Satanův hněv musí chválit Boha

Žalmista píše: „Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí“ (Žalm 76:10). Podle tohoto verše bude jednoho dne hněv hříšných proměněn v chválu Všemohoucího Boha. Jak nádherná to bude chvíle: jazyky zlých škůdců budou muset uznávat a uctívat Hospodina!

Moje otázka ohledně tohoto verše zní: odkud „hněv člověka“ přichází? Právě teď přikrývá celou zemi silný, zuřivý hněv, něco, čeho člověk sám o sobě není schopen. A tento hněv se projevuje stále se množícími způsoby. Přemýšlejte o tom:

• Radikální islám rozpoutává svůj hrozivý hněv proti všem, kdo se odmítají poklonit Alláhovi.

• Zuřící, démony posedlý diktátor severní Koreje vyhrožuje celému světu, stejně tak jako rozpoutává nelidsky krutý útisk a hladomor svého vlastního lidu.

• Na Středním východě se celé národy stávají ďáblovými nástroji v pokusu o zničení Izraele.

• V Evropě a Spojených státech se zintenzivňuje hněv těch, kdo si hnusí a opovrhují jménem Ježíš.

• A konečně je tu hněv bezbožných, kteří propadli svým hříchům. Zuří ve svém úsilí úplně svrhnout Boží řád.

Když uvažuji o těchto současných formách lidského hněvu, uvědomuji si, že ve své podstatě nejsou lidské. O tom nelze pochybovat: všechno je to naprosto ďábelské. Bible nám to dokazuje těmito verši:

• Když apoštol Jan mluví o našich dnech, píše: „…neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem, protože ví, že má málo času“ (Zjevení 12:12).

• Ježíš řekl těm, kdo proti němu zuřili: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit touhy svého otce“ (Jan 8:44). V tomto jediném verši Kristus identifikuje zdroj takového hněvu: Není pouze lidský, ale pochází přímo od samotného Satana.

   

Podle těchto pasáží je to, čemu čelíme právě teď, nic míň než z pekla řízený, démonický hněv. Není to jen politická zuřivost, ani pouze osobní hněv, ani prostě záležitost islám versus Izrael. Je to mnohem horší.

Žalmista se na tento fenomén zaměřuje, když se v ohromení ptá: „Proč vzbouřily se národy a lidé vymýšlejí marnosti? Králové světa povstali, vládcové strojí spiknutí proti Hospodinu a jeho Pomazanému“ (Žalm 2:1–2).

To všechno je démonická zběsilost proti Bohu a jeho Synovi, Ježíši Kristu. A rozmanité formy, kterých tento hněv nabývá, se stále víc a víc stupňují. Právě teď vidíme, jak se před námi oslabují Kristova slova na světových pódiích: děti Satana prostě dělají, co jim otec přikazuje.

Islámští klerikové vyžadují celosvětovou fatwu proti všem, kdo odmítají uctívat jejich falešného boha. Nepřátelé Krista ve svém démonickém hněvu doslova zvedají zbraně a přikazují lidem: „Pokloň se našemu bohu nebo zemři.“

Ale nic z tohoto satanského hněvu není nové. Během celé historie můžeme vidět jeden příklad takového démonického šílenství za druhým. Ve 3. kapitole Daniele postavil král Nabuchodonozor zlatého boha v Babylónu a vyžadoval jeho uctívání. Každý správce, úředník a občan ve více než stu babylonských provinciích se musel poklonit tomuto bohu, jinak čelil smrti. Byly tam dvě volby: poklonit se nebo padnout. Jestliže někdo odmítnul uctívat Nabuchodonozorovu modlu, byl zažila upečen v ohromné rozžhavené peci.

Poté, co vyšlo toto nařízení, našli se v království tři oddaní mladí Židé, kteří se odmítli poklonit. Nabuchodonozor si je v hněvu nechal předvést a chtěl vědět: „Který jest ten Bůh, ješto by vás vytrhl z ruky mé?“ (Daniel 3:15). A toto byla jejich odpověď: „Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás“ (3:17).

Král, ovládaný démonem, reagoval podle předpokladu: „Tedy Nabuchodonozor naplněn jsa prchlivostí…rozkázal rozpáliti pec sedmkrát více, než obyčej měli ji rozpalovati“ (3:19). To byla ryze démonická nenávist vůči Bohu Hospodinu. Pravdou je, že všichni, kdo stojí v Kristu, mohou očekávat, že se s takovým hněvem setkají. Jejich poslušnost vždy vyvolá hněv těch, kteří přijímají příkazy od Satana.

Takže, jaký byl výsledek? Čí Bůh zvítězil v Babylónu? Uprostřed tohoto zápasu manifestoval svou slávu a moc sám Ježíš. Když král Nabuchodonozor zíral do rudě rozpálené pece, byl šokován tím, co viděl. Křičel: „Vhodili jsme do pece tři muže, ale já vidím čtyři rozvázané muže. Procházející se uprostřed ohně a plameny jim vůbec neublížily. A čtvrtý na pohledění podobný jest synu Božímu“ (viz Daniel 3:25).

Když se ukáže Ježíš, hra skončila. Jeho nepřátelé se před ním musí sklonit.

Dnes je islám typem Babylona se šílenými vůdci, jako byl král Nabuchodonozor. Toto náboženství vyhrožuje celému světu požadavkem, aby uctíval jejich božstvo, Alláha. Teroristické organizace s islámskou podporou vyžadují: „Pokloňte se Alláhovi nebo vyhodíme do vzduchu vaše letadla. Zničíme bombami vaše města, vlaky, autobusy a tunely. Uneseme vás, budeme vás mučit a usekneme vám hlavu. Alláh bude vládnout celému světu. Islám zvítězí.“

Když o takových démonických silách uvažujeme, měli bychom se opět vrátit k příběhu Nabuchodonozora a těch tří věrných služebníků. Říká nám, že v jediné hodině sestoupil Pán a osvobodil své služebníky – a všechno se změnilo. Vše vypadalo jinak, když Pán manifestoval svou sílu a způsobil, že král volal:

„Požehnaný Bůh jejich, totiž Sidrachův, Mizachův a Abdenágův, kterýž poslal anděla svého, a vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho, až i rozkazu královského neuposlechli, ale těla svá vydali, aby nesloužili a neklaněli se žádnému bohu, kromě Bohu svému“ (Daniel 3:28). Nabuchodonozor vydal okamžitě jiné nařízení. To oznamovalo, že jediný Bůh, který má být uctíván, je Bůh těchto tří Židů: „Proto že není Boha jiného, kterýž by mohl vytrhovati, jako tento“ (3:29).

Vraťme se teď k žalmistovi, který se ptal, proč pohanské národy běsní proti Hospodinovi. Podle něho je Boží reakce na takový hněv zde: „Směje se Ten, jenž trůní v nebesích, vysmívá se jim Hospodin. Jednou k nim ale v hněvu promluví, ve svém rozlícení je vyděsí“ (Žalm 2:4–5).

Hospodin sám potom prohlašuje: „Svého krále jsem přece ustanovil na Sionu… Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě“ (2:6–7). Islámská a jiná pohanská náboženství možná doufají, že dosadí své bohy za krále, který by vládl celé zeměkouli. Ale Hospodin Bůh říká: „Já jsem již dosadil svého Syna Ježíše Krista, Mesiáše, jako krále na nebi a na zemi. On je už teď králem všeho.“

Sám Otec říká: Ježíš vládne jako Pán. Jaká je na to reakce světa?

Na celém světě se zvedá vášnivá nenávist k Božímu Slovu. Biblí je opovrhováno, je zesměšňována a proklínána bezbožnými lidmi. Ptám se vás, co to je na jménu Ježíš, že to vyvolává takovou zlost při jeho pouhé zmínce? Na celém světě není jméno, kterým by bylo tak opovrhováno. Přesto nemůže být žádné spasení v jiném jménu, než ve jménu Ježíš. „A v nikom jiném není spasení, protože lidem není dáno jiné jméno pod nebem, v němž bychom měli být spaseni“ (Skutky 4:12).

Víme, že hříšníci vždycky nenáviděli jméno Ježíš. Ale teď se tato nenávist mění v démonické běsnění. Kristovo jméno je pomalu a lstivě vymazáváno ze společnosti pomocí zákonodárných nařízení v národech na celém světě.

Nedávno jsem dostal zprávu z velice spolehlivého zdroje o udivujícím vývoji v americké armádě. Je tu prováděn pokus o zavedení nařízení, aby žádný kněz, dokonce ani katolický nebo protestantský, nemohl zmínit jméno Ježíše Krista. Zdůvodnění, které je za tím, je neuvěřitelné: „Musíme duchovně dozrát v pluralitní společnost.“ Takový podvod! Přemýšlejte o tom: především, zakazovat jakoukoliv zmínku o jménu Ježíše Krista a potom říkat, že jde o věc duchovní dospělosti. To je přímo z pekla!

Proč je taková nenávist k Božímu Synovi? Proč se hříšníci třesou hrůzou při pouhé zmínce jeho jména? Je to pro to, co jeho jméno představuje: Kristovo jméno znamená osvobození z hříchu. To znamená svobodu z nadvlády hříchu. To znamená smrt staré, padlé, Adamovy přirozenosti, a vstup do novosti života. To znamená moc k tomu, aby zanechali, zřekli se a odepřeli si všechny bezbožné žádosti, chtíče a požitky.

Ale víte, milovníci požitků se nechtějí vzdát svého smyslného způsobu života. Pavel o nich říká: „Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, lakotou, zlobou, plní závisti, vraždy, svárlivosti, lsti, zlomyslnosti; donašeči, pomlouvači, nenávidící Boha, zpupní, pyšní, vychloubační, kteří vyhledávají zlé věci, neposlouchají rodiče; nerozumní, nedodržující smlouvy, bezcitní, nesmiřitelní, nemilosrdní, kteří ačkoli znají Boží spravedlivé ustanovení, že ti, kteří provozují takové věci, zasluhují smrt, nejenže je dělají také, ale dokonce to těm, kteří je provozují, schvalují“ (Římanům 1:28–32).

Podle žalmisty je postojem pohanů: „Pojďme rozlámat jejich okovy, shoďme ze sebe jejich řetězy!“ (Žalm 2:3). V překladu do moderního jazyka čteme: „Pojďte, teď už nemůžeme dopustit žádné odsouzení z Bible. Nemůžeme dopustit, aby nás tohle ‚Ježíšovo otroctví‘ zastavilo. Musíme vydat zákony, které rozbijí všechny staré řetězy morálky. Vyhlásíme naše právo na manželství dvou mužů nebo dvou žen. Budeme uplatňovat práva na všechny druhy sexuální deviace. Potřebujeme strhnout stará morální omezení. Vyhlásíme morální neomezené výšiny.“

Moje Bible říká, co se v takovou hodinu stane. Když je hněv hříšných lidí připraven zničit přirozené zákony – převrátit společnost do nepopsatelného, Sodomě podobného pekla, kdy každý člověk je sám sobě zákonem – tehdy je na tahu Bůh: „Jednou k nim ale v hněvu promluví, ve svém rozlícení je vyděsí“ (2:5).

Žalmista nám říká: „Své vlastní normy prohlásili za svaté. Pozvedli své pozemské sekery v lese stromů, aby odsekali vše, co je spravedlivé. Rozbíjejí svaté věci sekerami a palicemi a znesvěcují místo Božího příbytku“ (viz Žalm 74:4–7). Potom naříká: „Jak dlouho se, Bože, smí rouhat protivník? Bude se tvému jménu vysmívat navěky?“ (74:10).

Tehdy, jak nám říká Boží slovo, již nebude mít zkáza a rouhání, způsobené lidským hněvem, dlouhého trvání. „Slavit tě musí i lidský hněv a zbytkem hněvu se opášeš“ (76:10). Jak se to stane? Jednoduše řečeno, čím intenzivnější bude lidský hněv, tím víc bude Bůh vylévat svou milost. „Kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost“ (Římanům 5:20).

Nádherné příklady vidíme v průběhu celé historie. Přemýšlejte o tom, jak byla Kristova církev pošlapávána v Číně pod strašlivým hněvem komunismu. Všechny formy náboženské aktivity byly zakázané, včetně buddhismu, prominentního náboženství v této zemi. Zůstalo tam duchovní vakuum, lidé byli prázdní a hladoví. Ale opět, lidský hněv se proměnil ve chvály Bohu. Pán vylil na Čínu řeky milosti a po celé zemi se rozrostla ilegální, undergroundová církev. Dnes má církev v Číně miliony členů a stále roste a sílí.

Pro mě je možná nejjasnějším příkladem, jak se lidský hněv změnil do Boží chvály, svědectví apoštola Pavla. Ježíš se zjevil tomuto ohnivému pronásledovateli rané církve na cestě do Damašku. V jediném okamžiku se Pavlova zuřivá nenávist ke Kristovi a jeho církvi změnila na Boží chválu. Důsledkem toho je dnes celý svět jiný.

I teď vidíme, jak se hněv Hisballáhu mění v Boží chválu. Jak? Muslimové v jižním Libanonu uprchli před válkou do Jordánska a Sýrie, kde byli mnozí přijati křesťany. Když tito věřící ukázali uprchlíkům Kristovu bezpodmínečnou lásku, nakrmili je a ubytovali, srdce těchto zapřisáhlých muslimů roztála. Jsou teď mnohem víc než kdy dřív otevření pro evangelium.

Na všech těchto příkladech vidím Pánovu odpověď na žalmistovo volání: „Povstaň už, Bože, a veď svou při, vzpomeň, jak se ti blázni denně rouhají! Nezapomínej na řev svých nepřátel, křik tvých protivníků stále vzmáhá se!“ (Žalm 74:22–23).

Věřím, že každému zbožnému člověku byl přiřazen Satanův posel a ten je pověřen, aby ho trápil a sužoval každý den. Jestliže se přibližuješ a přimykáš k Pánu, tak budeš čelit vrchovatému hněvu šíleného ďábla.

Nicméně existuje cesta, jak změnit Satanův hněv proti tobě na Boží chválu. Faktem je, že nejsme snadné cíle ani bezmocné děti. Dostali jsme zbraně a zdroje, které mají moc strhnout satanské pevnosti. Co je naší největší zbraní? Jsou to zaslíbení Všemohoucího Boha.

Písmo nám říká: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jakub 4:7). Možná se ptáš: „Ale jak se mohu vzepřít nepříteli?“ Tím že se živíš Božími sliby, činíš je součástí svého života a dovoláváš se jich, když jsi pod palbou, cituješ je ďáblovi. Zde je zrovna jeden příklad takového zaslíbení:

„Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své. Aj, zastydí se, a zahanbeni budou všickni, kteříž se zlobí proti tobě; v nic obráceni budou, a zahynou ti, kteříž tobě odporují. Hledal-li bys jich, nenalezneš jich. Ti, kteříž se s tebou nesnadní, v nic obráceni budou, a na nic přijdou ti, jenž s tebou válčí. Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu“ (Izaiáš 41:10–13).

Bývalý šéf gangu Nicky Cruz vedl před nedávnem evangelizační shromáždění v gangy zamořeném obvodě Londýna známého jako Hackney. Stupeň zločinnosti se tu zcela vymknul kontrole a Nicky byl pozván policejním prezidentem, aby mluvil.

Starosta Hackney je gay, stejně jako mnoho členů městské rady. Když se dozvěděl, že Nicky bude mluvit, podíval se na jeho webovou stránku a našel tam text, v němž se říká, že Bible nazývá homosexualitu hříchem. (Bylo to v kontextu Nickyho odpovědi na dopis. Nicky dodával: „Homosexualita není problém – hřích je problém. Totéž je pravdou o smilstvu, cizoložství, násilí, narkomanii a holdování alkoholu.“)

Tito místní představitelé zahájili kampaň, aby zabránili Nickymu v řeči, a hněv, který to proti němu vyvolalo, byl strašný. Nazvali ho netolerantním a nesnášenlivým, a noviny tento výmysl rozšiřovaly na svých titulních stranách. O celém tomto běsnění dostávala naše služba podrobné e-mailové zprávy.

Když se na Nickyho chrlil všechen tento hněv, doporučovali mu, aby učinil kompromitující prohlášení pro tisk. Ale to Nicky odmítnul, místo toho požadoval stejná práva pro uspořádání veřejných shromáždění, jaká mají jiné skupiny. Jedna právní firma přijala Nickovu kauzu a zastupovala ho, případ vyhrála.

Když Nicky konal svá shromáždění v Hackney, přišel Duch svatý a Ježíš manifestoval svou moc. Sál byl každý večer přeplněný a na konci týdne pozvalo nějakých 1500 lidí Ježíše do svého srdce. Tento počet zahrnoval i některé vůdce gangů, stejně jako narkomanů a prostitutek. Sedm gangů v okrsku nakonec požádalo o dočasný mír. Všichni říkali, že po Nickových shromážděním klesla míra zločinnosti v Hackney o 14 procent.

Ptám se vás: byl všechen ten hněv skutečně namířený proti Nickovi? Ne, byl zaměřený na obnovující moc Krista, na proměňující moc evangelia. A přišel, protože tam byl veliký strach z usvědčení z hříchu. Přemýšlejte o tom: kdyby byly drogově závislí osvobozeni ze svých zvyků…kdyby byli členové vraždících gangů změněni a učiněni novými stvořeními v Kristu…kdyby se homosexuálové a prostitutky stali svědky, že s Kristem není nic nemožné, byli by zázračně osvobozeni…kdyby se Boží láska dotkla nenapravitelných gangů…pak by jeho láska mohla zlomit každý řetěz otroctví. Je tedy divu, že byl Satanův hněv tak vydrážděn?

Žádné množství kompromisů, lásky nebo tolerance nikdy neuspokojí tento démonický hněv a běsnění. Vlastně se jen zhorší, hodně zhorší. Právě teď získávají rozhněvané síly politickou moc na vysokých místech, kandidují na úřady na celém světě a jsou volení.

V některých oblastech Evropské unie je už teď protizákonné kázat Krista se svobodou, jaké se těšíme v USA. Mnoho evangelizačních kázání se nazývá „zločin zaujatosti.“ Obávám se, že přichází den, kdy totéž bude pravdou v Americe.

Král David byl zdrcen anti-božím duchem své doby. Volal k Hospodinu: „Pohleď, kolik mám protivníků, jak prudkou nenávistí nenávidí mě!“ (Žalm 25:19). Podobně Žalm 124:2–3 nám říká: „Kdyby s námi nebyl Hospodin tenkrát, když nás lidé napadli, tehdy by nás byli zaživa spolykali ve svém zuřivém běsnění.“

David žalmista vyjadřuje to, co dnes mnozí v církvi cítí. Občas se zdá, že jsme bezmocní, abychom stáli proti nahromadění zlých sil. Týká se to i soudů, ženou naši společnost blíž a blíž k branám pekla. Sotva dokážu uvěřit, jak se den za dnem zašlapává morálka našeho národa do bláta.

Dopustí Pán, aby tento hněv proti němu a jeho církvi pokračoval, dokud se naše společnost nestane jako Sodoma, kde bude každý člověk sám sobě zákonem? Ne, nikdy! Právě teď zažíváme neuvěřitelnou trpělivost Pána. Vynese soud, ale všechny jeho soudy jsou zamýšleny k vykoupení. Izaiáš nám k tomu poskytuje nádherný obrázek:

„Já jsem Hospodin, toť jest jméno mé, a slávy své jinému nedám, ani chvály své rytinám. Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám…“

„Hospodin jako silný rek vyjde, jako muž válečný rozhorlí se, troubiti, anobrž i prokřikovati bude, a proti nepřátelům svým zmužile sobě počínati, řka: Mlčel jsem dosti dlouho, činil jsem se neslyše, zdržoval jsem se, ale již jako pracující ku porodu křičeti budu, pohubím a sehltím vše pojednou…“

„I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich.“

„Obrátí se zpět, zahanbeni budou ti, kteříž doufají v rytinu, kteříž říkají slitinám: Vy jste bohové naši. Ó hluší, slyštež, a vy slepí, prohlédněte, abyste viděli“ (Izaiáš 42:8–9,13–14,16–18).

Milovaní, Boží milost, kterou Izaiáš popisuje, změnila pronásledovatele Saula v apoštola Pavla. Pozvedla multimilionovou církev v komunistické Číně. Posílá islámské uprchlíky do milujících náručí oddaných služebníků Krista. A právě teď v centru Teen Challenge v jedné islámské zemi pozvedla 500 obrácených drogově závislých, a ti teď horlí pro kázání Krista. Bůh v těchto posledních dnech opravdu vylévá svou moc k vykoupení.

Nemáme se trápit nad bitvami, které, jak se zdá, Satan vyhrává. Bitva, v níž jsme, je věčná bitva. A brány pekel Kristovu církev nepřemohou. Náš Otec to vyhlásil: Ježíš již vládne jako Král!