Tělo Kristovo
Apoštol Pavel nás vyučuje: „Vy pak jste tělo Kristovo, a údové z částky“ (1. Korintským 12:27). Potom ještě detailněji říká: „Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má údů, ale všickni ti jednoho těla údové, mnozí jsouce, však jedno tělo jsou: tak i Kristus“ (12:12).
Pavel nám vlastně říká: „Podívej se na své vlastní tělo. Máš ruce, nohy, oči, uši. Nejsi jen izolovaný mozek, nezávislý na ostatních údech. Stejné je to i s Kristem. Není pouze hlavou. Má tělo, a my jsme zahrnuti jako jeho údy.“
Apoštol nás potom upozorňuje: „Tak mnozí jedno tělo jsme v Kristu, a obzvláštně jedni druhých údové“ (Římanům 12:5). Jinými slovy nejsme připojeni jen k Ježíši, naší hlavě. Jsme také navzájem spojeni jeden s druhým. Faktem je, že nemůžeme být připojeni k němu, aniž bychom nebyli také spojeni s našimi bratry a sestrami v Kristu.
Pavel dovádí tuto myšlenku do konce slovy: „A chléb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova? Nebo jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všickni zajisté z jednoho chleba jíme“ (1. Korintským 10:16–17). Jednoduše řečeno, všichni jsme byli živeni stejnou stravou: Kristem, manou z nebe. „Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe a dává život světu“ (Jan 6:33).
Ježíš prohlásil: „Jáť jsem ten chléb života… Jáť jsem ten chléb živý, jenž jsem s nebe sstoupil… kdož jí mne, i on živ bude skrze mne“ (Jan 6:35,51,57). Představa chleba je tu důležitá. Náš Pán nám říká: „Když ke mně přijdeš, budeš vyživován. Budeš ke mně připojen jako úd mého těla. Tudíž přijmeš sílu z proudu života, který je ve mně.“ Opravdu, každý úd jeho těla získává sílu z jediného zdroje: Krista, hlavy. Všechno, co potřebujeme, abychom vedli přemáhající život, k nám proudí z něho.
Tento chléb je to, čím se odlišujeme jako údy jeho těla. Byli jsme odděleni od zbytku lidí, protože jíme z jediného bochníku: Ježíše Krista. „Nebo jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všickni zajisté z jednoho chleba jíme“ (1. Korintským 10:17).
Někteří křesťané však nechtějí být připojeni k ostatním členům těla. Rozmlouvají s Ježíšem, ale záměrně se izolují od ostatních věřících. Nechtějí mít nic do činění s tělem, kromě hlavy.
Ale tělo se nemůže skládat jen z jediného údu. Dovedeš si představit hlavu pouze s paží, která z ní vyrůstá? Tělo nemůže tvořit hlava samotná bez údů nebo orgánů. Jeho tělo se skládá z mnoha údů. Jednoduše nemůžeme být sjednoceni s Kristem, aniž bychom nebyli sjednoceni také s jeho tělem.
Víš, nepotřebujeme pouze hlavu. Potřebujeme celé tělo. Jsme navzájem spojeni nejen pro naši potřebu Ježíše, ale protože potřebujeme také jeden druhého. Pavel říká: „A tak nemůžť oko říci ruce: Nepotřebí mi tebe, anebo opět hlava nohám: Nepotřebuji vás“ (1. Korintským 12:21).
Všimni si druhé části tohoto verše. Ani hlava nemůže říci ostatním údům: „Nepotřebuji vás.“ Jak neuvěřitelné tvrzení. Pavel nám říká: „Kristus nikdy žádnému údu svého těla neřekne: ‚Nepotřebuji tě.‘“ Naše hlava se ochotně připojuje ke každému z nás. A co víc, říká, že jsme všichni důležití, dokonce nezbytní k fungování jeho těla.
Tohle je obzvláště pravdou o údech, které jsou možná pohmožděné nebo zraněné. Pavel zdůrazňuje: „Nýbrž mnohem více údové, kteříž se zdadí nejmdlejší v těle býti, potřební jsou“ (12:22). Apoštol potom přidává: „A kteréž máme za nejméně ctihodné údy v těle, ty větší ctí přistíráme; a nezdobní údové naši hojnější ozdobu mají“ (12:23). Mluví o těch v Kristově těle, kteří jsou nevidění, skrytí, neznámí. V Božích očích mají velkou úctu. A jsou naprosto nezbytní pro fungování jeho těla.
Tato pasáž má v sobě hluboký význam pro každého z nás. Pavel nám říká: „Nezáleží na tom, jak ubohou představu o sobě možná máš. Možná si myslíš, že jako křesťan nejsi na výši. Ale sám Pán říká: ‚Potřebuji tě. Nejsi jen významný úd mého těla. Jsi životně důležitý a nezbytný pro jeho funkci.‘“
Každé z Kristových podobenství obsahuje skrytou Boží pravdu. Tato tajemství byla sdílena Otcem, Synem a Duchem svatým ještě před stvořením: „Otevru v podobenstvích ústa svá, vypravovati budu skryté věci od založení světa“ (Matouš 13:35). Ježíš svědčí, že tyto skryté pravdy jsou zjeveny jen těm, kdo si najdou čas, aby je hledali.
V Matouši 22 čteme podobenství, o kterém věřím, že zjevuje mnoho o Kristově těle. V něm Bůh nastiňuje své věčné záměry v pozvednutí těla věřících. Krátce, chce nevěstu pro svého Syna. Tato nevěsta má být spojena s Ježíšem, spojena s ním dohromady jako jedno tělo. Kristus se stane jejím skutečným životem, právě tak jako jejím zdrojem. On bude připojen k ní a ona k němu.
Ježíš začíná své podobenství oznámením: „Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému. I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu“ (Matouš 22:1–3). Král v tomto podobenství je jasně Bůh Otec. A syn zde je Kristus.
Vidíme tu Otce, který vysílá Ducha svatého, aby vyhledal nevěstu pro jeho Syna. Nevěstou je pochopitelně církev Ježíše Krista. A tato nevěsta je tvořena mnoha údy. Vlastně se skládá ze všech osob, kteří přijali pozvání na svatební večeři.
Přesto Ježíš v následujícím verši oznamuje: „a oni nechtěli přijíti“ (22:3). Mluví o svém vlastním kázání Židům. Kristus naléhal na Izrael, aby ho přijali, ale odmítli. Písmo říká: „Do svého vlastního přišel, a vlastní jeho nepřijali ho“ (Jan 1:11).
Tak to král zkouší ještě jednou: „Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Aj, oběd můj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest, a všecko hotovo. Pojďtež na svadbu. Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém. Jiní pak zjímavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali“ (Matouš 22:4–6).
Nejenže Židé zabili Ježíše, ale zavraždili i jeho apoštoly, kteří ho následovali. Tak nám Kristus říká: „A uslyšav to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil“ (22:7). Ježíš tu mluví prorocky. Pouze za několik desetiletí po jeho smrti vpochodovala do Jeruzaléma římská armáda a zpustošila svaté město. Dříve v Izraelské historii používal Bůh Asýrii, aby trestal svůj lid. Teď poslal římské generály Vaspiana a Tita, aby vypálili Jeruzalém do základů. Tak bylo doslova naplněno Ježíšovo proroctví: „Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý“ (23:38).
Následující pasáž podobenství obsahuje jádro mého poselství o Kristově těle. Ježíš nám říká: „Tedy řekl služebníkům svým: Svadba zajisté hotova jest, ale ti, kteříž pozváni byli, nebyli hodni. Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zovtež na svadbu. I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svadba hodovníky“ (22:8–10).
Od Kalvárie vychází evangelium k veškerému lidstvu: Židům a pohanům, otrokům a svobodným, bohatým a chudým, dobrým a špatným stejně. To je o tom, jak „naplněna jest svadba hodovníky“ (22:10). Prosím, rozumějte, tato scéna není o svatební večeři Beránka. Tahle oslava se bude konat po Soudu. Ne, tato večeře je hostina přijetí. A hosty jsou ti, kdo věnují pozornost volání, aby přijali Krista jako Pána.
Přemýšlej o tom. Podle Ježíše se tato nevěsta skládá ze „všech, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré“ (22:10). Taková skupina zahrnuje kdysi špatné lidi: závislé, alkoholiky, prostitutky, vrahy, hazardní hráče, překupníky drog. Ale zahrnuje také kdysi dobré lidi, ty, kteří kdysi spoléhali na spravedlnost v těle.
Teď byli všichni změněni. Vyznali své hříchy a byli dočista omyti Kristovou krví. Stejně jako zástupy zpívají každý týden, i oni svědčí: „Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně“ (Píseň Šalamounova 2:4).
Když Ježíš říká, že hostina byla „naplněna“ hodovníky, řecké slovo, které používá, je ‚pletho‘. Znamená nadchnout, naplnit, ovlivnit. Jinými slovy tito hosté představují očištěné, vykoupené tělo Kristovo. Byli ovlivněni, nadšeni a naplněni Duchem svatým. A On každého z nich oděl bílým svatebním rouchem.
Domníváme se, že typická svatební hostina trvá několik hodin. V židovské kultuře za dnů Ježíše mohla taková hostina trvat až sedm dní. Ale u Boha je den jako tisíc let. A v tomto podobenství trvá hostina, kterou tu vidíme, od Kalvárie. Pokračuje po celá staletí. A neskončí, dokud se Ženich nevrátí.
Drahý svatý, poznáváš, co to znamená? Každý den je tvůj svatební den. Jako úd Kristova těla jsi součástí jeho nevěsty. To znamená, že si máš každé ráno, když vstáváš, obléknout bílé svatební roucho. Jestliže je poskvrněné nebo umazané, máš ho přinést k jeho Slovu, aby bylo dočista vyprané. A po celou dobu máš nosit svůj svatební prsten. Označuje tvůj manželský stav jako zapečetěný Duchem svatým. Nakonec máš hodovat na chlebu z nebe: Kristu, nebeské maně.
V těle Kristově se tato svatební hostina koná každý den. Ale v hodovní síni byl objeven vetřelec. Ježíš pokračuje v podobenství:
„Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním. I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl. Tedy řekl král služebníkům: Svížíce ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrztež jej do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů“ (Matouš 22:11–13).
Kdo je tímto mužem v podobenství? Je jasné, že jeho totožnost je vážná věc kvůli hroznému údělu, který bude trpět. Někteří komentátoři naznačují, že tento muž představuje ty, kdo přicházejí k Ježíši oblečeni v cárech své vlastní samospravedlnosti. Je to symbol ubohé, podvedené, rozedrané duše, která je odsouzena pro svou sebejistotu.
Nepřijímám tuto interpretaci. Možná budeš šokován, až ti řeknu, kdo, jak já věřím, je tento člověk. Vodítko nalézám v tom, že ho král oslovil jako „přítele“. Ježíš použil to samé slovo k oslovení Jidáše předtím, než byl zrazen. Ostatně, chystal se tohoto člověka poslat do pekla.
Podle mého názoru je tímto návštěvníkem sám člověk hříchu – Satan. Vidím ho v duchu, jak se na hostině staví na odiv oblečen v nádherném, oslnivém purpurovém rouchu své vlastní výroby a ne v předepsaném oděvu. On je skutečným obrazem pýchy.
Proč nebyl člověk hříchu zastaven u dveří? Věřím, že odpověď nám dává Zachariáš. Prorok říká: „Potom mi ukázal Jozue kněze nejvyššího, stojícího před andělem Hospodinovým, a satana stojícího po pravici jeho, aby se mu protivil. Ale Hospodin řekl satanu: Potresciž tě Hospodin, satane, potresciž tě, pravím, Hospodin, kterýž vyvoluje “ (Zachariáš 3:1–2).
Jozue samozřejmě představuje nejvyšší kněžství, tedy ty, které spasil Jehovah. Pro dnešní věřící představuje také tělo Kristovo, Boží královské kněžstvo. V Zachariášově vizi stál Satan vedle Jozue, aby „se mu protivil“. Slovo pro protivit se tu znamená útočit a obviňovat.
Musím přiznat, že nevím, proč je Satanovi dovoleno útočit a obviňovat Boží lidi. Ale vím, co Bůh říká, že se stane našemu nepříteli: „Svržen jest žalobník bratří našich, kterýž žaloval na ně před obličejem Boha našeho dnem i nocí“ (Zjevení 12:10). Jednoho dne Pán sváže ďábla a uvrhne ho do věčného vězení.
Ale to se ještě nestalo. Satan ví, že jeho čas je krátký. Tak přichází proti tělu Kristovu s velkým hněvem. Opravdu, jeho útoky se vyznačují smělostí a drzostí jako nikdy předtím. Proč? On ví, že největší hrozbu pro něj představuje tělo krví očištěných věřících, které kráčí v jednotě. A v těchto posledních dnech Duch svatý provádí pozoruhodné dílo, když pozvedá a spojuje dohromady svaté na celém světě.
Tito zasvěcení služebníci stojí společně jako jedno tělo. Milují se navzájem, modlí se jeden za druhého, slouží zraněným a zastrašeným mezi sebou. A také stojí společně ve válce. Oni opravdu bojují s nepřítelem, svazují jeho království, vymítají mocnosti, přebírají autoritu nad pekelnými silami.
Vidíme tuto armádu posledních dnů v Ježíšově podobenství, spojenou v celek na svatební hostině. Tito krví očištění bojovníci jsou shromážděni u Kristova hodovního stolu, kde se posilují při hostině jeho chlebem. A všichni mají jediný cíl: Být úplně připraveni setkat se s Ženichem, až přijde.
Vůbec bychom neměli být překvapeni, že se Satan vetřel do Božího domu. Je to jeho poslední šance pokusit se zničit, rozklížit Kristovo rostoucí, dozrávající a dospívající tělo. Tak vniknul na svatební slavnost, rozběsnil se a hledá zničit každého, koho může. A je přesvědčen, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je oklamat Boží vyvolené.
Jak se do toho ďábel pouští? Dělá to, co dělal vždy už od Kalvárie: Lže ti. Obviňuje tě. Vkládá do tvé mysli pochybnosti a strachy. Představuji si tuto purpurově oděnou postavu, jak hopsá kolem stolu a vyhledává každého hosta, aby ho oklamal. Zasazuje do nich pochybnosti a strachy, lstivě je obviňuje a pokouší se potřísnit jejich bílá roucha.
Věřím, že k Satanově strategii nacházíme klíč ve 3. kapitole Genesis. Ďáblovi se právě podařilo svést Evu. Teď mu Bůh říká: „Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu“ (Genesis 3:15).
Semeno ženy, o kterém se tu mluví, je Ježíš. Jinými slovy: Mesiáš povstane z lidského rodu. A Bůh prorokoval jeho vítězné dílo na kříži. Na Kalvárii Kristus rozdrtí nohou Satanovi hlavu.
Přesto Hospodin také prorokoval, že Satan pohmoždí Kristovu patu. Co to přesně znamená? Jako údy Ježíšova těla jsme jeho semeno. Samozřejmě, že nějaké z těchto semen tvoří patu v Kristově těle. Koho se to týká?
Dostali jsme dvě stopy (vodítka). Zaprvé, pata je část nohy. Víme, že hlavní úlohou nohy je stát nebo chodit. Tudíž věřím, že nohy v Kristově těle jsou tvořeny těmi věřícími, kteří vystupují jako svědci pro Ježíše. Tyto údy jsou také zodpovědní za chození pod vedením Ducha svatého. Všimni si, že tyto činnosti mají podpůrné úlohy. Jsou většinou skryté a neviděné, zatímco ostatní části těla budí pozornost. Z těchto hledisek jsou nohy příkladem pro ostatní údy Kristova těla.
Ale noha je také jednou z nejcitlivějších částí těla. Většinu času je schovaná, pro ochranu. Z tohoto hlediska se hebrejský význam „pohmoždit“ stává výmluvným. Znamená obelstít, podvést nebo lhát v očekávání, že udělá chybu, bude nachytán při lži. Jednoduše řečeno, věřím, že se Satan zaměřuje na ty údy Kristova těla, které jsou citlivé a snadno zranitelné.
Pravděpodobně znáš takové křesťany. Milují Ježíše celým svým srdcem. Ale často si myslí, že nedosahují takové úrovně, která se od nich očekává. Zoufale touží potěšit Boha, ale jsou přesvědčeni, že to nikdy nedokážou. Nepochybují o Něm, ale o sobě. A snadno upadnou pod odsouzení, cítí se nehodní, nežádoucí, nechtění a k nepoužití.
Ďábel to o nich ví, protože jeho knížectva sledovala jejich životy. Takže teď, když Satan vstupuje do Královy hodovní síně, je zcela připraven zaútočit. Obchází stůl kolem dokola, šeptá jim do uší obvinění. Jeho cíl? Přesvědčit svaté s citlivým srdcem, aby to vzdali. Chce je vidět, jak odkládají své svatební roucho a opouštějí hostinu v naprostém zoufalství.
Musím se tě zeptat: Je Satan stáje ještě u tvého stolu? Slyšíš hlas, který ti šeptá:
- „Vypadáš tak čistě a svatě. Ale tvé srdce je černé od hříchu. Selhal jsi Bohu. Jsi neužitečný pokrytec.“
- „Ostatní křesťané tě nerespektují, protože nejsi obdarován. Dost si tě neváží. Nikdo tě nemá rád.“
- „Tenhle tvůj starý hřích tě dostane. Budeš v nemilosti u Boha i jeho lidu. A s tvým dobrým jménem bude konec.“
- „Můžeš zapomenout na všechna zaslíbení, o kterých si myslíš, že ti je řekl Bůh. Oklamal jsem tě. Byl to můj hlas, který jsi slyšel.“
- „Bůh je na tebe naštvaný. Proto nejsou tvé modlitby zodpovězené. Příliš často jsi zhřešil.“
- „Přijdeš o své zaměstnání. Skončíš úplně chudý.“
- „Nedokážeš to. Než bude po všem, padneš.“
Dnem i nocí slyšíš tato obviňování. Říkám ti, Satan tě jenom chce odtáhnout od hodovního stolu. Potom tě může trápit, nechá tě vyhladovět naprostým nedostatkem Kristovy výživy. Chce tě izolovat, aby mohl otrávit tvého ducha. Snaží se tě přesvědčit: „Nedosáhneš toho. Nemá smysl v tom pokračovat. Nikdy nebudeš údem Kristova svatého těla.“ Pravda je, Satan ví, že jeho největším nepřítelem je sjednocené tělo věřících. Je si vědom Ježíšova slibu, že kde se sejdou dva nebo tři, Otec s radostí vyhoví jejich prosbám. Proto se nás rozhodl odstřelovat jednoho po druhém.
Král nakonec konfrontuje tohoto člověka, říká: „Jak ses sem dostal bez svatebního roucha?“ V podstatě říká: „Co si myslíš, že tu budeš dělat, soužit můj lid? Myslel sis, že to neuvidím? Věřil jsi, že s tebou nebudu jednat?“
Od první lži, kterou ti Satan našeptal, sledoval Bůh každou jeho akci. A činil kroky, aby ho umlčel. Písmo říká, že král způsobil, že nepozvaný člověk oněměl (viz Matouš 22:12). Bůh říkal: „Žádné další obviňování v mé hodovní síni, Satane. Žádné další tvé lži k mému lidu.“ Potom král přikázal svým služebníkům: „Svažte ho a uvrhněte ho do tmy (do pekla).“
Nakonec je toto podobenství uzavřeno těmito slovy krále: „Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených“ (22:14). Představuji si, jak se Bůh rozhlíží po hodovní síni a prohlašuje: „Po mnoho let jsem skrze své apoštoly volal k Izraeli. Ale nechtěli slyšet. A teď tito hosté zde v mém domě odpověděli na mé volání. Říkám vám, oni jsou moji vyvolení. A já Satanovi nedovolím, aby kohokoliv odříznul z mého těla.“
Víme, že ďábel ještě nebyl uvržen do věčného vězení. Přesto, když hodujeme u banketního stolu a očekáváme na příchod Ženicha, dostáváme příkaz. Král nám řekl, abychom svázali ďábla a vyhnali ho z hodovní síně. Krátce, máme se vzbouřit, povstat a učinit vážná opatření proti Satanovým útokům na Kristovo tělo.
Je překvapující, že mnoho křesťanů tento příkaz ignoruje. Kdykoli vidíme citlivého křesťana v bolesti, myslíme si: „Poskytnu mu útěchu. Chci být naslouchajícím uchem.“ Nebo: „Mohu obstarat nějakou pomoc. Přinesu mu jídlo, nebo nabídnu finanční pomoc.“ Tohle jsou opravdu skutky zbožné lásky. Ale často nestačí.
Jestliže víme, že Satan promlouvá lži do něčího života, vyžaduje se od nás mnohem víc než jen naslouchat nebo nabídnout radu. Máme se shromáždit spolu s dalšími věřícími a převzít autoritu nad nepřítelem. Ježíš nám říká, že některé druhy démonického útlaku „nevychází, jediné skrze modlitbu a půst“ (Matouš 17:21). Takže půstem a modlitbou máme svázat nepřítele. A máme ho vyhnat z mysli, duše a okolností našeho bližního věřícího.
Strávil jsem mnoho hodin, kdy jsem se pokoušel poradit sklíčeným věřícím, kteří byli v koncích ze svých potíží. Poznal jsem, že nad nimi stojí Satan a přesvědčuje je o svých lžích. Nyní, když vidím, jak ďábel pracuje ještě na dalším citlivém svatém, povstane ve mně svatý hněv. A jsem si vědom, že musím udělat to, k čemu je povolán každý pravý služebník v těle, aby to dělal: svázat Satanovi ruce a nohy ve jménu Ježíše a uvrhnout ho do zevnější temnoty.
Žiješ pod mračnem zoufalství? Znáš bratra nebo sestru, kteří jsou deprimovaní, skleslí, naslouchají Satanovým obviňováním? Naléhám na tebe, vyhledej modlící se věřící v Kristově těle. Jdi k těm, kdo opravdu znají Boží srdce. Ať označí lži nepřítele za to, co skutečně jsou.
Písmo říká, že když je jeden z nás zraněný, všichni jsme zranění. Proto je naprosto životně důležité, abychom se spolu shromáždili ve jménu Ježíše kvůli ostatním. Jsme povoláni, abychom v autoritě našeho Spasitele svázali nepřítele a vyhnali ho z života každého dalšího. Potom budeme schopni uvěznit každou myšlenku do poslušnosti Kristu. To je skutečná práce Kristova těla.