Svěřit všechny své zítřky Bohu

Jednoho dne se Bůh zjevil Abrahamovi a dal mu neuvěřitelný příkaz: „Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě“ (Genesis 12:1).

Jak úžasná věc. Bůh si zčistajasna vybral člověka a řekl mu: „Chci, aby ses sebral a šel, všechno tu nech: svůj domov, své příbuzné, i svou vlast. Chci tě někam poslat a ukážu ti cestu, jak se tam dostaneš.“

Jak Abraham na toto slovo od Boha reagoval? „Vírou Abraham uposlechl, když byl Bohem volán, aby odešel na místo, které měl přijmout za dědictví; a vyšel, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Židům 11:8).

O co Bohu šlo? Proč prohledával národy, aby našel jednoho muže, a pak ho povolal, aby všechno opustil a vydal se na cestu bez mapy, aniž by měl představu, kam půjde, k neznámému cíli? Přemýšlej o tom, o co Bůh Abrahama žádal. Nikdy mu neukázal, jak nasytí nebo zaopatří jeho rodinu. Neřekl mu, jak daleko půjde. Řekl mu na začátku jen dvě věci „Jdi,“ a „Já ti ukáži cestu.“

Jak neuvěřitelnou věc Bůh nařídil. V podstatě Abrahamovi řekl: „Chci, abys mi od tohoto dne nadále svěřil všechny své zítřky. Po zbytek svého života vložíš svou budoucnost do mých rukou, jeden den za druhým. Žádám tě, Abrahame, abys odevzdal svůj život zaslíbení, které ti dávám. Pokud se k tomu zavážeš, požehnám ti, budu tvým průvodcem a povedu tě na místo, které sis nikdy nedokázal ani představit.“

Místo, kam chtěl Bůh Abrahama dovést, je místo, kam chce vzít každý úd Kristova těla. Opravdu, Abraham je tím, co bibličtí učenci nazývají „vzorový muž,“ někdo, kdo slouží jako příklad toho, jak chodit před Bohem. A Abrahamův příklad nám ukazuje, co je požadováno od všech, kdo budou usilovat o to, aby se líbili Bohu.

Nemylte se, Abraham nebyl žádný mladík, když ho Bůh povolal, aby učinil tento závazek. Byl strýcem Lota a asi už měl určité plány, jak zabezpečit budoucnost své rodiny. Takže když zvažoval Boží povolání, musel brát v úvahu mnoho věcí. Bude to znamenat, že oddělí svou rodinu od jejich příbuzných a přátel, a také nutnost plně důvěřovat Bohu, že je vším zaopatří. Přesto Abraham „uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost“ (Genesis 15:6).

Apoštol Pavel nám říká, že všichni, kdo věří a doufají v Krista, jsou děti Abrahama. Zkrátka, jsme lidé, kteří potěšují Boha tím, že mu důvěřují. A podobně jako Abrahamovi, je nám to počítáno za spravedlnost, protože jsme věnovali pozornost stejnému volání, abychom svěřili své zítřky do Pánových rukou.

Ježíš nás také volá k tomuto způsobu života: nemít starost o zítřek a vložit svou budoucnost do Jeho rukou. „Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo ‚Co budeme pít?‘ anebo ‚Co si oblečeme?‘ Všechny tyto věci totiž vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.“

„Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno. Nemějte tedy starost o zítřek, neboť zítřek se bude starat o své věci. Den má dost svého trápení“ (Matouš 6:31–34).

Ježíš tím nemíní, že bychom si neměli dopředu plánovat nebo že bychom pro svou budoucnost neměli nic dělat. Spíš nám jednoduše říká: „Nestrachuj se, neznepokojuj se, nedělej si starosti ohledně zítřka.“ Když o tom budete přemýšlet, tak většina z našich úzkostí jsou obavy o to, co by se mohlo stát zítra. Jsme neustále znepokojováni dvěma malými slovy: „Co kdyby?“

„Co kdyby se zhroutila ekonomika a já ztratil své zaměstnání? Jak bych zaplatil hypotéku? Jak by moje rodina přežila? A co kdybych přišel o zdravotní pojištění? Kdybych onemocněl a byl hospitalizován, zničilo by mě to? Nebo co kdyby moje víra selhala v době zkoušek?“ Všichni máme tisíc starostí „co kdyby.“

Kristus nám říká: „Nemusíš se bát. Tvůj Otec ví, že všechny tyto věci potřebuješ a nikdy tě neopustí. Je věrný, aby tě nasytil, obléknul a postaral se o naplnění všech tvých potřeb.“

„Pohleďte na ptáky na nebi. Nesejí, nesklízejí ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? … Proč si tedy děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.“

„Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?“ (Matouš 6:26,28–30).

Rádi dáváme Bohu všechny své včerejšky, odevzdáváme mu všechny své minulé hříchy. Věříme, že nám odpustil všechny naše dřívější chyby a selhání, pochybnosti a strachy. Takže, proč neděláme totéž s našimi zítřky? Pravdou je, že většina z nás úzkostlivě lpí na své budoucnosti, žádá právo udržet si své sny. Děláme si plány nezávislé na Bohu, a pak ho žádáme o požehnání a naplnění těchto nadějí a přání.

Právě teď se církev nachází v čase, jaký v historii ještě nebyl. Je to doba velikého doktrinálního zmatku, do něhož se vplížila materialistická kultura světa. Boží lidé jsou vyučováni, aby snili veliké sny, plánovali veliké věci, mysleli vysoko, „šli za zlatem.“ Mnozí křesťanští rodiče pociťují nátlak, aby zmapovali životní dráhu svých dětí, a pokud to neudělají, aby se báli o jejich budoucnost. Tragédií je, že to přináší generaci mladých lidí, kteří jsou tak hnáni k tomu, aby byli úspěšní, až jsou z toho vystresovaní, zoufalí a vyhořelí.

Těmto dětem bylo řečeno, že nikdy nemohou mít dost. Výsledkem je, že některé došly do extrémů, opíjejí se a flámují, jako by se zítra mělo všechno zhroutit. Mnozí z nich jsou studenti, dosahují nečekaně dobrých výsledků, ale nechávají si předepisovat léky na uklidnění nervů, jak se snaží vyhovět nemožným kritériím. Obyčejné děti s jednoduchými sny se nutně cítí jako ztracené, neschopné se s nimi měřit nebo jim stačit. Všem je vštěpován strach ze zítřka.

Jak k tomu došlo? Co se stalo s dědictvím generace starších křesťanů, kteří znají Boží věrnost? Tito starší věřící vědí, že se o ně Bůh až doposud stará. Tak proč by se svědomitě nepostaral o jejich děti?

Nad tímto opakovaným vtloukáním zmatku a sváru do hlavy – nad veškerou prázdnotou honby za materiálními věcmi a světské velikosti – se ozývá hlas, který vydává stejný příkaz, jaký slyšel Abraham: „Nech tento život za sebou. Vstaň a pojď. A přenech všechny své zítřky mně. Nech mě, abych naplánoval tvé kroky a dovol mému Duchu, aby tě vedl. Vzdej se všech svých, lidmi vytvořených, plánů a uvrhni svůj život na mě.“

Náš předek Abraham dal každý plán, naději a sen, každou starost o svou budoucnost a svou rodinu stranou. A nebylo pro něj snadné to udělat. Znamenalo to odložit všechen strach a úzkost ohledně všech zítřků a důvěřovat Bohu, že mu požehná a provede ho každou situací. Ale náš nebeský Otec nevyžaduje o nic míň od svých dětí dnes.

Když Pavel čekal na své soudní přelíčení v Římě, byl vězněn ve strašlivých podmínkách. Celý den ho střežili vojáci pretoriánské gardy, nohy měl připoutané k vojákovi na každé straně. Tito muži byli primitivní, hrubí, suroví, zatvrzelí, často se rouhali a kleli. Všechno už zažili, a v jejich práci byl pro ně každý uvězněný člověk provinivší se kriminálník, včetně Pavla.

Představ si to pokořování a urážky, které musel Pavel ve své situaci snášet. Neměl vůbec čas být sám, ani okamžik svobody. Každá návštěva přátel byla přísně sledována strážnými, kteří se pravděpodobně Pavlově rozhovoru vysmívali. Pro důstojnost tohoto zbožného muže by bylo tak snadné se stáhnout pod tímto zacházením.

Přemýšlej o tom: Zde byl muž, který býval velice aktivní, rád cestoval po cestách volnou krajinou a po širém moři, aby se setkal a měl společenství s Božím lidem. Pavel měl největší radost z navštěvování církví, které v tomto kraji světa založil. Ale teď byl spoutaný, doslova přivázaný k nejtvrdším, nejrouhavějším lidem na světě.

I někteří křesťané, kteří Pavla znali, začínali šeptat, že přináší svou situací hanbu evangeliu: „Kdyby byl Pavel opravdu Boží muž, tak by se mu takové věci nestaly. Proč ho Pán neosvobodí? Kde je moc Pavlových modliteb? Jiní služebníci evangelia jsou požehnaní, tak proč ne on? Apollo dosahuje svým kázáním velikých výsledků. A rovněž mladší služebníci, Timoteus a Titus. Pavel už prostě žádnou službu nemá.“

Všichni jsme slyšeli rčení: „Špatné věci se stávají dobrým lidem.“ Přes noc, je to záležitost několika hodin, se mohou naše okolnosti úplně obrátit nohama vzhůru. Každý zítřek se nám vymkne z rukou a naše plány a sny se mohou rozplynout jako dým.

Pochybuji, že někdo, kdo to právě teď čte, nezná nikoho, kdo tím prošel. Stane se nějaká tragédie, něco, co nemohli předvídat, a změní to všechno. Přes noc jsou spoutáni svými životními okolnostmi. Naše služba dostává bedny dopisů, popisujících takové spoutání řetězy od lidí, kteří čelí neuvěřitelnému trápení.

Před nedávnem jsem čekal v čekárně u doktora na svou ženu Gwen, když mi starší vdova začala vyprávět o dni, který změnil její budoucnost. Těšili se s jejím manželem z nádherného společného života, když ho náhle ranila mrtvice. Byla manželovou jedinou opatrovníci a náhle byli oba dva kvůli jeho stavu připoutáni v domě. Milovala svého manžela a věrně o něho pečovala, ale téměř pět let si nemohli naplánovat žádný „zítřek.“

Za čas manžel upadnul do deprese a jednoho dne ji zavolal do ložnice a začal si před ní vylévat své srdce, své stížnosti. Mluvil o tom, jak ho mrtvice okradla o jeho naděje a sny. Řekl, že ona nemá ani ponětí, jaké to je, když nemůže ani na procházku: „Nedokážeš si představit, jaké to je, jen tady trpět v posteli. Po celé ty roky jsem okrádán o užitečný život, nemám žádnou naději pro další den. Není tu žádné štěstí, jen bolest a smutek.“

Odpověděla mu: „Zdá se, že zapomínáš, že já tím vším také procházím. Nejsi jediný, kdo trpí. Také jsem měla naděje a sny. Po celé ty roky jsi byl jediný, na koho jsem soustředila svou energii a péči. Obsluhovala jsem tvé ruce a nohy celých dvacet čtyři hodin denně. Všechny mé zítřky jsou také pryč.“

Krátce nato zemřel a ačkoliv jí schází, zdálo se, že je poněkud zahořklá kvůli svým „ztraceným rokům.“

Konec konců, trápení přichází na nás na všechny, a právě teď je mnoho svatých spoutáno utrpením a žalem. Jejich okolnosti změnily jejich radost na pocity bezmocnosti a neužitečnosti. Mnozí se ve své bolesti ptají: „Proč se to děje zrovna mně? Je na mě Bůh naštvaný? Co jsem udělal špatně? Proč neodpovídá na moje modlitby?“

Pavel měl v této situaci dvě volby. Mohl se dostat do chorobné zatrpklosti a ptát se znovu a znovu soběstřednou otázku: „Proč já?“ Mohl si zalézt do hlubokého zoufalství, uzavřít se do beznadějné deprese, nechat se zcela stravovat myšlenkou: „Jsem tu spoutaný, moje služba skončila, zatímco jiní se venku radují ze sklizně duší. Proč?“

Místo toho se Pavel raději ptal: „Jak moje současná situace přinese slávu Kristu? Jak velké dobro vzejde z mojí zkoušky?“ Tento Boží služebník se rozhodnul: „Nemohu změnit svou situaci. Mohl bych docela dobře v tomto stavu zemřít. Ale vím, že mé kroky řídí Pán. Budu velebit Krista a budu pro svět svědectvím i v těchto řetězech.“ „…jako vždy tak i nyní bude Kristus veleben na mém těle, ať už skrze život nebo skrze smrt“ (Filipským 1:20).

Pavlův postoj ukazuje jediný způsob, jakým se můžeme vymanit z temných hlubin neštěstí a trápení. Víte, můžeme promarnit všechny své zítřky úzkostlivým očekáváním, že budeme ze svého trápení vysvobozeni. Jestliže se soustředíme jenom na tohle, úplně mineme zázrak a radost z toho, že jsme osvobozováni v naší zkoušce.

Zamyslete se nad Pavlovým vzkazem Filipským: „Chtěl bych však, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, přispělo spíše k prospěchu evangelia“ (Filipským 1:12). Pavel tu v podstatě říká: „Nelitujte mě a nemyslete si, že se strachuji o svou budoucnost. A prosím, neříkejte, že moje práce skončila. Ano, jsem v řetězech a trpím, ale skrze to všechno se káže evangelium.“

Představuji si Pavla, jak říká: „Moje trápení se stalo zdrojem mé radosti. Když se římští strážní střídají, celým kasárnám vyprávějí o mém svědectví. Potom jdou domů a povídají to svým rodinám a přátelům. Prakticky celý palác bzučí hovorem o evangeliu, které kážu. Možná si myslíte, že mé ruce jsou spoutané, že moje služba skončila, že jsem beznadějný případ, který nemůže pro Krista nic udělat. Naopak, tyto řetězy udělaly moje kázání smělejší, než kdy bylo.“

Nerozumějte tomu špatně, Pavel žádným způsobem nerezignoval ani nebyl netečný ke svým okolnostem. Neustále cítil bolest způsobenou jeho řetězy. V jeho mysli nebylo: „Tohle moje trápení Bůh dopustil, tak z toho udělám to nejlepší. Nebudu si stěžovat, na obličej nasadím úsměv. Nikdo mou bolest neuvidí.“ Ne, nikdy! To není vložení všech zítřků do Božích rukou.

Všimněte si závěrečných Pavlových slov k Filipským: „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se!“ (Filipským 4:4). Neříkal: „Tyhle řetězy jsou požehnání. Jsem tak šťastný, že mi vězení přináší bolest.“ Ne, jsem přesvědčen, že se Pavel denně modlil za osvobození a občas volal o sílu, aby to vydržel. I Pán Ježíš v hodině své zkoušky a bolesti volal k Otci: „Proč jsi mě opustil?“ To je náš první impuls v našem utrpení, křičet: „Proč?“ A Bůh je k tomuto volání shovívavý.

Ale Bůh také učinil opatření, takže naše „co kdyby“ a „proč“ nám zodpoví Jeho slovo. Pavel píše: „…vědí, že jsem postaven k obraně evangelia…aspoň se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus. A z toho se raduji a budu radovat i nadále“ (Filipským 1:17–18). Jinými slovy nám říká: „Jsem předurčený k tomu, abych svou reakcí na toto utrpení potvrdil platnost Božího slova. Usmyslel jsem si, že neudělám hanbu evangeliu ani nebudu příčinou, aby se zdálo být bezmocné.“

„Faktem je, že Kristus je kázán mým klidným vzezřením, mým pokojem uprostřed toho všeho. Každý, kdo mě vidí, ví, že evangelium, které kážu, mě provádí těmito tvrdými časy. Dokazuje to, že Pán může kohokoliv provést jakoukoliv situací, každým ohněm a povodní, a jeho evangelium bude kázáno skrze tuto zkušenost.“

Zde je poselství, které slyším prostřednictvím Pavla a Abrahama: nemusíme udělat pro Pána něco velikého. Musíme mu jen věřit. Naší úlohou je vložit své životy do Božích rukou a věřit, že se o nás postará. Když to prostě uděláme, je kázáno Jeho evangelium bez ohledu na naše okolnosti. A Kristus v nás bude zjeven obzvláště v době našich těžko zvladatelných okolností.

Sam, jeden starší v naší církvi, mi kdysi řekl: „Pastore Davide, sleduji, jak reagujete na tvrdé časy a je to pro mě svědectví.“ Čeho si Sam není vědom, je to, že jeho život je pro mě živým kázáním. Žije s chronickou bolestí, která mu nedovolí spát víc než jen pár hodin každou noc. Navzdory své neustálé, prudké bolesti je jeho věrnost a oddanost Pánu svědectvím pro všechny. Sam možná nemá viditelnou službu, ale jeho život káže o Kristu tak mocně, jako kterékoliv z Pavlových kázání.

Takže, je v tvé současné zkoušce kázán Kristus? Vidí tvoje rodina, že v tobě působí evangelium? Nebo vidí jen paniku, zoufalství a pochybování o Boží věrnosti? Jak reaguješ na své utrpení?

Pavel píše: „Pevně se držte slova života, abych se v Kristův den mohl chlubit, že jsem neběžel nadarmo ani se nadarmo nenamáhal“ (Filipským 2:16). Pavel si představoval den, kdy bude stát v Kristově přítomnosti a tajemství vykoupení budou odhalena.

Písmo říká, že v ten den budou naše oči otevřené, a uzříme Pánovu slávu, aniž by nás káral. Naše srdce budou zapálená, jak nám bude odhalovat všechna tajemství vesmíru a ukáže nám svou moc, která za tím vším je. Naráz uvidíme, co pro nás bylo dostupné v našich pozemských zkouškách: moc a zdroje z nebes, anděly k ochraně, stálou přítomnost Ducha svatého.

Až uzříme děsivost těchto věcí, Pán nám řekne: „Po celou dobu tábořili kolem tebe moji válečníci, celá armáda mocných poslů přidělených tobě. Víš, nikdy jsi nebyl v žádném nebezpečí od Satana. Nikdy jsi neměl důvod obávat se o své zítřky.“

Potom nám Kristus ukáže Otce a to bude ohromující chvíle. Až uzříme majestát našeho nebeského Otce, pochopíme v plné míře jeho lásku a péči k nám, a náhle nám v plné síle dojde pravda: „Tohle byl, je a navždy bude náš Otec, opravdu veliký ‚JÁ JSEM‘.“

Zde je, proč se Pavel „pevně držel“ jeho slova o Boží věrnosti. V ten slavný den nechtěl stát v Pánově přítomnosti a myslet si: „Jak jsem mohl být tak slepý? Proč jsem plně nedůvěřoval záměrům svého Pána? Všechny mé obavy a pochybnosti byly zbytečné.“

Pavel nám se vší vážností domlouvá: „Chci se v ten den radovat, až budou moje oči zcela otevřené. Chci být schopen vychutnat si každé zjevení s vědomím, že jsem důvěřoval Jeho zaslíbení, že jsem, plný pochybností, nejednal po svém. Chci vědět, že jsem se držel Slova života ve všech svých reakcích na svá utrpení, že jsem bojoval dobrý boj, prokázal jsem, že můj Pán je věrný.“

Pavel potom uzavírá slovy: „Činím jediné: zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou“ (Filipským 3:13). Stručně řečeno, pokládal za nemožné vložit svou budoucnost do Pánových rukou, aniž by se nejdřív nevzdal své minulosti. Nemělo by tu být žádné zklamání, žádná lítost, žádné znovuprožívání minulých hříchů a chyb v paměti, žádné přemýšlení, co by mohlo být, kdyby.

Podobně jako Pavel se teď těším na své zítřky, protože vím, že Pán se stará…že drží své Slovo…že dává dohromady všechny věci pro mé dobro…že je se mnou a nikdy se mě nevzdá…že Jeho zaslíbení nikdy nezklamou.

Vyzývám tě, abys svěřil všechny své zítřky Pánu. A ať tvá současná zkouška zvěstuje poselství o Jeho věrnosti.