Rostete v milosti?

Po několik nedávných týdnů byla v popředí mé mysli jedna otázka. Věřím, že je to otázka, kterou si každý upřímný věřící musí stále klást: Dorůstám (rostu) v milosti?

Pro mě milost znamená zplnomocnění Duchem svatým stávat se víc jako Ježíš. Proto dorůstat v milosti znamená růst do Ježíšovy podoby skrze nezaslouženou moc Božího Ducha. Teď zformulujme mou otázku jinak: „Spoléhám na Ducha svatého, že mě učiní být víc jako Ježíš – v mém domě, v mé službě, v mých vztazích?“

Této otázce věnují pozornost zvláště dospělí, zralí křesťané – lidé, kteří po léta budují duchovní základ pravidelným studiem Bible, důsledným modlitebním životem a božími instrukcemi. Jestliže to popisuje tebe, dovol mi, abych se zeptal: Po všem tvém studování, modlení a učení stáváš se stále víc jako Ježíš? Jsi dnes soucitnější, pokornější, milosrdnější a více odpouštějící než ve stejný čas loni? Nebo tvůj růst zakrněl? Spokojil ses s nulovou úrovní růstu?

Zde je jedna metoda, která odpoví, zda dorůstáš v milosti: Bůh je k tobě milosrdný – jsi také ty milosrdný k ostatním? Pokud si nejsi jistý, zeptej se sám sebe: Jak reaguješ, když ti druzí způsobí zranění? Jsi laskavý a jemný? Nebo se naštveš a zhořkneš? Jsi trpělivý a chápající nebo vznětlivý a svárlivý (polemizuješ)?

Chci zvláště oslovit čtenáře, kteří jsou zapojeni do služby – pastory, starší, ty, kteří vzkládají ruce, všechny, kteří jsou vybráni Bohem, aby vedli příkladný život před druhými. Věřím, že otázka pro nás všechny v tuto hodinu je tato: „Jakým směrem jdu? Dorůstám v milosti ve svém povolání – nebo se stávám méně laskavým?“

Podívej se poctivě na svůj život v loňském roce. Mysli na všechny zkoušky, kterými jsi prošel – doma, v zaměstnání, ve svém služebním úsilí. Mnoho mých přátel ve vedoucích křesťanských pozicích mi říkají, že během minulého roku čelili nejintenzivnějším zkouškám svého života.

Můžeš čestně říct, že jsi na všechny své obtíže a starosti reagoval s vírou, milostí, láskou a milosrdenstvím? Naučil ses prostřednictvím zkoušek být laskavější, trpělivější, jemnější, je tvá mluva umírněnější? Nebo musíš připustit, tak jako já, že jsi reagoval se záblesky hněvu, tvrdými slovy a sebelítostí – reakcemi, které způsobuje silný stres a bezesné noci?

Všichni bychom se měli ptát: „Reagoval jsem na své kritiky a nepřátele se soucitem, láskou, milostí a odpuštěním? Nebo jsem reagoval se zlostí, rozhořčením a samospravedlností? Musel jsem dokázat, že mám pravdu a oni že se mýlí? Kolik zranění jsem způsobil ostatním, když jsem se jim pokoušel ukázat, jak strašně mi bylo ukřivděno, jak jsem byl špatně pochopen, má slova překroucena?“

„Je pro mě důležitější trvat na své potřebě mít pravdu než se pokořit a nastavit druhou tvář? Reagoval jsem v bolesti a rozmrzelosti, když jsem měl uzdravovat a smiřovat (tišit spory)?“

Apoštol Petr popisuje, že přichází hrozný den, kdy nebe pomine, základy země se rozplynou a všechno stvořené s ní. Proto, říká Petr, musíme být stále připraveni a toužit po návratu našeho Pána:

„Ale vy, milovaní, protože to víte předem, chraňte se, abyste nebyli strženi bludem těch zvrhlíků a neodpadli od své stálosti“ (2. Petr 3:17). „Když se tedy všechno má rozplynout, jací musíte být ve svatém chování a zbožnosti“ (verš 11). „Proto, milovaní, očekávejte tyto věci a snažte se, abyste jím byli shledáni v pokoji jako neposkvrnění a bezúhonní“ (verš 14).

Výraz, který mě usvědčuje nejhlouběji, je Petrovo varování v 17. verši „abyste také nebyli“. Vybízí nás slovy: „Jsi milovník Ježíše. Prohlašuješ, že jsi připraven a toužebně si přeješ Pánův návrat. A stále ostatní varuješ, aby činili totéž. Ale žiješ, jako by se Ježíš sotva kdy měl vrátit.“

„Očekává se od tebe, že budeš příkladem pro zbytek Kristovy církve. Takže – vycházíš po dobrém se všemi, které znáš? Je tvé chození před Pánem opravdu bezúhonné? Varuji tě – nemysli si, že nemůžeš vypadnout ze svého vytrvalého chození. Ty také můžeš být sveden bludem zvrhlíků.“

Co to je „blud zvrhlíků“, který Petr zmiňuje v 17. verši? Je to chybná představa, že Ježíš ve skutečnosti není ve dveřích. To je neodůvodněné uspokojení – nedostatek zájmu, lajdáctví, nedbalost demonstrovaná v konverzaci a životním stylu v této poslední hodině.

Petr popisuje ty, kteří upadli do tohoto bludu: „Slibují jim svobodu, sami jsou však otroky zkázy… jestliže se totiž ti, kdo skrze poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, do nich znovu zapletou a jsou jimi přemoženi, jsou jejich poslední věci horší než první“ (2. Petr 2:19–20).

Když tu Petr používá slovo „zapleteni“, nemluví o lidech, kteří se vrátili zpět k odporným hříchům jako je cizoložství nebo alkoholismus. Mluví o těch, kteří byli chyceni tělesnými postoji a motivy, které měli před tím, než poznali Krista.

Můžeš svědčit, že jsi spasený, ospravedlněný, posvěcený, že jsi unikl žádostem tohoto hříšného věku, že jsi požehnaný intimní známostí Ježíše. Ale Petr varuje: „Existuje nebezpečí, že budeš sveden z cesty vzrůstu. Můžeš být veden zpět do otroctví hořkosti a pomsty… do nelaskavosti, nemilosrdnosti (krutosti), neodpouštějícího ducha… do nespravedlivého způsobu jednání. Jestliže spadneš zpět do jakéhokoliv z těchto zvyků, budeš na tom hůř, než když jsi poznal Ježíše.“

Pavel varuje Efezské: „Abychom už nebyli nemluvňata zmítaná a unášená každým větrem učení“ (Efezským 4:14). Možná si myslíš: „Tento verš pro mě neplatí. Můj základ je biblicky pevný. Nejsem oklamán všemi těmi novo-evangelickými výstřelky a lehkomyslnými probuzeními, která odvracejí lidi od Krista. Jsem zakořeněn a upevněn v Božím slově.“

Přesto si poslechni zbytek Pavlova verše: „…unášená… lidskou vrtkavostí a vychytralostí k lstivému oklamání“ (stejný verš). Možná nemůžeš být zmaten falešnými doktrínami. Pavel říká, že ještě můžeš být unášen celou řadou věcí. Ptá se: „Jsi rozhozen zlými úmysly těch, kdo ti odporují?“

Pavlův vzkaz nás vyzývá, abychom ještě jednou zkusili sami sebe: Jak reagujeme na lidi, kteří se nazývají našimi bratry a sestrami v Kristu, a přesto o nás rozšiřují falešné zprávy? Jak reagujeme, když pochybují o našich motivech, nesprávně nás chápou, vypadá to, že dychtí po našem zničení? Jaká je naše odpověď, když nás zraňují a zarmucují až k slzám?

Když Pavel přikazuje: „Nebuďte nemluvňata,“ říká nám: „Tito tví nepřátelé – ti, kdo užívají pomluv a očerňování, lsti a manipulace, vychytralosti a prohnanosti, podvodu a pokoutnosti – říkám ti, že jsou všichni vzpurné děti. Jsou nečestní (odchýlení) a zkažení. A nedovolili Boží milosti, aby v nich pracovala. Tak neupadni do jejich zlých, dětinských her. Chtějí, abys reagoval na jejich podlost, jako to dělají děti. Ale nesmíš na ně odpovídat dětinsky.“

Viděl jsi někdy způsob, jak se děti chovají na hřišti? V minutách ze sebe vychrlí všechny možné druhy klackovitého jednání. Stále přibíhají k blízkému dospělému a stěžují si na nějaké malé zranění. A začínají se hádat s ostatními dětmi, neustále se střídající bitva (hned nahoře, hned dole) obviňování a zapírání: „Tak to nebylo!“ „Tak to bylo!“ „Tak to nebylo!“ „Tak to bylo!“

Je smutné, že mnoho křesťanů padá do těch samých dětinských, bludných her. Znám některé, kteří používají dopisů nebo e-mailů, aby udrželi tento druh obviňování, jako přetahování lanem. Křesťanský bratr na jedné straně země posílá e-mail svému příteli, ve kterém ho obviňuje: „Můj drahý bratře v Kristu, falešně jsi mě obvinil, pošpinil jsi můj charakter. Zhřešil jsi nejen proti mně, ale proti Pánu. Víš, že ses dotkl Božího pomazaného? Modlím se, aby ti Pán ukázal, jak je nebezpečné rozšiřovat o mně neověřené zprávy.“

Od příjemce přichází zpět e-mail: „Milovaný příteli, nemohl jsem tomu uvěřit, když mi přišel tvůj e-mail. Falešně jsi mě obvinil z pomlouvání a očerňování. Popírám všechno, o čem jsi řekl, že jsem řekl. Úplně jsi vytrhl má slova z kontextu. Jsi mi dlužen omluvu.“

A zde přichází odpověď: „Drahý Bille, jak se opovažuješ popírat co jsi řekl, když vím, žes to řekl? Můj přítel mi citoval každé tvé slovo – přesto teď popíráš, žes to řekl. Jsem přesvědčen, žes to řekl. Tak mi neříkej, žes neřekl, co můj přítel řekl, žes řekl, protože tys to doopravdy řekl.“

Zpátky přichází odpověď na odpověď odpovědi na originální e-mail: „Poslouchej, Jime, řeknu ti to ještě jednou: Neřekl jsem to – tečka. Bůh ti žehnej. Toto je mé poslední písemné dopisování s tebou. Pokoj Pána Ježíše s tebou.“

Jsou chyceni do stejné dětinské hry na hřišti: „Tak to není!“ „Tak to je!“

V následujícím verši na nás Pavel naléhá, abychom se hnuli k dospělosti: „Ale abychom říkali pravdu v lásce a ve všem rostli v toho, který je hlavou, totiž v Krista“ (Efezským 4:15). Říká nám: „Nemůžeš pomoci urážkám, které jsi vyslechl, zranění, které se ti stalo, pomluvám, které se povídají o tobě, lstím a podvodům směřovaným k tobě. Přesto můžeš použít těchto věcí, abys rostl v milosti. Dívej se na ně jako na příležitosti stávat se víc jako Ježíš. Odpovídej jemně, s pokorným duchem. Odpusť těm, kdo tě zlomyslně využívají.“

Znám drahého mladého služebníka, který byl zarmoucen starším pastorem. Starší muž mu ukřivdil – a když se o tom mladý kazatel dozvěděl, vypálil na něj kousavý e-mail. Tito dva muži si vyměnili několik rozzuřených e-mailů, než nakonec mladý muž přišel celý zmatený ke mně. Položil kopie e-mailů na můj stůl a řekl: „Bratře Davide, nejsem mstivý. Ale když jsem viděl, co tento člověk udělal, opravdu mě to zranilo. Tak jsem mu chtěl dát co proto! Co mám teď dělat? Mohl by ses na to podívat a poradit mi?“

Díval jsem se upřeně na několik originálů a rychle poznal, že oba muži reagovali jako děti. Duch svatý mi právě řekl, co jsem potřeboval – a já jsem odsunul kopie stranou. „Synu, zavolej osobně tomu pastorovi. Odpusť mu, ukaž mu milosrdenství a povzbuď ho. Jen ho miluj.“

Mladý služebník to tak udělal – a Bůh uzdravil jejich přátelství. Pánova radost naplnila srdce obou a uzdravila jejich zranění. A všechno to odstranil jeden telefonní rozhovor: „Bratře, je to omyl. Miluji tě. Dejme vše pod krev a uzdravující moc Krista.“

„Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale jestli jaká dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům. A nezarmucujte Ducha svatého Božího“ (Efezským 4:29–30a). Kořen slova, které Pavel užívá pro „vzdělání“ tu znamená „stavitel domu“. Toto slovo na oplátku je z kořene slova, které znamená „vybudovat“. Krátce každý, kdo vzdělává, buduje Boží dům, církev.

Pavel nám tu říká tři důležité věci o slovech, která mluvíme:

1. Musíme užívat svá slova, abychom budovali Boží lid.
2. Musíme používat svá slova, abychom sloužili milostí druhým.
3. Je možné zarmoutit Ducha svatého našimi slovy.

Byl jsem hluboce usvědčen, když jsem četl životní příběhy některých duchovních gigantů minulosti. Tito boží muži a ženy byli nebesky založení – pilní v Božím slově, často se modlili a zajímali se o růst v milosti. Andrew Bonar, jedna z velkých modlících se duší devatenáctého století, vstával každý den ráno ve čtyři hodiny, aby hledal Pána u svého lůžka. Když zemřel, našli jeho starší dva hluboké důlky vytlačené do dřevěné podlahy tam, kde klečel, aby se modlil. Jiní zbožní muži a ženy jako on – lidé plní milosti, lásky a čistoty – způsobovali, že v jejich přítomnosti hříšníci táli. Když se tito svatí pouze procházeli ulicí, usvědčení Ducha svatého padalo na ty, kdo je míjeli.

Přesto, co mě na životech těchto lidí nejvíc zasáhlo, nebyla jen jejich oddanost ke Kristu nebo intenzita jejich modliteb. Je to také Boží ovoce, které v nich tyto věci vyprodukovaly. Navíc jsem odhalil společnou nit mezi těmito duchovními velikány: jejich hlavní zájem byl růst v milosti čistého srdce, z kterého by mohl plynout svatý hovor (svatá konverzace). „Vždyť ústa mluví z hojnosti srdce“ (Matouš 12:34).

Ať v jejich domovem, v jejich veřejné službě nebo s jejich přáteli či spolupracovníky – vždy a všude usilovali tito lidé, aby rostli v této jediné milosti: vést svatou konverzaci beze lsti. Jejich jediným cílem bylo mít konverzaci hodnou Krista, aby z jejich úst nevycházela žádná nečistá mluva.

Vidím mnoho obyčejných křesťanů, kteří se stávají mocnými v Pánu tím, že žádají Božího ducha, aby očistil jejich každodenní konverzaci. Kdysi tito lidé milovali přísun pomluv, ale teď je zarmucuje, když je jen slyší. Již je neslyšíš reptat, kritizovat nebo pomlouvat jiné. Jedinou věc, kterou slyšíš, když mluví, je poučení, vzdělání. Mluví jazykem milující vlídnosti – dobré, povznášející, laskavé věci. Pro mě se tito lidé stávají také duchovními velikány.

Jako služebník evangelia zoufale toužím zůstávat v Boží přízni a požehnání. Jednou jsem ve své službě žebronil na Pánu, aby mi ukázal, co bych mohl udělat, aby ho to nejvíc požehnalo a potěšilo. Duch svatý dal do mého srdce dvě věci:

1. Nedovol tělu, aby uspokojovalo své žádosti.
2. Ať je vždy tvá komunikace hodna Krista.

Věřím, že většina věrných milovníků Krista jsou svědomití v prvním bodě. Ale máme zájem o druhý bod? Podle Pavla máme soudit každé slovo, které řekneme – veškerou naší komunikaci a reakce – tímto jednoduchým kriteriem: „Budují má slova Boží dům nebo ho strhávají?“

Tento dotaz se uplatňuje zvláště, když jsme někým zraněni. Odpovídáme na zranění budováním těla Kristova nebo ho strháváme dolů? Reagujeme slovy, která obnovují, uzdravují a povzbuzují – nebo to dál ničí Boží dům?

David nezískal svůj věhlas muže podle Božího srdce okamžitě. Ne – musel do něj vyrůst. A jedním ze způsobů, kterým to učinil, bylo vzdělávání jeho nejhoršího nepřítele. Saul používal všechny možné prostředky, aby zničil Davida. Přesto nic z toho, co Saul udělal, nemohlo zabránil Davidovi, aby ho nectil a nerespektoval.

Saul žárlil na Davida. Lhal o něm, okrádal ho o jeho reputaci. Snažil se ho zdiskreditovat před jeho nejlepšími přáteli. A naverboval jiné, aby se obrátili proti Davidovi. Nakonec vyštval Davida z Izraele. A zničil ty, kteří se snažili Davida bránit. Jednoduše řečeno, Saul nedal Davidovi pokoj.

Příležitostně se Saul kál, vyznával svá bezpráví Davidovi. Brečel jako malé dítě: „Je mi to líto, Davide – prosím, odpusť mi.“ Ale brzy přišel za Davidem s ještě větší nenávistí.

Věřím, že ze všech lidí, kteří jsou v Písmu zmiňovaní, strpěl David více ohavného, opovrženíhodného týrání než kdokoli jiný, kromě Krista. A to všechno přišlo od muže, který kdysi Davida velice miloval – Saula. Přesto David v každém ohledu odpovídal láskou a úctou k Saulovi.

V jednu chvíli Saul zavraždil osmdesát pět božích kněží ve městě Nobe. Abiatar, syn jednoho z těchto zavražděných kněží, unikl a hledal útočiště u Davida. Když mladý muž podrobně vylíčil příšerný masakr, Davidovi služebníci museli být rozhořčeni. Pravděpodobně si mysleli: „Teď může David zaútočit na Saulovo ležení a zabít ho z dobrého důvodu. Náš kapitán má zákon na své straně. Má všechna biblická práva převzít zpět království od tohoto vraha. Určitě bude celý Izrael zděšen, až uslyší, že Saul chladnokrevně zavraždil osmdesát pět kněží.“

Ale když David vyslechl příběh, pouze sklonil hlavu a vzlykal. Ve skutečnosti si dával osobně vinu za toto vraždění. „Jáť jsem příčinu dal k zhubení všech duší domu otce tvého“ (1. Samuel 22:22). David byl naprosto nevinný – přesto ochotně nesl vinu jiného člověka. Věřím, že v tu chvíli začal David růst v milosti. Byl to obrovský krok k tomu, aby se stal mužem podle Božího srdce.

Při jiné příležitosti Saul pronásledoval Davida a snažil se ho zabít. On a jeho muži se zastavili, aby si odpočinuli v jeskyni, nevěděli, že David a jeho tlupa jsou ukryti hlouběji ve stejné jeskyni. Když Saul a jeho muži usnuli, Davidova skupina strojila pikle: „Tady je to – tvůj den vítězství a odplaty. Bůh přivedl Saula do tvých rukou. Zabijme ho teď, dokud můžeme. Můžeš být králem dřív, než skončí den.“

Ale David odmítl. Místo toho odřízl čtverec ze Saulova pláště, než opustil jeskyni. Chtěl to jako průkazné svědectví, aby mohl později Saulovi dokázat, že ho mohl zabít. Ale Písmo říká: „Potom pak padlo to těžce na srdce Davidovi, že uřezal křídlo pláště Saulova“ (verš 24:6).

Z bezpečné vzdálenosti zvolal ztrápený David na Saula. Jak se Saul vynořil z jeskyně, pokořil se David před králem, poklonil se k zemi a dokonce ho nazval „otcem“ (24:12). Potom David prohlásil: „Ruka má nebude proti tobě“ (24:13). Říkal: „Můžeš mi udělat, cokoliv chceš, Saule. Můžeš mě pronásledovat, trápit, snažit se mě zabít. Ale já nikdy nepozvednu svou ruku proti tobě. Budu-li se mstít, musí to učinit Hospodin.“

Později, když se David dozvěděl o Saulově smrti, neradoval se, ani neprohlašoval, že to byl Boží soud. Nikdy nepronesl: „Díky Bože, jsem pomstěn. Saul dostal, co mu patřilo.“ Ne – David roztrhl svůj šat a vzlykal. „A nesouce smutek, plakali a postili se až do večera pro Saule“ (2. Samuelova 1:12). „Tedy naříkal David naříkáním tímto nad Saulem… Ó, kráso Izraelská, na výsostech tvých zraněni, jakť jsou padli udatní“ (1:17,19).

Já si někdy připomínám své vlastní úmorné časy, kdy mě spoluslužebníci osočovali tak strašně, že mě dohnali k slzám. Když čtu dnes své deníky, myslím si: „Pane, taková noční můra. Myslel jsem, že můj zármutek nikdy neskončí.“

A přece jsem během takových časů obvykle neodpovídal s milostí a odpuštěním, jako to dělal David. Místo toho jsem znovu omílal své příběhy zármutku a špatného zacházení svým druhům. Jmenoval jsem lidi, kteří mě zranili, a opakoval všechny odporné věci, které mi udělali. Reagoval jsem jako trucující dítě – a stával jsem se právě tak vinný jako ti, kdo mně škodili.

Má konverzace nebyla v těch dnech hodna Krista. Již jsem se v nedávných letech zavázal k hledání odpuštění u všech lidí, kterým jsem odpovídal s nedostatkem milosti. A snažím se vycházet s každým, koho znám.

Pavel uvádí šest věcí, které musíme odstranit z našich životů, jestliže máme růst v Kristově milosti: „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí“ (Efezským 4:31).

Mnoho křesťanů si myslí, že život svatosti se skládá z pravidelné modlitby, intenzivního studia Bible a služby ostatním jako oběť. Pravda je, že všechny tyto věci mohou přispět ke svatosti. Přesto se neodvažujme přeskočit těchto šest bodů z Pavlova seznamu. Apoštol nám říká, že musíme samozřejmě čelit těmto věcem, máme-li růst v milosti. Můžeš být misionář, nabízet svůj život jako oběť, nevlastnit žádný majetek, trávit všechen čas službou ostatním. Ale když budeš ignorovat otázky srdce, které tu Pavel zmiňuje, budeš zarmucovat Ducha svatého. Tvůj růst zakrní a ty skončíš jako duchovní strašidlo.

První tři položky na Pavlově seznamu – hořkost, zloba a hněv – jsou naprosto jasné, nepotřebují vysvětlení. Hořkost je nechtít nechat odejít stará zranění nebo odpustit minulé křivdy. Zloba je pevnost nelibosti (rozmrzelosti) spojená s nadějí dosáhnout pomsty. Hněv je roztrpčení – buď rychlý výbuch citu nebo pomalu hořící rozhořčení k někomu.

Již jsem mluvili o „špatném mluvení“ (rouhání) nebo slovech, která boří. Tak se podívejme na zbývající dvě položky – křik a zášť (zlomyslnost). Co jimi Pavel míní?

Když jsem pracoval na tomto poselství, udělal jsem si přestávku a šel jsem do naší ložnice, kde moje manželka uklízela. Všiml jsem si, že náš ohromný, těžký příborník je posunut do středu místnosti. Zřejmě s ním Gwen pohnula, aby za ním mohla uklidit.

Nic mě nevyvede z míry víc, než když se má žena snaží posouvat těžký nábytek bez mé pomoci. Vždy mám strach, aby si neublížila. Po celé naše manželství ji prosím: „Nikdy to nedělej sama. Jen mě zavolej a já ti pomohu.“

Když jsem viděl, co udělala, vybuchl jsem: „Cos to provedla za hloupost? Mohla ses zranit. Proč jsi mě nezavolala? Víš, jak mi při tom je?“ Posunul jsem příborník zpátky na místo a celou dobu jsem nadával: „Co je to za nesmysl. Už to nikdy znovu nezkoušej. Nejsi super žena.“

Když jsem se vrátil zpátky do studovny, okamžitě jsem se dostal ke slovu „křik“. Žádal jsem Ducha svatého, aby mi ukázal, co to znamená. Rychle mi odpověděl: „Křik je to, co jsi právě předvedl své ženě.“ Křik je náhlý citový výbuch pro nic – zbytečný povyk, hlasitý bezdůvodný rámus. Způsobujeme křik, když děláme velký problém z něčeho bezvýznamného, nebo způsobíme radši scénu, než bychom se snažili o pomoc nebo nápravu.

Okamžitě jsem pochopil, co jsem udělal. Zašel jsem za Gwen a omluvil se: „Zlatíčko, odpusť mi. Nic jsem tu neudělal, jen jsem způsobil hlasitý povyk.“

Poslední položka na Pavlově seznamu je zášť (zlomyslnost). Zlomyslnost je touha vidět někoho jiného trpět. Pro mnoho křesťanů znamená zlomyslnost naději, že Bůh potrestá někoho, kdo nás zranil. Je to ďábelský duch a obvykle je ukryt hluboko v srdci. Ve skutečnosti většina věřících nikdy nevysloví svou zlomyslnost. Ale ona nakonec povstane, když se dozvědí, že jejich nepřátelé jsou nějak sklíčení (zničení, nemocní). Možná mají jen na krátký okamžik pocit zadostiučinění nebo dokonce vyjádří starost (lítost) o zraněnou osobu – ale stále ještě mají ducha zlomyslnosti.

Když Pavel říká: „Odlož všechny tyhle hříchy,“ nemluví o tom, že se to rychle napraví. Popisuje proces – záležitost růstu si dá na čas. Někdy můžeme selhat, když se zbavujeme těchto špatností. Ale když činíme rychle pokání a zavážeme se, že se budeme chovat k druhým správně, za čas se tyto problémy ztratí.

Ježíš to činí jasné: Nemůžeme se držet neodpuštění, hněvu nebo zášti. Když své životy nezbavíme těchto záležitostí, nebudou nám odpuštěny naše vlastní hříchy. Potom se naše nepravost nakupí proti nám, navzdory naší zbožnosti a dobrým skutkům (Matouš 6:14–15).

Tak zkoumej pečlivě svůj život. A připomínej si tyto definice: Milost je zmocnění Ducha svatého stávat se víc jako Ježíš. A růst v milosti je vrůstat do podoby Krista mocí Ducha. A nakonec se nepřestávej ptát: „Rostu víc jako Ježíš spoléháním na moc Ducha svatého?“