Služba posilňování druhých

Někteří křesťané mají tendenci přemýšlet o apoštolu Pavlovi, vzhledem k jeho mocným dopisům a jeho úžasné službě, jako o super člověku. Ale kdyby Pavel nebyl ze stejného masa a krve jako my – kdyby nebyl předmětem stejných pokušení a zkoušek – neměl by církvi co říci. Všechny jeho epištoly by byly napsány zbytečně.

Pravdou je, že mnoho ze svých dopisů Pavel napsal v průběhu těch nejobtížnějších období svého života. Církvi v Korintu otevřeně přiznal, že zažívá časy hlubokého utrpení a bolestných duševních muk: „…ve všem ssouženi jsme byli; zevnitř boje, vnitř strachy“ (2. Korintským 7:5). Když to psal, byl tento veliký apoštol v Makedonii, kde procházel pocity deprese, sklíčenosti, bezmoci a úplného odmítnutí církví.

Jak se Pavel do takového stavu dostal? Podívejme se na pozadí jeho situace. Pavel právě napsal svou první epištolu Korintským, ostré pokárání, zamýšlené k nápravě nemorální situace v církvi. Ačkoli jeho dopis obsahoval nesnadné poselství, psal ho Pavel v slzách a s úzkostí v srdci.

Důvodem napsání tohoto dopisu byl ohavný skutek smilstva, který v církvi přehlíželi. Pavel Korintským napsal: „Jste nadutí pýchou, odmítáte se kát za tak otevřený hřích, který mezi vámi je. Nesoudili jste tuto situaci spravedlivě. Měli jste toho, kdo ten čin spáchal, vyloučit z vašeho společenství, dokud neuvidíte opravdové pokání.“ Pavel jim nařídil, aby „vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše“ (1. Korintským 5:5).

Bylo to silné, nepříjemné a tvrdé poselství. A po nějakou následující dobu Pavel litoval, že ho poslal (viz 2. Korintským 7:8). Opravdu, od toho dne se Pavel trápil, jak na to asi Korintští zareagují. Co když jeho motivy pochopí špatně? Poznají, že psal dopis v lásce, s hlubokou obavou, kam se církev řítí? Později jim napsal: „Neříkám to k vašemu odsouzení“ (2. Korintským 7:3).

Vím, jak se Pavel cítil. Po léta jsem podle Pánových instrukcí a skrze jeho Slovo musel přinášet to, co by někdo mohl nazvat tvrdým poselstvím. Potom jsem v mučivé úzkosti ležel na své tváři a modlil se: „Pane, nepřehnal jsem to? Tvé Slovo říká, že nemáme kritizovat spravedlivé nebo žehnat hříšníkům. Řekni mi, nezranil jsem tím poselstvím tvé spravedlivé?“

Pavel také učil, že se do Korintské církve vplížili falešní proroci a způsobili, že ostatní opovrhují jeho utrpením. Ve skutečnosti o něm tito lidé říkali: „Kdyby byl doopravdy s tímto mužem Bůh, proč by se na něj valila všechna ta hanebná potupa? Proč by Pavla uvrhli do vězení? A jak by mohl nějaký Boží muž říci, že si ‚zoufá, zda přežije‘? Nechápeme, jak může být člověk, který se modlí, tak často napadán a tak ponižován. Kdyby měl Pavel opravdovou víru, nemohl by zažívat taková utrpení.“

Taková obvinění dopadají i dnes na zbožné služebníky, kteří prožívají utrpení a potupu. Jak často jsem slyšel nějakého křesťana mluvit o druhém: „V jeho životě musí být něco špatného, když prochází tolika zkouškami a trápením.“ V Pavlově případě to byla věc jeho kritiků, kteří chtěli uštípnout z jeho duchovní autority.

Ale Pavel řekl, že toho nelituje, když Korintským poslal dopis. Místo toho poslal svého duchovního syna Tita do Korintu, aby jim vysvětlil smysl toho poselství: „Řekni lidem, že je miluji a nechci jim ublížit, ale že s tou situací je nutné jednat. Potom se setkáme v Troadě a řekneš mi, jaký měl můj dopis účinek.“

Poté, co vyslal Tita na jeho misii, vydal se Pavel do Troady, cestou se zastavil v Efezu. Bůh tu skrze Pavla mocně jednal a jeho pomazané kázání pohnulo zástupy. Mnozí, kdo slyšeli jeho kázání, spěchali domů, aby přinesli své okultní knihy, potom se shromáždili v centru města, aby je na ohromné hranici spálili.

To však vzbudilo zlou krev mezi efezskými stříbrotepci, kteří vydělávali především na výrobě sošek bohyně Diany. Najednou viděli, že jejich živobytí mizí, přímo jim před očima, v ohni. Tak vzpláli hněvem proti Pavlovi, obvinili ho z náboženského fanatismu a řekli, že chtěl zničit jejich uctívání. Obvinění jako jiskra zapálilo ohromnou vzpouru a Pavel jen tak tak vyvázl životem. Když později napsal, že „ztrácel naději, že přežije,“ mluvil o tomto incidentu. „Myslel jsem, že mě zabijí.“

Nejsme si jisti, co ještě se stalo v Efezu, protože Pavel nám to neříká. Všechno, co víme, je, že kvůli tomuto zážitku „jsme byli nadmíru přetíženi, nad naše síly, takže jsme ztratili i naději na život.“ (2. Korintským 1:8). Opravdu, Pavel mluvil o tom, že byl pronásledován, nepochopený, sklíčený na duchu. Teď, když mířil do Troady, toužil vidět svého zbožného syna v Kristu Tita, který mohl pozvednout jeho ducha. Pavel mohl Titovi otevřít své srdce a dozvědět se o účinku svého dopisu.

Ale když Pavel přijel do Troady, Titus tam nebyl. Čekal, až jeho duchovní syn přijde, ale Titus se stále neukazoval. Mezitím se Pavlovi v Troadě otevřely dveře ke službě, ale apoštol byl v té době velice unavený a vyčerpaný. „Když jsem pak kvůli Kristovu evangeliu přišel do Troady, ačkoli mi v Pánu byly otevřeny dveře, neměl jsem ve svém duchu úlevu, protože jsem nenalezl svého bratra Tita, a tak jsem se s nimi rozloučil a vydal se do Makedonie“ (2. Korintským 2:12–13).

Pavel udělal něco, co předtím nikdy v životě neudělal, něco, co bylo opakem všeho, co kázal. Navzdory tomu, aby sloužil, když měl dveře otevřené, putoval Pavel s vnitřním neklidem do Makedonie. To je obrázek zraněného vojáka Kříže: veliký apoštol byl ubitý, slabý a zničený, upadal do slabomyslnosti v mysli, těle a duchu. Proč? Co Pavla přivedlo do tohoto bodu? Apoštol sám to vysvětluje: „Neměl jsem ve svém duchu úlevu, protože jsem nenalezl svého bratra Tita.“ Byl sám a zoufale potřeboval, aby ho někdo utěšil.

Něco o tom, čím Pavel procházel, znám ze své vlastní zkušenosti i od druhých, kteří stáli před stejnými zkouškami. Satan k nám vždycky přichází, aby zaútočil, když jsme slabí a unavení z boje. Tehdy jsme nejvíc zranitelní a snadnou kořistí pro jeho lži. Věřím, že nepřítel na Pavla zaútočil dvěma ze svých zlomyslných lží. Předně věřím, že mu řekl: „Titus nepřišel, protože tě zavrhnul.“ A potom přišla další lež: „Titus tu není, protože ty už, Pavle, nejsi úspěšný. Šeredně jsi zranil věřící v Korintu a odehnal jsi je. Tvoje služba už prostě nenese ovoce.“

Slyším ďábla, jak šeptá: „Bůh už s tebou není, Pavle. Všichni v Asii tě odmítli. Není tam jediný člověk, který by byl s tebou. I tvůj duchovní syn Titus je naočkován pochybnostmi tvých odpůrců v Korintu.“

„Postav se k tomu čelem, Pavle, ztratil jsi své pomazání. Uvažuj o Apollovi, jeho kázání přitahuje ohromné zástupy. Každý se chlubí, jak je jeho služba úspěšná, zatímco ty ses dotknul jen hrstky lidí. Kde jsi kázal, tam začaly výtržnosti, a probuzení, která jsi vedl, se nakonec zastavila, podobně jako v Efezu. Nejsi milován a nikdo už tě nepotřebuje. Je jasné, že tě Bůh trestá. Nějak jsi zarmoutil Ducha svatého a Bůh od tebe vztáhl své ruce.“

Pokud chodíš důvěrně s Pánem, víš velice dobře, čemu Pavel čelil. Satan je otec lži a vlastně ti může právě teď posílat stejnou lež, jakou mrštil po Pavlovi: „Všichni tě odmítli. Nemáš žádnou službu, žádné místo v práci na Božím království. Jen zabíráš místo.“ To je lež z pekla.

David věděl, co to je, být přemožen démonickou lží. V Žalmu 140 píše, že se ocitl v „čase války,“ jak fyzicky, tak duchovně. Tento zbožný muž se modlil k Bohu: „Vysvoboď mne, Hospodine, od člověka zlého, a od muže ukrutného ostříhej mne, kteříž myslí zlé věci v srdci, a na každý den sbírají se k válce. Naostřují jazyk svůj jako had, jed lítého hada jest ve rtech jejich. Ostříhej mne, Hospodine, od rukou bezbožníka, od muže ukrutného zachovej mne, kteříž myslí podraziti nohy mé. Polékli pyšní na mne osídlo a provazy, roztáhli teneta u cesty, a léčky své mi položili“ (Žalm 140:1–5).

Ale navzdory své situaci se David raduje: „Hospodine Pane, sílo spasení mého, kterýž přikrýváš hlavu mou v čas boje“ (Žalm 140:7). Zde byla podstata Davidova poselství: „Bože, ty jsi překryl mou mysl, ochránil jsi mě před démonickou lží. Pekelné mocnosti proti mně nabrousily své jazyky, ale ty jsi překryl mé myšlenky, takže Satanovy lži nemohly zničit můj život.“

Jak Duch svatý povzbudil Pavla? Apoštol sám nám říká: „Ale Bůh, ten, který těší ponížené, nás potěšil příchodem Tita“ (2. Korintským 7:6). Titus přišel do Makedonie s duchem osvěžení a Pavlovo srdce se rázem pozvedlo. V tomto společenství proudila Pavlovým tělem, duší a duchem radost, a apoštol napsal: „Jsem naplněn potěšením, přetékám radostí při všem (mém) soužení“ (2. Korintským 7:4). Pavel prohlašoval: „Stále ještě stojím před problémy, ale Bůh mi dal to, co potřebuji k boji. Potěšil mě skrze Tita.“

Během let své služby jsem viděl, jak Boží muži a ženy došli až ke konci svých sil, už víc neunesli, byli deprimovaní a úplně zmatení. Trápil jsem se nad těmito drahými bratry a sestrami v jejich bolesti a ptal se Boha: „Otče, jak se tito tví služebníci dostanou ze svého trápení? Kde je moc, která je odsud vyvede? Co jim mohu říci nebo co mám udělat, abych jim pomohl?“

Věřím, že odpověď je právě zde, v Pavlově svědectví. Tady byl muž tak neskutečně vyčerpaný, že už to ani nebyl on. Pavel procházel nejtemnějším obdobím své služby, byl sklíčený jako nikdy. Přesto z toho byl během několika krátkých hodin venku a hýřil radostí a štěstím. Milý apoštol se opět cítil milovaný a potřebný.

Jak se to všechno stalo? Nejdřív se podívejme, co se stalo v Korintu. Když tam Titus přijel, aby se setkal s náboženskými vedoucími, sám byl skvěle občerstven. V církvi došlo k probuzení, protože se řídili Pavlovými radami a Bůh jim teď mocně žehnal.

Kdyby tak mohl Bůh v tu chvíli jen stáhnout oponu a ukázal Pavlovi, co se skutečně děje. Kdyby mohl dosvědčit, že díky jeho poselství tam přišlo probuzení. Viděl by jasně Satanovy lži a uvědomil si, že Boží myšlení o něm je dobré myšlení, že to vše je součástí jeho plánu.

Teď přišel Titus do Makedonie s povzbuzující zprávou: „Pavle, bratři v Korintu ti posílají ujištění o své lásce! Odstranili hřích ze svého středu a jednali s falešnými proroky. Nepohrdají už tvým utrpením, ale místo toho se radují z tvého svědectví.“

Toto občerstvující slovo, přinášené drahým bratrem Titem, okamžitě vytáhlo Pavla z jeho jámy: „Ale Bůh, ten, který těší ponížené, nás [mě] potěšil příchodem Tita“ (2. Korintským 7:6). Vidíte tu ten vzor? Bůh používá lidi, aby občerstvili a posilnili lidi. Neposlal anděla, aby občerstvil Pavla. Útěchu tento muž přijal občerstvením z Titova ducha, kterého na oplátku občerstvil duch Pavlův.

Ve 27. kapitole Skutků byl Pavel na lodi směřující do Říma, když loď zastavila v Sidonu. Pavel požádal setníka, který ho měl na starosti, o povolení navštívit ve městě několik přátel a „Julius přívětivě se maje ku Pavlovi, dopustil mu, aby jda k přátelům, u nich měl pohodlí“ (Skutky 27:3). Zde je další ukázka, jak Bůh používá věřící, aby občerstvili jiné věřící.

Vidíme to i v 2. epištole Timoteovi, kde Pavel píše o jistém věřícím: „Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforovu domu, neboť mě často osvěžoval a nestyděl se za mé řetězy. Naopak – když přišel do Říma, velmi usilovně mě hledal, až mě našel… A jak hodně mi pomáhal“ (2. Timoteovi 1:16–18).

Onezifor byl také jeden z Pavlových duchovních synů a tak hluboce a bezpodmínečně Pavla miloval, že ho vyhledal v jeho utrpení. Jednou, když byl Pavel ve vězení, procházel Onezifor město a hledal ho, dokud ho nenašel. Jeho motivace byla prostá: „Můj bratr je zraněný. Snášel hrůzy ztroskotání a teď dostává rány od Satana. Musím ho povzbudit.“

Služba občerstvení samozřejmě zahrnuje vyhledávání těch, kdo jsou zranění. Slyšíme mnoho řečí o moci v církvi těchto dnů: o moci k uzdravení nemocných, moci k získávání ztracených, moci k přemáhání hříchu. Ale já říkám, že existuje veliká, uzdravující moc, která proudí z občerstveného a obnoveného člověka. Deprese, duševní úzkost nebo ztrápený duch může způsobit všechny možné fyzické nemoci, ale duch, který je občerstvený a povzbuzený – ten, který dodává pocit přijetí, milování a potřebnosti – je hojivým balzámem, kterého je nejvíc potřeba.

Tuto službu občerstvení můžeme najít i ve Starém zákoně. Když král Saul slídil po Davidovi, byl David vysílený a zraněný, byl nucený dnem i nocí utíkat. Během té doby se cítil odmítnutý jak Božími vedoucími, tak Božím lidem. Potom, v klíčovém okamžiku, k němu přišel jeho přítel Jonata: „Vstav pak Jonata syn Saulův, přišel k Davidovi do lesa, a posilnil ruky jeho v Bohu. A řekl jemu: Neboj se, neboť nenalezne tebe ruka Saule otce mého, ale ty kralovati budeš nad Izraelem, a já budu druhý po tobě“ (1. Samuel 23:16–17).

Toto slovo občerstvení nemohlo přijít vhodněji. David právě prožíval strašlivé odmítnutí poté, co projevil nezištný skutek laskavosti. David a jeho muži riskovali své životy, aby zachránili město Cejla a na chvíli zde našli útočiště. Ale později, když byl Saul na postupu, se David modlil: „Pane, nevydají mě tito lidé Saulovi?“ Bůh mu odpověděl: „Ano, odmítnou tě. Hned z města odejdi.“

Žalm nám zjevuje, v jak bídném stavu David v tu chvíli byl. Jeho duše byla sklíčená a neustále volal: „Bože, kde jsi?“ Uvažujte také o Jonatově bolestivé zkoušce proti jeho zlem posedlému otci. Ale tento zbožný přítel „posilnil Davidovy ruky v Bohu“ tím, že mu řekl: „Hospodin je s tebou, Davide, a v Izraeli tě stále milují. Možná to tak teď necítíš, ale budeš králem. Tvoje práce právě začala.“

Všechno, co David potřeboval slyšet, bylo: „Bůh je s tebou,“ a jeho duch byl okamžitě občerstven a mohl jít dál. Vidíme tento příklad v Písmu znovu a znovu. Bůh neposílá anděla nebo vizi, ale blízkého věřícího, aby občerstvil své milované.

Je možné, že uprostřed našeho soužení se dostaneme do nevíry, prázdnoty, že ztratíme všechny naděje a vzdáváme se. Když k tomu dojde, budete zahořklí a zatvrzelí, dokud nebudete svou situaci konfrontovat s pravdou. Vlastně se nikdy ze svého období zmatků a pocitů odmítnutí nedostaneme, dokud nepochopíme, proč Bůh tato trápení v našem životě dopustil. Jsem přesvědčen, že pro mnoho čtenářů platí: tohle je Boží slovo uzdravení pro tebe.

Když si Pavel sedl k psaní druhého dopisu Korintským, viděl před sebou velké množství lidí, kteří čelili stejnému utrpení jako on sám. Řekl jim: „Chci, abyste věděli, že tato strádání, kterými procházím, mají všechna co dělat s vámi a vaším obdobím utrpení.“

„Ať už tedy jsme souženi – je to pro vaše potěšení a spasení, které se projevuje ve snášení stejných utrpení, která trpíme i my; nebo jsme potěšováni – je to pro vaše potěšení a spasení“ (2. Korintským 1:6). Pavel jim říkal: „Bůh si používá moje zkoušky, aby mě naučil způsobům utěšení. Takže, až budete čelit svým vlastním trápením, poznáte, že moje slova k vám mají moc, protože já jsem tím také prošel.“

To bylo nádherné zjevení z Ducha svatého. Pavel si uvědomil: „To je důvod, proč Bůh dopustil všechny tyhle rány. Duch svatý utiší mou duši a tím mě uzdraví, takže budu moci vyjít, abych potěšil a posilnil druhé v jejich trápení. On nás v našich utrpeních potěšuje, abychom tak mohli potěšit a posilnit ty, kdo také snášejí utrpení, tím potěšením, kterým jsme sami byli potěšeni.“

Dnes existuje přímo lavina knih, audio a video kazet na téma „jak to zvládnout.“ Tohle poselství je vážně nutné a mnoho materiálů přináší užitek, když je vyučováno opravdovými, upřímnými, spravedlivými služebníky. Věřím, že se nám Pavel snaží říci: „Jediná slova, která přinášejí pravé občerstvení a trvalé uzdravení, jsou ta, která vycházejí z toho, co jsme se naučili v našich mnoha utrpeních a strádáních.“

Nedávno jsem dostal dopis od bývalé jeptišky, která je dnes služebnicí. Této ženě je 55 let a po nedávno prodělané mrtvici upadla do hluboké deprese. Když se dívala zpět na svůj život, rozhodla se, že si naplánuje svůj pohřeb a napsala si svůj následující nekrolog:

„Ničí manželka. Ničí matka. Po spasení odcizena od své rodiny. Neudělala ve svém životě nic významného. Žila v chudobě. Zemřel opravdový ztroskotanec.“ Měl jsem zlomené srdce, když jsem to četl, hloubal jsem nad smutným pomyšlením přijít k mému Pánu s ničím. Ale pastor dal této ženě kopii mého poselství „Pracoval jsem nadarmo“ a ona mi napsala: „Bratře Davide, vaše slovo mě povzbudilo a posilnilo.“

Nemylte se. Bůh si používá lidi, aby občerstvili jiné lidi. On tolik miluje tento druh služby, že vedl proroka Malachiáše, aby o ní mluvil jako o nejpotřebnější práci v posledních dnech. Malachiáš píše, jak za jeho dní Boží lidé budovali jeden druhého osobním ponaučením: „Tehdy ti, kteříž se bojí Hospodina, tytýž mluvili jeden k druhému“ (Malachiáš 3:16).

Kdy přesně se to dělo? Malachiášovo slovo přišlo v době stoupající bezbožnosti, když „ten, což zžírá“ zničil mnoho ovoce v zemi. Boží lid byl čím dál vyčerpanější a začal pochybovat, zda chození s Bohem za to vůbec stojí. Mysleli si: „Říkali nám, že se vyplatí sloužit Bohu, poslouchat jeho Slovo a nést jeho břemena. Ale když se rozhlédneme kolem sebe na pyšné a ty, kdo dělají kompromisy, vypadá to, že právě oni jsou šťastní. Honí se za prosperitou, žijí bezstarostně, užívají si život v plnosti.“

V Izraeli se začal pohybovat Duch svatý a na lidi, kteří hladověli po Bohu, přišel brzy strach a bázeň. Rázem se všichni v Izraeli, mladí i staří, stali osobními misionáři. Pobízeni Duchem svatým se jeden druhému otevírali, navzájem se vzdělávali a budovali a potěšovali ty, kdo byli kolem.

Jsem přesvědčen, že Malachiášovo slovo o této službě je zrcadlem, které odráží současné dny. Dává nám obrázek vylití Ducha svatého v posledních dnech, kdy Boží lid přestane pomlouvat a stěžovat si a místo toho bude sloužit povzbuzením. Děje se to po telefonu, dopisem, e-mailem, a osobně tváří v tvář. A Bůh je touto službou tak potěšen, všechno si zaznamenává. Každé promluvené laskavé slovo, každý napsaný dopis, každé úsilí potěšit sklíčeného je zaznamenáno v „pamětní knize.“ A Bible říká, že každý z nás, jehož skutky jsou zapsány, je pro něj vzácný: „Tiť budou, praví Hospodin zástupů, v den, kterýž já učiním, mým klínotem“ (Malachiáš 3:17).

Kéž Bůh pomůže těm, kdo si stěžují, že nemají povolání nebo že pro ně nejsou dveře služby otevřené. Každému takovému člověku říkám: Přestaň se dívat na svou situaci, přestaň se vztekat, že jsi uštvaný a vyčerpaný. Přestaň se snažit zalíbit Bohu tím, že budeš plánovat nějaký veliký obětní skutek. Radši vstaň a povzbuď zraněného bratra nebo sestru.

Buď Titem pro někoho, kdo je sklíčený na duchu. Modli se, abys měl ducha Onezifora, který vyhledal zraněného, aby mu přinesl uzdravení. Přemýšlej o tom: byla ti dána veškerá moc nebes, abys občerstvil zraněného věřícího, někoho, kdo potřebuje slovo útěchy, které dal Bůh jednoznačně tobě. Ano, jsou lidé, kteří tě potřebují, a Bůh chce, aby jim tvá minulá utěšení přinesla občerstvení. Takže zavolej dnes někomu a řekni: „Bratře, sestro, chci se za tebe modlit a povzbudit tě. Mám pro tebe dobré slovo.“