Strážní nad nocí!

Žijeme v době, v níž se musí rozumět poselství proroků a také je proklamovat. Ježíš žil a kázal stále s vědomím toho, že naplňuje slova proroků. „Tehdy vzal k sobě těch dvanáct a řekl jim: Hle, jdeme vzhůru do Jeruzaléma a tam se Synu člověka naplní všechno, co je napsáno skrze proroky“ (Lukáš 18:31).

Ježíš napomínal dva učedníky na cestě do Emauz za to, že nevěří tomu, co říkali proroci. „On jim tedy řekl: nechápaví a srdcem pomalí věřit všemu tomu, co mluvili proroci!“ (Lukáš 24:25).

Pavel jasně říká, že proroci mluvili o těchto posledních dnech: „Ano, také všichni proroci, kteří mluvili od Samuele a po něm, předpovídali tyto dny“ (Skutky 3:24).

Jan Křtitel rozuměl a kázal zvěsti proroků. Nepotřeboval žádné nové zjevení, žádné nové učení, žádnou novou, nebývalou pravdu. Kázal z Izaiáše! „V těch dnech přišel Jan Křtitel a kázal v judské poušti. Říkal: ‚Čiňte pokání, protože nebeské království se přiblížilo!‘ To je ten, o kterém mluvil prorok Izaiáš, když říkal: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánovu cestu! Napřimujte jeho stezky!‘“ (Matouš 3:1–3).

Nepotřebujeme novou pravdu – současnou pravdu – nebo jakoukoliv novou věc lechtající uši, která se dnes vyhledává. Potřebujeme slyšet, co řekli proroci o těchto našich dnech. Pokud jde o Krista, byli přesní v každém detailu. Musí mít také pravdu, pokud jde o jejich varování a napomenutí pro nás!

Všude v Novém zákoně vidíme, jak se postupně rozvíjely události, aby se mohlo naplnit to, co bylo řečeno skrze proroky. „Když potom nastal večer, přivedli k němu mnoho lidí posedlých démony a on ty duchy vymítal slovem a uzdravil všechny nemocné, aby se naplnilo to, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚On sňal naše slabosti a odnesl naše nemoci‘“ (Matouš 8:16, 17). „Ježíš to ale věděl a odešel odtud. Šly za ním veliké zástupy lidí a on je všechny uzdravil. Přísně je napomínal, aby ho neuváděli ve známost, a tak se naplnilo to, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše“ (Matouš 12:15–17).

Izaiáš viděl Ježíšovu slávu před staletími; a ve své době kázal Krista. Izaiáš nejenže viděl budoucího Krista a Spasitele, měl také tvrdé, drtivé vize právě o dnech, v nichž žijeme. Jeho vize ve 21. kapitole musí být pochopena, musí ji být věnována pozornost a musí být vyhlašována! Je to poselství pro tento čas!

Prorok nám neuvádí detaily této děsivé vize, ale jeho pohled do budoucnosti byl tak zničující, že ho to velmi zneklidnilo. Izaiáš prozrazuje, jaký účinek na něj vize měla: „Z té příčiny naplněna jsou bedra má bolestí, úzkosti postihly mne jako úzkosti rodičky; sklíčen jsem, slyše to, strnul jsem, vida to. Zkormoutilo se srdce mé, hrůza předěsila mne, noc mých rozkoší obrátila se mi v strach“ (Izaiáš 21:3–4).

Co způsobilo takové křeče v Izaiášově těle? Proč jeho srdce bilo tak divoce? Proč takový zmatek v duši? Viděl bouři, která se s řevem přihnala z pouště. Byla to obrovská nepřátelská armáda: „I viděl vozy, a dvěma řady jízdu, vozy, kteréž oslové, a vozy, kteréž velbloudové táhli.“

Prorok vidí přicházející pád babylonského systému. Slyší duchovníma ušima – vidí duchovníma očima – pád všeho, co je z tohoto světa. Vidí konec pýchy, ambicí, hříšnosti a zkaženosti. „Padl, padl Babylon, a všecky rytiny bohů jeho o zem roztřískány“ (Izaiáš 21:9).

Izaiáš viděl všechen přicházející soud a zkázu, a volal: „Šetři zajisté pilně s velikou bedlivostí“ (Izaiáš 21:7). Volal: „Vstaňte knížata, mažte pavézy“ (verš 5). Ale nikdo neposlouchal! Místo toho říkají: „Přistroj na stůl, nechť stráž drží strážný, jez, pí“ (Izaiáš 21:5).

Nepopsatelné soudy jsou ve dveřích, ohromné armády pochodují za vraty, den zúčtování přišel! Prorok křičí: „Dávejte pozor! Buďte připraveni! Naolejujte své štíty! Oblečte celou zbroj!“ Ale oni ignorují prorokova varování! Hledí si svého, dělají si věci po svém, jedí, pijí, žení se a vdávají – prostírají sváteční stoly prosperity, úspěchu a zábavy. Jsou hluší! Nechtějí slyšet o narůstající temnotě za vraty! Mají své vlastní proroky šťastných dnů, kteří usedají v čele jejich stolů. Zatímco sedí na lehátkách ze slonoviny, prorokují pohodové věci: „Že lid tento zpurný jest, synové lháři, synové, kteříž nechtí poslouchati zákona Hospodinova; Kteříž říkají vidoucím: Nemívejte vidění, a prorokům: Neprorokujte nám toho, což pravého jest; mluvte nám pochlebenství, prorokujte oklamání“ (Izaiáš 30:9–10).

Jak jasnou a živou vizi měl Izaiáš o naší současnosti. Zde jsou burcující strážní, kteří troubí na polnice a prosí ty bezstarostné, aby se probudili a připravili se na den pohromy! Ale věnce pokrývají jejich stoly a usedají, aby tančili a hráli!

A jako by nestačilo, že ho ignorují – oni na něj křičí: „Tak už dost tvé zkázy a beznaděje! Byl jsi příliš dlouho na hradbách! Proč nám někdy nepřineseš dobré slovo? Proč tak drsné, tak nelítostné – tak negativní?“

Ptám se vás, kdyby byl strážný zticha, kdyby ho varování unavilo, kdyby polevil a zvolnil – změnilo by to něco? Zastavilo by to zkázu? NE!

„Nebo tak řekl ke mně Pán: Jdi, postav strážného, kterýž by to, což uhlédá, oznámil“ (Izaiáš 21:6). Bůh připravil a ustavil věrné strážné v těchto časech soužení. Oni vidí blížící se bouři Božího soudu a jsou pověřeni, aby varovali lidi.

Víme, že starozákonní proroci a pastýři byli ustanoveni jako strážní. Někteří byli nazýváni vidoucí, protože chodili s Bohem tak úzce, že mohli vidět to, co jiní nemohli. Mohli vidět přibližujícího se nepřítele, mohli vidět do budoucnosti – jejich varování vycházela ze samotného Božího srdce. Bůh řekl Ezechielovi: „Synu člověčí, strážným jsem tě postavil nad domem Izraelským, abys slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne“ (Ezechiel 3:17).

Bůh řekl skrze Izaiáše: „Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteříž přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti. Kteříž tedy připomínáte Hospodina, nemlčtež, a nedávejte jemu pokoje, dokudž neutvrdí, a dokudž nezpůsobí, aby Jeruzalém byl slavný na zemi“ (Izaiáš 62:6–7).

Tohle by mělo mocně povzbudit svatý zbytek! Mělo by to přinést naději všem Božím lidem, kteří vzdychají a pláčou nad ohavností v Božím domě! Bůh postavil svaté strážné, kteří nikdy nezmlknou! Dnem i nocí budou troubit na polnice a varovat lid, dokud nebude Boží dům očištěný a probuzený!

Někteří říkají: „Toto poselství o blížícím se soudu od samozvaných proroků pomine! Tato směšná varování, tato strašlivá hřímání, tyto drsné vize přestanou!“ Ani náhodou! Bůh rozestavěl své strážné! Bůh jim nařídil: „Nemlčte!“ Nazývejte je samozvanými, nazývejte je špatně informovanými, nazývejte je jakýmkoliv jménem chcete – nezabrání to jejich poslání. Byli ustanoveni božskou autoritou.

Nová smlouva povolává každého Božího služebníka – aby bděl! „Amen, říkám vám, že toto pokolení rozhodně nepomine, než se toto všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou. Ale dávejte na sebe pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život a ten den by na vás přišel nečekaně. Neboť přijde jako past na všechny, kdo přebývají na povrchu celé země. Proto bděte a modlete se v každý čas, abyste byli hodni uniknout všemu tomu, co se má dít, a postavit se před Synem člověka“ (Lukáš 21:32–36).

Pavel varuje dnešní služebníky: „Bděte! Stůjte ve víře, počínejte si zmužile, buďte silní!“ (1. Korintským 16:13).

Po tři roky bděl Pavel nad církví v Korintu: „Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, nad nímž vás Duch Svatý ustanovil biskupy, abyste pásli Boží církev, kterou získal svou vlastní krví. Já totiž vím, že po mém odchodu mezi vás vstoupí draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto bděte a pamatujte, že jsem po tři roky nepřestával dnem i nocí se slzami napomínat jednoho každého z vás“ (Skutky 20:28–32).

Správcům, biskupům, pastorům – řekl tu samou věc! „Bděte – napomínejte každého dnem i nocí – se slzami!“

Pavel řekl o pravých služebnících: „Oni bdí nad vaší duší.“ Tohle je test pravého služebníka! Sleduje své vlastní zájmy – své vlastní sny – své vlastní ambice? Nebo bdí nad dušemi? Kdyby musel Pavel kázat dnešním služebníkům, přinesl by stejné poselství jako mladému Timoteovi: „Neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení, ale budou si podle vlastních chutí shromažďovat učitele lechtající jejich sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svoji službu…“ (2. Timoteovi 4:3–6).

„Záhadný výrok (břímě nebo volání), který se týká Edomu… Slyším hlas z Seir“ (Izaiáš 21:11). Genesis 36:8 říká, že Edom je Ezau. V Malachiáši 1:3 Bůh řekl: „Ezau pak měl jsem v nenávisti; protož zanechal jsem hor jeho pustých, a dědictví jeho drakům pouště.“ Malachiáš nám poskytuje Boží pohled na to, co Edom a Ezau představuje: „I budou je nazývati pomezím bezbožnosti a lidem, na nějž hněviv bude Hospodin až na věky“ (Malachiáš 1:4).

Co je tím voláním, které vychází z pomezí bezbožnosti? Je to přesně to samé volání, které vychází z náboženské Ameriky! Stali jsme se zemí bez zákona, bezbožnou zemí. My jsme ti, kdo odmítli Hospodina a na které Bůh v hněvu zanevřel!

Zde je volání ze země bezbožnosti: „Strážný, kolik zbývá z noci? Strážný, kolik zbývá z noci?“ (Izaiáš 21:11). King James Bible říká: „Strážný, co bylo v noci?“ Ale hebrejský text je ve skutečnosti: „Jak daleko je noc?“

Nebylo tam volání: „Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Jak můžeme činit pokání a obrátit se k Bohu? Jak se můžeme připravit, abychom čelili nepříteli?“ Jediná otázka, kterou se ptaly tyto podvedené Boží děti, bylo: „Jak dlouho ještě, než se vrátí dobré časy? Za jak dlouho se rozbřeskne nový den, abychom se mohli vrátit ke svému hodování a pití?“

Věnujte pozornost mým slovům, ten den již přišel – množství milovníků prosperity vedených svými úspěšnými kazateli sdílí jeden veliký zájem – přivést zářivý, nový den nekonečné prosperity a blaha! Když všude kolem začíná padat temnota úpadku a stagnace, volají: „Jak dlouho to bude trvat? Jak rychle budeme zpátky ve slunečním světle dobrých časů? Jak hluboko, jak dlouho bude trvat tma?“ Prorokují veliké a vzkvétající časy, které jsou právě před námi.

Písmo, které říká: „Noc již značně pokročila, den je blízko,“ pro ně znamená něco zcela odlišného. Dívají se na ně jako na zaslíbení, že Bůh brzy nastolí své pozemské království! Žádný nastávající příchod Krista! Žádné setkání s Pánem ve vzduchu! Stali se tak připoutaní k zemi, že nevidí, jak se vzdávají dokonce setkání s Ním ve slávě!

Toto je volání lidí nového věku! Je to volání rozšiřujícího se evangelia o království kazatelů: „Rozbřeskuje se nový den! Den brzkého pokoje a prosperity!“ Chlubí se: „Bůh nám dá bohatství světa; staneme se králi – převezmeme nadvládu nad celým státem, veškerou vědou, všemi zákony a legislativou.“

Oni již nehledají, že „spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou“ (Marek 13:26). Oni zjevně nevěří Ježíšovým slovům, když varoval: „A takž i všickni, kteříž chtějí zbožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou“ (2. Timoteovi 3:12). Odmítají Kristovo varování, že církev bude „v nenávisti všechněm pro jméno mé“ (Lukáš 21:17). Již neočekávají, že se Kristus vrátí „jako zloděj v noci“ (1. Tesalonickým 5:2). Nevěří Pavlovu varování, že „nečekaně přijde zhouba“ na zem (1. Tesalonickým 5:3). Nicméně Ježíš bez obalu řekl: „Mé království není z tohoto světa.“ On vládne v srdcích lidí.

Poslouchejte odpověď strážného (Izaiáš 21:12): „Řekl strážný: Přišlo jitro, a tolikéž noc; chcete-li hledati, hledejte. Navraťte se, přijďte!“ Říká: „Pro ty, kdo se vrátí a činí pokání, existuje příchod nového dne – ale pro ty, kdo žijí v zemi bezzákonnosti, spoutané duchem Ezau, s její žádostí a zlem – neexistuje nic než tma!“

Izaiáš pokračuje v popisu toho, co to znamená. Pro odpadlé a lhostejné: „jest den ssoužení, a pošlapání, a v mysli sevření… den boření zdi, a křiku k horám“ (Izaiáš 22:5). Ti, kdo žijí pro sebe, kdo baží po úspěchu a moci a pozemské nadvládě, se probudí do dne zmatku a neslýchaného soužení.

Co to činí tak děsivým, je to, že Izaiáš mluví o naší době! Jen svatý, oddělený zbytek bude patřit k svatému Sionu – městu sestupujícímu od Boha! Zatímco mnozí kážou o novém dni pozemské moci, slávě a nadvládě – bude to ve skutečnosti děsivý den zmatku, smutku a volání o pomoc!

Kazatelé Obnoveného ráje jsou proroci oklamání. Dá se to snadno dokázat Božím slovem. Zde je neotřesitelný důkaz, že Bůh je neposlal, ale že byli oklamáni a mluví svou vlastní představivost. „Tedy řekl jsem: Ach, Panovníče Hospodine, aj, tito proroci říkají jim: Neuzříte meče, a hlad nepřijde na vás, ale pokoj pravý dám vám na místě tomto. I řekl Hospodin ke mně: Lež prorokují ti proroci ve jménu mém. Neposlalť jsem jich, aniž jsem přikázal jim, anobrž aniž jsem mluvil k nim. Vidění lživé a hádání, a marné věci i lest srdce svého oni prorokují vám“ (Jeremiáš 14:13–14).

Dovolte, abych s vámi sdílel jednu z nejsmutnějších obžalob proti zlým strážným v Božím slově: „Na lůžku svém po nocích hledala jsem toho, jejž z duše miluji. Hledala jsem ho, ale nenašla. Vstanu již a prochodím město, po ulicích a náměstích hledat musím toho, jejž z duše miluji! Hledala jsem ho, ale nenašla. Našli mne strážní, co město obcházejí: Neviděli jste toho, jejž z duše miluji? Jen jsem je minula, našla jsem toho, jejž z duše miluji. Chopila jsem se ho a nepustím jej, dokud jej do domu své matky neuvedu, do pokojíku své rodičky“ (Šalomounova píseň 3:1–4).

Tady je nevěsta – církev – Boží lidé, kteří opravdově hladoví a žízní po svém Pánovi! Chtějí Ho! Touží po Jeho lásce a přítomnosti. Je to hledající lid! Nevědí, jak Ho dosáhnout! Je tu konfrontace s jistými strážnými! Jestliže má někdo vědět, kde Ho nalézt, měl by to být strážný. Kdo by mohl minout tohoto muže, tak dobře popsaného: „…Hlava jeho – zlato ryzí, kadeře jeho vlnité jak havran černé jsou. Oči jeho jak holoubci při stružkách vodních, v mléce vykoupaní, při řekách hojnosti hnízdící. Líce jeho jak záhon koření jsou, jak pokladnice voňavek, rty jeho jako lilie, z nichž myrha kane. Paže jeho – zlaté pruty chryzolity osázené – stehna jeho jako mramorové sloupy – všechen je tolik žádoucí…“ (Šalomounova píseň 5:10–16).

Vyptávala se strážných: „Neviděli jste toho, jejž z duše miluji?“ Jinými slovy: „Veďte mě k tomu, po kom touží má duše! Vy jste strážní – doveďte mě k Němu!“

Jak smutná jsou tato slova: „Jen jsem je minula, našla jsem toho, jejž z duše miluji…“ Nevěsta vyznává: „Jakmile jsem unikla slepým strážným, našla jsem Ho! Nedokázali mi pomoci…“ Izaiáš řekl: „Strážní jeho jsou slepí, všickni napořád nic neznají, všickni jsou psi němí, aniž mohou štěkati; jsou ospalci, leží, milujíce dřímotu“ (Izaiáš 56:10).

Přemýšlej o tom! Ve 21. kapitole jsou strážní bdělí; volají lidi k činnosti, mluví jenom pravdu; jsou věrní; ve dne v noci bdí. Teď v 56. kapitole někteří usnuli; leží jako smečka líných psů. Odmítají troubit na polnice! Přestali varovat! Někteří usnuli na hradbách! Stali se duchovně slepí, neznalí – beze zbytku rozpoznání.

Co se stalo? Izaiáš řekl, že se stali sobečtí! Chamtiví! Naplnění chtíčem a smyslností! „Nadto jsou psi obžerní, nevědí, kdy jsou syti; pročež sami se pasou. Neumějí učiti, všickni k cestám svým patří, jeden každý k zisku svému po své straně. Poďte, naberu vína, a opojíme se nápojem opojným, a bude rovně zítřejší jako dnešní den, nýbrž větší a mnohem hojnější“ (Izaiáš 56:11,12). Izaiáš běduje: „Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci“ (Izaiáš 57:1).

Místo toho se někteří stali nenasytní, chamtiví, vyhledávají jen sebe, své vlastní sny a plány – upadají do chtíče a lásky k požitkům. Rozhodli se pro pohodlí, přijetí a úctu mezi lidmi. Jsou zkažení žádostí po moci a postavení. Ježíš popsal jejich stav v pekle: „Kdežto červ jejich neumírá a oheň nehasne!“ To je červ chtíče! Jestliže tento červ chtíče není v tomto životě zničen, bude pomalu rozežírat mysl po celou věčnost.

Rozhlédni se kolem, kolik služebníků dnes upadlo do cizoložství! Červ chtíče sžírá jako rakovina, ničí lásku mnohých. Tak málo lidí teď pláče za ztracené! Ještě méně si jich bere k srdci odpadání Božího lidu! Je tu chamtivost, povyšování sebe, hledání pouze vlastních zájmů.

Jeho zármutek překračuje jejich duchovní slepost! Jejich pýchu a chamtivost! Jejich smyslnost a soběstřednost! Je to dvojnásobný zármutek!

Zaprvé zármutek, protože Bůh nemá radost z pádu ani jediné stvořené bytosti. Oplakává ztrátu jejich lásky! Ztrátu jejich společenství! Ztrátu vyvoleného syna nebo dcery! Ztrátu člověka, tak důležitého pro Jeho dílo na zemi. Saul selhal a prorok Samuel nad ním plakal. Absolon se vzbouřil, byl zabit ve vzpouře – přesto David naříkal: „Absolone, synu můj – synu můj!“ Nebude Bůh naříkat nad ztrátou svých vzpurných, padlých strážných?

Za druhé je to zármutek, že musí zkažené strážné vydat jejich hříchům! Nazývám to děsivým propuštěním. Najdete to v 1. kapitole Římanům, ale také všude v Božím slově. Bůh nikdy neodstraní svou nabídku milosti a milosrdenství! Jeho milosrdenství je věčné! Ale když muži, kteří kdysi znali pravdu, kázali ji, chopili se jí – se potom nechali spoutat a zotročit nestvůrnými chtíči – a odmítají se jich pustit – odmítají chodit ve svatosti před svatým Bohem – potom je Bůh musí vydat jejich hříchům!

Vidíte toto děsivé propuštění v Ezechielovi 20:39: „Vy tedy, ó dome Izraelský, takto praví Panovník Hospodin: Jdětež, služte každý ukydaným bohům svým…“

Bůh vydává též tento křesťanský národ jeho modlám. Říká: „Jděte si ke své televizní modle! Jděte ke své tajné milence! Jděte ke svým pornografickým kazetám! Jděte ke svým špinavým časopisům! Jděte ke svému skrytému hříchu! Jestliže budete mít své modly raději než život zcela oddělený ve svatosti, potom si jděte k předmětu svých žádostí.“

„Milému svému jsem otevřela, můj milý však zmizel, odešel. Při jeho slovech mě duše opouštěla! Hledala jsem ho, ale nenašla, když volala jsem, on se neozval. Našli mne strážní, co město obcházejí; zbili mě, zranili, vzali i rouchu mou se mne strážní zdí městských“ (Šalomounova píseň 5:6–7).

Dokážete tomu uvěřit? Slepí strážní bijí nevěstu! Zraňují nevěstu! Strhávají jí roušku, její závoj! Její závoj je její pokrývka cudnosti! Za ním se může červenat! Může zavřít své oči pro všechny ostatní, takže nespatří hřích!

Přemýšlej o všech rockových koncertech v Božím domě! Nesmyslné choreografické tančení! Nestoudná zábava! Zdůrazňování materialismu, úspěchu a zušlechťování sebe. Rakovinný růst světskosti v církvích. Nedostatek zármutku nad hříchem mezi věřícími. Převzetí rocku, punku a disko muziky v Božím domě. Bláznovství, pošetilost, choulostivé vtipkování – pití alkoholu a smilstvo. To je vina chamtivých odpadlých strážných, kteří strhávají nevěstin závoj! Slepí strážní opět „berou rouchu…“

Slepí strážní to činili dětem Izraele a pokoušejí se to činit Božímu lidu dnes: „A hojí potření dcery lidu mého povrchu, říkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje. Styděli-liž se pak co proto, že ohavnost páchali? Aniž se lid co styděl, aniž jich proroci k zahanbení přivesti uměli. Protož padnou mezi padajícími; v čas, v němž je navštívím, klesnou, praví Hospodin“ (Jeremiáš 6:14,15).

Nakonec kážou jiného Ježíše, jiné evangelium! Naslouchej těmto velice jasným varováním: „Žárlím na vás Boží žárlivostí, neboť jsem vás zasnoubil jednomu muži, abych vás jako neposkvrněnou pannu představil Kristu. Avšak bojím se, aby tak, jako ten had svou vychytralostí oklamal Evu, nebyly i vaše mysli svedeny od prostoty, která je v Kristu. Když totiž někdo přichází a káže jiného Ježíše, než kterého jsme kázali, anebo když dostáváte jiného ducha, než kterého jste dostali, nebo jiné evangelium než to, které jste přijali, snášíte to dobře“ (2. Korintským 11:2–4). „Takoví lidé jsou falešní apoštolové, lstiví dělníci, vydávající se za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám Satan se vydává za anděla světla. Proto není nic zvláštního, jestliže se také jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude podle jejich skutků“ (2. Korintským 11:13–15).

Poslouchám takzvané křesťanské rockery a punkery, jak mluví tak roztomile o milujícím Ježíši a o své touze vzít Ho tam, kde je svět. Znějí tak zbožně, oddaně, tak pokorně, tak opravdově a upřímně. Říkají ta pravá slova, ale jejich srdce nepatří zcela Ježíši. Bůh o nich řekl: „Uslyšev pak Hospodin hlas řečí vašich, když jste mluvili ke mně, řekl mi Hospodin: Slyšel jsem hlas řeči lidu tohoto, kterouž mluvili tobě. Cožkoli mluvili, dobřeť jsou mluvili. Ó kdyby bylo jejich srdce takové, aby se báli mne a ostříhali přikázaní mých po všeliký čas, aby jim dobře bylo i synům jejich na věky!“ (Deuteronomium 5:28–29).

Někteří slepí strážní na Severozápadě zavádějí ve svých církvích tancování s partnery jiných. Hodiny tančí s manželem nebo manželkou někoho jiného, kdy si záměrně hledí upřeně do očí – nazývají tuto záležitost duchovním spojením. Byly vymyšleny komplikované a zlé doktríny, aby to podepřely jako „nové hnutí Ducha svatého.“ Způsobuje to rozvody, sebevraždy mezi dospělými a zděšení a úzkost u dětí těch, kdo jsou v tom chyceni. Jsou tím postiženy stovky lidí, je mezi nimi hojně rozšířené cizoložství. Vedoucí těchto ďábelských doktrín kážou tak sladce o Ježíši, o Kristově nevěstě – a jejich slova znějí někdy správně. Ale jsou to proroctví a doktríny ďáblů. Ty, kterých se to týká, jsou ďáblem inspirovaní andělé světlosti, přicházejí, aby oklamali, kdyby to bylo možné, i vyvolené. To jsou ti, o kterých se zmiňuje Šalomounova píseň, kdo „zbili nevěstu, zranili ji a vzali jí i rouchu!“ Bůh slíbil, že s nimi bude jednat se svým svatým ohněm horlivosti. „Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již více oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky“ (Židům 10:26–27).

Díky Bohu – ti praví a věrní strážní na zdech nebudou nikdy dělat kompromisy! Nikdy nepřestanou varovat spravedlivé před oklamáním a pronikáním toho hříšného mezi Boží lid. Žádný opravdový křesťan nemusí být na pochybách, komu má naslouchat v těchto dnech z tolika hlasů.

Existují dva velice jasné a neklamné testy všech prorockých varování:

1. Pravé proroctví usiluje o odvrácení křesťanů od hříchu.

   „Nebo byť byli stáli v radě mé, jistě že by byli ohlašovali slova má lidu mému, a byliť by je odvraceli od cesty jejich zlé, a od nešlechetnosti předsevzetí jejich“ (Jeremiáš 23:22).

   Věnujte pozornost hlasu těch, kdo se vás snaží odvrátit od špatnosti. Vyhněte se těm, kdo mluví lichotivá slova bez jakéhokoliv odkazu na hřích.

2. Od úplného začátku mluvila prorocká varování o soudech nad hříšnými.

   „Ale však poslechni medle slova tohoto, kteréž já mluvím při tvé přítomnosti a při přítomnosti všeho tohoto lidu. Proroci, kteříž bývali přede mnou i před tebou od věků, ti prorokovali proti zemím znamenitým a proti královstvím velikým o válce a o ssoužení a o moru“ (Jeremiáš 28:7–8).

   Ti, kdo varují před přicházejícím soudem, jsou v dobré společnosti. Mluví to samé slovo jako všichni proroci „od začátku.“

Prohlašuji se vší jistotou, že varování, která teď vycházejí od Božích svatých strážných, jsou největším důkazem Jeho lásky k této generaci. Miluje své lidi dostatečně, aby je připravil, dal jim čas činit pokání a připravit cestu Páně ve svatosti! Ti, kdo milují Pána, budou vděční. Ti, kdo si na Sionu dopřávají klidu, jsou v pohodě, budou odmítnutí a rozhořčení.

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.