Pokušení spravedlivého

„Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla“ (Matouš 4:1). Jak neuvěřitelný verš. Matouš směle prohlašuje, že Boží Duch vedl Krista na poušť, kde bude muset snášet krutá pokušení.

Ještě překvapivější je, že tento verš přímo následuje po scéně velké slávy. Ježíš byl právě pokřtěn v Jordánu. Jakmile vystoupil z vody, otevřelo se nebe a sestoupil Duch svatý jako holubice a spočinul na jeho rameni. „A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Matouš 3:17).

Jsi možná překvapen: Jestliže se Bohu tak zalíbilo v Ježíši, když řekl celému světu, že toto je jeho milovaný syn, proč potom vedl Krista ke zkušenosti na poušti?

Dovol, abych ti připomenul, že Ježíš je vzorem pro naše životy jako věřících. Jan píše: „Jakýž jest on, takovíž i my jsme na tomto světě“ (1. Jan 4:17). A co víc, Kristus byl „zkušený ve všem nám podobně, kromě hříchu“ (Židům 4:15). Sdělení Písma je jasné: Všichni kdo jsou v Kristu – Boží milovaní, na nichž spočívá Jeho Duch – se budou muset podrobit zkušenosti pouště právě tak jako Ježíš. A tato zkušenost bude doprovázena satanovými pokušeními.

Všimni si – tento princip se neobrací k vlažným věřícím nebo věřícím s tvrdým srdcem. Tyto zkoušky přicházejí pouze na ty, kdo chodí v Duchu a rozmlouvají s Pánem. Ve skutečnosti čím větší je osobní horlivost pro Ježíše, tím intenzivnější budou pouštní zkoušky.

Přesto, když nás Duch svatý vede do pouště, Bůh má pro nás v úmyslu věčný důvod. Ale nemyl se – Bůh nás nepokouší. Je to ďábel, kdo nás pokouší: „Žádný, když bývá pokoušín, neříkej, že by od Boha pokoušín byl; neboť Bůh nemůže pokoušín býti ve zlém, aniž on koho pokouší“ (Jakub 1:13).

Abychom odhalili Boží důvod pro nás v našich pouštních zkouškách, musíme prozkoumat Kristovu zkušenost. Mimo poušť čelí davy svým vlastním pokušením. Tato pokušení jsou základní, mají co do činění s chamtivostí, cizoložstvím, násilím, krádežemi, pitím, hraním hazardních her. Ti lidé žili v každém ohledu na nižší úrovni.

A Ježíš stál nade vším. Nemohl být pokoušen tak odporným hříchem. Protože On byl spravedlivý, milovaný, vybraný, jeho pokušení měla přijít na vyšší úrovni. Musela být daleko důkladnější, hlubokomyslnější, tajuplnější a intenzivnější než základní životní hříchy. Jeho pokušení měla být v duchovní sféře – a měla mít věčné důsledky.

To samé je pravda dnes pro nás. Skutečná duchovní osoba není pokoušena po způsobu živočišného těla. Například, nebude pravděpodobně pokoušena, aby se přikradla do baru pro pití, nebo zamluvila hotelový pokoj ke smilstvu s prostitutkou, nebo prahla po cizí manželce. Ani nebude uvažovat o hraní hazardních her nebo proklínání.

Naopak její denní touhou je přiblížit se blíž k Pánu. Činí Ježíše celým svým životem – hltá denně Boží slovo, vyhledává Ho v modlitbě. Její duše křičí: „Pane, chci jít s Tebou do větší hloubky. Chci s Tebou chodit mnohem blíž, než jsem kdy chodil(a).“

Popisuje to tebe? Jestliže ano, budou tvá pokušení víc podobná těm, která snášel Kristus. Budou muset jednat s tvou poslušností Bohu a tvou závislostí na Jeho slově. A Satan udělá všechno, co je v jeho moci, aby tě pokoušel. Chce tě odvrátit od Božího plánu pro tebe. Bude se snažit podkopat, zničit tvé povolání, okrást tě o tvé pomazání a přesvědčit tě, že Boží přijetí a požehnání na tvém životě je lež.

Ve chvíli, kdy byl Ježíš fyzicky zranitelný, přišel ďábel s prvním pokušením. Písmo o Kristu říká: „A postiv se čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou“ (Matouš 4:2–3).

Není to hřích být hladový. Tak nač takový předmět rozmluvy? Satan napadal právoplatnost Ježíše: „Jsi-li skutečně úplný Bůh, pak je v tobě Boží moc. A právě teď jsi ve velice těžké situaci. Proč nepoužiješ Boží moc, která ti byla dána ke tvému vysvobození? Nedal ti tu moc, aby viděl, zda ji řádně použiješ?“

„Neudělal jsi nic, abys musel být vystaven těmto vyčerpávajícím, úmorným okolnostem. A víš, že Bůh nerad vidí, jak jeho děti trpí. Tak není třeba, abys to trpěl ještě jednu hodinu. A není nic špatného na tom, když vyhovíš svým vlastním potřebám. Jen řekni slovo, a přikaž, abys z toho byl venku.“

Tady je jedno z nejzákeřnějších, nejúskočnějších pokušení, kterému čelí skutečně zbožní lidé. Jako tvůj vzor Ježíš, máš i ty horlivost pro Boha. Dal jsi své srdce, aby bylo zcela vydáno Jemu. Potom tě Bůh vede do tvé zkušenosti na poušti – a ty snášíš dlouhé období testování a vyprahlosti. Po chvíli vyvstanou pochybnosti o Božím věčném záměru ve tvém životem. A zatímco se snažíš modlit a získat vítězství, satanova pokušení se zdají zuřivější než kdy jindy.

Taková byla i Davidova zkušenost. Duch svatý vedl tohoto zbožného muže do prodloužené zkušenosti na poušti. Za čas byl David tolik zastrašen, myslel si, že se celý svět zbláznil. Křičel: „Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských. Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí“ (Žalm 12:2–3).

David byl v úzkosti a utrpení tak dlouho, že se začal spirálovitě točit v zoufalství. Řekl: „Den ode dne se svírá srdce mé“ (Žalm 13:2). A rád by věděl, kdy to skončí: „Až dokud, Hospodine? Což se na věky zapomeneš na mne? Dokudž tvář svou skrývati budeš přede mnou? Dokud rady vyhledávati budu v mysli své, a den ode dne svírati se v srdci svém? Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mnou?“ (13:2–3). Ptal se Boha: „Proč mám ve své duši tuto temnou, nevysvětlitelnou bitvu? A jak dlouho bude pokračovat? Mám si to dál zkoušet sám v sobě vyřešit? Nemohu zjistit příčinu.“

V Žalmu 35 mluví David o pasti, kterou na něj nalíčili jeho nepřátelé: „Nechať se zahanbí a zapýří ti, kteříž hledají duše mé… Nebo jsou bez příčiny polékli v jámě osídlo své, bez příčiny vykopali jámu duši mé“ (Žalm 35:4, 7). Co je tou skrytou pastí?

Je to stejné pokušení, které Satan spřádal pro Ježíše. Nepřítel chce, abys jednal nezávisle na Otci. Když jsi uprostřed své zkoušky, říká ďábel: „Tvé utrpení není od Boha. Nemusíš tím procházet. Máš v sobě Boží moc skrze Ducha svatého. Takže to nemusíš dále snášet. Prostě přikaž své vysvobození. Řekni slovo – osvoboď se ze svého hlubokého vězení. Uspokoj svůj vlastní hlad.“

Satanův první plán je způsobit neúspěch moci. Doufal, že Bůh nepoctí Ježíšovo volání po chlebu, kdyby požádal. Kdyby zklamala nebeská moc, mohl by Ježíš pochybovat o svém božství a odvrátil by se od svého věčného záměru na zemi.

Za druhé Satan věděl, že Ježíš byl poslán činit jen to, co mu řekl Otec. Takže usiloval o to přesvědčit Ježíše, aby pro své vlastní blaho neuposlechl. Tak, kdyby teď Ježíš použil svou moc, aby se vyhnul trápení, mohl by později učinit totéž a vyhnout se kříži.

Ďábel použil stejné pokušení na množství Kristových následovníků. Takoví věřící byli jeden čas opravdu hladoví pro Boha. Byli pomazaní, zbožní, plní moci Ducha svatého. Ale pak byli vedeni do pustiny utrpení, nouze a zoufalství. A Satan je pokoušel, aby pochybovali, že jejich zkouška je Božím vedením a aby použili Boží moc ke své záchraně.

Nepřítel šeptal: „Jsi unavený ze všech těch finančních problémů. A Bůh neodpovídá na žádnou z tvých modliteb. Každý den zoufáš nad tím, co tato zkouška přinesla tobě a tvé rodině. A teď to již déle nevydržíš.“

„Máš ve svém srdci Boží slovo. A byla ti dána moc skrze Ducha svatého. Proč neužiješ tuto moc k ukončení svého trápení? Chop se Božího zaslíbení a promluv své východisko z této zkoušky, právě teď. Je to pro dobrý důvod.“

Uvěřili Satanově lži. A usilovali o to, aby se chopili jediného zaslíbení vysvobození a snažili se ukončit své utrpení. Přestali důvěřovat a místo toho začali „přikazovat“ financím, aby přišly jejich způsobem. Ale jejich příkazy nebyly potvrzeny Duchem svatým – a jejich plány selhaly.

Tak vzali věci do svých vlastních rukou. Tak použili svou kreditní kartu a vybírali na úvěr. Dostali se hluboko do dluhů a všude kolem se dále chlubili: „Bůh mi žehná.“ Ale nakonec se všechno zhroutilo. To když zahořkli. Posléze přestali doufat v Boží slovo a odpadli. Čas od času jsem toho byl svědkem.

Tito lidé předčasně ukončili Boží úmysl pro jejich zkoušku. Bůh je toužil přivést do plné závislosti a důvěry v Něho. Chtěl, aby je ta zkouška zbavila veškeré důvěry a jistoty v člověka a jejich vlastní schopnosti. A také v nich chtěl vyprodukovat Kristovo slitování k ostatním v podobných zkouškách. Písmo říká, že toto byly Boží záměry dokonce pro jeho vlastního Syna: „A ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství“ (Židům 5:8). „Nebo že jest i sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati“ (2:18).

Takže jak Ježíš odpověděl na ďáblovo pokušení? „Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží“ (Matouš 4:4). Kristus v podstatě řekl: „Můj příchod na zem není o mých potřebách, zraněních nebo fyzickém pohodlí. Přišel jsem se dát lidstvu – ne abych sám sebe zachránil.“

Ani na vrcholu svého utrpení Ježíš neztratil ze zřetele svůj věčný záměr. A jestliže se náš Pán učil závislosti a slitování skrze pouštní zkušenost, tak my také. Opravdu, věřící, o kterých vím, že mají Kristovo slitování, jsou ti, kteří snášeli utrpení a vyšli se svědectvím o Boží věrnosti. Ti mohou říci s Pavlem: „Já zajisté jizvy Pána Ježíše nosím na těle svém“ (Galatským 6:17).

Jak Ježíš stál na nejvyšším místě chrámu, Satan mu šeptal: „Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psánoť jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil“ (Matouš 4:5–6).

Vidíš v tom Satanovu scestnost? Izoloval jediné zaslíbení z Písma – a pokoušel Ježíše, aby do něj zasadil celý svůj život. Našeptával mu: „Říkáš, že Bůh je s tebou. Dobře, ukaž mi důkaz. Tvůj Otec mi už dovolil, abych tě sužoval. Kde je v tom jeho přítomnost? Můžeš dokázat, že je s tebou právě teď tím, že skočíš. Jestli je Bůh s tebou, zajistí jemné přistání. Pak na tom můžeš založit svou důvěru. Jestli ne, měl bys raději zemřít, než jít dál a říkat si, že jsi sám. Potřebuješ zázrak, abys dokázal, že je Otec s tebou.“

Kdysi David snášel podobnou zkoušku. Svědčil světu o Boží věrnosti k němu. Přesto se teď David nachází v jámě zoufalství. A Satan k němu přišel s obviňujícím posměchem: „Podívej se na sebe. Jsi ponížený a ani nevíš proč. Říkáš, že Bůh je věrný, přesto jsi duchovně vyprahlý. Modlíš se ráno, v poledne a večer. Ale každý den se budíš s nevysvětlitelnou, neuspokojenou touhou. Kde je v tom všem Bůh?“

David volal: „Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi každého dne: Kdež jest Bůh tvůj?“ (Žalm 42:10). Potom ke svému křiku přidal tato slova: „Vzhlédni, vyslyš mne, Hospodine Bože můj, osvěť oči mé, abych neusnul snem smrti, A aby neřekl nepřítel můj: Svítězil jsem nad ním, a nepřátelé moji aby neplésali, jestliže bych se poklesl“ (13:3–4).

Bitva, která zuřila v Davidově mysli je společná všem zbožným lidem. Občas se zdá, že Bůh je zticha. Můžeme sami sebe nalézt v bitvách, kterým nerozumíme. Křičíme jako David: „Jak dlouho, Pane? Kdy mi podáš důkaz, že jsi se mnou. Prosím, dej mi znamení, nějaký projev prospěchu.“

V tuto chvíli si možná říkáš: „Co je špatného na tom, když se vrhneme na Boží zaslíbení? Bible říká, že všechna Boží zaslíbení jsou ‚ano a amen‘ pro ty, kdo věří“ (viz 2. Korintským 1:20). Skutečně jsme osvobozeni věrnými sliby našeho Pána.

Ale existuje vážné nebezpečí pro každého, kdo izoluje jeden verš od zbytku písma a vloží do něj veškerou svou víru. Dovolte mi ukázat jeden příklad. Vím o ženě, která byla naprosto zoufalá ze svých financí. Potřebovala řadu zázraků, aby aspoň přežila. Tak vložila všechnu svou víry do jediného biblického zaslíbení: „Sneste všecky desátky do obilnice, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte“ (Malachiáš 3:10).

Tato žena začala věrně platit desátky a domnívala se, že bude na oplátku finančně požehnaná. Ale nefungovalo to. Brzy se naštvala na Boha a prohlašovala: „Udělala jsem, co říká Boží slovo. Dala jsem svou důvěru tomuto zaslíbení, věrně platím desátky. Ale teď jsem v ještě větší nouzi, než jsem kdy byla. Bůh pro mě zavřel nebeská okna.“

Tato žena se vrhla dolů z chrámu a zjistila, že tam není síť. Ďábel úspěšně zničil její víru. Jak? Přesvědčil ji, aby ignorovala celkový záměr Písma.

Ano, Bůh opravdu zaslíbil otevřené nebe pro dávající. Ale také požaduje jistý postoj srdce od těch, kdo platí desátky. „Podobně když by zavříno bylo nebe, a nepršel by déšť, proto že zhřešili proti tobě“ (2. Paralipomenon 6:26). Tato žena nikdy nejednala s dalšími pasážemi, která na ní vyžadují, aby odpustila. V jejím srdci zůstala zakotvena závist a žárlivost.

Mnoho falešných doktrín, chybných a náboženských kultů pramení z takových zavádějících pokusů. Když lidé zkoušejí izolovat jedno zaslíbení z Písma, chtějí přinutit Boha, aby se ukázal, že je věrný v tomto zaslíbení. Ignorují to ostatní, co Písmo přikazuje ve věci požadovaných postojů. To je důvod, proč dříve Ježíš odpověděl Satanovi: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží“ (Matouš 4:4).

Teď na střeše chrámu zjišťuji, jak je hlubokomyslné, když Bůh dovolil, aby byl Jeho Syn veden k tak nebezpečnému bodu rozhodnutí. A protože byl Ježíš úplně člověkem, stejně tak jako byl úplně Bohem, musel mít pochybnosti. Říkal si: „Otče, vím, že jsi mě poslal, abych položil svůj život. A já s tím rád souhlasím. Ale kde jsi v tomhle? Proč jsi dovolil, abych se dostal do takové zkoušky?“

Jak Ježíš odpověděl? Prohlásil: „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého“ (Matouš 4:7). Co přesně Ježíš myslel tím „pokoušením Boha“?

Starodávný Izrael je příkladem. Desetkrát Bůh dokazoval svou věrnost Izraeli v jejich zkouškách. A při všech deseti příležitostech dostal Boží lid viditelný důkaz, že jejich Hospodin je s nimi. Přesto se pokaždé lidé ptali stejnou otázku: „Je Bůh s námi nebo není?“ Bůh to nazývá „pokoušením Jeho“. Kdyby to Bůh dovolil, nikdy by jejich hledání „důkazu“ neskončilo.

Nyní Ježíš používá stejnou frázi – „pokoušení Boha“ – ve své odpovědi Satanovi. Co nám to říká? Ukazuje nám, že je nebezpečným hříchem pochybovat o Boží blízkosti v našich zkouškách. Nezáleží na tom, jak deprimovaní můžeme být nebo jak málo zřejmá je Boží přítomnost, nesmíme pochybovat, že je s námi.

Velmi často vtahují křesťané Boha do své pouštní zkušenosti. Říkají: „Pane, nemohu jít dál, dokud mi neukážeš důkaz, že jsi se mnou. Satan mě obviňuje a nemohu se zbavit pocitu, že je v převaze. Jsi se mnou nebo ne? Jestli mě brzy nevysvobodíš nebo mi nedáš znamení o tvém požehnání, zanechám boje.“

Přesto nám podobně jako u Izraele dal Bůh již celou řadu důkazů. Za prvé máme v Jeho slově množství zaslíbení o jeho blízkosti. Za druhé máme svou vlastní historii s Bohem – svědectví o Jeho mnoha minulých vysvobozeních v našich životech. Za třetí máme Bibli plnou svědectví o Boží přítomnosti v minulých staletích zkoušek a utrpení. Bez pochyby nám Bůh prokazuje sám sebe zas a znovu. Ale my stále vyžadujeme fyzický důkaz – nebo jiný.

Bible je jasná: máme chodit s Bohem vírou a ne viděním. Jinak skončíme jako nevěrný Izrael.

Na hoře Satan pokoušel Ježíše touto nabídkou: „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti“ (Matouš 4:9). To zní tak neohrabaně, tak směšně, jak by to mohlo být někdy považováno za pokušení? Věřil skutečně Satan, že by tím mohl být Ježíš pokoušen?

Věř tomu nebo ne, tohle byla mocná, přitažlivá nabídka. Satan vyzývá Ježíše slovy: „Bůh tě povolal, abys položil svůj život za ztracený svět. A teď jsi přišel, abys vysvobodil vězně z mých rukou. Ježíši, říkám ti, můžeš vše dokončit právě teď, v pouhém okamžiku.“

„Slibuji, že když se pouze skloníš k mým nohám v jediném projevu uctívání, ukončím bitvu. Vzdám se vší své moci nad těmito královstvími. Nikoho už víc nebudu ovládat ani zotročovat. Již žádné další démonické otroctví, již žádné obtěžování od mých knížectví a mocností. Vím, že miluješ lidstvo dost, abys byl Bohem kvůli nim zatracen. Tak proč čekat? Můžeš se obětovat právě teď a osvobodit svět od této chvíle.“

Toto vlastně potvrzuje Pavel slovy: „Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, totiž příbuzných svých podle těla“ (Římanům 9:3). Satan tu hrál na Kristovo lidské slitování. Pokoušel Ježíše vizí světa, kde ďábel rezignoval na svou vládu nad hříšnými lidmi – všechno výměnou za jeden skutek.

Proč byl ďábel ochoten vzdát se vší své moci pro tohle? Zase se snažil zachránit svou vlastní kůži. Satan věděl, že věčný osud bude zapečetěn na Kalvárii. Takže kdyby mohl zdržet Ježíše od toho, aby šel na kříž, mohl by být ušetřen záhuby. A kdyby přesvědčil Ježíše, aby se vzdal svého života teď, ke kříži by možná nikdy nedošlo. Satan ve skutečnosti říkal: „Buď zatracen, Ježíši, zachraň svět teď.“

Možná si říkáš: „Jak se tohle může eventuálně týkat mě?“ Satan stále pokouší spravedlivé podobnou nabídkou. Dovol mi to vysvětlit.

Za prvé Satan ví, že věrný věřící se před ním nikdy neskloní v jakémkoliv skutku uctívání. Tak na nás místo toho přichází s výhrůžkami a obžalováním. Říká nám: „Nemusíš mě uctívat – protože já už slavím úspěch ve tvém těle. Znám všechny tvoje slabosti a sklony. Já jsem je pěstoval od tvého dětství. A já tě jimi mohu trápit podle své vůle.“

„Neexistuje pro tebe žádné vítězství na kříži. Smluvní zaslíbení jsou všechno lži. Mám úplnou kontrolu nad tvou Adamovou přirozeností, nad tvým zabydleným hříchem. Čas od času jsem ti to dokázal. Víš, že tě mohu přemoci, kdykoli se mi zlíbí, když to nejméně očekáváš.“

„Tak jdi dál a svědči o své svobodě v Kristu. Ve chvíli, kdy budeš nejhlasitěji zpívat své chvály, přemůžu tvou mysl zlem. Vynesu tvůj hřích tak mocně, že ztratíš naději, že bys mohl být někdy vysvobozen. Jsi bezmocný. Dokonce teď podléháš mému nejmenšímu pokušení.“

Znám služebníky, kteří byli už desítky let osvobozeni z hříšných otroctví. Potom později ve svém životě ve chvíli největšího pomazání a požehnání se znovu objevila jejich stará žádost. Nepřítel to před ně vynesl ve snaze je postrašit a přivodit myšlenky odsouzení. Stalo se mi to někdy během služby. Nepřítel mě pronásledovat špatnými myšlenkami a řekl mi, že smlouva je lež – že jsem bezmocný před nadvládou hříchu a můj hřích že ve mně vždy povstane.

Jak odpovíme na Satanovo obviňování? „Vzepřetež se ďáblu, i utečeť od vás“ (Jakub 4:7). Nezáleží na tom, kolika pokušeními tě Satan obviňuje. Nemusíš se bát žádného hříchu ze své minulosti. Jestliže to přikryla Kristova krev, potom nemůže udělat ďábel nic, čím by tě oddělil od Otce.

Samozřejmě v tobě vždy bude přebývat hříšná přirozenost. A vždy budeš čelit náhlému neočekávanému útoku hříchu. Ale Duch svatý je věrný, aby vyhubil tyto staré žádosti, když k němu voláme, aby je umrtvil. Nemusíme jim dovolit, aby nás zničily. Boží smluvní zaslíbení nás osvobozují od moci a vlády hříchu.

Předpokládej, že jsi přišel k Ježíši čtyřicátý den – den, který okamžitě následuje po jeho pokušení na poušti. Jeho obličej září, protože andělé očerstvili jeho ducha. On se raduje, chválí Otce, protože vyhrál velké vítězství. Přemohl pokušení nepřítele.

Vidíš Ježíše, který budí život a důvěru. Nyní je připraven čelit mocnostem pekla. Tak se směle vydává na cestu do velkých měst, která leží v temnotě. Káže evangelium, ujištění Božího slova. A uzdravuje nemocné, neboť ví, že Otec je s ním.

Když teď budeš zkoumat svůj vlastní život, uvidíš pravý opak. Stále čelíš své vlastní suché pouštní zkušenosti. Snášíš prudké útoky od Satana a tvá duše je deprimovaná. Nemůžeš si pomoci a myslíš si: „Ježíš nikdy neprocházel takovými zkouškami jako já. Byl nad tím.“

Jdeš do církve s tímto obrázkem mysli – pokoušený, testovaný, zoufalý. A teď před tebou stojí tvůj pastor – muž, který vypadá silný ve víře. Zdá se, že si je tak jistý Boží přítomnosti, jako by byl právě navštíven anděly, kteří mu slouží. Myslíš si: „Nikdy neměl takové problémy, jako mám já.“

Kdybys jenom věděl. Nebyl jsi u toho, když Bůh povolal tohoto muže kázat. Duch svatý mu dal skvělé povolání – a hned ho vedl do pouště, aby byl tuze bolestně pokoušen. Nevíš nic o dnech, týdnech a měsících, kdy byl soužen hladem po Bohu. Nikdy jsi nezakoušel lži, které Satan vložil do jeho hlavy, zlé, hříšné myšlenky, které na něj občas naléhaly. Nebyl jsi tam v těch dnech, kdy byl uvržen do nicoty, deprimovaný a zoufalý. A neuvědomuješ si, že jeho nejlepší kázání často vyšla ze zkoušek v jeho vlastním životě.

Pavel nás varuje, abychom nesrovnávali svou spravedlnost s tím, co si myslíme, že je jiných. „Neboť my se neodvažujeme přimísiti aneb přirovnati k některým, kteříž sami sebe chválí. Ale ti nerozumějí, že sami sebou sebe měří a přirovnávají sebe sobě“ (2. Korintským 10:12).

Máme se dívat pouze na Ježíše. A máme se spoléhat jen na Jeho spravedlnost, na Jeho svatost. Dal nám k tomu všem stejný přístup.

Neumíme číst srdce druhých. Kdo by čtyřicátý den poznal, že se Ježíš právě vynořil z dlouhého, strašného pokušení? Kdo by poznal, že sláva, kterou na Něm vidí, pramení ze zápasu horšího, než kdy bude snášet?

Bůh tě miluje ve tvém čase zkoušky. Jeho vlastní duch tě vedl do pouště. Jeho vlastní Syn tam již byl – a On ví přesně, čím procházíš. Nech Ho, aby dokončil svou práci a vybudoval v tobě naprostou závislost a důvěru v Něho. Vyjdeš s důvěrou – a božím soucitem a silou pomáhat ostatním.