PROLOMENÍ OTUPĚLOSTI

První církev nejen že čelila pokušení stát se otupělou vůči perverzím okolního světa, ale také čelila hrozbě, že by mohla ztratit citlivost na Boha. Mohli fungovat ze setrvačnosti, zpívat písně, kázat kázání, dávat desátky a oběti, společně stolovat, ale v  jejich shromážděních by chyběla Boží přítomnost.

Nejděsivější na takové situaci je, že k ní může dojít a nikdo si ničeho nemusí všimnout. Pokud znáte historii církve, víte, že mezi napsáním knihy malého proroka Malachiáše a napsáním Matoušova evangelia byla odmlka trvající 400 let.

Bylo to dlouhé období, kdy se zdálo, že Bůh mlčí. Okna nebes vypadala zavřená a církev fungovala jen ze setrvačnosti. Navenek měli silný náboženský systém. Působili velmi věrohodným a zbožným dojmem, ale chybělo jim probuzené srdce a skutečné následování Boha. Potom přišel Kristus - Bůh v těle mezi lidskou rasou. Mnozí jej také propásli.

Ale někteří potom přišli do horní místnosti a čekali, až sestoupí Boží moc. Ta přišla v podobě Ducha svatého a ohnivých jazyků. A tito pomazaní věřící se pak objevili na scéně.

„Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Skutky 2,4) Ti, kteří je slyšeli, řekli: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ (Sk 2,11)

Uprostřed rozpadlé kultury a mrtvé církve se začal pohybovat Duch. Právě v nejtemnější hodině Duch svatý zazářil tím nejjasnějším světlem. Najednou zde byla obrovská příležitost. Lidé se mohli připojit k těm, kteří začali obracet svět vzhůru nohama.