Pracoval jsem nadarmo

Toto je poselství pro každého, kdo žije pod břemenem skleslosti, kdo se nechal odradit a ztrácí odvahu. Když se podíváš na svůj život, zoufáš si a klesáš na mysli pro nesplněná očekávání. Cítíš, že jsi v životě mnoho nedokázal, a jak míjí čas, vidíš, že se mnohá zaslíbení nenaplnila. Po léta ses modlil a modlil, ale věci, o nichž jsi věřil, že k tobě promluvil Bůh, se nestaly. Zdá se, že jiní lidé kolem tebe jsou klidní, vyrovnaní, radují se z naplnění mnoha zaslíbení, ale ty si neseš pocit selhání.

Když se ohlížíš za svým životem, připomínáš si všechny ty krušné chvíle. Poznal jsi odmítnutí a pocity naprosté nedostatečnosti. Tolik jsi miloval Pána, dával jsi duši a tělo, aby ses Mu zalíbil, dělal jsi všechno, cos uměl udělat. Přesto se nakonec dostavil pocit, kdys byl přesvědčený: „Pracoval jsem nadarmo. Zbytečně jsem vynakládal všechnu svou sílu. Všechno to bylo marné.“ Teď se do tebe vplížil hlodavý sužující pocit, který šeptá: „Minul jsi svůj cíl. Vůbec jsi nebyl efektivní. Tvůj život je důkazem, že jsi v tomto světě neměl žádný význam.“

Pokud si neseš takový pocit selhání, pak jsi v dobré společnosti. Vlastně tě to staví mezi duchovní obry.

Prorok Eliáš se podíval na svůj život a volal: „Pane, vezmi mě domů, nejsem lepší než moji otcové, a všichni z nich tě zklamali. Prosím, vezmi si můj život. Všechno bylo zbytečné“ (parafrázováno).

A co král David? Tolik si zoufal nad tím, o čem se domníval, že bylo promrhané požehnání v jeho životě, že chtěl odletět pryč jako pták na pusté místo: „Ó bych měl křídla jako holubice… daleko bych se vzdálil, a přebýval bych na poušti“ (Žalm 55:6–7).

I veliký apoštol Pavel se třásl strachem při pomyšlení, že strávil svůj život jako neužitečný dělník. Napsal Galatským: „…abych se snad pro vás tolik nenapracoval nadarmo“ (Galatským 4:11).

Jan Kalvín, jeden z otců Reformace, měl stejně strašnou zkušenost. Když umíral, řekl: „Všechno, co jsem udělal, bylo bezcenné… Hříšníci se tohoto slova rádi chopí. Ale opakuji znovu: všechno, co jsem udělal, nemá žádnou cenu.“

Svatý Bernard také trpěl touto strašlivou sklíčeností. Ve svých pozdějších dnech napsal: „Zklamal jsem ve svém poslání… Moje slova a moje spisy jsou neúspěchem.“

David Livingstone byl jedním z nejznamenitějších světových misionářů, jeho úspěchy zaznamenal i sekulární svět. Livingstone otevřel africký kontinent evangeliu, zasadil mnoho semen a Bůh ho použil k probuzení Anglie pro misie. Dal tělo a duši, aby vedl život naprosté oběti pro Krista.

Ale během dvaceti tří let, které strávil na misijním poli, zažíval Livingstone stejně strašné pochybnosti jako tito ostatní velicí služebníci. Také cítil, že celá jeho služba byla marná. Jeho životopisec ho cituje v jeho sklíčenosti: „Všechno, co jsem udělal, pouze otevřelo africký trh s otroky. Po dvaceti třech letech práce nenesou misionářské společnosti žádné ovoce. Zdá se, že všechna práce je marná… Pracoval jsem nadarmo.“

Jeden z největších misionářů, který ovlivnil můj život, je George Bowen. Jeho život byl mocným příkladem, a jeho kniha „Zjevená láska“ (Love Revealed) je jedna z největších knih o Kristu, které jsem kdy četl. Svobodný muž se vzdal bohatství a slávy, aby se stal misionářem v Bombaji, v Indii, uprostřed roku 1800. Když viděl misionáře, jak si tam dobře žijí, mnohem lépe než chudí, kterým sloužili, vzdal se Bowen své misionářské podpory a zvolil si žít mezi skutečně nejchudšími. Oblékal se jako Indové a přijal chudobu, žil ve skromném příbytku a živil se někdy jen chlebem a vodou. Kázal na ulicích v úmorném vedru, distribuoval evangelizační literaturu a vzlykal nad ztracenými.

Tento úžasně vydaný muž šel do Indie s velikými nadějemi ve službu evangelia. A tomuto cíli dal všechno, své srdce, mysl, tělo a ducha. Přesto ve svých více než čtyřiceti letech služby v Indii neměl Bowen jediného obráceného. Teprve po jeho smrti zjistily misijní společnosti, že byl jedním z nejoddanějších misionářů v tomto národě. I pohanští uctívači model se dívali na Bowena jako na příklad toho, kdo je to křesťan.

Pokorný život a mocná slova George Bowena dnes stále rozohňují mou duši a duše jiných na celém světě. Ale podobně jako mnozí před ním, i Bowen trpěl strašným pocitem selhání. Napsal: „Jsem nejneužitečnější stvoření v církvi. Bůh mě zraňuje a ničí zklamáním. Bůh mě nejdřív vybuduje a vyvýší, potom dopouští, abych upadnul do nicoty. Chtěl bych se posadit k Jobovi, a mám pochopení pro Eliáše. Veškerá moje práce je zbytečná.“

Někteří čtenáři možná říkají: „Velcí Boží muži by neměli vyslovovat takové řeči. Neměli by mít ani takové pocity. Zní to jako strach a nevíra.“ Přesto je to řeč mnoha velikánů víry, velkých mužů a žen, které vyzdvihujeme jako příklady víry. Každý z nich snášel stejně strašné pocity: „Nedosáhl jsem toho, k čemu si myslím, že mě Bůh povolal. Zklamal jsem.“ Znám strašný zvuk této řeči ve svém vlastním srdci.

V Izaiáši 49:4 čteme tato slova: „Já pak řekl jsem: Nadarmo jsem pracoval, daremně a marně sílu svou jsem strávil…“ Všimněte si, že tohle nejsou slova Izaiáše, který byl Bohem povolaný v dospělém věku. Ne, to jsou Kristova vlastní slova, která pronesl Ten, kterého „…Hospodin hned z života povolal mne, od života matky mé… Hospodin… mne sformoval hned od života za služebníka svého, abych zase přivedl k němu Jákoba, (a shromáždil Izrael)“ (49:1,5).

Když jsem narazil na tuto pasáž, ač jsem ji četl předtím mnohokrát, moje srdce bylo v úžasu. Sotva jsem mohl uvěřit tomu, co jsem právě četl. Ježíšova slova, že „nadarmo pracoval“ byla odpovědí Otci, který právě řekl: „Služebník můj jsi… skrze tebe oslaven budu“ (49:3). Ježíšovu překvapující odpověď čteme v následujícím verši: „Nadarmo jsem pracoval, daremně a marně sílu svou jsem strávil“ (49:4).

Poté, co jsem to dočetl, jsem ve své pracovně zůstal stát a řekl: „Jak úžasné. Sotva mohu uvěřit, že Kristus byl takto zranitelný, když vyznával svému Otci, že zažíval to, čemu my lidé čelíme. Ve své lidskosti zakusil stejné zastrašování, stejnou ztrátu odvahy, stejnou sklíčenost, stejnou zranitelnost. Honily se mu v hlavě stejné myšlenky, jaké mám o svém vlastním životě já: ‚Tohle není, co jsem chápal jako zaslíbené. Promrhal jsem svou sílu. Všechno to bylo marné.‘“

Čtení těchto veršů způsobilo, že Ježíše miluji tím víc. Pochopil jsem, že Židům 4:15 („Nemáme totiž nejvyššího kněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl ve všem pokoušen podobně jako my, avšak zůstal bez hříchu“) není jen klišé. Náš Spasitel byl skutečně dotčen pocity naší slabosti, a byl pokoušen všemi způsoby, jako jsme my, přesto byl bez hříchu. Poznal naprosto stejné pokušení od Satana, slyšel stejný obviňující hlas: „Svůj úkol jsi nesplnil. Tvůj život je zklamání. Nedosáhl jsi ničeho, co by ukazovalo na všechno tvé vynaložené úsilí.“

Co přesně bylo Kristovým posláním? Podle Izaiáše to bylo přivést Izrael zpátky k Bohu, odvrátit Jákobovy kmeny od jejich hříšnosti a modlářství: „k navrácení ostatků Izraelských“ (Izaiáš 49:6). Historik Josephus napsal o stavu Izraele za dnů Ježíše: „Židovský národ se stal za časů Krista tak hříšným a zkaženým, že kdyby je nezničili Římané, Bůh by poslal z nebe oheň jako za starodávna, aby je strávil.“ Stručně řečeno, Kristus byl poslán jako Žid mezi Židy, aby osvobodil Boží lid od moci hříchu a propustil vězně na svobodu.

Ježíš dosvědčoval: „…učinil ze mne střelu vypulerovanou, v toule svém schoval mne“ (49:2). Otec ho připravil od založení světa. A poslání, které Kristus měl, bylo jasné: „A učinil ústa má podobná meči ostrému“ (49:2). Kristus měl kázat slovo ostré jako dvousečný meč, který pronikne nejtvrdším ze všech srdcí.

Tak Kristus přišel do světa, aby naplnil vůli Boha a vzkřísil Izrael. A On dělal přesně to, co mu bylo přikázáno, aniž by řekl jediné slovo nebo vykonal jediný skutek kromě toho, jak mu nařídil Otec. Ježíš byl přímo ve středu Boží vůle, byla mu dána všechna autorita a nejmocnější poselství. Ale Izrael ho odmítnul: „Přišel do svého vlastního a jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1:11).

Přemýšlej o tom: Ježíš kázal generaci, která viděla neuvěřitelné zázraky: slepé oči se otevřely, hluché uši mohly slyšet, chromí mohli chodit. Přesto byly Kristovy zázraky popírány a zlehčovány, a Jeho slova byla ignorována, nebyla schopna proniknout zatvrzelá lidská srdce. Vlastně, Jeho slova jen rozlítila náboženské sekty. Jeho vlastní učedníci usoudili, že Jeho slovo je příliš tvrdé a odešli od Něj (viz Jan 6:66). Nakonec Ho i jeho nejbližší učedníci, dvanáct vyvolených, opustilo. A národ, ke kterému Ježíš přišel, aby ho shromáždil zpátky k Bohu, křičel: „Ukřižuj ho.“

Z jakéhokoli lidského pohledu Kristus ve svém poslání naprosto selhal. Nacházíme Ho těšně před zakončením jeho služby, jak stojí nad Jeruzalémem, naříká nad odmítnutím ze strany Izraele, pláče nad svým zjevným selháním je shromáždit, jeho naděje jsou zdánlivě zklamané: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý“ (Matouš 23:37–38).

Představ si, jakou bolest musel Kristus cítit, když vyřknul tato slova. Mohu jen hádat, ale věřím, že to byl okamžik, kdy Ježíš volal: „Pracoval jsem nadarmo.“ Představuji si Satana, jak mu v ten moment šeptá: „Tady je dům, k jehož spasení jsi byl povolán, ale tys ho zanechal pustý.“

Na krátký čas Otec dopustil, aby Kristus zažil toto lidské zoufalství nad pocitem selhání v životě: „Dal jsem své všechno, svou sílu, své úsilí, svou práci, svou poslušnost. Co jiného bych mohl udělat, abych zachránil tento lid? Všechna moje snaha byla marná.“ Cítil to, co zažíval každý velký Boží bojovník během všech věků: pokušení obviňovat sám sebe ze selhání, když se zdálo, že jasné Boží pověření zůstalo nenaplněné.

Jak mohl skutečný Boží Syn učinit takové prohlášení? A proč se stalo, že se generace věrných věřících snížily k tak malomyslným, zoufalým slovům? Všechno je to důsledek srovnávání malých výsledků s vysokým očekáváním.

Možná si myslíš: „Vypadá to, že se toto poselství týká jen pastorů, nebo těch, kdo byli povoláni učinit pro Boha nějaké veliké dílo. Je jasné, že je to pro misionáře nebo proroky. Ale co to má co dělat se mnou?“

Pravdou je, že my všichni jsme povoláni k jednomu hlavnímu, společnému cíli, a k jedné službě: a tou je být jako Ježíš. Jsme povoláni, abychom rostli do Jeho podoby, abychom byli proměněni do Jeho dokonalého obrazu. Ty prostě nemůžeš být křesťan, dokud tohle není tvým povoláním, dokud tvým jediným cílem v životě není: „Chci se víc a víc podobat Ježíši. Chci být svobodný od svého já, od všech lidských ctižádostí, veškeré žárlivosti, netrpělivosti, špatných nálad, od zlého přemýšlení o druhých. Chci být vším, co Pavel říká, že bych měl být, jestliže mám chodit ve víře a v lásce. Pane, moje srdce dychtí být jako Ty.“

Jak ohromné očekávání! A máš všechna Boží zaslíbení na pomoc. Svíráš ve své ruce dvousečný meč Božího slova a ve svém srdci ses rozhodnul být jako Ježíš. Tak začneš pracovat na tom, abys Mu byl podobný.

A jen za krátký čas se začnou dít nádherné změny. Jsi trpělivější. Každou tělesnou reakci, která v tobě povstane, potlačíš a řekneš: „To není podobné Ježíši.“ Tvoje rodina a přátelé, sousedé a spolupracovníci si všimli, že jsi laskavější. Každý večer můžeš nasávat vítězství toho dne a poblahopřát si: „Dokázal jsem to! Byl jsem dnes laskavější. Byl to dobrý den Ježíšovy podobnosti.“

Před několika měsíci jsem napsal poselství s názvem „Povolaný být jako Kristus.“ V něm jsem řekl, že Kristova podoba začíná tím, že jsme jako Ježíš pro ty, kdo jsou nám nejbližší. Opravdu tomu věřím. Proto, jestliže jsi ženatý (vdaná), tak osoba, která je ti nejbližší, je tvoje manželka (manžel). A tak jsem se do toho pustil, abych se stal manželem co nejvíce podobným Ježíši, jak jen může nějaký muž být. A pracoval jsem na tom, snažil se být trpělivější, chápající a láskyplně se starající.

Ten první týden jsem bojoval, abych potlačil jeden výbuch za druhým. Neustále jsem si připomínal: „Ježíš by to neudělal. Neřekl by to, co chci říci. Takže to neudělám. Budu jako On.“

Na konci týdne jsem se zeptal své manželky Gwen: „Vidíš ve mně víc Ježíše?“ A ona odpověděla: „Ano, vidím.“ Bylo to tak povzbuzující. Myslel jsem si: „Jo, takhle to je! Konečně jsem po všech těch letech objevil, co to obnáší, být víc jako Ježíš.“

Potom následoval ten nejhorší týden. Ztratil jsem Kristovu podobu při zdánlivě každém pohybu. A na konci týdne jsem se opět ptal Gwen: „Jak bys mě ohodnotila teď?“ Řekla mi: „Víc jako Pavel.“

Rád bych vám řekl, že se každý den stávám ve všech směrech víc podobný Ježíši. Ale moje lidské úsilí v těle, abych byl jako Ježíš, prostě nefungovalo. A faktem je, že nikdy nebude. Stále bojuji s myšlenkami, slovy a pocity, které se Kristu nepodobají. Moje tělo není schopné vypudit tělo. Tuhle práci udělá jen Duch svatý: „Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít“ (Římanům 8:13). Stručně řečeno, poddání se moci Ducha svatého je jediný způsob, jak se stát opravdu podobný Kristu.

Je to právě uprostřed tohoto boje s naším tělem, kdy často upadáme do malomyslnosti. Jsme v pokušení si myslet: „Byl jsem povolán, pomazán, dobře vyučen zbožnými služebníky. Jak je možné, že mám stále takové tělesné myšlenky?“ Občas podlehneme stejným myšlenkám, které se během staletí mezi Božími lidmi neustále opakovaly: „Pracoval jsem nadarmo. Promrhal jsem veškerý svůj čas a sílu. Nikdy jsem neviděl to, co mi Bůh zaslíbil. Selhal jsem, nedovedl jsem své myšlenky a činy k žádnému naplnění.“

Kdybyste se měli takového mladého muže nebo ženy zeptat: „Proč se vracíš ke svým starým způsobům?“ zjistili byste, že v jejich hlavách je usídlena tatáž démonická lež: „Udělal jsem své nejlepší, modlil jsem se a četl svou Bibli, chodil jsem do církve, a svědčil svým přátelům ve škole. Všechno své úsilí jsem věnoval tomu, abych žil spravedlivě. Ale nikdy jsem nezažil zázrak, který jsem potřeboval. Moje odpovědi zůstaly nevyslyšené a já nebyl osvobozen. Přes veškeré úsilí jsem zklamal. Nedokážu se zbavit myšlenky, že to všechno bylo k ničemu, že se moje tělo nikdy nezmění. Byl to jen promarněný čas. Cítil jsem, že všechno, co jsem udělal, bylo marné.“

Co jejich spravedliví rodiče, maminky a tatínkové, kteří se za své utíkající dítě pilně modlili? Bůh jim dal zaslíbení a oni se jich drželi, volali k Bohu ve víře. Ale jak míjel čas, jejich dítě nikdy nereagovalo. Nyní tito oddaní svatí trpí pod stejnou strašlivou lží: „Zklamal jsi, pracoval jsi nadarmo. Všechny ty roky jsi jen plýtval svou silou. Bitva tě jen vyčerpala. Všechno to bylo na nic.“

Mnozí, kdo čtou toto poselství, jsou sklíčení a malomyslní, protože nezažívají zaslíbení, která jim Bůh dal. Nežárlí na Pánovo požehnání na druhých. Nesrovnávají se s někým, kdo, jak se zdá, se raduje ze zázraků. Ne, dívají se na svůj vlastní život. A srovnávají to, o čem věří, že jim Bůh zaslíbil, s tím, jak věci vypadají právě teď. Jejich životy jim připadají jako naprosté selhání.

Když zkoumají své chození ve vší počestnosti, upřímnosti a opravdovosti, zdá se jim, že udělali jen malý pokrok. Udělali všechno, co jim Bůh řekl, aby udělali, nikdy se neodchýlili od Jeho slova a příkazů. Ale jak ubíhá čas, všechno, co jsou schopni vidět, je selhání. A teď jsou zdrceni a zraněni ve svém duchu. Myslí si: „Pane, bylo to všechno nadarmo? Slyšel jsem špatný hlas? Byl jsem oklamán? Skončilo moje poslání v troskách?“

Především, z Izaiáše 49 teď víte, že Bůh zná vaše bitvy. On je bojoval před vámi. A není to hřích snášet takové myšlenky, nebo být deprimován pocitem selhání nad zničeným očekáváním. Ježíš sám to zažil a byl bez hříchu.

Za druhé, je velice nebezpečné dovolit, aby tyto lži z pekla jitřily a rozežíraly tvou duši. Ježíš nám ukázal cestu z tohoto zoufalství a sklíčenosti tímto svým prohlášením: „Nadarmo jsem pracoval… Ale však soud můj jestiť u Hospodina, a práce má u Boha mého“ (Izaiáš 49:4). V hebrejštině je pro soud v tomto verši slovo „verdikt.“ Ježíš tu vlastně říká: „Konečný verdikt patří mému Otci. Jedině On vynáší rozsudek nade vším, co jsem udělal, a jak užitečný jsem byl.“

Bůh na nás v tomto verši naléhá: „Přestaň vynášet soudy nad svou prací, kterou děláš pro mě. Není to tvoje starost soudit, jak jsi byl efektivní a užitečný. A nemáš žádné právo nazývat sám sebe zklamáním. Ještě nevíš, jaký jsi měl vliv. Nemáš prostě představu, abys věděl, jakého požehnání se ti dostane.“ Opravdu, nepoznáme mnohé z těchto věcí, dokud před Ním nebudeme stát ve věčnosti.

V Izaiáši 49 slyšel Ježíš Otce, jak mnoha slovy říká: „Tak, Izrael ještě není shromážděný. Ano, povolal jsem tě, abys přivedl kmeny, a to se nestalo způsobem, kterým sis to ty představoval. Ale tohle povolání bylo jen maličkostí ve srovnání s tím, co na tebe čeká. Není to nic ve srovnání s tím, co mám přichystané. Učiním tě teď světlem pro celý svět. Izrael bude nakonec shromážděný, tohle zaslíbení se naplní. Ale ty se staneš světlem nejen pro Židy, ale i pro pohany. Přineseš spasení celé zemi.“

„By pak i nebyl sebrán Izrael, slávu však mám před očima Hospodinovýma; nebo Bůh můj jest síla má. I to řekl Hospodin: Máloť by to bylo, abys mi byl služebníkem ku pozdvižení pokolení Jákobových, a k navrácení ostatků Izraelských; protož dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země“ (Izaiáš 49:5–6).

Drahý svatý, zatímco ti ďábel lže a říká, že všechno, co jsi udělal, je zbytečné, marné, že nikdy neuvidíš svá očekávání naplněná, Bůh ve své slávě připravuje větší požehnání. Má v zásobě lepší věci, které předčí všechno, na co si dokážeš pomyslet nebo žádat.

Nemáme už naslouchat lžím nepřítele. Raději máme odpočívat v Duchu svatém, věřit Mu, že vykoná své dílo a učiní nás víc podobné Ježíši. A my máme povstat ze svého zoufalství a stát na tomto slově: „Buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle a vězte, že vaše práce není v Pánu marná“ (1. Korintským 15:58).

Přišel tvůj čas, abys překypoval ve svém úsilí. Pán ti v podstatě říká: „Zapomeň na všechny své ‚myšlenky o selhání‘ a nech je za sebou. Je čas vrátit se ke své práci. Nic nebylo marné! Je toho mnohem víc, co na tebe čeká, tak přestaň být skleslý a raduj se. Já jsem tě nevynechal. Já udělám mnohem víc, ve větší hojnosti, než si dokážeš pomyslet nebo žádat.“