Procházíš skrze… období sucha?

Kážu tisícům, přesto existují časy, kdy se cítím dokonale vysušený – vzdálen od vřelé Boží přítomnosti. V těchto okamžicích sucha nemám žádnou velkou touhu číst Slovo – čtu Bibli většinou jen z pocitu povinnosti. Když jsem vyprahlý a prázdný, pociťuji malé nucení k modlitbě. Vím, že je má víra nedotčená a má láska k Ježíši silná. Není ve mně žádná touha okusit věci tohoto světa. Je to jen, že se mi zdá, že se nemohu dotknout Boha v těchto dnech a týdnech duchovní vyprahlosti.

Seděl jsi někdy v církvi a pozoroval všechny kolem sebe, jak přijímají požehnání, zatímco ty necítíš nic? Oni křičí, modlí se, uctívají s obrovským přesvědčením. Ale tebou to nepohne – vůbec. Začínáš si říkat, zda s tvým duchovním životem není něco v nepořádku. Křesťané kolem tebe vyprávějí ohromné příběhy, jak je Bůh požehnal a zodpověděl všechny jejich modlitby. Zdá se, že všichni žijí na vrcholku hory šťastných zkušeností, zatímco ty se jen tak vlečeš kolem, miluješ Ježíše, ale nezapaluješ svět. Některé z tvých modliteb nebyly dosud zodpovězeny. Nemáš žádné velké příběhy, abys mohl svědčit o nějakém fantastickém zázraku. Téměř to způsobí, že se cítíš jako věřící druhé kategorie.

Věřím, že všichni opravdoví věřící zakoušejí období sucha v různých dobách svých křesťanských životů. I Ježíš pocítil tohle osamocení – když hlasitě volal: „Otče, proč jsi mě opustil?“

Mám poznámky o téměř každé myšlence, kterou jsem přijal při svých nočních modlitbách. Nedávno, během období sucha, jsem zaznamenal své pocity. Myslím, že existuje mnoho křesťanů, kterých se tyto čestné záznamy v mém diáři budou týkat.

Jedna varující poznámka před čtením tohoto velmi osobního vyznání: když mluvím o hříchu ve svém vlastním životě – nezkoušejte si to vykládat jako nějakou příšernou slabost, kterou dávám okázale najevo. Pro mě všechno, co není z víry, je hřích. Všichni jsme zhřešili a nedosáhli Boží slávy. Často upadám do neomluvitelného hříchu pochybností. Tak prosím nečtěte v mém vyznání hříchu něco, co nebylo zamýšleno. Přemýšlejte o svém vlastním hříchu, když to budete číst.

Rád bych věděl, proč se Bůh zdá být někdy tak vzdálený. Je na mě rozhněvaný? Skryl se přede mnou, protože jsem ve svém životě selhal? Spoléhá na mě Bůh nějak, zavázán smlouvou Jeho svatého Slova, které přikazuje, aby zavřel oči směrem ke mně pro mou umíněnost a nepoddajnost?

Způsobuje hřích oddělení? Existuje opravdu Bůh, který mě chce přemoci nepřekonatelnou radostí a pokojem – ale nemůže pro bariéru, kterou jsem vytvořil v důsledku zakořeněného hříchu? Musel se skrýt – proti své vlastní vůli – protože ctí své Slovo nad své jméno? Skryl se před Izraelem v časech odpadnutí. Musel se přede mnou na chvilku skrýt, dokud neuvidím hrůzu svých hříchů a neuteču od nich?

Unavil se nakonec z mých neustálých pádů a musel se přede mnou na chvíli uzavřít, protože mě tak moc miluje? Přikazuje Jeho všemohoucí láska, aby mě izoloval od své přítomnosti, dokud se nezlomím a nepodvolím jako pokořené dítě – unavený ze své prázdnoty a zoufalství?

Nebo je tahle vyprahlost výsledkem mé vlastní slepoty? Je to jen důsledek žití v pocitech? Je tu celý ten čas navzdory mému selhání, čeká na mě, abych přijal Jeho odpuštění? Cítím se být izolován jen proto, že se stydím a tíží mě břemeno viny? Vyhýbám se Mu, protože vím, že nejsem hoden Jeho požehnání? Způsobilo vědomí mé slabosti, že věřím, že nemám žádné právo přijmout tuto blízkost a útěchu?

Nejsem morbidní, vůbec si nepřeji zemřít. Není to jen „blues nočního času“. Nikdy jsem nepochyboval o svém věčném spasení. O čem pochybuji, je moje schopnost porozumět, jak Bůh jedná. Stále cítím moc Jeho velké lásky. I v té nejvyprahlejší hodině je vědomí Jeho velké lásky ke mně vždy ohromující. Ale nestačí vědět, že tě Otec miluje. Nestačí věřit všem Jeho zaslíbením. Nestačí chodit vírou. Nestačí vědět, že chceš Pána vším, co je v tobě. Musí existovat víc.

Musí být Pánova blízkost. Tichý malý hlas. Radost ze slyšení tohoto hlasu. Vědomí, že nejen zůstává, ale že Jeho slovo je i v tvých ústech. Srdce musí cítit Jeho vroucnost. Žár Boží přítomnosti musí naplnit místnost. Slzy, které byly potlačovány uvnitř tebe, se musí uvolnit. Radost z Ježíše se musí zmocnit každého zákoutí tvé mysli. Srdce musí poznat, že On přišel, aby tě vedl, utěšil, pomohl ti v čas potřebný. Nesmí tu být žádná pochybnost – žádná námitka – že si Bůh zvolil přijít a rozmlouvat se svým služebníkem.

Bez Boží přítomnosti nemůže být žádný pokoj. Sucho může skončit pouze rosou Jeho slávy. Ale víc než po odpuštění – toužím po osvobození. Co je odpuštění bez osvobození? Vím, že Bůh slíbil, že mi odpustí sedm krát sedm v jediném dni. Vím, že Jeho láska a odpuštění je pro všechny generace. Vím, že když vyznám svůj hřích, On je věrný, aby mi odpustil – a očistil mě. Ale to nestačí, že je ti odpuštěno a jsi očištěn od včerejších hříchů. Potřebuji osvobození od moci hříchu, který mě tak snadno obkličuje. Osvobození z otroctví všech žádostí. Osvobození z řetězů každé nepravosti.

Vím, že Boží slovo slibuje osvobození. Znám mnoho biblických veršů, které hovoří o „chození v duchu“, takže nenaplníme žádosti těla. Vím o varováních – utéct všem tělesným žádostem. Jiné verše zaplavují mou mysl „přemáháním“ světa. Ale existují časy, kdy se zdá, že nemohu najít klíč. Jak tyto verše pracují v praxi v mém každodenním životě? Co to doopravdy znamená „chodit v duchu?“ Znamená to, že už nikdy znovu nepadneš? Děti stále padají, když se učí chodit. I dospělí klopýtnou a spadnou. Můžeš spadnout – i když chodíš v duchu – zvednout se a jít dál – stávat se silnějším, jak jdeš?

Ale Bože, máš být tady! Jestliže nejsi v období mé vyprahlosti, není tu žádná naděje. Musíš tu být, navštívit mě – dychtit po mém hlasu – toužit po mně, překypovat něžností jako otec, který má soucit se svým dítětem. Když ne – život nemá smysl.

Nemůže se mě vzdát, když jsem zraněný. Ano, mé tělo je slabé. Ano, opomíjel jsem Ho, selhal jsem – znovu a znovu. Ano, řekl jsem mu, jak jsem smutný, zarmoucený, ubohý – letos tisíckrát. Ano, slíbil jsem, že se zřeknu světa a všeho, co v něm je. Ano, někdy se zdá, že neumím držet své slovo. Ano, několikrát jsem se cítil jako ten nejhorší hříšník, podvodník, hulvát, falešník, nehodné dítě. Ano, cítil jsem, že nejsem hoden, abych kdy očekával, že ke mně přijde blíž, když se cítím tak podlý a nevděčný.

Ale navzdory tomu všemu nějak vím, že Bůh není daleko. Nějak slyším zřetelný tichý hlas, který volá: „Přijď, mé dítě – jsem si vědom všeho, co zakoušíš. Stále tě miluji. Nikdy tě neopustím ani se tě nevzdám. Budeme tomu čelit společně. Jsem stále tvůj Otec – a ty jsi Moje dítě. Přijď, ne pro tvé vynikající vlastnosti ani dobrotu, ale přijď zásluhou tvého Spasitele – Pána Ježíše!“

Nějak vím, že On mě vyvede z mého období sucha. Mám v sobě oheň, který nevyhasne. Zdá se mi, že vím, že zaslíbení budou naplněna. V Jeho čase a Jeho způsobem. Obrátí mou vyprahlost v řeku lásky. Jeho slovo ke mně přijde. Nové zjevení Jeho vůle. Obnovený duch a větší pokoj v mysli. Všechno proto, že mě nikdy předtím nenechal na holičkách.

Ó, Bože! Mám nohy jako z hlíny. Má mysl je silná ve víře. Moje srdce se rozplývá pro Tebe. Mé slzy jsou horké touhou po Pánově dotyku. Ale mé nohy mě stále vedou na nesprávnou cestu. Nechodím v duchu tak, jak bych opravdu rád chodil. Kde je to každodenní vítězství? Kde je ta síla, která mě zachová svatého a čistého?

Bože, prohledávám Písmo s nadějí, že najdu formuli – cestu ven z otroctví hříchu. Pokud to znamená zůstat celou noc na kolenou, pak to udělám. Znamená to číst skrz naskrz Bibli – dokud nenarazím na jasnou zprávu osvobození? Pak budu číst a číst! Většina klišé a jednoduchých řešení nabízených kazateli nefungují – ačkoliv znějí zbožně.

Někde tu musí být vítězství nad každou mocí nepřítele. Někde mohu odložit závaží, břemena, všechno, co obtěžuje. Bůh zaslibuje absolutní svobodu, absolutní vítězství nad mocí nepřítele. Jednoho dne se mé nohy již nechytí do Satanovy pasti. Jednoho dne se podívám do svého srdce a uvidím jen Ježíše – jenom svatost – jenom ty věci, které těší Boha.

Jednoho dne musí Bůh přivést všechny své děti na místo svobody od moci hříchu. Boží slovo je tak rozsáhlé. Vím tak málo o tom, jak v Něm najít odpovědi na mé osobní potřeby. Jedinou nadějí je, že mě Duch svatý nadpřirozeně povede k pravdě, která mě osvobodí. Nemohu ji najít sám. Nemohu to vypáčit z knih nebo z poradců. Nemohu ničemu z toho porozumět, aniž by mi to zjevil Duch svatý. Chci vědět, co ode mě Bůh očekává, chci vědět, jaká je moje úloha a jaká je Jeho!

Ó, Bože, očisti mé touhy. Učiň, abych toužil po věcech, o kterých Ty víš, že jsou pro mě nejlepší. Kdybys mi dal všechno, co si přeji, byl by to bláznivý zmatek bez řádu a harmonie. Všechny mé lidské touhy jsou slepé. Obvykle nedrží krok s mými skutečnými potřebami a často jsou v rozporu v Božími morálními zákony.

Je tak jednoduché přát si něco, co by mi mohlo nejvíc uškodit, vedlo k nejhoršímu strádání a přivodilo nejtragičtější zmatení. Přemýšlím o svých přáních, aby byly dobře vymyšlené, inteligentní a potřebné k mému dobrému žití.

Hřích způsobuje, že jsou má přání mimo Boží morální zákon. Končí jako napěněné vnitřní chutě. Duševní hlad, touhy, chtíče a vášnivé žádosti páchnou všemi druhy potíží. Jsou to přeludy bez obsahu.

Kde vzniká většina mých přání? Nepramení ze zdravého rozumu, ale spíše jsou podněcovány neotesanými touhami staré přirozenosti. Ženou se z mé mysli jako divoká tlupa – popletené, slepé a totálně zmatené. Rojí se jako včely – rychle a divoce.

Jak jde čas, tak často objevuji, jak ješitná, domýšlivá a pošetilá má přání byla. Chci se pustit do nového projektu a on vybouchne dřív, než ho mohu rozjet. Později zjistím, že mé zklamání je převlečené požehnání. Kdyby Bůh nezasáhl a nezadržel má přání, mohl bych se zničit.

Moje přání mohou být často úplně morálně špatná. Mohou být hnusně zašpiněny chtíčem. Existuje celá odrůda přání utajovaných pod povrchem důstojnosti, dotírající na nás všechny neustále naší Adamovou přirozeností – vždy se vloupou do naší mysli, smíchají se s našimi nejhlubšími a nejsvatějšími myšlenkami, snaží se přimět naši mysl, aby je přijala jako Boží myšlenky.

Velice často jsou má osobní přání tak dominantní, tak hluboce zakotvené, přepadají mou mysl v modlitební komůrce. Stávají se tak mocné a vytrvalé, že jim dovolím, aby mě oklamaly natolik, že je přijmu jako tichý slabý Boží hlas ve vnitřním člověku. Snad mě Bůh ochrání před oklamáním způsobeným mými vlastními nemorálními žádostmi.

1. Musím vést život modlitby

Proč je to tak, že se nikdo z nás nemodlí, jak by měl, ještě více? Víme, že Bůh si přeje nás potěšit a pomoci nám. Víme, že všechna naše břemena mohou být odňata, když jsme s Ním uzavřeni v modlitbě. Existuje něco hluboko uvnitř nás, co nás stále volá k modlitbě. Je to Duch svatý, který říká: „Přijď.“ Přijď k vodě, která uhasí žízeň ve tvé duši. Přijď k Otci, který se slitovává nad svými dětmi. Přijď k Pánu života, který slibuje, že odpustí každý spáchaný hřích. Přijď k tomu, kdo tě nechce odsoudit nebo se tě vzdát nebo se před tebou skrýt.

Bůh se před námi neskrývá, když zhřešíme. Nikdy! To je pouze náš strach, který odsuzuje naše srdce. Bůh se neskryl v zahradě, když Adam s Evou zhřešili. Klidně k nim přišel, volal a toužebně si přál jejich přátelství a lásku. My sami se skryjeme – kvůli naší vině a odsouzení. Nedovedeme si představit, že nás Bůh stále miluje, když jsme tak neposlušní a nevděční.

Přijď směle k Jeho trůnu milosti – i když jsi zhřešil a selhal. On odpouští – stále – těm, kteří činí pokání s bohabojnou lítostí. Nemusíš trávit hodiny a dny ve výčitkách svědomí a vině. Nemusíš si zasloužit svou cestu zpátky do Jeho Boží milosti. Nemusíš předstírat jakousi povrchní lítost nebo simulovat slzy. Jdi k Otci – skloň se na kolena a otevři své srdce – vykřič své trápení a bolest. Řekni Mu všechno o svém selhání – všechno o svých zápasech. Řekni Mu o své osamělosti, o tvých pocitech izolace, o tvých slzách, o tvých chybách.

Zkoušíme všechno jen ne modlitbu. Čteme knihy, hledáme formulky a návody. Chodíme za příteli, za služebníky, za poradci – hledáme kdekoliv slovo útěchy nebo rady. Hledáme prostředníky, přímluvce a zapomínáme na jediného Přímluvce, který má odpověď na všechno.

Nemodlíme se, protože je tak těžké to dělat – po většinu času. Není to těžké, pokud nenadále přijdou trable. Zasáhne rakovina – nebo někdo milovaný náhle zemře na selhání srdce. Potom jsme tak zlomeni v duchu, pláčeme a modlíme se. To všechno je v pořádku. Ale měli bychom se opírat o Ježíše v dobrém i zlém. Měli bychom získávat svou sílu a pomoc dlouho předtím, než nás zavalí krize. Měli bychom Mu vylévat svá srdce každý den svého života.

Není divu, že jsme tak vyprahlí a prázdní. Jednoduše zanedbáváme tajnou modlitební komůrku. Není to skutečné sucho – je to vlažnost. Je to vzrůstající chlad způsobený tím, že plujeme s proudem, necháme se unášet, unikáme ze svatého místa.

Nic nezažene sucho a prázdnotu rychleji než hodina nebo dvě strávené o samotě s Bohem. Odsouvání této schůzky s Bohem v Jeho úkrytu způsobuje vinu. Víme, že naše láska k Němu by nás měla vést do Jeho přítomnosti, ale zaměstnáváme se tolika jinými věcmi – prokluzuje nám čas a vynecháváme Boha. Házíme Jeho směrem celé šiky „modlitebních myšlenek“. Ale nic nemůže nahradit modlitební komůrku – se zavřenými dveřmi – s modlitbou k Otci v tomto ústraní! To je řešení pro každé období sucha.

2. Nesmím se již bát malého trápení

Kristovu vzkříšení předcházelo krátké období trápení. Opravdu umíráme! Opravdu trpíme! Je tu bolest a zármutek!

Nechceme trpět! Ani být v opozici! Ani být zraněni! Chceme bezbolestné vysvobození! Chceme nadpřirozený zásah. „Udělej to, Bože,“ modlíme se: „protože jsem slabý a vždycky budu. Udělej to všechno, zatímco já si půjdu svou cestou a budu čekat na nadpřirozené osvobození!“

Nebo svalujeme vinu za své trampoty na démony! Vyhledáme Božího muže a doufáme, že je může vyhnat ven – tak abychom mohli jít svou cestou bez bolesti nebo trápení – všechno je hotovo! Prolétnout přímo ke klidnému vítěznému životu! Chceme, aby na nás někdo vložil ruce a vyhnal ven veškeré sucho. Ale vítězství není vždy bez trápení a bolesti. Podívej se na svůj hřích! Postav se mu! Utkej se s ním! Protrp si to, jako to udělal Ježíš. Naplň Jeho trápení! Začni s tím! Trápení trvá jen v noci, ráno je vždy radost.

Bůh před tebe pokládá volbu. Jeho láska vyžaduje volbu. Kdyby nás Bůh nadpřirozeně vytáhnul z každé bitvy bez bolesti a trápení, ukončilo by to předčasně všechny zkoušky, všechna pokušení – nebyla by žádná svobodná volba, žádné zkoušení ohněm. To by Bůh svou vůlí nahrazoval lidskou. On si vybírá setkat se s námi v naší vyprahlosti a ukázat nám, jak se může stát cestou do nového života víry.

• Je to často podle Boží vůle snášet sucho – a dokonce bolest.

  „A protož i ti, kteříž trpí podle vůle Boží, jakožto věrnému Stvořiteli ať poroučejí duše své, dobře činíce“ (1. Petr 4:19).

• Ale díky Bohu – trápení je vždy jen krátké období před konečným vítězstvím!

  „Bůh pak všeliké milosti, kterýž povolal nás k věčné slávě své v Kristu Ježíši, když maličko potrpíte, on dokonalé vás učiň, utvrď, zmocni i upevni“ (1. Petr 5:10).