Henoch měl velmi úzký vztah s nebeským Otcem. Jeho společenství s Bohem bylo tak blízké a důvěrné, že ho Pán přenesl do slávy dlouho předtím, než by jeho život na Zemi mohl skončit. „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přenesl.‘ Ještě před tím, než byl přenesen, dostalo se mu svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Židům 11,5)
Uvažujme o tom, jak sám Bůh popsal svůj vztah s Abrahamem: „... mého přítele Abrahama“ (Izajáš 41,8). Podobně Nový zákon říká: „Uvěřil Abraham Bohu ... a byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2, 23).
Jaké neuvěřitelné vyznamenání, být nazýván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívá známý hymnus: „Ó, jak věrný přítel Ježíš“. Tyto biblické pasáže nám přinášejí pravdu a sílu. Je těžko pochopitelné, že Stvořitel vesmíru nazývá člověka svým přítelem, přesto se to stalo Abrahamovi. Je to známka jeho velké blízkosti s Bohem.
Byl jsem veden, abych četl a studoval Zjevení 9,1-12, kapitolu o kobylkách. Když jsem četl verš 4 o Božím příkazu kobylkám, aby nezničily nic zeleného, napadla na mě důležitá myšlenka.
Je smutné, že dnes mnozí z těla Kristova vypadají jako údolí suchých kostí (viz Ezechiel 37,1-14) dnešních dnů. Je to pustina plná vybělených koster padlých křesťanů. Služebníci a další věřící vyhořeli kvůli zakořeněnému hříchu. A teď jsou plni hanby a skrývají se v jeskyních, které si sami vytvořili. Přesvědčují sami sebe, stejně jako to činil Jeremjáš: „Už se o něm ani nezmíním, už nebudu v jeho jménu mluvit“ (Jeremjáš 20,9).
Matoušovo evangelium vypráví příběh, který by mohl některé věřící znepokojit. Pohanská žena žádala Ježíše o záchranu své démonem posedlé dcery.
Dnes vám napíšu o tom, jak Bůh otevírá zavřené dveře. Někteří budou reagovat hned po přečtení této zprávy, protože čelí jedněm nebo více zavřeným dveřím. Ano, jsou tady, přímo před tvou tváří, dveře, které vypadají, jako by byly neustále zamčené. Může to být vážná finanční situace a ty se modlíš, aby se otevřela nějaká příležitost. A přece se zdá, že selhává všechno, o co se pokoušíš; ty dveře se prostě neotevírají
V evangeliích čteme, že Ježíš řekl učedníkům: „Na zemi bude úzkost mezi národy, bezradných … Lidé budou zmírat strachy v očekávání toho, co má přijít na svět, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat.“ (Lukáš 21,25–26) Kristovo varování zní: „Zástupy lidí doslova zemřou děsem, pokud se nebudou držet mě!“
Nemůžete si vybrečet své místo v nebeském království. Nemůžete je dostat ani jako odměnu za pilné studium nebo tvrdou práci. Nemůžete si je vynutit. Cesta k nebeskému trůnu vede skrze živou oběť: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu“ (Římanům 21,1).
Bylo nám řečeno, že máme štít víry a máme ho používat. „A vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého“ (Efezským 6,16). Tento verš však vzbuzuje otázku.
Pomáhali jsme vychovávat vnučku, takže byla často u nás, a jednou jsme se spolu procházeli Queensem. Bylo jí asi tak pět nebo šest let a šla kousek před námi. Vtom nějací mladí chuligáni přišli z vedlejší ulice a stáli před námi. Měli plandavé džíny a snažili se vypadat jako tvrďáci. Kleli, strkali se a křičeli na sebe: „Ukaž mi, co máš. Nemáš nic.“