Pomocníci v modlitbě

Modlitba je často jednou z nejsobečtějších oblastí v životech křesťanů. Když o tom přemýšlíš, většina z našich modliteb je zaměřena na naše vlastní potřeby. Dvěma hlavními tématy našeho přimlouvání jsou – náš vlastní duchovní růst a potřeby našich rodin a přátel.

Příležitostně se možná dostaneme mimo dosah našich zúžených zájmů a modlíme se za ostatní. Ale obvykle když říkáme: „Budu se za vás modlit,“ tak to neděláme. Nebo se za ně modlíme jednou, a pak na jejich potřeby rychle zapomeneme.

Nedávno jsem zkoumal svůj vlastní modlitební život ve světle Písma. A byl jsem usvědčen, jak nepatrné a omezené jsou mé vlastní modlitby. Podobně jako většina věřících trávím mnoho svého modlitebního času hledáním Pána pro své vlastní chození s ním. Volám k němu, aby mě učinil svatým, abych měl nadvládu nad hříchem, abych se stal podobný Kristu, přijal vedení pro svůj život, měl jeho pomazání ke své službě. A užívám si příjemného společenství s Ním, tiše Ho uctívám a jsem očerstven v Jeho přítomnosti.

Také se denně přimlouvám za svou rodinu. Prosím Pána, aby ochraňoval mé děti před plány ďábla – aby mé syny učinil podobné dubům zasazeným u Boží řeky, aby mé dcery učinil tesanými úhelnými kameny jeho chrámu a aby ze všech mých vnoučat učinil milovníky Ježíše. Také se modlím za zájmy našeho církevního těla. Přimlouvám se za jednotlivce a služebníky, které podporujeme.

Možná si říkáš: „Tohle všechno je chvályhodné, bratře Davide. Je to povzbuzující vědět, že jsi zavřený s Pánem, máš s ním společenství a modlíš se za všechny tyto potřeby.“

Ale podle Božího slova takové příjemné, sladké společenství nestačí. Ano, je to klíč k duchovnímu růstu. A nemůžeme na zemi prožít větší zážitek. Ale jestliže přicházíme k trůnu jen pro naše osobní povznesení a potřeby, jsme sobečtí. Nemůžeme jen tak zanedbávat strašlivé potřeby, které jsou všude kolem nás.

Naše služba nedávno dostala zprávu od vzácného staršího muže ze San Diega. Tento drahý svatý řekl, že ho Bůh podnítil, aby se za mě denně modlil a ptal se mě, zda by mě mohl přidat na svůj modlitební seznam. Přímluvy tohoto muže zjevně zahrnovaly dlouhý seznam vdov, chudých lidí, služebníků a nespasených lidí. A on se teď za ně po léta modlí.

Tento muž je pošťák v důchodu a vede velice skromný život, je živ z jednoho jídla denně. Tráví svůj čas činěním dobrých skutků pro druhé a společenstvím s Pánem po celý dlouhý den. Projíždí kolem měst, sbírá starý nábytek a další předměty odložené jako haraburdí, opravuje je a dává je vdovám a chudým. Také nakupuje a dělá poslíčka nemocným upoutaným na lůžko, spravuje jim instalaci vody a odpadu a pomáhá jim i v uspokojování jejich dalších potřeb.

Po celou dobu dělá tento muž dobré skutky, bez přestání se modlí, věrně se přimlouvá za každého člověka ze svého seznamu. Vlastně jejich jména škrtá pouze tehdy, když zemřou.

Ano, byl jsem mužem modlitby hned od té doby, kdy jsem byl ve svých osmi letech povolán kázat. Ale přes všechny mé horlivé modlitby, které jsem se během let modlil, mě tento zbožný muž zahanbuje. Nemám žádný seznam potřebných lidí, za které bych se denně modlil, jako to dělá on. Obvykle se modlím za někoho jednou nebo dvakrát a jdu dál. Ale on stále pokračuje v modlitbách.

Věřím, že odplata tohoto muže ve slávě bude mnohem větší než moje. On je jako ta nuzná vdova, která dala pouhou trošku, ale její oběť měla mnohem větší cenu než dary ostatních. Když přemýšlím o všech duších, které Bůh umožnil evangelistům sklidit do jeho království, ihned myslím na neuvěřitelné pomocné modlitby lidí, jako je tento muž.

Toto poselství je celé o tom, jak rozvíjet tento druh požehnaného modlitebního života – jak se opravdu stát „pomocníkem v modlitbě.“

„Nechcemeť zajisté, abyste nevěděli, bratří, o soužení našem, kteréž jsme měli v Asii, že jsme nad míru přetíženi byli a nad možnost, tak že jsme již o životu svém byli pochybili“ (2. Korintským 1:8). Řecké slovo „přetíženi“ v této pasáži znamená „silně zatíženi břemenem, těžce zdrceni.“ Pavel těmto svatým říká: „Naše krize byla tak vážná, že mě to téměř zničilo. Bylo to nad míru, kterou jsem mohl snést. Myslel jsem, že to bude můj konec.“

Když Pavel říká, že byl tak obtížen, až si zoufal, vzdával se vší naděje na přežití, můžeme vědět, že byl opravdu na dně. V jiných pasážích svá trápení zlehčuje, bagatelizuje. Můžeš si připomenout, jak prostě setřásl jedovatého hada, který se mu zakousnul do ruky. Také třikrát ztroskotal – přesto tento fakt zmiňuje pouze povrchně, pro vysvětlení. Pavel byl bit, okraden, kamenován, žalářován – přesto všechno si nikdy nestěžoval.

V této pasáži se však apoštol dostal do stavu absolutního vyčerpání jistého druhu. Věřím, že to „soužení,“ kterým procházel, byla mučivá duševní úzkost. Nemůžeme vědět, co přesně bylo Pavlovým soužením – ale 2. Korintským 7:5 nám naznačuje: „Nebo i když jsme byli přišli do Macedonie, žádného odpočinutí nemělo tělo naše, ale ve všem souženi jsme byli; měli jsme zevnitř boje, vnitř strachy.“

Věřím, že se tu Pavel zmiňuje o bolesti, kterou způsobily ovce, jimž sloužil. V Korintu povstali falešní učitelé a pokoušeli se obrátit lidi proti němu. Pavel se teď bál, že jeho stádo odmítne jeho poselství a bude následovat muže, kteří ve svém srdci jejich zájmy nemají.

Útěchu mu přinesl až příchod Tita, který mu přinášel dobrou zprávu o jeho „milovaných dětech“ v Korintu. Pavel píše: „Ale ten, jenž těší ponížené, potěšil nás, Bůh, skrze Titův příchod. A netoliko příchodem jeho, ale také i potěšením tím, kteréž on měl z vás, vypravovav nám o vaší veliké žádosti nás, o vašem kvílení, a vaší ke mně horlivé milosti, takže jsem se velmi zradoval“ (verše 6–7).

Mnoho věřících se dnes trápí stejně, jako se trápil Pavel. Jejich největší bolestí je duševní úzkost, způsobená špatným zacházením od těch, které milovali a kterým pomohli nejvíc. Vidíme, že se to odráží v mnoha Davidových žalmech. Truchlil pro přátele, kteří se proti němu bez důvodu obrátili, lidi, které nakrmil a zaopatřil na své vlastní náklady.

Pocítil jsem ve svém životě tento druh mučivé bolesti. Někdy jsem slova lidí, které jsem miloval a kterým jsem pomohl, cítil jako nůž v zádech. Mohu říci spolu s Davidem: „Libější než máslo byla slova úst jeho, ale v srdci boj; měkčejší nad olej řeči jeho, a však byly jako mečové“ (Žalm 55:21).

Nejvýznamnější lekcí, kterou se Pavel naučil ve své bolesti, bylo, že se musel obrátit k Pánu a jeho smluvním zaslíbením. Věděl, že již nemůže spoléhat na své tělo, své schopnosti nebo sílu vůle. Píše: „Nýbrž sami v sobě již jsme byli tak usoudili, že nebylo lze než umříti, abychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu, jenž i mrtvé křísí“ (2. Korintským 1:9).

Pavla dovedla tato zkouška až ke konci sil. Poznal, že mu nezbyla žádná síla k boji s mocnostmi temnoty. Tak své vlastní tělo odsoudil k smrti. A Bůh ho zázračně osvobodil: „Kterýž z takového nebezpečenství smrti vytrhl nás, a vytrhuje, v něhož doufáme, že i ještě vytrhne“ (verš 10).

Jak byl Pavel osvobozen? Vyžadovalo to několik věcí: Zaprvé, byl mocným mužem modlitby. A za druhé, měl velikou důvěru v Pána. Pavel věděl, že Bůh dodrží svá smluvní zaslíbení. Mohl říci: „Právě tak, jako mě Pán vysvobodil v minulosti, připravuje teď mé vysvobození z této současné zkoušky. Od teďka až do dne, kdy zemřu, budu žít pod jeho osvobozující mocí.“

Podobně jako Pavlovi, je i nám dopřáno snášet časy soužení, abychom zemřeli našemu spoléhání se na lidské schopnosti. Pán dopustí, abychom byli zdrceni, stali se bezmocní a slabí, ve snaze přesvědčit nás, že nepřítele nemůžeme porazit žádným tělesným úsilím.

Přesto, když srovnáme své životy s Pavlovým životem, budeme možná v pokušení si myslet: „Nikdy nezažiji způsob osvobození, z něhož se tento muž radoval. Byl vzdělaný v Písmu. Přijal veliká zjevení od Pána o Ježíši, o evangeliu, o Nové smlouvě. Dokonce byl v nebi.“

„A Pavel sloužil v moci a manifestaci Ducha svatého. Samojediný otřásal městy a národy. Ďábel ho nemohl zabít, ani po kamenování, útocích lůzy, trojím ztroskotání. Bůh ho dokonce používal ke kříšení mrtvých. Tento muž byl jedním z Božích nejvíce pomazaných služebníků v celé historii. Byl duchovně vyrovnaný.“

Ne tak podle Pavla. Apoštol nám říká, že v jeho vysvobození hrál důležitou roli ještě další faktor: mocné přímluvy modlících se pomocníků. „Když i vy nám pomáhati budete modlitbami za nás…“ (verš 11). Pavel říkal: „Jsem přesvědčen, že mě Bůh vysvobodí. A vy tomu napomáháte tím, že se modlíte.“

Možná bys rád věděl: „Proč by Pavel potřeboval něčí pomoc skrze modlitby? Měl tak silnou víru, tak neuvěřitelnou moc v Bohu, jeho vlastní modlitby by měly být dostatečné, aby mu dopomohly ke šťastnému konci.“

Ne, vůbec ne. Pavel rozpoznal svou zoufalou potřebu „pomocníků v modlitbě.“ Tady byl muž, který velice dobře věděl, že jeho záchrana je absolutně od Pána… že Bůh je věrný v dodržování svých smluvních zaslíbení… že Pán pro něho bude Bohem, jeho ochranným štítem, jeho osvoboditelem od každého nepřítele. Přesto Pavel také věděl, že Bůh ustanovil modlitbu jako svůj „podřízený prostředek osvobození.“

Podle Bible jsou modlitba a osvobození neoddělitelné. Bůh nám říká: „Vzývej mne v den ssoužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti“ (Žalm 50:15). „Vzývati mne bude, a vyslyším jej; já s ním budu v ssoužení, vytrhnu a oslavím jej“ (Žalm 91:15).

Pavel věděl, že je to skrze modlitby – jak jeho vlastní, tak i skrze modlitby modlitebních pomocníků – že je vysvobozen „z úst lva.“ Chlubil se: „A vysvobodíť mne Pán od každého skutku zlého a zachová k království svému nebeskému…“ (2. Timoteovi 4:18). Říká nám: „Byl jsem vysvobozen – a zůstanu zachován, dokud Ježíš nepřijde – protože se za mě modlí církev Ježíše Krista.“

Jako oddaní služebníci Pána jsme neustále v nebezpečí před nepřítelem. Naše nekompromisní láska pro Ježíše je hrozbou pro celé peklo. Nemůžeme se pustit do žádného svatého díla, aniž by nám Satan nepřipravil všechny možné druhy pastí a léček.

Jedno takové nebezpečí je v církvi bráno velice lehkovážně. Tímto nebezpečím je oddělení nebo rozvod křesťanských manželů. Jsem naprosto šokován spoustou telefonátů a dopisů, vypravujících o manželstvích v troskách, které naše služebnost dostává.

Jedna manželská poradkyně, kterou znám, mi nedávno volala naprosto vyděšená. Řekla: „Kamkoliv se v naší církvi podívám, manželství se rozpadají. Téměř každý z mých přátel se rozvádí nebo o tom mluví. Je to doslova mor, co se právě teď šíří v těle Kristově.“

Slyšel jsem všechny možné důvody, kterým se přisuzují zmatky v křesťanských domovech: nesoulad, nedostatek komunikace, ztráta lásky, nevěra. Ale pravdou je, že je toho mnohem víc než tohle. Za tím vším je útok z pekla proti Božím svatým.

Rozbité domovy mezi nekřesťany nejsou žádnou záhadou. Ale mezi spravedlivými má každý takový zmatek důvod. Přemýšlej o tom – jak je možné, že oddaní křesťané, kteří po léta naslouchají zbožnému kázání, nemají náhle autoritu ve svých domovech? Vědí velice dobře, že Bůh se smluvně zapřisáhnul, že bude jejich silou. Vědí, že zaslíbil, že zničí každou satanskou moc, která proti nim přijde. Tak proč ďábel nabývá vrchu? Proč je jejich manželství v neustálém ohrožení?

Věřím, že to je proto, že jeden nebo oba partneři otevřeli dveře pro satanský blud. Dopustili ve svých životech nějaký kompromis nebo duchovně zlenivěli. A teď získal rozzuřený ďábel pevnost v jejich srdcích a domově.

Pokud jsi právě pod takovým útokem, měl by ses ptát, jako se ptali učedníci: „Mistře, proč jsme nemohli vyhnat tyto démony?“ Ježíš odpověděl, že určitá démonická otroctví nebudou reagovat na vkládání rukou nebo na polovičaté jednorázové modlitby. Takové pevnosti jsou tak hluboce upevněny a zakořeněny, že jediný způsob, jak je vyhnat, je skrze stálou, neochabující modlitbu a půst.

Ale dnešní církev je netečná, pokud jde o moc modlitby. Závoj se rozprostřel přes oči miliónů. A teď, kdykoli čelí trápení, poslední místo, ke kterému se obrátí, je Ježíš. Opustili svou skrytou komůrku. A místo toho se obracejí k psychologii, poradcům, knihám, přátelům – všude, jen ne k Pánu.

Pokud říkáš, že je tvé manželství v troskách a chceš ho uzdravit, musíš se sám sebe zeptat – kolik času trávíš zavřený s Bohem? Kolikrát vypneš svou televizi, abys hodinu seděl před Ježíšem a ulehčoval si vyznáním své duše? Kolik jídel jsi vynechal, aby ses postil za své manželství? Kolikrát jsi křičel: „Otče, já už to nezvládám. Musíš se kvůli nám pohnout. Udělej cokoliv, uzdrav nás.“

Někteří bibličtí učitelé tvrdí, že to je nevíra, když znovu a znovu požadujeme na Bohu totéž. Ne – to je odsouzeníhodné kacířství. A oslabilo víru mnohých. Bůh nám přikazuje ptát se, hledat, postit se – vykřičet v účinné vážné snažné prosbě.

Od samého počátku mění praví služebníci Boží zaslíbení v modlitby:

• Ježíš věděl, že mu Otec zaslíbil všechny věci před založením světa – přesto ještě trávil hodiny v modlitbách, aby se Boží vůle na zemi naplnila. Dokonce vyprávěl podobenství, které objasňuje vytrvalost, umíněnost v modlitbě. Týkalo se „neodbytné vdovy,“ která se neustále dožadovala práva na soudci, dokud ho nedosáhla.

• Bůh dal Ezechielovi nádherné proroctví o obnově Izraele, v němž zaslíbil, že trosky národa se stanou jako zahrada Eden. Ale Hospodin řekl, že se jeho slovo nenaplní bez modlitby: „…Ještě toho hledati bude při mně dům Izraelský, abych je rozmnožil…“ (Ezechiel 36:37). Jinými slovy: „Dal jsem ti slib – ale chci, aby ses modlil za jeho naplnění. Hledej mě celým svým srdcem, dokud ho neuvidíš naplněný. Já osvobodím – ale nejprve musíš žádat.“

• Bůh slíbil Danielovi, že po sedmdesáti letech obnoví Izrael. A když Daniel viděl, že se blíží stanovený rok, mohl ve víře očekávat, až Bůh naplní své slovo. Ale místo toho padnul tento zbožný muž na svou tvář a dva týdny se modlil – dokud neviděl, že Bůh všechno uskutečňuje.

Ve Starém zákoně zapisovali Izraelští kněží na své náprsníky jména všech Izraelských kmenů. Tím dávali najevo, že lidské potřeby jsou neustále na srdcích kněží v modlitbě. Dnešním křesťanům to poskytuje nádherný obrázek Krista, který nás nosí ve svém srdci a přednáší naše potřeby Otci. Kromě toho je každý dnešní křesťan Pánovým knězem. A ve svých srdcích máme vždy nosit potřeby ostatních.

Pavel si byl tak vědom své potřeby modliteb svatých, že všude prosil za „modlitební pomocníky.“ Prosil Římany: „Prosímť pak vás, bratří, skrze Pána našeho Jezukrista a skrze lásku Ducha svatého, abyste spolu se mnou modlili se za mne Bohu snažně, abych vysvobozen byl…“ (Římanům 15:30–31). A Tesalonické žádal: „Bratří, modlte se za nás“ (1. Tesalonickým 5:25).

V řečtině slovo „snažně“ znamená „probojovávejte se mnou jako partner v modlitbě; zápaste pro mě v modlitbě.“ Pavel nežádal o spěšnou zmínku u trůnu. Prosil: „Bojujte pro mě v modlitbě. Veďte duchovní boj, jak pro mě, tak pro evangelium.“

Když byl Pavel ve vězení, připraven položit svůj život, prosil Filipenské o jejich modlitby: „Neboť vím, že mi to přijde k spasení skrze vaši modlitbu a pomoc Ducha Jezukristova“ (Filipenským 1:19). Pavel věděl, že je označeným člověkem – že Satanovy hordy jsou rozhodnuté ho zničit. A tak je to s každým pravým služebníkem evangelia. Každý pastor, kazatel a evangelista potřebuje pomocníky v modlitbě, kteří se za něj budou neustále přimlouvat.

Mohu vás ujistit, že bych vám tohle dnes nepsal, kdyby nebylo pomocníků v modlitbě, kteří mě po léta podporovali. Připomněl jsem si to nedávno, když jsem byl v Evropě, abych vedl konference a večerní evangelizace. Po celý čas mi dával Duch Boží na vědomí, že mě nesou modlitby množství lidí.

V Nice, ve Francii, nejsou Američané oblíbení, zvláště američtí evangelisté. Každý si dělal ohledně této večerní evangelizace starosti, říkal si: „Povede se to?“ Ve Francii je hojně rozšířená nedůvěra, skepticizmus, ateizmus, agnosticizmus, nevíra. A o druh shromáždění, která jsme plánovali pořádat, se zatím nikdo nepokoušel.

Nicméně, když přišel čas, shromáždily se tisíce. Přesto jsem se začal cítit bezmocný. Nevěděl jsem, co kázat. Zdálo se, že žádné poselství, která jsem si v hlavních rysech nastínil, není vhodné. S mým překladatelem jsme si předem probrali některé poznámky, ale nebyl jsem si jistý, že je to to pravé pro shromáždění. Varoval jsem ho: „Nejsem si jistý, že to řeknu.“

Ale když jsem vystoupil na pódium, padnul na mě mocně Duch svatý. Vnímal jsem modlitby tisíců svatých, které mě podpíraly. A jak jsem začal mluvit, Duch svatý naplnil má ústa. Kázal jsem čtyřicet minut a po celou dobu jste mohli slyšet spadnout špendlík. Když jsem končil, řekl jsem prostě: „Jestliže potřebujete Ježíše, přijďte, prosím, dopředu.“ Stovky lidí vyskočily v okamžité reakci na nohy.

Totéž se stalo ve všech dalších zemích, kde jsme sloužili – v Chorvatsku, Rumunsku, Polsku, všude. Dopředu jsem se ptal: „Pane, co bych měl říci?“ A pokaždé mi Duch svatý pošeptal: „Lidé se modlí.“ Jsem přesvědčen, že moc modlitby byla řídící silou za mnohým spasením, kterých jsme na této cestě byli svědky.

Zde je příklad, jak moc pomocné modlitby přinesla nedávno nádherné osvobození v našem sboru: Manželka našeho pastora, Teresa Conlon, jela nedávno s rodiči do Maine, když jim náhle na silnici zabloudil los. Auto vrazilo do zvířete a to jim vletělo na přední sklo. Auto bylo zničené – ale, chvála Bohu, všichni tři pasažéři z toho vyšli bez škrábnutí.

Když jsem tuto zprávu zmiňoval na našem následujícím shromáždění, obrátil se na mě věrný přímluvce z našeho sboru. Byla to žena, a když se mnou mluvila, třásla se: „Pastore, noc před dopravní nehodou jsme vnímala břemeno Ducha svatého, abych se přimlouvala za manželku bratra Conlona. Vedl mě do modliteb za její ochranu a osvobození ze Satanovy odporné hry. Dokud jste teď nehodu nezmínil, nic jsem o ní nevěděla.“

Když na sebe vezmete službu pomoci v modlitbě, Bůh vás doslova probudí ze spánku, aby na vás vložil břemena jiných. A podivuhodně vás povede do modliteb za ně.

Nedávno jsem psal o manželce pastora, která zanechala na záznamníku naší služby soucit budící zprávu. Velice nezřetelně vyslovovala, když řekla: „Bratře Davide, tisíce manželek pastorů tajně pijí, aby skryly svou bolest. Přesně tohle dělám. Piji, abych otupila bolest.“ Jiné manželky služebníků píší o jejich nezdařených manželstvích nebo o závislosti jejich manželů na pornografii na Internetu.

Milovaný, toto jsou lidé, kterým teď pomáhám v modlitbě. Modlím se za služebníky a jejich rodiny, protože vím, že to potřebují víc než kdokoliv jiný. Neodepisuji nikdy něčí požadavek. Z první ruky jsem se naučil, že pomocná modlitba funguje. Písmo říká, že když byl apoštol Petr střežen ve vězení, „…modlitba pak ustavičná k Bohu dála se za něj od církve“ (Skutky 12:5). A Bůh Petra zázrakem osvobodil.

Pavel nejenže prosil o modlitební pomocníky, ale sám byl pomocníkem. Věděl, že to je součást jeho povolání jako služebníka evangelia. Napsal Filipenským: „…všechněm svatým… s biskupy a s jáhny… Děkuji Bohu mému, když se koli na vás rozpomenu, vždycky při každé modlitbě mé, s radostí za všecky za vás prosbu čině… proto, že vás v srdci mám“ (Filipenským 1:1–7).

Pavel psal také Římanům: „Všechněm, kteříž jste v Římě… svědek mi jest zajisté Bůh… žeť bez přestání zmínku o vás činím“ (Římanům 1:7,9). Slovo „zmínka“ tu znamená: „Přednáším vaše jméno a potřeby Pánu.“ Krátce, Pavel nežádal na jiných, aby se pouštěli do něčeho, co by nebyl ochoten udělat on sám.

Jsi si vědom bratra nebo sestry, jejichž manželství je ve zmatku? Jestliže ano, co pro to děláš? Říkáš pouze ostatním: „Jaká hanba – chtějí se rozejít.“ Nebo přinášíš jejich jména Pánu a bojuješ za ně v modlitbě?

Podobně jako vzácný starší svatý v San Diegu, je pravým modlitebním pomocníkem ten, kdo se bez přestání modlí za potřeby ostatních. Nemodlí se za ně jen jednou, a pak skončí. Ne, přimlouvá se den za dnem. A nepřestane, dokud Bůh potřebu nenaplní.

Toužíš po této službě – být pomocníkem v modlitbě? Pokud neznáš nikoho potřebného, začni se modlit za všechna křesťanská manželství a všechny Boží svaté. Tvé modlitby nemusí být dlouhé. Prostě vyslov svou prosbu a věř Bohu, že tě slyší.

Bylo mi to objasněno kdysi, když jsem ležel nemocný v posteli. Jeden z mých vnuků vešel a oznámil: „Dědo, budu se za tebe modlit.“ Můj malý pomocník vložil svou ruku na mou hlavu a modlil se: „Ježíši, uzdrav ho celého.“ Usmál jsem se a poděkoval mu. Ale on se jen dál na mě díval. Nakonec řekl: „Jsi uzdraven. Vstaň.“ Tak jsem vstal – a byl jsem uzdraven. Jeho modlitba víry mě postavila na nohy.

Mocná vysvobození se dějí, když Boží svatí hledají Boha pilně s vírou dětsky upřímnou za potřeby svých bratrů a sester. Uzavřu připomenutím Pavlova dojímavého svědectví:

„Nýbrž sami v sobě již jsme byli tak usoudili, že nebylo lze než umříti, abychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu, jenž i mrtvé křísí. Kterýž z takového nebezpečenství smrti vytrhl nás, a vytrhuje, v něhož doufáme, že i ještě vytrhne, když i vy nám pomáhati budete modlitbami za nás, aby z daru toho, příčinou mnohých osob nám daného, od mnohých děkováno bylo Bohu za nás“ (2. Korintským 1:9–11).