POVOLÁNI KE SPOLEČENSTVÍ S JEŽÍŠEM

Znáte nějakého otce, který přestal mluvit se svým synem? Dříve si možná byli blízcí, ale v hádce si ublížili tvrdými slovy a od té doby spolu nepromluvili. Nebo možná znáte manželský pár, který jen zřídka spolu komunikuje a neužívá si společnosti jeden druhého.

Tyto osoby mají mezi sebou vztah, ale nemají jedna s druhou společenství.

Jako křesťané máme společenství s Bohem – on je náš Otec a my jsme jeho děti – ale to neznamená, že s ním máme ten druh společenství, který pro nás zamýšlel. Spisy velkých křesťanských vůdců z doby před mnoha staletími, nebo i dřívější, dávají silný důraz na dvoucestné společenství mezi Hospodinem a jeho lidmi – trávení času v jeho přítomnosti a pouhé naslouchání jeho hlasu.

Nejlepším příkladem pro nás je Ježíš, který „se uchyloval na pustá místa a modlil se“ (Lukáš 5,16). Ačkoli byl Boží Syn, pokládal za nezbytné trávit čas o samotě s Otcem v modlitbě, aby rozpoznal Boží vůli. Naslouchal svému Otci pro jeho vedení a pro samotný základ svého učení: „A slovo, které slyšíte, není moje, ale Otce, který mne poslal“ (Jan 14,24).

Právě při rozhovoru s Otcem byl Ježíš veden k volbě 12 mužů, kteří se stali jeho učedníci. „Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které sám chtěl. I odešli k němu. Ustanovil jich dvanáct, „aby byli s ním, a aby je posílal hlásat evangelium“ (Marek 3, 13-14). Všimněme si, že první důvod, který Marek pro pověření dvanácti udává, je, aby byli s ním. Když někoho Ježíš povolal, tak nejdříve ke společenství a až pak ke službě.

Když zanedbáváme naše společenství s ním, slábneme; máme méně víry, méně milosti, a více stresu. V přebývání s Ježíšem, v přebývání v Boží přítomnosti, je něco, co nám pomáhá mít více pokoje a radosti.

Jim Cymbala založil sbor Brooklynský Svatostánek s méně než 20 členy v malé, zchátralé budově v problémové části města. Tento rodák z Brooklynu je dlouholetým přítelem Davida a Garyho Wilkersonových.