Pokoušení Pána!

„Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“

„A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘“

„Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem.“

„To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1. Korintským 10:1–12).

Kdo byli ti lidé, které popisuje Pavel ve verši, ve kterém říká, že jich tisíce „padlo v jeden den“? Kdo patřil to té masy, kterou usmrtili hadi, kdo byli ti další, kteří „byli zahubeni Zhoubcem“? Nebyli to ani Moábští ani Kananejští, ba ani Filištínští nebo někteří z jiných národů, které obklopovaly Izrael. Ne, Pavel mluví jasně o věřících – o lidu, který si Bůh sám vyvolil!

O lidu, který byl svědkem úžasných zázraků, který dostával duchovní pokrm nadpřirozeným způsobem, pil duchovní vodu ze skály, a ne z obyčejné. Pavel o ní říká, že tou skálou byl sám Kristus. Tomuto národu se dostávalo dobrého vyučování a zakoušel výbornou starostlivost. Přesto Pavel konstatuje, že mnozí z nich byli stráveni Božím hněvem a usmrceni hady.

Apoštol říká v pátém verši, že Bohu se ve zmíněném pokolení Izraele nezalíbilo, proto „byla poušť poseta jejich těly“. Hebrejské slovo, které je na tomto místě použité, znamená: „Vyhodil je ze své ruky, roztrousil je po zemi jako prach.“

Co to znamená? Byl to Pán, který řekl Izraeli: „Toto už vám nebudu trpět! Kdybyste byli neznalí, kdybych vás nevychovával, kdybyste nepřijímali duchovní pokrm z mé ruky nebo neviděli skutky mé slávy – potom bych se vám dál trpělivě věnoval. Avšak vy jste si přes tolik požehnání, kterým jsem vás zahrnul, vyvolili cestu žádostivosti a model. Proto jsem se rozhodl, že vás rozpráším. Úplně vás vyvrhnu ze svých rukou!“

Jak je něco takového možné? Proč by Pán jednal tak přísně se svým vlastním lidem, navíc tak krátce po tom, co je obdaroval takovým nesmírným požehnáním?

Jak Pavel píše, dvacet tři tisíc z nich zahynulo kvůli smilstvu a modlářství. A ti další byli usmrceni, protože reptali a stěžovali si. A zbytek byl usmrcen jedovatými hady. Čím si však tato poslední skupina zasloužila smrt? Pavel o tom jasně mluví v devátém verši: Pokoušeli Krista! „A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich…“ (verš 9).

Snad ještě porozumíme, proč Bůh jednal tak přísně se smilníky, modláři a reptaly. Rád bych však zaměřil pozornost na poslední jmenovaný hřích – na pokoušení Krista. Co tím Pavel myslí, když říká, že „pokoušíme Pána“?

Apoštol nás v tomto případě odkazuje na příběh popsaný v Exodu v 17. kapitole. Čteme o zázraku, který Izrael prožil – z nebe padá mana, která zůstává na zemi v podobě bílých plátků, které lidem poskytují všechny potřebné živiny. Lidé si nemohou přivlastnit tento nadpřirozený pokrm, ani se jím zásobit dopředu. Pán je sytí sám podle své milosti. Mají jen jeden úkol, aby si drahocenný pokrm posbírali.

Potom se objeví nový problém. Nemají vodu. Dorazili k místu nazvanému Mara, kde voda sice byla, ale byla tak hořká, že se nedala pít. A zase se dostávají do krize, stojí před další zkouškou. Bůh sice zahnal jejich hlad, ale co udělá s jejich žízní!

Okamžitě spustí palbu na Mojžíše. Vyčítají mu, že je bezcitným lhářem, který je přivedl sem do pouště jen proto, aby je zabil. Dokonce mu vyhrožují kamenováním.

Možná se ti to zdá divné – proč Bůh pokaždé zkouší svůj lid takovým způsobem? Proč nám vkládá do života zkoušku za zkouškou? A proč jako kdyby právě tato trápení neustále narůstala a nabírala na síle?

Vždyť zkoušky, kterými Izrael procházel, se opravdu stále stupňovaly. Když se Boží lid nenaučil příslušnou látku napoprvé, Bůh ho vyvedl do ještě většího tlaku. Pokud ani potom nezvládl problém, následovala cvičení a zkoušky, jejichž obtížnost se neustále stupňovala. Ve zmiňovaném případě u vod v Maře selhala jejich důvěra k Bohu – to samozřejmě pro budoucnost znamenalo, že je očekávalo silnější zkoušení víry!

Při čtení Pavla si dnes většina z nás uvědomí: „Bůh se snažil okřesat charakter Izraelitů. Chtěl odstranit chyby, otesat tvary, které se mu nelíbily – chtěl zjevit lidem jejich slabost, aby mohli být víc jako Kristus.“

Opravdu to tak je. Ale je to jen pohled z jedné strany na proces, ve kterém Bůh jednal se svým lidem. Neuvědomujeme si, jak moc za tím Pán stojí, když nás vede do krizových situací. Často je to proto, aby nám dal poznat něco významného o sobě samém!

Uvažujte o tom: Bible říká, že my jsme Božím vyvoleným lidem, jeho králi a kněžími. Stejně jako lid Starého zákona i my se sytíme Boží manou, kterou je Boží Slovo. Pijeme z té stejné skály, kterou je Kristus. Navíc se můžeme těšit z lepších zaslíbení a pro nás výhodnější smlouvy. Byli jsme vysvobozeni z otroctví, jdeme i přes naše Rudé moře. A také jsme přihlíželi, když Bůh porazil satanské mocnosti, které nás držely.

Ale tak jako Izrael, i my pochybujeme o Bohu, reptáme a stěžujeme si na něho, přestože nás zahrnuje takovým požehnáním. Obracíme se k modlám a smilstvu. Pokoušíme ho přesně tak, jako Izraelité. Jinými slovy, ještě jsme nezvládli učivo.

I dnes nás Pán často přivádí na místa podobné Maře – vody života jsou tam hořké. A jako tehdy Izrael i my jsme vystavení neuhašené žízni, nahlodávají nás otázky a těžké pochybnosti.

Můžete namítnout: „To tedy ne! Snad mě nebudeš srovnávat s těmi modláři a smilníky! Vždyť Mojžíš sám o nich řekl, že jsou to lidé tvrdého srdce a ztuhlé šíje, náchylní odpadnout od víry. A já takový nejsem. Já chci žít s Pánem. Nemůžeš tvrdit, že jsem jako oni!“

Jenže bídní Izraelité své temné stránky vůbec neviděli. Nezjistili, co je v jejich srdci, dokud nepřišel čas zkoušek. Já osobně věřím, že to stejné platí pro Boží lid i dnes. Prorok Jeremiáš napsal: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (Jeremiáš 17:9).

Zapamatuj si – jsou to ti lidé, kteří se nejdříve třásli před Pánem na hoře Sinaj a poslouchali jeho přikázání. Jsou to ti, kteří tak rychle slíbili: „Vše, co Bůh řekl, budeme dělat. Poslechneme každé jeho přikázání!“

A tito Izraelité mysleli upřímně každé slovo, které tehdy řekli. Byli plní Boží bázně a přesvědčení, že neselžou v úctě k Jeho Slovu. Jenže ve skutečnosti ani netušili, co vše je v jejich srdci. Ve skutečnosti byli duchovně v úpadku!

Víte, Izrael žil ze zkušeností svého pastora a učitele Mojžíše. Tito lidé neměli vlastní víru. A když Bůh na chvíli Mojžíše odsunul a zůstali na chvíli sami, žili jako odpadlíci a zvrhlíci celých čtyřicet dnů!

To samé se stává dnešním křesťanům. Jen co slyší Boží Slovo, z celého srdce Mu slibují poslušnost. Skutečnost je však taková, že žijí na úkor zkušenosti někoho jiného. Vykrmují se vyučováním na kazetách, seminářích, živí se zjevením, které přijali jejich pastoři, avšak chybí jim jejich vlastní hluboká zkušenost života s Kristem.

Milovaní, nemůžete přijmout skutečné Boží zjevení od někoho jiného. Kazatel vás může vyburcovat, inspirovat a vy potom můžete chrlit poučky. Pokud ovšem nemáte vlastní zkušenost s Ježíšem, pokud se nevyvíjí váš osobní příběh, příběh vašeho vztahu s Ním, nemůžete Ho poznat. Jeho Slovo je určené k tomu, aby pracovalo ve vašem srdci, dokud se nestane vaším živým poznáním.

Stejné to bylo i s učedníky. Ani oni neměli potuchy o tom, co vše se nachází v jejich srdci – ale Ježíš o tom věděl. Přivedl je do situace, kde mohli být přezkoušeni a vše vyšlo najevo. Svým dvanácti učedníkům přikázal, aby nastoupili do loďky a plavili se po moři. Přitom věděl velmi dobře, že se brzy strhne bouře.

No a tito lidé si ve stejnou dobu mysleli, že v plné důvěře následují svého mistra. Vždyť viděli, jak nasytil tisíce lidí, přestože měl pouze kousek ryby a pár bochníků chleba. Do loďky zřejmě vstupovali jako lidé, kteří si o sobě mysleli, že po tom všem už o Ježíši nikdy pochybovat nemohou.

Ale jedna věc je vidět zázrak, který se stal v životě tvého pastora, a něco úplně jiného je zakusit to na vlastní kůži. A tak příběh pokračuje. Najednou se přihnal mohutný vítr, vlny se zdvihaly výš a výš – zkouška přicházela. Zanedlouho se člun naplnil vodou a chlapi se ze všech sil pustili do vylévání. Možná to byla otázka jen několika minut, aby si uvědomili, že se člun určitě potopí.

A co vycházelo ze srdcí těchto lidí právě v čase jejich zkoušky? „Pane, je ti jedno, že všichni zemřeme? Potápíme se! Pomoz nám Ježíši! Jsi Bůh nebo ne? Záleží ti na nás?“

Ti učedníci, kteří byli Ježíši nejbližší, ho pokoušeli! Dokonce vyslovili stejná slova, kterými Izraelité mluvili s Mojžíšem: „…pokoušeli Hospodina tím, že říkali: Je Hospodin mezi námi nebo není?“ (Exodus 17:7).

Ježíš však věděl velmi dobře, co dělá. Mohl rozkázat větru a vlnám, aby ustaly ještě dříve, než se pořádně rozbouřily. Tato moc v něm byla stále. On však namísto toho nechal projít učedníky touto zkouškou – situací, ve které jim doslova šlo o život!

K pokoušení Pána dochází tehdy, když Bůh dopustí na člověka, aby se krize v jeho životě stupňovala. Proč to tak je? Co tím Bůh sleduje? Pán dovolí, aby se nám děly i takové situace, protože se tak dostává k posledním kořenům nevěry! Jeho Duch vstupuje do každé komůrky našeho srdce a vyhledává ty nejodpornější věci – pýchu, nadutost a další nepříjemné haraburdí, které brání tomu, aby v nás přebýval v plnosti.

Žalmista píše o hříchu Izraelitů: „A pokoušeli Boha silného ve svém srdci…“ (Žalm 78:18). V hebrejštině tento verš říká, že Izraelité byli nesnesitelně zkoušení. To znamená, že už neexistovaly žádné lidské prostředky, které by jim umožnily postarat se o sebe. A když se ocitli v tomto rozpoložení, uvěřili, že je Bůh opustil, vůbec neslyší jejich vzdychání a jen mlčí.

Stručně shrnuto, při pokoušení Boha jde obyčejně o situace, ve kterých se jeho vyvolení, požehnaní nacházejí v ohni zkoušek. Krize, kterou prožívají roste stále více, strach sevře jejich srdce a najednou spustí nářek: „Pane, kde jsi? Kde je moje vysvobození? Jsi se mnou nebo ne?“

Nespasenému člověku se nemůže stát, že by pokoušel Pána. Takový člověk totiž Boha neuznává a nepočítá s Jeho jednáním ani v jedné oblasti svého života. Pokud se mu něco stane, považuje to buď za štěstí nebo neštěstí. Jen ti, kteří jsou Pánovi blízko, ho dokáží pokoušet – ti, kteří už viděli Jeho moc, zakusili jeho milost a milosrdenství a jsou povolaní k tomu, aby kráčeli ve víře.

Dokonce i spravedlivý Jan Křtitel se ocitl ve zkoušce, která ho vyprovokovala k tomu, aby pokoušel Boha. Seděl ve vězení a určitě si kladl otázku, kde je Bůh v jeho situaci. Dozvěděl se o úžasných skutcích, které Ježíš dělal – uzdravoval lidi, dělal zázraky, přitahoval lidi, kteří se před tím shromážďovali okolo Jana. A právě Jan tu sedí a čeká na popravu.

Věděl, že se musí menšit, aby Kristus mohl růst, ale tu přišly myšlenky: „Ano, umenšovat se to ano, ale zemřít? Proč bych měl takhle zemřít, když Ježíš je pravý Bůh? Když dělá tolik zázraků pro druhé, proč by mě nemohl vysvobodit? Pane, tohle je už opravdu neúnosné!“ (Vzpomeň si, Ježíš ještě neodstranil osten smrti.)

Poslední slova, které Ježíš vzkázal Janovi, mluvila za vše: „Blahoslavený je ten, kdo se nade mnou nepohoršuje“ (Matouš 11:6). Kristus vlastně tomuto Božímu služebníkovi řekl: „Nepohoršuj se nade mnou, Jane. Víš velmi dobře, že dělám pouze to, co vidím a slyším od svého otce. On je ten, který si toto vše již předem naplánoval, a je hoden toho, aby se mu plně důvěřovalo. Takže pokud On bude ode mne chtít, abych šel za tebou a vysvobodil tě, tak víš, že okamžitě přijdu. Odpočívej v důvěře, že ať přijde cokoliv, bude to jen k Jeho slávě. A pro tebe to bude znamenat slávu věčnou!“

„Snášíš své poslední trápení, Jane. Kéž tě pochybnosti nepřipraví o víru! Raději odpočiň v Otcově lásce a důvěře, kterou k tobě má. Nejsi souzený. Naopak, jsi velmi ctěný v Jeho očích. Jen zůstaň pevný!“

Věřím, že Jan vytrval. Když ho nechal nakonec Herodes setnout, odešel domů do slávy plný víry a úcty!

Když Izraelité selhali při vodách v Maře, Bůh je podrobil silnější zkoušce v Refídimu, kde „lid neměl vodu k pití“ (Exodus 17:1).

Zkuste se vžít do situace. Pro Izrael to nebyl malý problém. Víme, že člověk může žít bez jídla i několik týdnů, ale bez vody vydrží opravdu jen několik dní. V Refídimu nebylo ani stopy po vodě. Již to trvalo déle. Děti naříkaly a i dospělí byli žízní vyčerpaní. Byla to kritická situace.

Mojžíš porozuměl Božím záměrům – pochopil, co se děje s Izraelem. Uvědomil si, že Bůh bude napínat síly svého lidu až na hranici. Proč? Chtěl, aby se úplně odevzdali do Jeho starostlivosti. Toužil po tom, aby je viděl povstat ve víře a prohlásit: „Bůh je mocen!“

Písmo dále říká, že „(Mojžíš) to místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: Je mezi námi Hospodin nebo není?“ (verš 7).

Obě dvě slova „Massah“ a „Meribah“ mají stejný význam – místo zkoušky. Mojžíš proběhl táborem a volal: „Toto je Massa – zkouška! To neznamená konec. Bůh nás neopustil, tak se nepoddávejte. Vydržte! Pán hledá víru, chce poznat, co je v našich srdcích. Ví, jak nám má pomoci. Jen chce, abychom mu důvěřovali a očekávali Jeho další zázrak!“

Konec příběhu znáte. Další tragédie! Izrael nedůvěřoval Bohu. Bůh přikázal Mojžíšovi sebrat hůl, jít na Choréb a udeřit do skály. Když Mojžíš do skály udeřil, vytryskla voda a Izraelité se mohli napít. Pán opět dokázal, že se o svůj lid neustále stará, přes jeho nevěru!

Zeptám se – jak vlastně Izrael Boha pokoušel v této situaci? Bylo to v hněvu vůči Mojžíšovi, v šílenství, ve kterém chtěli zabít Božího proroka? Bylo to jejich otřesné reptání? Nebo modlářské smilstvo?

Ani jedna ze jmenovaných věcí nebyla skutečným důvodem. Dobře si všimněte, co o tom říká Písmo: „…pokoušeli Hospodina tím, že říkali: Je mezi námi Hospodin nebo není?“ (verš 7).

Bůh měl ve své zásobárně vody, kolik chtěl. Mohl tedy napojit Izrael hned, jak se objevily první pocity žízně. On však čekal. Jeho srdce toužilo, aby jeho vzácný, vyvolený lid poznal lásku, kterou k němu má a vrhl se mu do náručí. Namísto toho však Izrael opět selhal!

A tak je Bůh opět zkouší – tentokrát je nechal hladovět. Mojžíš se o tom později vyjádřil: „Hospodin, tvůj Bůh… ponížil tě a dopustil na tebe hlad… aby tě vyzkoušel…“ (Deuteronomium 8:2,3).

Takže přišla další zkouška víry. Vydrželi Izraelité s prázdnými žaludky a čekali na Boha, že jim pošle chléb? Povzbuzovali se navzájem ve víře, posilňovali se připomínáním si předcházejících divů – např. „Bůh nám rozdělil vody Rudého moře, abychom mohli projít. On dokázal změnit hořké vody v Maře na chutnou vodu. Víme přece, že je věrný svému slovu. Tak tedy – Pane, my Ti důvěřujeme, že nás nasytíš. Či už zůstaneme naživu nebo ne, jsme Tvoji!“

To je to, co Bůh toužil slyšet!

Nezáleží na tom, kolik roků již chodíme s Pánem, kolik hodin jsme se již odmodlili nebo kolik poznatků z Bible jsme již do sebe nasoukali. Když Bůh vidí, že něco v našem nitru není postavené na víře, že máme nějakou oblast, ve které mu zatím nedůvěřujeme, a nevěříme, že nás zmocnil, abychom takovou situaci překonali, vezme nás do Massy. Ocitneme se v okolnostech, ve kterých se z lidského pohledu již nebude dát vůbec nic dělat a budeme přezkoušeni.

Tak například, možná že skálopevně věříte, že máte srdce, které miluje všechny bratry a sestry v Kristu. „Pán mi dal lásku pro každého,“ vyznáváte. Ale Ježíš ví, že právě v jedné oblasti máte slabé místo – pokaždé, když někdo vaši lásku a laskavost zneužije, vás to zvedne. Vždy, když se něco takového stane, odnášíte si silné zranění, které ve vás přetrvává, přestože navenek říkáte, že toho člověka stále milujete.

Uznejte, jak může Bůh vystát takové pokrytectví ve vašem srdci? A tak vás uvede do okolností, ve kterých vás zkouší. Dovolí jistému prostředku narazit do té vaší, podle vás křesťanské tváře. Najednou jste na kolenou a modlíte se: „Pane, proč jsi mi poslal tohoto člověka? Je to trn, který se mi zabodl do těla! Snažil jsem se ti věrně sloužit a co se mi vrátilo? Zase mě někdo jen zneužil!“

A Pán vás má v Masse. Chce se ve vás k něčemu dostat. Učí vás, abyste byli schopní povstat i v této situaci a zvolat: „Vím, že můj Bůh je se mnou. On sám řídí moje kroky. Vidí do mého nitra a zná moje poranění i tu trýznivou bolest!“

Nebo je tu jiný příklad: Jste Boží vyvolenou nádobou – pijete z Jeho živých vod, hodujete z Jeho Slova, jste svědkem mocných vysvobození, které jste měli možnost zakusit přímo ve vlastním životě. Přesto zůstala ještě jistá oblast ve vašem nitru, kterou ovládá hřích. Je to váš poslední pevně zakořeněný hřích – odporný zvyk, vášeň nebo žádost.

Nenávidíte ho. Následuje slib za slibem. Říkáte Bohu, jak se polepšíte, ale až dosud se vám nikdy nepodařilo tento problém překonat. Tolik jste se kvůli tomu již naplakali, prosili jste Pána, aby vás vysvobodil. Čtete knihy, slyšeli jste různá kázání na toto téma a jen hledáte klíč ke svobodě. Přesto jste ho až dosud nenašli. A tak celé roky žijete ve strachu, že ta vaše nemilá oblast vyjde najevo.

Milovaní, jste na cestě do Massa – složit životní zkoušku! A tak si popovídejme o její obtížnosti. Celé peklo si ve vaší situaci vyhodí z kopýtka. Pán dovolí, aby vás ďábel pokoušel a ani se nenadějete a ovládne vás vaše vlastní žádostivost. Satan se bude usilovat vás protříbit jako pšenici!

Bude se vám zdát, že máte to nejčernější srdce na světě. Uvěříte, že jste již úplně propadli hříchu, na tváři se vám bude zrcadlit, že jste v koncích, a ohromeně zanaříkáte: „Pane, co se to vlastně děje? Kde se tu vzala ta hrozná žádostivost? Mám větší pokušení, než když jsem poprvé začal hledat tvé vysvobození. Ztrácím zem pod nohami!“

A potom nastoupí pochybnosti a zaplaví celou mysl. Budete si říkat: „Jak je možné, že Bůh dopouští takové věci v mém životě? Už se to vleče celé roky. Jak je možné, že toho tolik nasliboval a potom nedodržel slovo? Tak je Bůh se mnou nebo ne?“

„…zkoušel jsem tě při vodách sváru“ (Žalm 81:8).

Milovaní, Bůh vám dává znát, že už při vašem prvním vzlyku vás mohl vysvobodit. Skutečnost je ale taková, že po celou dobu jen naříkáte, ze všech sil se snažíte a bojujete, abyste se dostali ven, zatímco On sám má tu moc, která vyžene jakoukoliv neřest z vašeho života.

„Tak proč už to neudělal?“ ptáte se. „Copak mě trestá? Proč mě nutí procházet bojem?“

A protože se zamýšlíte nad soužením, kterým procházeli Izraelité, možná vás pokouší otázka: „Neočekával Bůh nějak moc od těch lidí? Vždyť byli pořádně vystrašení. Konec konců nikdo nemůže žít bez vody. Jak Ho tedy mohli pokoušet, když Ho pouze žádali o to, co skutečně potřebovali?“

Musíme mít však na paměti, že o tyto lidi bylo velmi dobře postaráno. Byli skvěle živení, vyučovaní, obklopeni znameními, divy a zázraky. Takže to nebyli duchovní nováčkové. Také nebyli bez starostlivého pastýře. Každý den je provázel viditelný oblakový sloup, který jim byl zároveň úkrytem a byl důkazem přítomnosti Boží. Večer potom zazářil na obloze ohnivý sloup. Každé ráno je čekala mana, roztroušená po zemi. Každé ráno jim ji Bůh spolehlivě seslal z nebe. Bůh se tedy o Izrael staral ve všem, co potřebovali, aby budoval jejich víru.

Pán nám neříká žádné povídačky, když nás upozorňuje: „Bez víry se mi není možné líbit. Musíte v hloubi srdce uvěřit, že JÁ JSEM a že víru vždy ocením. Proto i očekávám, že moje dobře živené, dobře vychovávané děti mi budou důvěřovat!“

Jak je to tedy s tím zkoušením, ve kterém jste se ocitli? Co od vás Bůh očekává v tomto těžkém období?

Chce, abyste věřili Jeho Slovu, Jeho zaslíbením! Chce, abyste mu plně důvěřovali, že je s vámi ve vašich bojích. I kdyby se i celé peklo na vás vyřítilo, Jeho přítomnost od vás nikdy neodejde, ani tehdy, když vás obklíčí strach a zaplaví slzy. Ani šípy nepřítele, ani jeho mohutný útok vás nemůže zničit. Váš Otec má vždy plán na vysvobození pro každou situaci, ve které jste se ocitli!

Očekává od vás jen jedno – že se k Němu přivinete ve slepé důvěře. Chce, abyste dokázali čelit všem těm hrůzostrašným pokušením s postojem: „Nemusím tomu rozumět, ale vím, že můj Pán mě neopustí. Ať žiji nebo umírám, topím se nebo plavu, důvěřuji Mu, že mě dovede až do konce!“

Boj, ve kterém jste, skončí až tehdy, když začnete úplně důvěřovat Pánovi, když Mu budete věřit, že je s vámi v moci a lásce. Proto odložte každou myšlenku o tom, že vás Bůh přehlíží nebo schválně zavřel oči nad vaším soužením. Takové myšlenky Ho pokoušejí. Stavíte Ho totiž do pozice zkoušeného, ve které má On dokázat svoji věrnost. Přitom On o své loajalitě už podal dostatečný důkaz již mnohokrát!

Drazí svatí, nemusíte se bát hada. Pavel totiž končí své poselství zaslíbením: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1. Korintským 10:13).

Bůh ti říká: „Nepadáš, ve všem tom jsem s tebou! Když budeš hledat mou tvář a důvěřovat mi, přenesu tě. Dám ti sílu stát pevně a nést cokoliv, co by přišlo, protože jsem stále s tebou!“