Třtiny nalomené nedolomí
„Aj, služebník můj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený můj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, onť soud národům vynášeti bude.“
„Nebude křičeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vně hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, ale soud podlé pravdy vynášeti bude."
„Nebude neochotný, ani přísný, dokudž soudu na zemi nevykoná, a učení jeho ostrovové očekávati budou“ (Izaiáš 42:1–4).
Tato pasáž je celá o Ježíši. Duch svatý přiměl proroka Izaiáše, aby přinesl zjevení o tom, jaký bude Kristus, až přijde. A Izaiášovo úvodní slovo „Aj,“ jeho posluchačům signalizuje: „Připravte se na nové zjevení o Mesiáši.“
Obraz, který se z těchto čtyř veršů rýsuje, je jasný: Kristus nepřijde lidi nutit, aby ho poslouchali. Nepřijde s hlasitým křikem nebo rámusem. Přijde jako jemný, milující Spasitel.
Naplnění Izaiášova proroctví nacházíme ve 12. kapitole Matouše. Farizejové právě spřádali plány, jak by mohli Ježíše zabít. A to všechno jen proto, že o sabatu uzdravil člověka, který měl suchou ruku. Matouš nám říká, že „Ježíš to ale věděl a odešel odtud“ (Matouš 12:15).
Ježíš neodplácel v hněvu stejným. Nikde ho nevidíme, že by horlil proti těm, kdo osnovali jeho smrt. Nebyl jako jeho učedníci, kteří chtěli na jeho protivníky seslat oheň, i když Ježíš by to mohl udělat. Mohl povolat legii andělů, aby se s jeho nepřáteli vypořádali. Ale Ježíš vůbec neměl v úmyslu se pomstít.
Byl to ten jemný, útlocitný duch, říká Matouš, který zjevuje naplnění Izaiášova proroctví: „Nebude se hádat ani křičet, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas“ (Matouš 12:19).
Izaiáš v podstatě říkal: „Mesiáš nepřijde, aby kohokoliv nutil do svého království. Nepřijde jako nápadná, hlučná a bouřlivá, neodolatelná osobnost. Ne, uslyšíš ho mluvit tichým, slabým hlasem ve svém vnitřním člověku.“
Takže, co udělal Ježíš poté, co tiše odešel z Jeruzaléma? Matouš říká, že okamžitě odešel z města a pokračoval v uzdravování všech, kdo ho následovali: „Šly za ním veliké zástupy lidí a on je všechny uzdravil“ (Matouš 12:15).
Když zkoumáme zprávy evangelií, zaujme nás veliký počet případů, kdy Ježíš vykonal zázraky, ale lidem nařídil: „Nikomu o tom neříkejte. Ať se tato zpráva neroznese.“ Poté, co uzdravil dva slepé muže, řekl Kristus těm mužům, aby si své zázraky nechali pro sebe: „Ježíš je pak přísně napomenul a řekl jim: ‚Dejte pozor, ať se to nikdo nedozví.‘“ (Matouš 9:30). Poté, co nakrmil zástup 5000 lidí a lidé se ho chystali udělat králem, „odešel jen sám zpátky na horu“ (Jan 6:14–15).
Víš, Ježíš nechtěl, aby Ho lidé následovali kvůli Jeho zázrakům. Chtěl jejich úctu a oddanost kvůli Jeho jemným, láskyplným slovům, která uchvátila jejich srdce. Chtěl, aby veškeré lidstvo, včetně budoucích generací, vědělo, že nepřichází na svět jako Soudce, ale jako Spasitel: „Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3:17).
Slyším otázku, kterou se dnes mnoho věřících ptá: „Proč Bůh nevydá Ameriku soudu? Proč s námi nejedná podle našich hříchů? Generaci Noeho varoval po celých 120 let, ale potom řekl: ‚Dost,‘ a přivedl potopu. Bůh teď snáší hříchy Ameriky hodně dlouho, tak proč na nás nevidíme jeho spravedlivý soud?“
Miluji tuto zemi a já osobně nechci vidět, jak na Ameriku přichází Boží konečný soud. Mnohem raději bych se těšil z Hospodinovy trpělivosti. Nechci vidět slzy v očích mých dětí a vnoučat nad tím, co přichází na společnost, jako je naše. Přesto jsem, podobně jako mnoho křesťanů, v úžasu nad tím, proč Boží soud otálí.
Já skutečně vidím začátky soudu. Vidím strašlivé kalamity, které se dějí ve světě, jako varování. Ale protože se ekonomika Ameriky nezhroutila, a náš národ je stále schopen fungovat, jak má, zdá se, že jdeme klopýtavě od jedné krize ke druhé, dostáváme jednu šanci za druhou.
Jsem přesvědčen, že na tento zmatek existuje jen jedna odpověď: je to kvůli jemnosti a trpělivosti našeho Spasitele. Potvrzení nalezneme v proroctví Izaiáše: „Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí“ (Izaiáš 42:3). Amerika se stala národem nalomených třtin!
Třtina je vysoký stonek nebo rostlina s dutým stvolem, obvykle se nachází v bažinatých oblastech nebo blízko vodních zdrojů. Je to jemná rostlinka, takže se snadno ohne, když udeří silné větry nebo rychlé proudy vod. Přesto se třtina může jen ohýbat, dokud není nakonec zlomena a odnesena povodní.
Podobně jako třtina za bezvětří, vyčnívala kdysi Amerika, vznešená a nádherná, plná úmyslů a slibů. Celá naše společnost uznávala Boha a držela se Bible jako standardu pro naše právo a soudní systém. I za mého života se školní učebnice skládaly z ponaučení a příběhů z Bible. Ježíš byl uznáván jako Syn Boží, ten který poskytuje naši zemi přízeň a nevýslovné požehnání.
Přesto jsme se ve své prosperitě stali podobní starodávnému Izraeli: pyšní a nevděční. A v krátkém čase jsme sešli z cesty. Bůh byl vyhnán z našich soudních systémů, z našich škol, jeho jméno bylo zesměšňováno a posmíváno. V New York City si může učitel na katedru položit výtisk Koránu nebo časopis Playboy, ale kdyby přinesl do třídy Bibli, může si hledat jiné zaměstnání.
Naše společnost úplně ztratila svůj morální kompas. V důsledku toho Amerika, která kdysi vysoko vyčnívala, je teď zmrzačená, jako nalomená třtina.
I ten nejtvrdší, nejbezbožnější Američan dnes ví, že tato země je každou hodinou zkaženější. Každý ví, že žijeme ve vypůjčeném čase. Jak dlouho může trvat říše, když zabíjí své nenarozené… kde otcové znásilňují své dcery, matky obtěžují své syny a obtěžování dětí se stalo národní hanbou… kde policisté páchají sebevraždu kvůli strachu a zoufalství (v samotném New York City ji spáchalo nedávno osm strážníků)… kde se tolik teenagerů stává barbary… kde všechno, co představuje Boha a Krista, je nejen ignorováno, ale krutě zesměšňováno? Jak dlouho může násilí, vraždy, obtěžování pokračovat?
Kdybychom dostali, co si zasloužíme, Amerika by ležela v troskách, zničená anarchií. Ale Izaiáš říká, že náš jemný, láskyplný Ježíš nalomené třtiny nedolomí. A i když se Amerika nachází v naprostém zmatku, naklání se a je nalomená našimi mnoha hříchy, ještě nejsme zlomeni. Ve své jemnosti náš Pán nedopustil, aby se to stalo.
Když Kristus přišel na zem, žil Izrael pod zdrcující nadvládou Říma. Židům bylo naloženo těžké břemeno daní a zákonů. K tomu ještě chamtiví kněží využívali vdov a chudých. Utlačovaní byli zesměšňováni a posmíváni a lidé byli zaslepeni zkažeností. Tohle všechno bylo důvodem, proč tolik proroků řeklo, že Kristus přijde v hodině temnosti a přinese veliké světlo.
Ježíš přišel do společnosti zaplavené pokrytectvím a rozbujelým hříchem. Když spatřil stav národa, plakal nad Jeruzalémem a prorokoval, že jeho dům bude zpustošený. Přesto dal této společnosti dalších sedmdesát let kázání evangelia. A tyto roky byly plné Duchem svatým pomazanými svědky na ulicích, kteří předváděli zázraky, kázali o naději a pokání, a dávali mocné výzvy do království. Ježíš prostě nezlomí nalomenou třtinu, kterou se Izrael stal.
Tohle je právě teď obrázek Ameriky – společnost zcela nalomená ve své morálce. Jsme také národ v depresi, zneklidněný a vyvedený z rovnováhy, lidé žijí ve strachu a duševních mukách. Je tu víc psychologů, psychiatrů, sociálních pracovníků a poradců, než kdykoliv v historii, přesto nemohou stačit na všechny ty lidi, kteří žebrají o jen jedinou hodinu pomoci. To je pravdou i v církvi: týmy křesťanských poradců po celé zemi jsou přetížené tlakem lidí, kteří potřebují pomoc pro své problémy.
Naše děti jsou nalomené, pohmožděné z rozbitých rodin, zneužívání a obtěžování. Teenageři jsou nalomení nemorálností, materializmem a otupělostí. Satan rozpoutal povodeň zla na zemi, a ta za sebou na své pouti zanechává shrbené a nalomené lidi.
Mnozí z církve samotné mají toho samého shrbeného ducha. V jednom dopise za druhým čtu o křesťanech, kteří vysychají v mega-církvích, kde se již nekáže o hříchu nebo spravedlnosti. Jsou zmatení, říkají si: „Kde najdu pravé uctívání? Není tu ani náznak Kristovy přítomnosti. Není tu žádná zlomenost.“ I pastoři píší a přiznávají: „Bratře Davide, odpadnul jsem."
V New York Times nedávno vyšel příspěvek o letniční církvi s 10 000 členy, jejímž poselstvím je: „Jsme tu, abychom vás udělali šťastnými.“ Ale toto poselství přináší falešnou naději a pouze dočasnou úlevu.
„Lnu kouřícího neuhasí“ (Izaiáš 42:3). Někde v tomto národě vidí Bůh knoty, které doutnají. Tyto knoty kdysi hořely, planuly žárem a vášní pro Jeho záměry a zájmy. Ale teď sotva čadí.
Jsou tu ještě lidé, kteří se rozpomínají na Hospodina a jsou ochotni v Jeho jménu povstat? Zbývá ještě malý zbytek, který bude bojovat, aby znovu vznítil plamen Boží spravedlnosti?
Pán řekl: „Jestliže uvidím knot, který doutná, neuhasím ho. Plamen je možná pryč, není tu žádné zdání ohně, ale pokud ještě uvidím hořet doutnající uhlíky, nedopustím, aby zhasly. Pokud kdesi uslyším byť jen slabé volání věrných služebníků, nedovolím, aby se tato nalomená třtina zlomila.“
Bůh to s námi ještě nevzdal. Ale faktem je, že žijeme v čase Jeho láskyplného milosrdenství. Vidím to všude, kam cestuji, specielně v Evropě. Tento kontinent je daleko víc sekulární než Spojené státy. Je to země, která se svou vlastní volbou stala absolutně bezbožnou. Když se v některých zemích procházíte po ulicích, cítíte ducha antikrista, arogance vůči Bohu.
Švédsko je dnes jedním z nejbohatších evropských národů, a čím je bohatší, tím je odpadlejší. Současně je tam evangelická církev v nebezpečí rostoucí lhostejnosti ve svém chození s Kristem. Irsko, národ, který po desetiletí snášel zdrcující bídu, se teď stává mnohem úspěšnější, prosperující. Ale duchovní klima je také ovzduším apatie, v níž se plíží světskost.
Zdá se, že celý postoj v Evropě je tento: „No a, co má být, že přijde soud? Jen si žijme, jezme, pijme a buďme šťastní.“ Není tu žádné vědomí naléhavosti, nutnosti, žádná potřeba Boha.
Věřím, že Pán přináší právě teď jasné poselství k celému světu. On má moc kdykoliv zastavit každý potenciální teroristický útok. Může pouze promluvit Slovo a andělé srazí každou zlou moc. Místo toho se rozhodnul poslat nebo dopustit mezinárodní katastrofy a ty všechny jsou znamením, že se nacházíme v čase Jeho nabízené milosti.
Viděli jsme, co udělal Ježíš, když odešel mimo Jeruzalém: „Šly za ním veliké zástupy lidí a on je všechny uzdravil“ (Matouš 12:15). V tomto krátkém verši vidíme naplnění Izaiášova proroctví: „Třtiny nalomené nedolomí“ (Izaiáš 42:3).
Slovo „nalomené“ má mnoho definic. Znamená zraněné, roztlučené na kusy, mající pocity ukřivdění, zdrcené nesplněným očekáváním. Ve svém duchu cítím, že mnoho Božích lidí dnes potřebuje slovo o jemné milosti našeho Spasitele, protože oni sami se stali nalomenými třtinami.
Každý týden přicházejí do církve opravdoví, upřímní, oddaní křesťané, aby pozvedli své hlasy a ruce v uctívání Pána. Přesto jsou ti samí lidé hluboce nalomení, potlučení a blíží se bodu rozbití. Oheň v jejich srdcích je v bídném stavu. Mohou vidět, že všechno, co zbylo v jejich životech, je jen nepatrný dým.
Jedna obětavá dvojice manželů, kteří se nedávno vrátili z misijního pole, mi napsala, jak jsou zranění a zdrcení. Před lety opustili všechno, co vlastnili, aby strávili sedm let v zámoří, sloužili a dávali své všechno. Když se vrátili, nepřinesli si domů nic, všechno nechali v zemi, do které byli povoláni.
Když teď začali hledat zaměstnání, zavíraly se před nimi všechny dveře. Oba dva, manžel i manželka, jsou vzdělaní, mají dostatek odborných znalostí. Vždy, když si podali žádost o nějaké pracovní místo, dostala se ta jejich navrch. Ale na každém místě byli tito talentovaní lidé odmítnuti, vždy skončili jako druzí nebo třetí ve výběru.
Nakonec jedna křesťanská společnost vybídla toho manžela k pohovoru na zaměstnání, na které měl vzdělání. Ona společnost strávila celý den, aby ho nalákala a všichni ho ujišťovali, že to místo je jeho. Ale opět bylo místo přiděleno někomu jinému.
Tento manželský pár je teď hluboce zraněný a nalomený v srdci i v duchu. A tak si říkají: „Věrně jsme dali své životy na misijním poli. V našem životě a chování neexistuje nic, co by způsobilo nějakou rozepři s Bohem. Modlili jsme se a věřili. Tak, proč jsme se dostali do tohoto bodu?“
Chcete-li vidět biblický příklad někoho, kdo byl hluboce nalomen v těle i v duchu, uvažujte o proroku Eliášovi. Tento muž se dostal až do úplně kritického bodu.
Eliáš znal Boha a slyšel Jeho hlas jako málokdo. Jeho modlitby otevíraly a zavíraly nebe. Měl takovou duchovní autoritu, že nebojácně konfrontoval 400 modlářských kněží Bála a všechny je sám pobil mečem. Byl tak plný Božího ducha, že na vzdálenosti 20 mil předběhl králův kočár.
Po všech těchto hrdinských činech se Eliášovi doneslo, že zlá královna Jezábel je mu na stopě a chce ho zabít. Mocného proroka přepadl strach a příště ho vidíme, jak sedí vyčerpaný pod jalovcem, unavený a bez odvahy.
Mocný Boží služebník byl duchovně i fyzicky ubitý. Eliáš si musel myslet: „Proč se mi to stalo? Po všechny tyto roky byla na mém životě Boží ruka a viděl jsem Ho, jak dělá jeden zázrak za druhým. Ale teď stojím tváří v tvář beznadějné situaci a je to zkouška převyšující mé lidské schopnosti.“
Tentýž muž, který stál kdysi proti mocnostem pekla a povolával dolů Boží oheň, teď ve své úzkosti volá: „Jižť jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých“ (1. Královská 19:4). Eliáš se zhroutil a volal: „Hospodine, já už to víc nezvládnu.“
Možná jsi na tomto místě, nalomený, zdrcený, v úplně kritickém bodě. Žil jsi jako věrný služebník, pilně ses modlil a znáš Boží hlas. V minulosti jsi dosahoval vítězství a hluboce miloval Hospodina. Ale teď jsi hluboce zraněný, jako nikdy předtím, a nedokážeš se ani přimět k modlitbě.
Myslíš si: „Věrně jsem hledal Hospodina, studoval a hloubal nad jeho Slovem, pilně jsem se modlil. Ale tato zkouška přišla z ničeho nic a moje duše je ztrápená víc, než co jsem kdy zažil.“ Všechny tvé slzy vyschly. Vypadáš a cítíš se vyčerpaný, bez odvahy, odmítnutý a sám. Podobně jako Eliáš se krčíš pod jalovcem, zastrašený a zoufalý, držíš se svého drahého života.
Milovaný, toto křesťanské chození je válka. Znamená to boje, únavu, zranění a hrůzu nahánějícího nepřítele, který tě chce zničit. Když jsi na dně a zdeptaný, jako byl Eliáš, staneš se ospalý a netečný. A to je přesně ten čas, kdy jsi nejzranitelnější a nejcitlivější k odsuzujícím myšlenkám. Tvé jemné svědomí ti říká:
„Nemodlíš se jako dřív. Nestuduješ dost Slovo. Vyschnul jsi a stal ses vlažným, tvůj oheň je pryč a prostě nejsi dobrým svědectvím. Dovolil jsi Satanovi, aby tě okradl o pokoj, který ti Bůh dal. Nemáš skoro, co vzít. Tvoje tělesná přirozenost se vůbec nezměnila.“
Potom tě bude zkoušet Boží slovo. Přesně to se stalo Josefovi: dovídáme se, že dokud nepřišel stanovený čas, Hospodinovo slovo ho zkoušelo. A to se teď děje rovněž Eliášovi. Podobně když se my sami dostaneme na místo svého nalomení, do svého kritického bodu, stane se to i nám. Naše svědomí do nás bude bušit Slovem, které máme ukryté ve svých srdcích.
Přemýšlej o tom. Všude v Písmu čteme: „Nebuďte leniví. Modlete se horoucně a vážně, se vším, co je ve vás. Hledejte ho, dokud je možné ho najít. Věnujte se modlitbě a Slovu. Vykupujte čas. Dejte si pozor na lenost pošetilých panen. Bůh říká, že jeho lid na něj v posledních dnech zapomněl.“
Všechny tyto pasáže, pravidla a zásady nám v čase nalomení přicházejí kvapem na mysl. A my si myslíme: „Zklamal jsem svého Pána. Neposlechnul jsem Jeho Slovo.“ Tvoje rozkolísaná víra je knot, který doutná, a ďábel dychtí vidět, jak zhasne.
Podobně jako Eliáš jsi tak vyčerpaný a zastrašený, že všechno, co chceš dělat, je spát. Písmo říká, že právě tohle tento zbožný muž udělal: „I lehl a usnul“ (1. Královská 19:5). Nebyl schopen nést déle břemeno.
Ale Hospodin za to Eliáše nepokáral. Bůh věděl, že se jeho služebník dostal do kritického bodu. Představuji si našeho drahého Otce, jak o něm říká: „Pohleď na tohoto věrného muže, nalomeného a zraněného. Sáhl si na konec sil, není schopen komukoliv svou bolest vysvětlit. Slíbil jsem mu: ‚Nalomenou třtinu nedolomím.‘“
Takže, co se stalo? „Opět vrátiv se anděl Hospodinův po druhé, dotekl se ho a řekl: Vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou“ (1. Královská 19:7).
Tohle je neuvěřitelné slovo pro každou nalomenou třtinu, která čte toto poselství. Nezáleží na tom, jak moc jsi nalomený, jak moc tě ohnula povodeň tvých zkoušek. Bůh ti zaslíbil: „Nebudeš zlomen. Nedovolím, aby tvůj oheň uhasnul. Tvoje víra nezhasne.“
Drahý svatý, toto poselství je z nebe pro tebe. Právě teď se tě dotýká slovo, které k tobě volá: „Povstaň právě teď. Bůh se na tebe nezlobí. A On tě nenechá padnout. On ví, že tvé současné okolnosti jsou příliš velké, než abys je zvládnul. On ti dodá nadpřirozenou sílu. Dá ti to, co potřebuješ, aby ses z nich dostal.“
Po čtyřicet dnů a nocí byl Eliáš pomalu obnovován. Den co den se pořád plahočil kolem, se sílou dostatečnou jen pro jeden každý den. Nakonec nastal čas, kdy Hospodin řekl: „Co děláš v této jeskyni, Eliáši? Nedopustím, aby ses zabydlel v tomto zoufalství a sledoval, jak začíná ovládat tvůj život. Obnovil jsem tě svou milující trpělivostí. A teď ti dám směr.“
Očekáváš, že uprostřed svého stavu nalomení a zranění uslyšíš přísné, tvrdé, vyčerpávající slovo? Písmo říká, že během doby, kdy byl Eliáš v jeskyni, „vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom větru Hospodin“ (1. Královská 19:11). V tomto poselství Bůh nebyl.
Očekáváš, že tvou duší otřese hlasité volání k probuzení? „Za tím pak větrem země třesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin“ (1. Královská 19:11). Očekáváš, že uslyšíš ohnivé slovo? „A za třesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin“ (19:12).
Bůh přesně ví, jaké slovo potřebuješ slyšet v čase, kdy jsi potlučený a nalomený. A není to slovo soudu, ani tvrdé slovo, ani vášnivé kázání. Věřím, že nám Bůh v této pasáži říká: „Když jsi skloněný až k zemi svými zkouškami, nebudu s tebou nakládat tvrdě.“ Ne, Eliáš potřeboval slyšet jemný, tichý hlas: „A za ohněm hlas tichý a temný“ (1. Královská 9:12). Některé rukopisy tuto frázi překládají: „laskavý vánek,“ což znamená „ jemný, očerstvující větřík.“
Ten stejný jemný, tichý, slabý hlas k nám dnes přichází z Otcova srdce. A jeho poselství je stejné: „Viděli jste výsledek připravený od Pána, protože Pán je velmi milosrdný a soucitný“ (Jakub 5:11).
„Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství. Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky hněvu držeti. Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám. Nebo jakož jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí… Jakož se slitovává otec nad dítkami, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kteříž se ho bojí“ (Žalm 103:8–11,13).
Zde je slovo vysvobození: „Povstaň a věř! Přišel čas pro tebe, abys věřil, že Ježíš je s tebou ve tvé bouři. On ti dá sílu, abys ji vydržel.“
Nevěř lžím, že budeš rozdrcen. Ďábel nezíská převahu. Pán řekl: „Bez ohledu na to, jak nalomený a ubitý se cítíš, já nedopustím tvé zlomení. Nedovolím, aby oheň zhasnul. Můj Duch povane na doutnající uhlíky a tvůj oheň pro mě se opět vrátí.“