Pozdní déšť!
„Nebo stane se v ten den, že shledám všecky národy, kteříž přitáhnou proti Jeruzalému, abych je zahladil. A vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb.“
„I obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou nad ním, jako hořce plačí nad prvorozeným“ (Zachariáš 12:9–10).
Toto proroctví ze Zachariáše je o speciálním vylití Ducha svatého, ke kterému dojde v posledních dnech. Podobné vylití je popsáno ve 2. kapitole Joele, které, jak věřím, představuje Letnice. V této pasáži čteme:
„I stane se potom, že vyleji Ducha svého na všeliké tělo, a budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou.“
„Nýbrž i na služebníky a na služebnice v těch dnech vyleji Ducha svého“ (Joel 2:28–29).
Tohle je přesně to, co se stalo v den Letnic! Duch svatý přišel jako povodeň, jako duch proroctví do horní místnosti v Jeruzalémě. I chudí služebníci a služebné byli obdarováni prorockými projevy.
Ale toto veliké vylití se také stalo trvalým zaléváním Duchem svatým, které trvá po staletí. Po téměř 2000 let Bůh vylévá svého Ducha svatého jako přeháňky (pršky) na svůj lid, denně zalévá svou církev a ochraňuje ji. Izaiáš mluví o církvi jako:
„…o vinici výborné víno vydávající… Já Hospodin, kterýž ji ostříhám, každé chvilky budu ji svlažovati, a aby jí někdo neuškodil, v noci i ve dne ji ostříhati“ (Izaiáš 27:2–3).
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
O těchto dvou vylitích Ducha svatého se mluví jako o prvním (nebo ranním či jarním) dešti a posledním (nebo pozdním či podzimním) dešti:
„Protož jestliže opravdově poslouchati budete přikázaní mých, kteráž já vám dnes přikazuji, milujíce Hospodina Boha svého a sloužíce jemu z celého srdce svého a ze vší duše své, dám déšť zemi vaší časem svým, ranní i pozdní, a sklízeti budeš obilé své, víno své i olej svůj“ (Deuteronomium 11:13–14).
Časy setí a sklizně byly v Izraeli přesně opačně než u nás. První deště padaly od října do konce prosince, právě před obdobím výsadby. Tyto deště změkčily půdu. A poslední deště padaly od března během dubna, právě před sklizní. Tyto deště přispívaly k uzrání sklizně.
Je důležité si všimnout, že tato dvě vylití mají vždy co dělat se sklizní: „…a sklízeti budeš…“ (verš 14). A milovaní, jestliže chcete soudit nějaké hnutí Ducha svatého – rozpoznat, zda je to z Boha nebo z těla – pak použijte toto kritérium: Práce Ducha svatého je vždy zaměřena na sklizeň duší!
Nezáleží na tom, jaké manifestace vidíte v jakémkoliv takzvaném probuzení. Není to pravé Boží hnutí, pokud není zaměřeno na sklizeň! Deště Ducha svatého vždy prší proto, aby přinesly sklizeň duší.
1. Bůh vylil svého Ducha svatého v prvním dešti o Letnicích, aby připravil zemi. Toto vylití změkčilo zemi, aby bylo zaseto semeno evangelia. Duchem naplnění rozsévači byli ten den posláni z horní místnosti do celého světa – do Jeruzaléma, Judey, Samaří a nejzazších koutů země, aby činili učedníky Ježíše Krista.
Církev teď vidí téměř 2000 let setí a vzrůstu – a to je čas sklizně! Všichni, kdo zemřeli v Kristu až do teď, představují první ovoce nebo časnou sklizeň. Ale Zachariáš prorokuje poslední, konečnou sklizeň – a to je důvod, proč Ježíš ještě nepřišel. Pán trpělivě čeká na svou finální, mocnou sklizeň ze země!
„A protož trpěliví buďte, bratří, až do příchodu Páně. Aj, oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť“ (Jakub 5:7).
2. Zachariáš 12:10 je ten zaslíbený pozdní déšť, který musí předcházet finální sklizni. Pán trpělivě čeká, dokud nebude vylit Jeho poslední déšť – protože ten přinese závěrečnou sklizeň!
Na začátku tohoto století začalo v Kanadě letniční hnutí nazvané „Hnutí pozdního deště.“ Trvalo možná čtyřicet nebo padesát let. Dnes zbylo pouze pár církví „Pozdního deště.“
Ale ti, kdo byli do tohoto hnutí zapojeni, byli přesvědčeni, že zažívají veliké, konečné vylití Ducha svatého. Mnozí řekli: „Tohle je ono – vidíme naplnění Zachariáše 12:10!“ Ale hnutí se rozpadlo. A další taková hnutí přišla a také odešla. Proč? Protože nebyla zaměřená na sklizeň!
Mnohá takzvaná hnutí Ducha svatého rychle zmizí, protože jsou soustředěná na člověka – zaměřená na dary, požehnání, sebevzdělání, zlepšení sebe sama, štěstí. Tančení, smích, burácení, řvaní, štěkání nebo jakákoliv další manifestace přičítaná Duchu svatému, to všechno je tělesné, pokud to nevyvolá zlomenost srdce pro ztracené a nespasené. Jestliže to bude doopravdy z Ducha, bude to končit hladem a touhou dotknout se ztraceného a umírajícího světa!
Ježíš sklizeň svázal se ztracenými dušemi, když řekl:
„Protož proste Pána žni, ať vypudí dělníky na žeň svou“ (Matouš 9:38).
Každé pravé vylití Ducha svatého se zaměří na tuto Ježíšovu modlitbu. A těch několik probuzení, která se prokázala jako pravá, byla všechna požehnána velikými sklizněmi duší. Neexistuje pravé probuzení bez veliké žně ztracených duší!
Navíc, všechna milost a služba Ducha svatého v našich životech jako věřících musí mít co dělat s poslední sklizní. Když nás Duch svatý usvědčuje, utěšuje nás, vyučuje, posvěcuje, vede nás a ukazuje nám věci, které mají přijít, je to všechno zamýšlené k tomu, aby nás připravil shromažďovat v čase sklizně – aby z nás učinil schopné dělníky na jeho vinici!
Uvažuj o tom, co se stalo jako důsledek Joele 2:28. O Letnicích bylo v jeden den spaseno 3000 lidí – a duše byly přidávány každý další den! Tito věřící pak byli vrženi do celého světa, aby byli svědky Krista pro ztracené.
„Dokudž nebude vylit na nás duch s výsosti, a nebude obrácena poušť v pole úrodné, a pole úrodné za les počítáno“ (Izaiáš 32:15).
Izaiáš tu říká: „Až přijde Duch svatý, vyprodukuje ovoce ke sklizni. Ztracené duše jsou získávány v hojnosti!“
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
„A vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb…“ (Zachariáš 12:10).
Církev měla vždy milost a pokorné prosby. Ale tento verš mluví o mocné infúzi. Naznačuje něco neobvyklého, mocného, slavného!
Teď tu musím prohlásit, že nevěřím ve výměnu teologie. Jinými slovy, nevěřím, že novozákonní církev má nahradit Izrael ve všech prorockých odkazech Starého zákona. Spíš věřím, že mnohá z těchto proroctví mají dvojí aplikaci.
Také věřím, že Bůh v poslední hodině vylije svého Ducha na Židy. Dojde ke zjevení, odhalení Ježíše Krista Izraeli a všem Židům. Například věřím, že Ezechiel 39:22–29 prorokuje o vylití Ducha svatého na Židy po velikém pokusu izraelských nepřátel ho zničit.
Avšak Zachariáš 12:10 je proroctví promluvené přímo k církvi Ježíše Krista. Mluví o domě Davidově – a to znamená církev. Víš, Kristus je semeno z domu Davidova. A tento dům se skládá ze všech věřících v Kristu, jak Židů, tak pohanů.
Opravdu, je tu nový Izrael, tělo dnešních věřících, které zahrnuje všechny národy a jazyky. A toto nové tělo je vytvořeno z víry a ne z těla:
„Agar zajisté jest hora Sinai v Arábii. Dobřeť se pak k ní trefuje nynější Jeruzalém, nebo v službu podroben jest s syny svými. Ale ten svrchní Jeruzalém svobodný jest, kterýž jest matka všech nás“ (Galatským 4:25–26).
Pavel na jiném místě varuje věřící z pohanů, aby se nechlubili nebo nebyli pyšní, že byli naroubováni do Jeho těla. Nikdy nemají znevažovat Boží dílo mezi Židy. Na druhé straně je také absolutním rouháním obnovovat všechny ty zdi, které Kříž strhnul. Ježíš zbořil každou zeď mezi všemi lidmi:
„Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podle zaslíbení dědicové“ (Galatským 3:28–29).
Nikdo není Abrahamovým semenem jenom proto, že se narodil Židem. Ne – my jsme dědici zaslíbení, protože věříme v Ježíše. Všechny národnosti jsou učiněny jedno v Něm. Opravdu, my jsme Jeruzalém shůry, dům Davidův posledních dnů. A máme zaslíbení vylití pozdního deště Ducha svatého!
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
Bible říká, že Duch svatý bude vylit jako „…Duch milosti a pokorných proseb…“ (Zachariáš 12:10). Kdykoliv se dolů snáší Duch svatý, jsou vždy zjevné tyto dvě věci: duch milosti a duch pokorných proseb.
Kniha Titovi nám říká, že je nám dána milost jako moc nad hříchem, aby nám umožnila žít střídmý, klidný, svatý život:
„Zjevilať se jest zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem, vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě, očekávajíce té blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista“ (Titovi 2:11–13).
Už od Letnic je obdivuhodná míra této milosti v Božím lidu. Duch svatý poslal usvědčení z hříchu na všechny národy, vyučuje věřící všech ras a jazyků, jak se vzdát bezbožnosti a světských žádostí. Výsledkem je lid, který žije střídmě a spravedlivě v tomto současném světě a který touží po příchodu Ježíše.
Ale až přijde pozdní déšť Ducha svatého, budeme svědky ještě větší milosti. Bůh na nás vylije ducha milosti, která nás uvede do pravdy našeho ospravedlnění. Pán bude mít zabezpečený lid, který nebude nikdy pochybovat o svém spasení!
Během tohoto vylití pohne Duch svatý na celém světě služebníky, kteří jsou vlažní nebo činí kompromisy. Bůh tyto muže zasáhne přesvědčením o své milosti. Duch svatý jim ukáže: „Svět se rozpadá a brzy budete stát přede Mnou. Tak bude lepší, když začněte mluvit k srdcím těchto lidí. A měli byste mít radši Moje pomazání, až se postavíte ke kazatelně!“
Je to usvědčující duch milosti, který vede k pokání, produkuje zbožnost a spravedlnost v Božím domě. Samozřejmě že je Boží milost manifestována Jeho církvi po 2000 let. Známe učení o ospravedlnění vírou. Jsme uchováváni vírou. A kdykoliv je kázána pravá milost, vždy je doprovázena vyzváním k pokání a svatému životu.
Přesto věřím, že Zachariáš 12:10 prorokuje, že v úplně poslední hodině padne Duch svatý mocně na Boží lid s duchem milosti, která je zcela odvrátí od veškeré světskosti. Vyvolá v nich volání po čistotě srdce!
Služebníky probudí ke „kázání milosti“ – takovému, které usvědčí lidi z každé skryté věci v jejich životech. A budeme svědky usvědčujícího, hřích odhalujícího kázání o pokání, které se bude vymykat všemu, co jsme kdy v historii poznali. Veškerá nespravedlnost, bezbožnost a bláznovství bude odhaleno. A ti, kdo budou v Božím domě, pocítí „tlak,“ aby činili dobře a spravedlivě!
Před několika týdny jsem měl telefonní rozhovor s jedním drahým bratrem v Pánu, který je hlavou jisté služby. Vedoucí v této službě se shromáždili, aby hledali Pána – a Duch svatý začal brzy odhalovat homosexualitu a lživé duchy uprostřed nich. Několik členů týmu bylo propuštěno. Tento bratr mi řekl: „Teď, když sestoupil Duch svatý, je tu tlak, abychom činili dobře a spravedlivě.“
Ta slova mě zasáhla a já je nemohl setřást: tlak ke spravedlivému konání. Když Duch svatý sestoupil a odhalil hřích, křesťané, kteří byli vlažní nebo činili kompromisy, byli usvědčeni. Ti, kdo se nepodrobí jednání Ducha, se nakonec stanou slepí, nejsou ochotní kapitulovat. A nakonec je tlak na spravedlivý život vyžene ze dveří. Milovaní, tlak, abychom se zřekli hříchu a konali dobře, bude v Boží církvi posledního dne hodně horký a silný!
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
Slovo snažná, pokorná prosba není v Bibli vůbec použito, kromě označení pláče nebo modlitby, která je vyslovena nahlas. Jinými slovy, není to privátní, soukromé nebo pouze meditace. Pokorná prosba má co dělat s hlasem!
Řecké slovo pro „snažnou prosbu“ označuje „olivovou větev zabalenou ve vlně nebo nějakém druhu látky, kterou mává pokorný prosebník, žádající mír nebo kapitulaci.“ Říkalo se jim „větve snažné prosby.“ Jednoduše řečeno, byla to znamení kapitulace. Označovaly volání totální, bezpodmínečné kapitulace.
Představte si bitvou unaveného vojáka, otrhaného, omrzelého a zdrceného, zastrčeného v jámě tvrdohlavosti. Je jako kůl v plotě, unavený a vyčerpaný, a došel ke konci svých sil. Tak láme větev stromu. Na její konec přivazuje bílý nátělník, zvedá ji, mává s ní a plazí se ven ze své jámy s voláním: „Vzdávám se!“
Tohle je pokorná prosba! Říká: „Vzdávám se – nedokážu již bojovat tuto bitvu. Jsem ztracený a zoufalý!“
Víš, pokorná prosba není jen volat na Boha, aby udělal, co chceš. Není to žebrání nebo prošení, aby ti asistoval v tvých plánech. Naopak, je to totální kapitulace tvé vůle a tvé cesty!
Po staletí křesťané plní umíněnosti, paličatí volali na Boha, žebrali a křičeli: „Ó Bože, pošli mi sem, pošli mi tam, dej mi tohle, dej mi tamto…“ Pastoři a služebníci se modlili: „Ó Bože, požehnej mé službě, požehnej mým plánům. Pošli peníze a pracovníky pro můj program!“
Ale v posledních dnech dopadne Duch svatý s velikou mocí, aby vyvolal pocit duchovního krachu. Procitneme do skutečnosti, že i se všemi svými penězi, mozky, programy, službami a plány jsme se nedotkli tohoto světa. (Pravda je, že jsme ztratili půdu pod nohama. Církev je slabá a budí soucit!)
Kdysi jsem kázal: „Všechno, co si Bůh přeje, je upřímný, od srdce jdoucí pláč, zoufalé volání k Jeho jménu.“ Ale Duch svatý mi ukázal, že je toho mnohem víc, co se dotkne Jeho srdce.
Malachiáš mluví o Božím lidu: „…přikrýváte slzami oltář Hospodinův, pláčem a křikem…“ (Malachiáš 2:13). Ale Hospodin nepřijímal ani neslyšel jejich volání – protože muži Izraele se chovali ke svým manželkám věrolomně. Rozváděli se s nimi a brali si jiné ženy.
Tito lidé nepřicházeli před Hospodina s praporem kapitulace v ruce, s pláčem a křikem: „Ó, Bože, můj hřích mě zdrtil! Jsem unavený bojováním ve své síle, unavený ze vzdorování Duchu svatému. Osvoboď mě!“ Kdyby přišli s tímhle, Bůh by je vyslyšel a osvobodil je.
Musí to být kapitulace! Náš křik musí být doprovázený ochotou vzdát se svých hříchů – vzdát se ve svém životě všeho, co se nepodobá Ježíši Kristu.
Danielova modlitba ukazuje názorně, co to je pokorná prosba:
„Nyní tedy, ó Bože náš, vyslyš modlitbu služebníka svého, a pokorné prosby jeho, a zasvěť tvář svou nad svatyní svou spuštěnou, pro Pána. Nakloň, Bože můj, ucha svého a slyš, otevři oči své a viz zpuštění naše i města, kteréž jest nazváno od jména tvého; nebo ne pro nějaké naše spravedlnosti padajíce, pokorně prosíme tebe, ale pro milosrdenství tvá mnohá“ (Daniel 9:17–18).
Toto je volání kapitulace – absolutní bezmocnosti! Daniel říkal: „Ach, Bože, zhřešili jsme proti Tobě – a nedokážeme s tím nic udělat! Jsme bezmocní, zoufalí. Odmítli jsme Tě a zranili Tě. A teď se dovoláváme Tvé milosti. Vzdáváme se. Dáváme to úplně všechno Tobě. Vyslyš naší pokornou prosbu!“
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
Nedávno mluvil v naší církvi misionář o velikých probuzeních po celém světě. V každém případě je „duch modlitby“ svázán s velikou sklizní. Ve Vietnamu, v Číně, na Sibiři, u Amazonky, mezi kmeny Zulů v Africe se Boží lid modlí s ohněm a vřelostí – s pláčem a křikem volají k Bohu, dokud jim stačí dech, hledají Jeho tvář, jednají s hříchem a obracejí se ke spravedlnosti. Některá modlitební shromáždění trvají od šesti hodin večer do poledne následujícího dne.
Nedokážeš vymyslet nebo vytvořit takovou zálibu, sklon k modlitbě. Je to ovoce ducha pokorných proseb! Bůh činí to, co zaslíbil v Zachariáši 12:10. A tito věřící to již zažívají!
Před nedávnem jsme byli vyzváni k týdnům modlitby v Times Square Church. A teď opět zažíváme malou příchuť tohoto vylití Ducha. Opravdu, v tomto národě existuje jistá míra ohně a horlivosti v modlitbě. Ale ještě jsme nezažili vylití ducha pokorných proseb!
Loni 18. července jsem si začal psát modlitební deník. Můj první zápis zněl: „Před týdnem, 11. července, mě Bůh vyzval k roku modlitby – a já myslím intenzivní modlitby. Budu si psát tento deník, aby mi nedovolil ochabnout v mém závazku.“
Ale během posledních třiceti dní jsem do tohoto modlitebního deníku nenapsal ani slovo. Byla to veliká zkouška v mém životě! Neustále jsem byl přerušován. Nikdy jsem si neuvědomil, že je to tak obtížné zůstat v modlitbě ukázněný.
Bůh mi tím ukazuje, že i touha a záliba v modlitbě musí přijít od Ducha svatého. Teď mám toto dilema: Bůh zaslíbil, že vylije ducha pokorných proseb na svou církev a já to nechci minout. Chci být součástí tohoto opravdového, skutečně nefalšovaného Božího hnutí. Tak jak si mohu být jistý, že jsem zaléván tímto duchem?
Odpověď je v Zachariáši 10:1:
„Vyproste si od Hospodina déšť v čas pozdních dešťů, aby Hospodin vytvořil blýskavá mračna, naplnil je prškami deště pro každou bylinu na poli“ (Zachariáš 10:1, anglický překlad).
Musíme Boha žádat o ducha pokorných proseb! Blýskavá mračna v tomto verši znamenají „blesk, bouřky.“ Bůh slíbil, že nám dá přeháňky! Říká nám v Zachariáši: „Žádejte, a já vám dám toto břemeno z nebe. Ale musíte ho žádat ode Mě!“
Nenastal už čas, abychom začali žádat Pána: „Ó, Bože, vylij na mě svého Ducha svatého, abych se mohl naučit modlit! Otevři studnu. Ať jsem součástí Tvé závěrečné sklizně!“?
Když na tebe jednou sprchne dolů Jeho duch pokorných proseb, zjistíš, že se modlíš za svatost, zbožnost, čistotu. Budeš se přimlouvat za své ztracené příbuzné a plakat nad tímto umírajícím světem. Ale musíš žádat Ducha svatého, aby to v tobě učinil – a důvěřovat Mu, že to udělá!
--------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------
Vidím v Zachariášově proroctví novou vizi Ježíšova kříže:
„…I obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním…“ (Zachariáš 12:10).
Právě teď dělá Duch svatý přesně tohle v Izraeli. Zástupy Židů se shromažďují u Zdi nářků, pláčí pro svého Mesiáše, aby přišel. Ale jednoho dne, už brzy, Bůh odstraní roušku z jejich očí – a oni poznají Ježíše jako toho, kým doopravdy je, a budou kvílet nad tím, že ho bodli! Budou to Něm toužit, naříkat nad svou slepotou a odmítáním Jeho Kříže.
Ale je tu ještě další aplikace tohoto verše, a to má co dělat s církví. Víš, brzy přijde velice osobní jednání Ducha svatého. Církev Ježíše Krista tak otupila hřích – tak ho obarvila na bílo a přehlížela – že až sestoupí Duch svatý s duchem modlitby, provede také čistku. Bude tam pláč, smutek, kvílení, zkroušenost – skutečná realita toho, jak naše hříchy zarmucují Boží srdce!
„Nebo kvíliti bude země, každá čeled obzvláštně, čeled domu Davidova obzvláštně, a ženy jejich obzvláštně, čeled domu Nátanova obzvláštně, a ženy jejich obzvláštně“ (Zachariáš 12:12).
A tak se vás ptám: Jaký větší dar by mohl Bůh dát své církvi těsně před svým příchodem než mocné, usvědčující poselství proti hříchu? Přinese tak pronikavé a průrazné usvědčení, že v sobě nebudeme moci tolerovat žádnou nesvatou nebo nečistou věc!
Když to shrneme, máme tu vymezení a znaky pozdního vylití deště Ducha svatého. Jestliže je nějaké hnutí Ducha nesplňuje, můžete vědět, že je z těla:
Zaměření na finální sklizeň duší.
Duch milosti vedoucí k pokání a zbožnosti.
Duch pokorných proseb končící v kapitulaci a naléhavosti modlit se v Duchu.
Touha po Ježíši a kvílení, zkroušenost a pláč se zbožným zármutkem kvůli hříchu. Pouze po takovýchto jednáních Ducha svatého přijde opravdové požehnání radosti!
Drahý svatý, je možné, že budeš ze všeho, co Duch svatý zaslíbil, vynechán. I uprostřed Jeho deště můžeš skončit na poušti – suchý, zvadlý, prázdný. Všechno, co musíš udělat, je připojit se k Laodikejskému davu – zůstat vlažný a být uspokojený polovičatou službou Pánu. A déšť, který přijde, aby dal uzrát sklizni posledního dne, v tobě zalije pouze trní a bodláčí:
„Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha. Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení“ (Židům 6:7–8).
Nechci být vynechán z Božího posledního vylití! Modlil jsem se a modlím se k Němu, aby mě zahrnul, a naléhám na tebe, abys udělal totéž. Modli se se mnou:
„Pane, nemám kázeň, která je nutná pro Tvé svaté dílo. Musíš mi ji dát! Dej mi tvé břemeno pro ztracené duše. Vlož do mě svého plačícího Ducha. Ty jsi moje jediná naděje – takže já se vzdávám a obracím se zcela k Tobě. Neudělám nic, co mi neřekneš. A budu na tobě ve všem závislý!“
Amen!
---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.