušeno, ani panování jeho až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, a činí znamení a divy na nebi i na zemi, kterýž vysvobodil Daniele z moci lvů“ (Daniel 6:25–27).

Víš, co tu Darius říká? On vychvaluje Boha, ne pouze pro přírodní zázraky, ale protože vysvobodil Daniela od smrti. Tento pohanský král musel vidět právě jednoho věřícího, který skutečně věřil tomu, co kázal. A následkem toho prohlásil: „Viděl jsem muže, který zachoval svědectví svého Boha. Nikdy nepochyboval. A Hospodin ho vysvobodil z moci pekla.“

Existuje místo v Kristu, kde neexistuje žádná úzkost z budoucnosti. Na tomto místě není žádný strach z náhlé katastrofy, neštěstí, utrpení, nezaměstnanosti. Neexistuje žádný strach z člověka, z pádu, ze ztráty vlastní duše. Toto místo je místem úplné jistoty v Boží věrnost. Pisatel Židům ho nazývá místem dokonalého odpočinku.

Takový dokonalý odpočinek byl nabídnut Izraeli. Ale lidská pochybnost a nevíra je nevpustila do Božího odpočinku: „a ti, kterýmž prvé zvěstováno jest, nevešli pro svou nevěru“ (Židům 4:6). Izraelci žili v neustálém strachu a hrůze, vždy očekávali, že přijde další krize. Následkem toho byli sklíčení (deprimovaní, opuštění) ve svých zkouškách.

Kdyby Izrael vstoupil do tohoto odpočinku, bylo by Boží dílo v jeho lidu kompletní. Ale protože nevstoupili, Pán dál hledá v každé generaci lidi, kteří vstoupí. „A protož zůstáváť svátek (anglický překlad – odpočinek) lidu Božímu“ (Židům 4:9 ).

Bůh nám říká: „Tato nabídka odpočinku je dnes pro tebe. Stále ještě ve mně existuje místo, kde již neexistují veškeré pochybnosti a strach. Je to místo, kde budeš připraven na všechno, co může přijít.“ Takto jeho Slovo naléhá: „Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás“ (Židům 4:1).

Dnes množství křesťanů neví nic o tomto odpočinku v Kristu. Jak čtou strašlivé zprávy v novinách – zprávy o tragediích, katastrofách, smrti – jsou naplněni strachem a hrůzou. Jejich neustálá modlitba je: „Ó, Bože, prosím neber mi jednoho z mých milovaných. Nikdy bych nemohl zvládnout žal.“

Přesto, jestliže jsi v Pánově odpočinku, nebudeš podléhat takovému strachu. Nebudeš panikařit nebo se hroutit, když na tebe dolehne neočekávaná krize. A neztratíš naději, ani nebudeš obviňovat Boha, že přivodil tvé trampoty. Ano, budeš snášet bolest, která je společná všem lidským bytostem. Ale ve své duši budeš mít pokoj, protože budeš vědět, že Bůh má pod kontrolou všechno, co se tě týká.

Mojí ženě Gwen bylo třicet čtyři let, když ji poprvé zjistili rakovinu. Byli jsme zničeni, když jsme se to dozvěděli. Právě jsme se s celou rodinou přestěhovali do New Yorku, abych mohl začít svou službu mezi pouličními gangy. Právě když jsem chodil po ulicích a kázal členům gangů a závislým, musel jsem se bránit slzám mučivé úzkosti a strachu. Ale Pán mě neustále uklidňoval: „Já jsem věrný, Davide. Já tě neopustím ani tvé milované.“ Bůh šel se mnou skrze tuto děsivou těžkou zkoušku s rakovinou a každou další, která následovala.

Přesto pro nás Bůh nechce vítězství jako pouhou jednorázovou zkušenost. Jeho záměrem pro nás není, abychom se vynořili z krize a řekli: „Díky Bože, uchoval jsem si přes tohle víru.“ Ano, možná jsi to udělal po této krizi. Ale podobně jako pro vítězný Izrael u Rudého moře, může časem přijít jiná zkouška. A může to být konec konců naprosto odlišná zkouška.

Žití v Božím odpočinku je způsob života. Bůh chce, abychom byli vedeni jeho pokojem a důvěrou ve všech našich zkouškách, protože víme, že náš nejvyšší kněz rozumí naší slabosti.

Prosím nerozuměj mi špatně: Nemluvím o dosažení nějakého necitelného stavu nirvány. Mnoho učitelů New Age tvrdí, že jediný způsob, jak vydržet budoucí krize, je zatvrdit teď své srdce a vyhubit všechnu svou lásku. Krátce, když se jednoduše přestaneš zajímat o lidi (nebudeš je mít rád), nebudeš zraňován. Takto by ses měl zocelit proti životním katastrofám.

Bůh není nikdy oslaven, když se jeho služebníci stanou necitliví do bodu otupení, lhostejnosti. O tom jeho odpočinek vůbec není. Ale je to o tom, učit se důvěřovat jeho zaslíbení, že On je k nám věrný ve všech záležitostech.

Jsem otcem čtyř dětí a dědečkem jedenácti vnoučat. A mohu vám čestně říci, že nikdy neexistoval moment, že bych mohl stát stranou a sledovat své potomky, kteří trpí, aniž bych nechtěl snášet s nimi jejich trápení. V takových chvílích jsem udělal všechno, co bylo v mé moci, abych je uzdravil a vysvobodil je. Ptám se vás: o co víc nás miluje náš nebeský Otec, prochází s námi našimi zkouškami a touží uzdravit naše zranění?

Abychom vstoupili do Božího odpočinku, musíme se zříci všeho našeho úsilí a dřiny a potu. Víra samojediná nás vpouští do jeho dokonalého odpočinku: „Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněmno, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli“ (Židům 4:3). Řečeno jednoduše, musíme přiložit svá srdce, abychom věřili, že Bůh je věrný, aby nás vysvobodil z každé okolnosti, bez ohledu na to, jak nemožná se může zdát.

„Neb kdožkoli všel v odpočinutí jeho, takéť i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých“ (Židům 4:10). Když jsme v odpočinku v Kristu, již více netoužíme nasadit si v časech soužení statečnou masku. Nehustíme nějaký předstíraný souhlas s naší krizí. A netrápíme se, že bychom mohli propadnout strachu a začít pochybovat o Boží lásce. Krátce, naše „skutková mentalita“ nás přestala nahánět. Teď jsme se naučili prostě důvěřovat Pánu.

Jak můžeme vypracovat takovou důvěru? Hledáme Pána v modlitbách, přemýšlíme o Jeho slově a chodíme v poslušnosti. Můžeš namítnout: „Ale tyto věci jsou všechno práce (skutky).“ Nesouhlasím. To všechno jsou skutky víry. Jak zachováváme, dodržujeme tyto disciplíny, důvěřujeme, že Duch svatý v nás jedná, vytváří a zvyšuje rezervoár síly pro náš čas potřeby. Možná necítíme jeho zesilující působení uvnitř nás ani necítíme jeho zvyšující se moc v nás. Ale až přijde naše další zkouška, budou se tyto nebeské zdroje v nás manifestovat.

Tohle je nejpřednější důvod, proč pilně hledám Pána – postím se, modlím se, studuji, hledím poslouchat jeho přikázání skrze moc Ducha svatého. Není to proto, že jsem služebník, který chce být příkladem. Dělám tyto věci, protože vím, že je přede mnou ještě mnoho zkoušek. Pokud sloužím Pánu, nedá mi ďábel nikdy pokoj. Budu čelit intenzivní válce, překvapivým útokům. A navzdory všem vítězstvím a pokoji, které jsem kdy zažíval, budu vždy potřebovat nebeské zdroje, aby mi pomohly vytrvat.

Chci být vojákem, který je na bojišti úplně připraven. A vím, že vítězství je vyhráno dlouho před tím, než začíná bitva. Je vyhráno ve výcvikovém táboře, v tréninku, výcviku a získávání kondice. Když na mě nepřátel náhle přijde, potřebuji mít všechnu munici při ruce. A tato munice je doplňovaná mocným Božím slovem, jak je ukrývám hluboko ve svém srdci. Takže až ďábel příště zaútočí, jsem přesvědčen, že budu mít rezervy, které mohu využít. Budu mít bitvu vyhranou sám s Bohem dříve než na bojišti.

Jsi nasazený (angažovaný) voják, který věří, že tě Bůh ještě teď vyzbrojuje? Jestliže ano, pak splňuješ tři požadavky:

1. Jsi pilný čtenář Božího slova.

Když studuješ Písmo, začínáš rozumět, jak moc tě Bůh miluje. Jestliže nejsi přesvědčen o jeho absolutní lásce k tobě, nebudeš schopen zvládnout žádnou krizi, která přijde. A přesvědčíš se o Jeho lásce jen tím, že budeš hltat Jeho slovo.

2. Denně pěstuješ důvěrnost (intimnost) s Bohem skrze kvalitní čas modlitby.

Náš Pán chce, abychom k Němu volali v čase naší krize. Ale modlitba během našich strádání nestačí. Musíme hledat našeho Otce rovněž v dobrých časech. Naše víra není určena k tomu, aby byla pouze situační. Musí přicházet z rozvíjejícího se vztahu s Pánem.

3. Důvěřuješ, že Bůh nedopustí, abys čelil jakékoliv zkoušce, aniž by pro tebe připravil cestu, abys ji vydržel

I kdyby na tebe přišla velká zkouška, nemusíš se starat, zda jsi dost silný nebo slabý. Náš Otec dává milost, když je potřeba. A jestliže jsi rozvíjel důvěrný intimní vztah s Ním, tak On na tebe vylije trvalou milost, když ji potřebuješ.

Bůh tě zve, abys vstoupil do jeho odpočinku – dnes.