Probuď se a otřes se!

„Probuď se, probuď se! Oblec se v sílu svou, Sione, oblec se v roucho okrasy své, ó Jeruzaléme, město svaté; neboť nebude již více na tě dotírati neobřezaný a nečistý. Otřes se z prachu, povstaň, posaď se, Jeruzaléme; dobuď se z okovů hrdla svého, ó jatá dcerko Sionská. Takto zajisté dí Hospodin: Darmo jste sebe prodali, protož bez peněz budete vykoupeni“ (Izaiáš 52:1-3).

To, co je tu zjevené, je Izaiášova smutná, skličující vize toho, čím se církev stala. (Mějte na paměti, že Sion je víc než starodávný Izrael, jsou to také Boží vykoupení v této půlnoční hodině.) Naslouchejte jeho strašlivému popisu stavu Božího lidu:

Dcera Sionská, kdysi čistá a nádherná žena, která dala život tolika synům, leží jako otrok v prachu, zneužívaná a týraná neobřezanými a nečistými.

Její oděv je roztrhaný a špinavý, a ona zoufale naříká, sevřená v řetězech, které dusí její hrdlo.

Prosí za tři věci: (1) aby byla rychle osvobozena, (2) aby nezemřela v otroctví, a (3) aby nebyla odříznuta od své duchovní potravy.

Její nepřátelé stojí opodál, přihlížejí, posmívají se a rouhají se Bohu – pošklebují se jí, že její Bůh nemá žádnou moc, aby ji z otroctví osvobodil.

Dopadly na ni dvě strašlivé věci: zaprvé, žádný ji nelituje; a za druhé, nikdo ji neutěší. Její vlastní synové „omráčeni jsouc, leží na rozcestí všech ulic, jako bůvol v leči“ (Izaiáš 51:20). Podle Izaiáše byla úplně sama, žádná pomoc nebyla v dohledu: „Žádný jí nevedl ze všech synů, kterýchž naplodila, a žádný jí neujal za ruku její ze všech synů, kteréž vychovala“ (Izaiáš 51:18).

V rukou má kalich hrůzy! Leží tam ve své hanbě, zadusaná do prachu nepřítelem, který po ni šlape, jak se mu zachce. Ta, která porodila nádoby Hospodinovy, je teď zneuctěná a nečistá.

Ve svém bídném otroctví, neukojeném hladu, bezmocném stavu, upadla do netečnosti. Citlivost je pryč. Její duši sevřela lhostejnost. Duševně je tak zmatená a tak zahanbená, že dokáže jen ležet v prachu, omráčená a neschopná obrany. Pokud se brzy něco nestane, určitě upadne do kómatu a zemře jako zvíře v řetězech.

Tragedií toho všeho je to, že tato ubohá, zotročená dcera Sionská se pro nic za nic prodala do otroctví! Žádný otrokář ji nezajal a neodvedl pryč proti její vůli. Nepřemohla ji nějaká veliká, neviditelná moc. Sama se prodala do otroctví – zbytečně! Poslechněte si pochmurná slova Izaiáše: „Darmo jste sebe prodali!“ (52:3).

Teď přejděme k věci. O kom Izaiáš ve skutečnosti mluví? Kdo je tou zotročenou dcerou, která je v řetězech jako zvíře a je s ní tak ostudně zacházeno?

Toto politováníhodné stvoření je věřící, který je připoutaný k utajovanému hříchu. Je to ten, kdo přináší hanbu do Božího domu tím, že žije dvojí život. Je to cizoložník, který si udělá pauzu od svého hříchu, aby slzami pokrýval oltář. Je to muž nebo žena, kteří vyhráli mnoho duší pro Krista, ale jejichž duchovní život je vysušován žádostivostí. Jsou to všichni, kteří jsou připoutáni k hříchu, kterého se dosud nezřekli, vězí v prachu zoufalství, trápí se vinou, a šlape po nich nepřítel, který je nutí, aby si dopřávali podle své vůle a rozmaru.

Není možné pravé vysvobození ze svazujících řetězů hříchu, dokud sami sebe neuvidíme jako tuto Sionskou dceru – v prachu, svázanou v řetězech, pošlapanou, pomalu klesající do duchovní apatie. Musíme se podívat na tuto Izaiášovu vizi a volat: „Ó, Bože, tohle představuje mě! Jsem spoutaný! Ďábel po mně po celém šlape. Jsem znečištěný – moje čisté roucho se zašpinilo a roztrhalo, a nikdo mi nedokázal ukázat, jak se osvobodit!“

Skrze proroka Izaiáše nám Bůh přesně říká, proč nemůžeme být svobodní – proč nedosahujeme vysvobození z našeho zakořeněného, neustále se vracejícího hříchu: „Darmo jste sebe prodali!“ Bratře, sestro, není už čas, abychom se opravdu vážně a upřímně podívali na tu jednu nad námi panující vášeň, na ten jeden hřích, který nás stále ještě zotročuje, ten jeden hřích, ke kterému se stále ještě čas od času vracíme?

Většina křesťanů, včetně pastorů, se mohou stát mocní a velicí v Bohu, až na JEDEN zbývající, neopuštěný hřích. Tragickým příkladem je David Berg, zakladatel Božích dětí. Začal jako spolupracovník naší Teen Challenge v Huntington Beach, v Kalifornii. Byl mocným učitelem a kazatelem. Měl charisma a výborné znalosti Božího slova. Zpočátku byl velice horlivý: plakal za ztracené duše; věrně kázal evangelium. Ale David Berg (který si později změnil jméno na Moses Berg) měl utajovaný chtíč, který planul v jeho srdci. Posléze vyústil do incestu s jeho sedmiletou dcerou. Dohnalo ho to k tomu, že opustil svou dlouholetou manželku a měl poměr s dlouhou řadou mladých žen. Stal se posedlý démonem. Jeho vedoucí démon Abrahim mu nařídil, aby začal s tím, co nazýval „koketní evangelizace“ – jiné pojmenování prostituce. Nakonec přiměl přes 6000 nevinných dívek k prostituci. Dnes vyrábí a distribuuje odporné pornografické kazety. Přiznal, že ho dnem i nocí pronásledují démoni chtíče. Teď je zcela posedlý démony, nikdy není uspokojen. Zkusil cizoložství, homosexualitu, sadomasochismus, incest. Jeho chtíč je neukojitelný.

Ať tento srdcervoucí příběh slouží jako temné varování pro nás pro všechny! Musíme se opravdu vážně, čestně a s Boží bázní podívat na náš hřích a připustit pravdu: „Nic mi to nedává! Toto otroctví, tato neustálá slabost mi nic nepřidává. Když se to vezme kolem a kolem, je to špatné!“

Jak se necháváme naším hříchem oklamat! Co je na tom pro nás dobrého? Jakou výhodu nebo užitek to pro nás může mít? Pár okamžiků nebo hodin potěšení? Ale za jakou cenu? Noci beze spánku; nesnesitelná vina; zničující fyzický dopad na naše těla; strach a hrůza, že zarmucujeme milujícího Pána; zdrcující vědomí, že se můžeme zaháčkovat, stát se necitelní a skončit ve lhostejnosti – neschopni osvobození!

Srovnej potěšení, které ti dává tvůj hřích, se vší bolestí, kterou tě to stojí. Na plusové straně nebudeš mít nakonec nic. Dokud se tato pravda nedotkne tvé duše, nikdy nenajdeš vysvobození. Prorok Izaiáš mluvil za samotného Boha: „Snášíte toto otroctví absolutně pro nic za nic. Všechno je to zbytečné. Zaprodali jste se hůř než levně – zadarmo!“

Jsi na cestě k vítězství, pokud si dokážeš uvědomit pravdu, že tvůj hřích za to nestojí. Cesta hříchu je nerozumná, zbytečná a bezvýchodná. Neobviňuj Satana za své nesnáze. Nemůže prodat to, co nevlastní, takže on není ten, kdo nás zadarmo prodává. My sami si to děláme.

Když Bible mluví o „zaprodání zadarmo,“ zahrnuje to v sobě ztrátu všeho. Naznačuje, že když budeš pokračovat ve svém dopřávání si požitků, bude tě to nakonec stát všechno, co máš. Dcera Sionská ztratila všechno: svou reputaci, svou čistotu, svou rodinu, své naděje, svou budoucnost, své společenství s Bohem. Jaké pravdě to musíme čelit a jednat s ní: „Můj hřích mi nic nepřidává. Zbytečně jsem se zaprodal. A navíc, jako vrchol toho všeho, budu-li ve svém hříchu pokračovat, připraví mě to o všechno, co mám. Nic to nepřidá – a vezme všechno!“

Hebrejské slovo pro nic je chinnam, které znamená: „Bez příčiny nebo důvodu“ nebo „sklonit se nebo snížit k podřadnému a oblíbit si to; jednat nebo být příznivě nakloněn podřadnému.“

Před nějakým časem se mi jeden přítel pastor svěřil: „Moje manželství je vězení. Moje žena mi nerozumí; není mezi námi žádná komunikace. Jestli mám někdy najít štěstí, musím pryč z tohoto vztahu! Potkal jsem nádhernou mladou dámu, která je duchovní, laskavá a má porozumění. Vyhovuje všem mým potřebám, zcela mě uspokojuje.“ Tento muž se se svou ženou rozvedl a oženil se s mladší ženou. Tohle rozhodnutí ho stálo jeho službu. Nedlouho poté se jeho nové manželství změnilo v totální hořkost a rozpadlo se. Je teď sám jako kůl v plotě, prodává pojištění. Truchlí nad vzpomínkami na svou milovanou rodinu a jeho kdysi úspěšnou službu. Zaprodal se pro nic…a nic mu nezůstalo.

Prosím, mějte na paměti, že zneuctěná dcera Sionská, ležící v řetězech a zlomená v prachu, není Jezábel nebo dítě ďábla. Spíš jsou to ti, „kteříž přisaháte ve jménu Hospodinovu, a Boha Izraelského připomínáte, však ne v pravdě, ani v spravedlnosti“ – ti, kteří „od města svatého se jmenujete, a na Boha Izraelského, jehož jméno jest Hospodin zástupů, zpoléháte“ (Izaiáš 48:1,2).

Přemýšlejte o tom! Mohl by nás Bůh vidět v takovém světle, když setrváváme ve své hříšné umíněnosti? „Ano, jsi (stále) moje dítě. Vždy tě budu milovat, ale ty se mnou jednáš zrádně! Zavřel jsi uši a zatvrdil svou šíji. Stal ses takovou zotročenou dcerkou, svázanou řetězy a válející se v prachu…!“

Slyšíš ve svých uších zvonit Jeho slova: „Očisťte se vy, kteříž nosíte nádobí Hospodinovo“ (Izaiáš 52:11)? Vidíš, k čemu jsi došel – jak jsi mizerný, jak ubohý, jak nečistý, jak zatvrzelý, slepý, zmatený, a blízko pádu do strnulosti podobné opilosti?

Než jsme připraveni na vysvobození, musí se stát dvě věci: Musíme připustit, že jsme nečistí, řetězy svázaní otroci; a musíme uznat, že náš hřích je naprosto bezcenný. Tehdy jsme připraveni na to, abychom byli vysvobozeni. 52. kapitola Izaiáše je celá o vysvobození této ubohé, zajaté dcery Sionské. Je to obrázek našeho vysvobození z moci hříchu.

V této kapitole máme Boží odpověď na všechna naše otroctví, všechny naše zakořeněné hříchy, všechny naše svázanosti.

Začneme s tímto:

Poslechněte si milující slova našeho Otce, když přichází, aby vykoupil svou zajatou dceru Sionskou: „Probuď se, probuď se! Oblec se v sílu svou, Sione, oblec se v roucho okrasy své“ (Izaiáš 52:1). Vůbec žádná výtka, žádné odsouzení, žádné stažení Jeho lásky a milosti. Bůh nikdy nezapomíná ani se nevzdává svého zraněného, zotročeného dítěte. Když jeho sklíčená a trpící dcera Sionská volá: „Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne,“ Bůh odpovídá:

„I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou“ (Izaiáš 49:14-16).

Jak osamělí se cítíme v našich osobních bojích o vytrhnutí a vysvobození z každého zakořeněného, tvrdošíjného hříchu. Jak často si myslíme, že se nás Bůh v hněvu vzdal a nechal nás, abychom s nepřítelem v nás bojovali sami. Myslíme si, že je rozhodnutý k hněvu a soudu. Ale máme Boží slovo, a to říká opak! Dostali jsme hluboké a skvělé zaslíbení: „Já však nezapomenu se na tě…zdi tvé jsou vždycky přede mnou…“

Slovo pro zdi tu je „chowmah,“ což doslova znamená „spojený se zdí.“ Chápete, co to znamená? Bůh nám říká, že se k nám v našem zajetí připojuje. Zdi, které nás uzavírají, jsou též Jeho zdi. Bůh cítí, co cítíme my. V novozákonním jazyku: „cítí s našimi slabostmi.“

Všude v Písmu vidíme, že Bůh sám se zapojuje do bojů svých neposlušných služebníků. Je to jeden z nejpovzbudivějších a nejpotěšujících představ, které o Jeho péči máme.

Připomeňme si Jákoba – velice neposlušné Boží dítě. Byl pomazaným služebníkem, ale jeho hříchy přivedly jeho i jeho rodinu až na dno. Bylo to v Bethel, kde se mu Bůh nadpřirozeně zjevil. Bylo to právě zde, kde viděl žebřík, který dosahoval až do nebes a anděly, kteří vystupovali a sestupovali. Viděl Hospodina a slyšel Ho, jak akusticky řekl: „A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě“ (Genesis 28:15).

Bůh se připojil k Jákobovi, svému zotročenému synovi, a zavázal se, že ho nic neodradí od toho, aby naplnil své slovo, že bude s ním: „Procítiv pak Jákob ze sna svého, řekl: V pravdě Hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl. Nebo zhroziv se, řekl: Jak hrozné jest místo toto! Není jiného, jediné dům Boží, a tu jest brána nebeská“ (Genesis 28:16,17).

Dvacet dlouhých let uplynulo od toho úžasného zážitku – léta zkoušek a zármutku. Ale Bůh byl vždy s Jákobem. Poté, co opustil Bethel, se Jákob uvelebil v apatii, zapomněl na slávu té noci s Hospodinem. Ochladnul, odpadnul, stal se smyslným. Opět se mu Bůh zjevil a mluvil k němu: „Já jsem ten silný Bůh, kterýž jsem se ukázal tobě v Bethel…kdež jsi mi se slibem zavázal; vstaniž nyní, vyjdi z země této, a navrať se…“ (Genesis 31:13). Bůh říkal toto: „Vzpomeň si, jak jsem se tě dotknul. Vzpomeň si na všechny sliby, které jsi mi dal. Vrať se k oltáři – zpátky do Bethel.“

Místo toho se Jákob usadil v Sochot: „Jákob pak bral se do Sochot“ (Genesis 33). V hebrejštině znamená Sochot dvě věci: „ustupování“ a „místo břemen.“ V Sochot se dostal do všech možných potíží. Jeho dům byl zneuctěn: jedna z jeho dcer byla znásilněna a jeho synové spáchali vraždu: Jak strašná břemena! Přesto si ani jednou nedal své potíže do souvislosti s tím, že je mimo Boží vůli – že je na špatném místě kvůli své neposlušnosti.

Kdybychom tam byli, jak bychom Jákoba pěkně srovnali! „Pane, vždyť vy jste v téhle kaši kvůli neposlušnosti svého srdce. Neposlechl jste Boha! Podívejte se na ostudu a žal, který jste způsobil sobě i své rodině!“ Jak odlišně jednal s Jákobem náš trpělivý Bůh. Neřekl ani slovo o Sochotu nebo o tom, že je mimo Boží vůli. Ani slovo o veškerém znesvěcení, vraždě a nečistotě. Žádné výčitky. Žádné odsouzení.

Místo toho Bůh ukázal Jákobovi jasnou cestu k vysvobození a svobodě: „Vstana, vstup do Bethel“ (Genesis 35:1). Měl veškeré právo mu vynadat: „Proč jsi ignoroval moje příkazy? Proč jsi tak neposlušný, tak slabý? Proč jsi odmítnul naslouchat a poslechnout?“ Ale On to neudělal. On prostě řekl: „Vstaň a jdi do Bethel.“ Jinými slovy: „Ty víš, co máš dělat. Vrať se k oltáři – vrať se ke své první lásce.“

Tentokrát Jákob zareagoval. Zbavil se všech svých model, sebral svou rodinu a vrátil se do Bethel. Tam byl obnoven a Bůh byl s ním, dokud nebylo vybojováno vítězství. My jsme také vyzváni, abychom se vzdali všech svých model, oblékli nové roucho a vrátili se k oltáři pokání.

Jákob není jediným příkladem Boží neustálé věrnosti Jeho dětem. Podívejte se na Petrovo obnovení poté, co litoval svého hříchu. Co by mohlo být horší než zapřít našeho Pána? Ubohý, zbabělý Petr, který klopýtnul a selhal – rybaří ve svém člunu a snaží se utišit své neklidné svědomí. Na břehu stál Ten, kterého zapřel. Ježíš ho neodsuzoval. Rozdělal oheň, připravoval nějakou rybu a zavolal na Petra: „Pojď se najíst.“ Petr bez váhání vyskočil z člunu a běžel vodou k Němu. Neuvažoval o tom, že by řekl ostatním, kteří byli s ním: „Příliš se stydím za to, co jsem udělal. Nezasloužím si tak brzy Jeho lásku. Běžte někdo jiný.“ Ježíšovo srdce se vůči Petrovi nezměnilo. Chtěl mu dát nejdřív najíst, aby ukojil jeho hlad. Jak dojemné. Nebylo to: „Pojď, budeš souzen,“ ale spíš: „Pojď se najíst – hoduj se mnou.“

Milovaný křesťane, zklamal jsi svého Pána? Vzdoroval jsi Boží milosti? Žil jsi jako otrok ve špíně? Bojíš se Božího hněvu? Žiješ v nepokoji a zmatku, protože si myslíš, že se Bůh chce mstít? Pak se podívej na vzor, který nám tu Spasitel dává: „Pojď a najez se.“

Poté, co Pán Petra nasytil, mu láskyplně ukázal kořen jeho problému. Bylo to, jako by mu Ježíš řekl: „Petře, mám radost z tvého společenství. Už jsem ti odpustil. Z ničeho tě neviním. Ale mám o tebe obavy. Chci, abys byl úplně vysvobozený. Ukáži ti kořen tvého hříchu.“ „A když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ‚Šimone Jonášův, miluješ mě více než tito?‘“ (Jan 21:15).

To byla sekera přiložená ke kořeni. Petrovým skutečným problémem byla stále jeho pýcha. Předtím, než padl, o sobě Petr přemýšlel jako o někom, kdo je mimořádně svatý, zbožný, silný v moudrosti a velice charakterní. Vzpomeňte si, jak se chlubil: „I kdyby tě všichni zradili – já ne!“ Upřímně věřil, že miluje Pána víc než ostatní učedníci. Považoval sám sebe za rozvážnějšího, upřímnějšího, horlivějšího, toho, kdo se víc podílí na Božím království.

Za takových okolností Bůh dopustí, aby hřích posloužil Jeho svatému záměru. Nechá křesťanovu víru krutě zkoušet spoustou nepřekonatelných pokušení. Lidská pýcha nám dává tváří v tvář zkouškám falešnou smělost. Říkáme: „Tohle mě nemůže zranit,“ „Jsem nad věcí, tohle přece nedělám. Žádný problém.“ Když spoléháme víc na sebe než na našeho Pána, zaručeně padneme. Petr padnul – hluboko a tvrdě! Hůř než všichni ostatní.

Věřte tomu nebo ne, Petr byl nejblíž vítězství v ten moment po svém selhání, kdy chodil po těch Judských kopcích, plakal v lítosti, výčitkách a pokoření, kdy si říkal: „No ano, já jsem ten veliký Petr – byl jsem tím svatým Božím mužem, který si myslel, že nemůže jednat špatně! Ryzejší, čistější, svatější než všichni kolem. Podívejte se na mě teď – dopustil jsem se hříchu černějšího a hnusnějšího než jsou hříchy všech prostitutek, které jsem vyhrál pro Krista!“

Bůh se dostal ke kořeni! Teď mohl Petr přestat spoléhat na sebe a pustit se do krmení Božích ovcí. V čase zkoušky se Kristus připojil k Petrovi a stál s ním za jeho zdmi, a v čisté lásce a milosti ho vyhrál zpět.

Jaké poselství chce Pán přinést své zajaté dceři Sionské? Mstu? Hněv? Soud? Ne! Nepřidává zármutek této neštěstím zdrcené, opuštěné, zoufalé, zraněné ženě se zlomeným srdcem, která leží v prachu. Spíš ji chce potěšit těmito slovy:

„Ó jak krásné na horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje, a ohlašuje pokoj, toho, ješto zvěstuje dobré, ješto káže spasení, a mluví k Sionu: Kralujeť Bůh tvůj“ (Izaiáš 52:7).

V tom je, Boží lidé, naše poselství všem pohmožděným, zlomeným, zajatým Pánovým dětem: „Strážní tvoji hlasu, hlasu pozdvihnou, a spolu prokřikovati budou; neboť okem v oko uzří, že Hospodin zase přivede Sion. Zvučte, prozpěvujte spolu pustiny Jeruzalémské; neboť jest potěšil Hospodin lidu svého, vykoupil Jeruzalém“ (Izaiáš 52:8,9).

Ubohá, zajatá dcero – probuď se! Stále jsi milována. Prodala ses pro nic za nic; bez peněz budeš vykoupena – zadarmo – pouze milostí. Jak dobrá zpráva! Tvé okovy spadnou. Opět budeš zpívat a jásat radostí. Dostaneš nové roucho. Budeš obnovena. Bůh tě přivede zpět jako nevěstu pro svého Syna.

Zotročená dcera Sionská se musí otřást, povstat ze špíny, zbavit se řetězů, a zaujmout své právoplatné místo, posadit se s Kristem na nebeských místech. „Otřes se z prachu, povstaň, posaď se, Jeruzaléme; dobuď se z okovů hrdla svého, ó jatá dcerko Sionská“ (Izaiáš 52:2).

Vzbuď se, otřes se a obleč se v Jeho sílu. Síla tu v hebrejštině je „owe,“ což znamená „vlastní smělost,“ s drzostí připomínající lva, který vstává, aby řval, mává svou hřívou a chystá se ukázat svou sílu.

Tato hříšná, zotročená dcera je svým Pánem velice milována. Ale zemře jako otrok, pokud sama se svým stavem něco neudělá. Jsou tu všechny známky toho, že řetězy nejsou zamčené. Není tu žádná neviditelná moc, která by ji držela dole. Může kdykoliv svobodně odejít ze svého otroctví, obléknout nádherné roucho svatosti a vrátit se na své právoplatné místo s Kristem na trůnu. Bůh všem svým zotročeným dětem říká: „Probuď se ke své zodpovědnosti! Setřes všechny ty falešné myšlenky, že nemůžeš zanechat svého hříchu!“

Bůh nás nikdy nežádá, abychom udělali něco nemožného. Řekl by nám, abychom se vyvlékli z pout, která by byla uzamčená a bylo by nemožné z nich uniknout? Řekl by nám, abychom vstali a odstranili špínu, kdybychom neměli moc nebo sílu, abychom to udělali? Bůh říká, že jsme svobodní – hřích nad námi nepanuje! Zůstaneme-li v otroctví zakořeněného hříchu, je to jednoduše proto, že jsme odmítli vstát a odejít.

Neříkej: „Jsem bezmocný. Nemám žádnou sílu ani vůli vzdorovat a bránit se.“ To prostě není pravda. Máš všechnu Boží moc a všechny nebeské síly k dispozici. Zjevená Boží paže je ve tvém duchu. Tady je ta pravda – a ty se k ní musíš postavit čelem:

„Jeho božská moc nám darovala všechno, co patří k životu a zbožnosti“ (2. Petr 1:3).

„Tomu pak, který je podle moci působící v nás schopen učinit nezměrně více než všechno, co prosíme nebo rozumíme“ (Efezským 3:20).

Vykoupený Hospodinův se musí nejdřív vrátit a zřeknout se všech model, než může nastat nějaká radost. „A tak ti, kteréž vykoupil Hospodin, ať se navrátí, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné ať jest na hlavě jejich“ (Izaiáš 51:11).

Bůh řekl: „Ve své síle jste sestoupili do Egypta. Darmo jste se prodali. Teď se otřeste, povstaňte a vraťte se.“ „Odejděte, odejděte, vyjděte z Babylona, nečistého se nedotýkejte; vyjděte z prostředku jeho“ (Izaiáš 52:11). Tohle je klíč k vítězství – a není možné se mu vyhnout! Jsem zodpovědný za to, abych Boží mocí, která je ve mně, zanechal hříchu. Žádné výmluvy. Žádné odklady. Musím se pohnout! Musím se vrátit!

Tohle je bod smrti – smrti Kříže. Kristus šel přede mnou, On zlomil moc hříchu. Nemohu spoléhat na svou smrt, vzkříšení a vystoupení, dokud nepřejdu do poslušnosti. Prudký vzestup, průlom do slávy, do radostného zpěvu, do uzdravení a obnovení, přichází jen poté, co jsem učinil definitivní rozhodnutí, že opustím všechny své modly a půjdu za Kristem. „Všichni totiž o nás sami vyprávějí, jaký byl náš příchod k vám a jak jste se obrátili k Bohu od model, abyste sloužili Bohu živému a pravému“ (1. Tesalonickým 1:9).

Čekáš na někoho, aby tě vzbudil – otřásl s tebou a zázračně tě vytáhnul z prachu? Bůh nevyvedl Izrael z Egypta na křídlech andělů. Oslabil jejich nepřátele – odebral všechnu faraónovu moc a autoritu – potom jim řekl, aby se zvedli a odešli! Nebylo to tak, že by je Bůh učinil silnými, ale že Bůh učinil všechny jejich nepřátele slabými. Na Kříži zbavil Kristus Satana jeho moci nad věřícími. Jeho pata rozdrtila hlavu hada. Osvobodil nás – je na nás, abychom si tuto svobodu přisvojili a šli!

Dcera Sionská patří do nebe, sedí s Kristem, v rouchu svatosti. Co je největší překážkou pro její svobodu? Není to ďábel. Nejsou to řetězy, které ji drží. Je to něco téměř neuvěřitelného. Je držena ve svém otroctví, protože čeká na někoho jiného, kdo by ji pozvednul – oprášil – odstranil její řetězy – a oblékl ji.

Proto nebude mnoho křesťanů nikdy vysvobozeno ze svých řetězů. Čekají na někoho, kdo na ně vloží ruce a vyžene jejich slabost. Chtějí, aby je Bůh nadpřirozeně pozvednul z jejich otroctví, bez jakéhokoliv úsilí z jejich strany. Můžeš se modlit, jak chceš: „Pane, osvoboď mě! Zlom moje okovy! Dostaň mě z této strašné díry.“ Ale nic se nezmění, dokud se ty sám neprobudíš, nerozhýbeš se, nepovstaneš a neopustíš svůj hřích!

Tvé řetězy nedrží žádný démon. Pán stojí připraven, nabízí ti nádherné roucho čistoty. Všechno, co od tebe žádá, je toto: „Vstaň! Otřes se! Svobodně odejdi – je to ve tvé duchovní síle. Pojď a zaujmi své místo vedle mě v nebesích. Vrať se a budeš uzdraven. Pojď a raduj se, zpívej, jsi usmířený.“

Bůh nám říká: „Probuď se – ke své síle.“ Podívejme se na zajatou dceru jinak. Jak bude osvobozena? Jednoduše zjevením toho, kdo je. Ničím jiným. Bude svobodná v ten moment, kdy rozdmýchá dary, které v ní jsou. Leží tam krvácející, zraněná, v řetězech – když k ní dolehne hlas z nebe: „Probuď se, dítě. Jsi silná v Pánu. Můžeš odejít!“ Neříkej mi, že jsi zrovna tak slabý jako malý beránek. Jsi beránek s povahou lva, lví mocí a silou. Není divu, že Satan utíká. Představ si legii démonů, která se přibližuje k jednomu z těchto mocí obdařených beránků: „Dávejte pozor! Jeden z nich může zahnat tisíce z nás na útěk. Deset jich může zahnat deset tisíc z nás.“

Rozdmýchej dar Ducha svatého! Byla ti dána veškerá moc nad nepřítelem. Tohle je tragédie těch křesťanů, kteří dál žijí jako oběti hříchu: Jsou slepí k moci a síle, která je v nich. Satan se postará, aby se viděli podobní Samsonovi – zbavení vší moci a síly kvůli nějakému kompromisu. To je starozákonní teologie. Je to lež, která drží mnoho křesťanů v otroctví. Vidí své žádosti, jak je vodí kolem dokola, jako by byli slepí, bezmocní služebníci.

Tak to není! Můžeš být právě teď v drápech spoutávajícího hříchu, ale jestliže činíš pokání a plně důvěřuješ Bohu, jsi stále mocný v moci a síle Ducha svatého. Och, kdyby mohla církev Ježíše Krista slyšet a rozumět tomu, co Bůh říká skrze Izaiáše:

• Probuď se! Použij sílu, kterou máš!
• Vstaň z prachu! Jsi vykoupený!
• Žádné neobřezané nebo nečisté osoby se nedotknou mých svatých věcí!
• Setřes svou slabost a apatii!
• Uvědom si, kdo Já jsem – uvědom si, kdo jsi ty!

Vstaň a budeš vírou sedět ve vítězství na nebesích!

Nemusíš být v řetězech už ani hodinu! Byl jsi osvobozen – chop se své svobody!